Dostihová sezóna je už v plném proudu. Můžeme se i přes to ohlédnout za uplynulým rokem?
Nejvýznamnějším úspěchem v roce 2024 pro mě je vítězství v polském překážkovém šampionátu a v největším překážkovém dostihu ve Varšavě. Rozjezd v Česku mi zkomplikovalo zranění a celkově se mi tu bohužel tak moc nedařilo.
Chtěla byste si letos v Poháru překážkových jezdkyň sáhnout na zlato?
Řady jezdců - a hlavně jezdkyň – se rozšířily, takže je hodně otevřené, jak se bude Pohár letos vyvíjet.
Myslíte si, že ženy potřebují svůj vlastní šampionát? Mají to v překážkovém dostihovém sportu těžší, než muži?
Jak už jsem zmínila, řady jezdkyň se rozšiřují, takže už si šampionát asi zasloužíme. Myslím, že co se týče fyzické kondice a síly, o něco těžší to přece jen máme. A pro nás, které nemáme od přírody moc talentu a máme trochu uzavřený charakter, je to těžší. Trvá déle, než se nám podaří prosadit. Je to ale hodně individuální a některé holky už za chvilku klukům konkurují.
Jak to celé začalo?
Jsem z Brna a někdy v roce 2008 jsem náhodou viděla leták s pozvánkou na brněnské dostihy. V té době už mě koně bavili a měla jsem poníka. O rok později už jsme závodili v pony dostizích a od té doby mě to už nepustilo.
Překážky vás očividně táhnou víc, než roviny.
Přijdou mi takové rozmanitější, lepší jízda i podívaná. Ale možná je to částečně tím, že bych roviny kvůli váze jezdit ani nemohla.
Co je podle vás potřeba, aby jezdec v překážkových dostizích uspěl?
Bez dobrého koně to nejde, to je podle mě základ. Samozřejmě by měl na sobě člověk neustále pracovat, všímat si svých chyb a snažit se zlepšovat, protože i s dobrým koněm se toho dá hodně pokazit.
Co je pro vás jako dostihového jezdce to nejtěžší?
Tak jako pro spoustu dalších je to boj s váhou, ale už se to naštěstí dalo celkem do normálu a nemusím se moc trápit. Potom samozřejmě udržování fyzické kondice.
Na co se v letošním roce nejvíce těšíte?
Těším se na všechny dostihy, nijak to nerozlišuji. Samozřejmě je to skvělý pocit jet nějaký větší dostih. Speciálně se těším na koně, které znám z práce, nebo je jezdím v dostizích opakovaně. O to je potom radost větší, když společně uspějeme.
Když jezdec začíná, má před sebou vzory, ke kterým vzhlíží. Kdo nejvíce ovlivnil vás?
Vzor jako takový jsem nikdy neměla. Moje začátky byly taky dost děsivé a víc jsem se do toho dostala až pár let zpět. Od té doby se snažím spíš poslouchat rady ostatních a sledovat u těch nejlepších jezdců, co se dá v dostihu zvládnout lépe. U nás jsou takoví určitě Jan Faltejsek nebo Josef Bartoš.
Vybavíte si ještě, co vás pohánělo a udrželo v sedle, i když přišly pády a temnější dny?
Takových dnů bylo spoustu, ale když člověk opravdu chce, nikdy to nevzdá. Naštěstí jsem kolem sebe vždycky měla spoustu skvělých lidí a koní, kteří mi pomohli dostat se zpátky.
Kdybyste ulovila pohádkovou zlatou rybu, jaká by byla vaše tři přání?
Při každém zranění si s nadsázkou přeji, abych byla robot. Abych nemohla cítit bolest a všechno šlo rychle opravit. Takže si přeji, pro nás všechny, abychom byli zdraví a mohli dělat co nás baví. A ty další dvě přání bych neříkala veřejně. 😃
