Dnes odcváláme v čase zhruba o 1500 let zpět, do doby, která skrývá mnoho otazníků. Období od 4. do 7. století n. l. se označuje jako stěhování národů.
Informace, které máme k dispozici ze zpráv římských a raně středověkých kronikářů, uvádějí, že velké stěhování národů spustili Hunové, „jezdci od pána boha“, a ukončil ho příchod pěších Slovanů do střední Evropy. Hovoří o množství různých kmenů a národů, jako byli Ostrogóti, Vizigóti, Sarmati, Vandalové, Alamani, Langobardi a další, kteří křižovali Evropu, a s nimi putovali koně, muly, mezci, osli a jiná zvířata.
Dnes víme, že tento obraz není přesný a současné bádání, které má k dispozici analýzy zaměřené na mobilitu jednotlivých osob, spíše vkládá na mapu stěhování národů více otazníků než odpovědí.
Na následujících řádcích najdete, jak to vypadalo s koňmi u nás, kde (snad) pobývali Langobardi, kteří se v polovině 6. století n. l. stáhli do Panonské pánve, aby odtud putovali do severní Itálie, kde založili království známé pod názvem Lombardie.
Nedaleko slavného slavkovského bojiště najdete mezi úrodnými poli nenápadnou vyvýšeninu. Tento kopeček, vysoký 286 m n. m., není přírodního původu – jedná se o uměle navršenou strukturu z hlíny, kamení a dřeva, která skrývá pozůstatky významných, záhadou opředených nebožtíků a jejich koní.
Na západním úbočí této ohromné mohyly se v minulosti těžil štěrk. V předvečer bitvy u Slavkova v roce 1805 zde založil hlavní stan sám Napoleon, ve svém kočáře zde přenocoval a následující den z žuráňského vrcholku řídil bitevní operace. Avšak až do roku 1853 nikdo nevěděl, co skrývá tento terénní útvar. Historik Petr rytíř Chlumecký uvádí, že místní sedlák při hluboké orbě narazil na kamennou stavbu, překrytou dřevěnými trámy zdobenými vyřezávanými ornamenty. Bylo jasné, že jde o významnou hrobku. Archeologie byla tehdy v plenkách, a tak nález nebyl ani náležitě prozkoumán (což se následně ukázalo jako velká výhoda), ani doceněn.
Archeologové se na mohylu vrátili až o století později. V letech 1948–1950 vedl archeologický výzkum moravský archeolog Josef Poulík, který zjistil, že ohromná struktura o průměru 65 metrů a výšce 14 metrů skrývala mnohočetné hroby. Na místě se pohřbívalo již na konci doby kamenné, na počátku doby železné a své mrtvé tam umístili i Keltové. Mezi těmito staršími mohylami byly umístěny dva komorové hroby z doby stěhování národů. Poulík identifikoval komoru, kterou popsal historik Chlumecký. Jednalo se o impozantní stavbu, v regionu naprosto výjimečnou.
Hrobová komora označená jako č. I měla rozměry 4,5 × 4,5 metru, se dnem čtyři metry hluboko. Ve vykradené hrobce bylo původně uloženo pět, možná šest koní. Hrobová komora č. II byla ještě větší (4,9 × 6,7 metru) a skrývala v hloubce šesti metrů doklady velmi bohatého pohřbu. Hrobka byla vykradena, ale přesto zůstaly zlomky poničených předmětů nebo ty, které zloději nenašli, včetně zbytků lidské kostry.
K nejvýznamnějším nálezům patří slonovinová pyxida (krabička), zlomky skleněného poháru s řeckým nápisem, stříbrné nýty z koňských postrojů, zlatá vlákna z brokátové textilie a další. Nad oběma komorami a ostatními hroby byla vytvořena konstrukce z hlíny, která se nachází nejblíže ve vzdálenosti jeden kilometr od lokality, proložená vrstvami vápence, který se nachází čtyři kilometry daleko.
Po dlouhou dobu nebylo jasné, jak přesně hrobovou konstrukci datovat a interpretovat. Dnes se specialisté na dobu stěhování shodují, že hrobové komory spolu nesouvisejí: komora I s koňmi se datuje do poloviny 5. století a větší komora II pak do poloviny 6. století. Přiklánějí se k názoru, že v hrobce byla pohřbena Silinga, třetí manželka langobardského krále Wachona (zemřel v roce 539).
Otázek zůstává mnoho. Pro nás je nejzajímavější, proč došlo k pohřbu šesti koní do okázalé hrobky. Komu patřili? Je nutné přiznat, že způsob výzkumu, poničení v 19. století, intenzivní zemědělské aktivity v první polovině 20. století, ale také vyrabování hrobky už v hluboké minulosti výrazně umenšují výpovědní hodnotu nalezeného komplexu.
Jak výjimečný je pohřeb koní v době stěhování národů? Jedná se skutečně o tak vzácný nález?
Na jižní Moravě byly hroby koní nalezeny na pohřebištích například v Šakvicích, Lužici, Holubicích. V sousedním Dolním Rakousku zhruba na desítce dalších míst. Několik jich nalezneme i v Čechách (například Záluží u Čelákovic, Velké Přílepy-Kamýk).
Obvykle je pohřbený kůň (méně častěji koně) uložen ve zvláštní, větší jámě, ve které původně byla dřevěná konstrukce. V Záluží u Čelákovic ležel kůň vedle pohřbeného muže, patrně svého pána. V Kamýku ležela těla koní na rampě k tomu vybudované, jeden naproti druhému. V jiných případech byl spolu s koněm pohřben i pes nebo vepř.
Zatímco lidských pohřbů z doby stěhování národů v oblasti jižní Moravy, Dolního Rakouska, přiléhající Panonské pánve a České kotliny počítáme na tisíce, pohřbů koňovitých máme pouze necelou dvacítku.
V západní Evropě nebo u našich severních sousedů byly pohřby koní výrazně častější.
Dokonce v některých lokalitách v severním Polsku byla celá pohřební pole, kam byli ukládáni mrtví koně. Rozhodně není na místě slovo „mršník“, protože každý kůň měl svoji individuální hrobovou jámu a byl uložen pečlivě, v určité poloze. Většina pohřbených zvířat byla uložena i s postroji a keramickými nádobami. Tato koňská pohřebiště obvykle navazovala na nekropole lidské.
Z toho vyplývá, že se naše území nacházelo spíše na koňské periferii. Patrně putující germánské kmeny, ať už to byli Langobardi, Ostrogóti, nebo si říkali úplně jinak, sice sdíleli shodný systém hodnot se svými sousedy v ostatních regionech Evropy, ale jejich ekonomická situace jim nedovolovala zabíjet koně a hybridy, aby následovali svého pána do země mrtvých.
Vždy ale platí – u nás i v ostatních regionech – že kůň byl známkou velmi vysokého statutu. Kůň potvrzuje pohřeb aristokrata nebo elitního bojovníka.
Nedávný nález v lokalitě Drnholec (okres Břeclav) nás postavil před spoustu dalších otázek, jako by jich už nebylo dost. Na okraji pohřebiště pozdní doby stěhování národů byl nalezen hrob, ve kterém byl uložen dospělý muž, a nad něj byla do hrobové jámy spuštěna mula. To představuje zcela nové zjištění.
Equina rozeznala velmi zkušená osteoložka dr. Miriam Nývltová Fišáková, která použila nejmodernější metody. Také zjistila, že tento hybrid byl na svou dobu masivní zvíře s kohoutkovou výškou 156 cm, zatímco koně tehdy dosahovali výšky v průměru 135 cm. Mula tedy měla velikost dnešního arabského koně.
Nabízí se otázka, která zvířata z dalších nálezů byla také muly, mezci nebo osli. Nemáme o tom tušení – ne vždy byl proveden detailní osteologický rozbor a rozeznat osly, hybridy a koně není jednoduché, v některých případech je to nemožné. Navíc tyto metody nebyly ve 20. století známé.
Možná se podivujete, proč by někdo pohřbíval mulu do lidského hrobu, patrně spolu s jejím majitelem. Nesmíme směrem do minulosti projektovat naše názory a představy. Jistě k tomu existovalo mnoho důvodů: muly a mezci byli obvykle větší než jejich rodiče, měli větší výdrž a dokázali nést těžké náklady, jak zmiňují už Římané, kteří byli prvními, kdo je systematicky chovali.
Mula nebo mezek mají velmi vyvinutý smysl pro nebezpečí, dobře se pohybují ve složitém terénu a pro dlouhé vzdálenosti v neznámém prostředí jsou vhodnou volbou. Nemohou se rozmnožovat, proto byli dražší než kůň, který mohl reprodukovat sám sebe.
Drnholecký Germán měl patrně za sebou cestu. Zbytky bílkovin z jeho kostí dokládají, že během života putoval z jihovýchodní Evropy. Také jeho mula se živila travinami ze suchých oblastí. Rozhodnutí využívat mulu bylo racionální. Jak racionální bylo rozhodnutí zvíře pohřbít společně s majitelem, to se už nikdy nedozvíme.
Těžko soudit, kolik bylo koní v době stěhování národů na našem území. Prestižní hroby významných jedinců s koňmi jasně prokazují, že se jednalo o důležité, strategické zvíře, a to z praktických i symbolických důvodů.
Z této doby prakticky úplně absentují sídliště. Chybějí koňské kosti z odpadišť i prostory, kde byli koně chováni. Na první pohled by se mohlo zdát, že v předchozí době římské bylo koní více. V muzejních depozitářích je totiž velké množství zbytků koňských postrojů a ostruh právě z prvních tří století našeho letopočtu.
První Slované přišli velmi skromně vybaveni a jejich jezdecké počátky se datují do doby Velké Moravy.
Z našeho území nepocházejí žádná zobrazení koní ze sledovaného období, ale z merovejské oblasti existuje řada vyobrazení, většinou bojovníků nebo lovců na koni, ale i samotných koní. Jedná se převážně o tepané součásti koňských postrojů, spony a zlaté aplikace na oděv nebo štíty.
Opět tyto artefakty dokládají, že lovec, bojovník a jeho kůň představovali muže s nejvyšším společenským postavením. Není divu, že to byli právě oni, kteří stáli u zrodu prvních raně středověkých království, ve kterých bude doslova platit rčení „království za koně“.
