S Václavem Bořánkem o strašidle jménem horsemanship

3. 05. 2021 06:00

Obrázky: 9

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Václav Bořánek Foto: Archiv Bořánek, Bořánková Rubrika: Natural Horsemanship Počet přečtení: 1762 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Před nedávnem spatřila světlo světa kniha z pera Václava Bořánka „Strašidlo zvané Horsemanship“, která se pokusila obsáhnout vše od základů výcviku ze země i sedla až po velké téma obsedání mladých koní. Dnes tedy pokračujeme v rozhovoru s Václavem, a to nejen na témata výhradně „strašidelná“...:)

Nedávno vyšla Vaše kniha „Strašidlo zvané Horsemanship“. Myslíte si, že právě tento text může lidem pomoci najít ten správný směr v moři názorů a škol?

Z knihy mám velkou radost. Vznikala deset let a základem byly články do časopisu Horseman. Byla to dřina. Překvapilo mě, jak rychle nám po vydání mizela ze skladů. Čekali jsme, že první náklad se bude prodávat pět let, ale po šesti měsících je téměř vyprodáno. Ohlasy jsou všechny velmi pozitivní. Nedostal jsem ani jednu negativní reakci. Někteří lidé mi dokonce píšou takové věci, jako že jim kniha změnila život, a to už se fakt červenám. 

Myslím si neskromně, že Strašidlo vzniklo právě proto, aby pomohlo čtenáři najít ten správný směr v tom velkém moři názorů. Stále se necítím povolán k tomu, abych radil lidem, jak mají trénovat své koně. Cest je mnoho a někdy nelze říct, která je ta pravá. Cíle jsou však jasné a na těch bychom se měli shodnout. Ty jsou vymyšlené, popsané a ověřené generacemi jezdců před námi. Chtěl jsem jen donutit čtenáře, aby začali přemýšlet správným směrem. 

Ptal jsem se v době psaní knihy člověka, kterého si vážím, proč to nikdo v jezdeckých knihách nepopsal jako já. Dostalo se mi odpovědi, že knihy velkého jezdeckého významu se psaly pro lidi, kteří umí jezdit. Jen já se pokusil dát dohromady knihu pro lidi, kteří jezdit neumí. A to mě moc potěšilo. Zda se to povedlo, ukáže až čas.

 

Název knihy tak trochu sám o sobě formuluje další otázku. Je horsemanship opravdu strašidlo?

Myslím si, že něco, co je označováno jako natural horsemanship neboli přirozené jezdectví, je mýtus. Ve skutečnosti nic takového neexistuje. Vím, zní to zvláštně od autora knih a bezpočtu článků na toto téma. Dovolte mi vysvětlit, co tím myslím. Přirozené jezdectví neoznačuje vůbec nic. Ten pojem kdysi razil Pat Parelli pro svůj tréninkový program. Lidé vždy hledají nějaké nálepky a škatulky a v tomto případě se snažili označit trenéry a učitele, kteří se chtěli odlišit. Ti, kteří chtěli dělat něco inovativního a nového. Něco jako ekologické hnutí, recyklovatelné plenky a elektrická auta. Neznám žádného trenéra od časů Toma Dorrance, který by sám sebe označil nálepkou přirozený. Většina z nich tento pojem bytostně nesnáší, včetně mne. Mezi profesionály se toto slovní spojení nepoužívá vůbec, a pokud se někdo tak označí, je okamžitě označen za začátečníka. Buck Brannaman k tomu vždy dodává: „Hlídejte si peněženku.“ 

Pokud vylezete koni na záda, není na tom nikdy nic přirozeného. Navíc dnes se k tomu hlásí takové množství lidí, kteří s filozofií Toma Dorrance nemají už vůbec nic společného, že je hrozně těžké se v tom vyznat. Co to tedy vlastně je? Člověk praktikující natural horsemanship je ten, kdo odmítá závodit? A co když vyjedu na závody? Nebo je to člověk, co používá kruhovku, praporek, mrkvovou hůlku, dlouhé vodítko, provazovou ohlávku? V čem spočívá tato metoda? Mohu se jako jezdec prokousávající se klasickou jezdeckou doktrínou hlásit k holčičce s koníkem na louce v záři zapadajícího slunce? 

Časté používání fráze přirozené jezdectví jen zakalilo vodu ještě víc. 

Tedy jak já to vnímám: Pokud chcete nějaké označení, tak jsem smířen s nálepkou horsemanship. V anglicky mluvících zemích jde sice jen o jezdectví, ale budiž. Vím, že i přes mé brblání se za tím skrývá něco nového a speciálního. Začalo to u chlapů na západě Spojených států, kterým dnes říkáme horsemani. První byli Tom Dorrance a Ray Hunt. Za nimi byli další, Joe Wolter, Bryan Neubert, Buster McLaury, Buck Brannaman. Chlapi, kteří propracovali a doplnili jezdectví o kapitoly, kterým se v historii koně a člověka nikdo nevěnoval. Práce s psychikou koně, výcvik mladého koně, citlivé obsedání. Našli cestu ke koňské mysli a ukázali cestu, jak pracovat s koněm v jeho světě, s jeho logikou. Pro mne to bylo vždy jen doplnění skládačky. Doplnění dílku, který nám v Evropě a po celém světě vždy chyběl. Ten zbytek výcviku je vymyšlen, ověřen, popsán. U nás, chcete-li, v klasickém jezdectví. 

Pokud nevíte, co mám na mysli, tak otevřete knihu Phillipa Karla či Anji Beran. Naprosto špičkoví talentovaní jezdci a trenéři. Ale v kapitolách, kde mluví o obsedání či o situaci, jak vůbec začít s mladým koněm, se strašlivě mýlí. Jak je to možné? Nikdy v historii se v jezdectví u nás nikdo nezabýval touto kapitolou. Nebylo to potřeba. Páni důstojníci, kteří nesli a posunovali jezdecké umění dál, nic takového nepotřebovali. V knihách nic nenajdete. Pokud ano, jsou to nepoužitelné bláboly. 

Na druhé straně pro mne bylo omračující, když jsem zjistil, že někteří slavní a při práci s mladým koněm geniální horsemani v okamžiku, kdy se dostali ve výcviku koně někam dál, tak jezdili špatně. Ti dobří to věděli a jezdili se doučovat do Evropy. Zajímavé, že? 

Každému tedy říkám – nauč se řemeslo – prokousej se alespoň základy jezdeckého umění a pokud začneš pracovat s mladým koněm, použij vše, čemu se říká v Česku horsemanship. Bohužel je to jako se vším. Doba je plochá, lidé se nechtějí učit. Každý druhý jezdec, který se hlásí k horsemanshipu, nic z oboru neumí, nic neprostudoval. Naučit se správně celou tu přípravu koně ze země vyžaduje čas a studium. Chápu, že v nepoučené veřejnosti pak člověk honící koně v kruhovce sem tam dokola vyvolává averzi. 

Filozofie Toma Dorrance změnila svět koní. Ve Státech se tomu v sedmdesátých letech začalo říkat revoluce v jezdectví. A revoluce to byla. Tom přinesl úžasné objevy, neuvěřitelné postupy, které fungují. To je něco, bez čeho už nemohu dlouhé roky být. V dobách mé trenérské praxe mi některé z těchto věcí pomohly i u sportovních koní dosáhnout špičkových výkonů. Dnes tedy nevnímám horsemanship jako něco speciálního, vymezujícího se proti něčemu, ale jako úžasný doplněk ke klasickému jezdeckému umění. Na tom se v mém myšlení nic nezměnilo a nic nezmění. 

Trochu bručím. Uznávám. Ale myslím si, že mohu, neboť stále bojuji ze všech sil, abych dostal co nejvíce těch správných informací mezi lidi. Jsem dnes moc pyšný na některé stáje, kde se jezdí a pracuje s koňmi velmi dobře a já jsem byl u toho. 

Kdybyste tedy měl vybrat jen tři osobnosti jezdectví, které by podle Vás nikdo z nás neměl minout – které by to byly?

Kdysi jsem obdivoval velké množství osobností. Objížděl svět a hledal. Časem se postupně to kouzlo ztrácelo. Buď jsem je dorostl a zjistil, že vlastně nic nenabízí, nebo jsem přišel na to, že se mýlili. Někteří horsemani zase celý den mluvili o citu a jemnosti, ale v zákulisí to byli sebestřední bezcharakterní idioti a já už nemohl ani číst jejich texty nebo studovat postupy. 

Těch skutečných a pravdivých osobností v jezdectví je ve skutečnosti velmi málo. Pokud mám říct jména, tak na prvním místě mého jezdeckého světa je určitě pan doktor Záliš. Velmi si ho vážím a myslím, že se mu podařilo sepsat něco, co nemá ve světě obdoby. Geniální texty, krásný jazyk a krásná čeština. Dodnes přemýšlím nad některými místy v textu a doufám, že jednoho dne mi svitne. Skripta Equestrica mají být povinně v knihovně každého, kdo to s jezdectvím myslí vážně. 

Pak určitě dvojice horsemanů Tom Dorrance a Ray Hunt. Bez jejich filozofie bych dnes vůbec neuměl a nechtěl jezdit na koni. Jde o jiný vesmír, jakmile to začnete chápat. Většina jejich myšlenek k nám dotekla přes jejich žáky, ale i tak to stojí za to. Horseman Martin Black v předmluvě k českému vydání Tomovy knihy Pravá jednota napsal, že i kdyby lidé pochopili jen pět procent toho, co Tom učil, změní to svět.

 

Nelze si odpustit chronicky obehranou otázku... Co odlišuje anglické ježdění od westernu?

Absolutně nic. Jde o naprosto totožnou věc. Každý, kdo tvrdí něco jiného, se jen zatím neprokousal podstatou jezdectví. Vysvětlím to. 

Anglické ježdění je sám o sobě zavádějící název, neboť největší objevy v oboru šly historicky přes Iberský poloostrov do Francie a po Francouzské revoluci do Německa a střední Evropy. Anglie nebyla dlouho středem jezdeckého světa. 

Naopak s westernovým jezdectvím je to tak, že někdy kolem roku 1750 přiváželi Španělé do Mexika nejen koně, ale i své jezdecké znalosti. Při dobývání Kalifornie vznikla myšlenka, že se podél pobřeží postaví 26 misijních stanic a španělští osadníci žijící v Mexiku je budou zásobovat. Nejjednodušší bylo vzít na cestu stádo odolných mexických dlouhorohých krav. K tomu Španělé potřebovali jezdce. Byli najímáni mexičtí domorodci a dodnes existují záznamy o tom, že Španělé vyučovali své jezdecké umění za pochodu své pomocníky na koních. Mexičané byli velmi nadaní pro jízdu na koni, nejen vše naprosto vstřebali, ale ještě k tomu přidali vlastní školu. Jakousi nadstavbu klasického jezdectví aplikovanou pro práci s krávou. Vzniklo něco, čemu se říká vaquero horsemanship, což svého času byl nejpromyšlenější a nejtěžší jezdecký systém na světě. Když se podíváte na některé tréninkové postupy z těch časů, tak zjistíte, že jsou naprosto totožné s klasickým jezdeckým vzděláním. Jen bylo vše dotažené k naprosté dokonalosti. Pokud nevěříte, porovnejte si třeba jezdecké obrazy ze zámeckých jízdáren a obrazy vaquero jezdců z 19. století. Jiné klobouky, jiné oblečení, ale pozice jezdců, koně, rovnováha jsou naprosto stejné. 

Matoucí pro mnoho lidí je, že tak, jak se celý jezdecký obor začal kazit vlivem nedostatku času, peněz a sportu na straně anglické – kde moderní sport některé jezdecké věci pokřivil do neuvěřitelné karikatury, tak i na straně westernové, kde sport jako například reining, opět vše přetavil do něčeho, co nemá s jezdectvím nic společného. Řekl bych, že na obou stranách se již jedná o společensky tolerované týrání zvířat. A tak když se potká dnešní vyznavač moderní silové drezury a reiningový obdivovatel – nenajdou žádnou společnou řeč. Naproti tomu v dobách, kdy jsme hledali informace o umírajícím vaquero tréninku a dorazili do Kalifornie k Richardu Caldwellovi, tak nebylo potřeba nic si složitě vysvětlovat. Stejné postupy, stejný způsob tréninku, stejná gymnastika jako ta, ve které jsem byl vychován k obecnému jezdectví. Jen o level kvalitnější a propracovanější. Proto jsem přesvědčen, že pokud jde o skutečné a pravdivé jezdectví, není a ani nemůže být rozdíl. Jak říká pan doktor Záliš: „Kůň se dá přijezdit na lesní cestě s provázkem v hubě.“ Kůň je pořád jen kůň. Přiznávám, že mi trvalo dlouhá léta, než jsem všechny ty věci pochopil a dal si je do souvislostí. 

Pokud chceme dobře jezdit, stačí nám praxe, nebo je opravdu nezbytné se vzdělávat i v oblasti teorie? Musíme anebo nemusíme umět číst? :)

Pochybuji, že se někdy někomu povedlo přijezdit koně jen na základě praxe. Jezdecké vzdělání je nutné. Potkávám nadané jezdce, kteří se dlouhé roky nehýbají z místa. Nečtou, nevzdělávají se. Bez vzdělání je praxe k ničemu. 

Je potřeba číst a vzdělávat se. Stále. Celoživotně. Nesouhlasit se vším, co čtete, zkoumat, zpochybňovat, experimentovat, dávat do souvislostí, porovnávat a znovu číst, číst, číst. 

Pokud nevládnete jazykem, tak alespoň v češtině znát jména jako Norbert Záliš, Josef Dobeš, Bruno Jaksch. Z překladů Philippe Karl, Anja Beran, Gerd Heuschmann, Ray Hunt, Tom Dorrance. Ten zbytek za moc nestojí. Z cizojazyčných textů? Nejčastěji asi čtu dílka pánů Bauchera, Guériniéra, Fillise, Steinbrechta, Müselera, Oliveiry a J. C. Racineta. 

Pokud neumíte nebo nechcete číst, tak jediná šance je jeden(!) trenér, který vše pomalu, poctivě a dlouhá léta vysvětluje. Proto učím všechny své studenty, ať se nebojí a na jakémkoli kurzu, na jakémkoli tréninku u jakéhokoli trenéra na světě používají co nejvíce to kouzelné slůvko: „PROČ?“ A pokud jejich učitel a mentor není schopen smysluplně odpovědět a ozve se „Děláme to tak všichni. Tomu nemůžeš ještě rozumět.“, aby dojezdili hodinu, zaplatili, slušně se rozloučili a našli si někoho jiného. Nebo znovu zkusili přečíst nějakou knihu.

Sledujete a reflektujete současný vrcholový sport?

Mám koňský sport rád. Strávil jsem hodně let jako sportovní trenér v různých oborech. Jsou sporty, kde se stále dá závodit a udělat vše dobře. Stojí to mnoho sil, mnoho úsilí navíc, ale jde to. Bohužel část koňských sportů se v posledních třiceti letech posunula již tak daleko, že je nelze dělat čistě a poctivě vůči koním a jezdeckému řemeslu. Každý jezdec či trenér se časem dostane na křižovatku, zda trénovat jako ti ostatní, nebo dobře. Někteří naši kamarádi, kteří trénují na správných principech, musí vše, co umí dobře, obratně schovávat. Co si myslet o rozhodčích, kteří přijdou s poznámkou nedostatečného přilnutí, když kůň pracuje s ochotou setin gramů na otěži, nebo co si myslet o tom, že stejní pánové a dámy chodí po opracovišti a jezdcům dotahují nánosníky až na krev. A tak nejraději ze všeho mám studenty, kteří se časem začali stydět za to, v jaké společnosti závodí či vyhrávají a mají potřebu stáhnout se do ústraní a začnou hledat to opravdové, skutečné, to divácky nezajímavé jezdectví. I přes to všechno mám vrcholový sport rád a někdy si doma pouštím masochisticky některá výuková videa těch nejstrašlivějších tréninků a přemýšlím, zda bych požadovanou věc uměl naučit koně jiným způsobem. 

A co žhavé téma tresty? Mají fyzické tresty své místo ve výcviku koní? Jde to i bez nich?

Tresty v tom lidském slova smyslu jsou ve výcviku koně nesmyslná věc. K ničemu nejsou. Kůň je nikdy nepochopí, neboť on vždy a za všech okolností dělá, co může a snaží se vyhovět. Kůň chce jen přežít. Člověk, který trestá svého koně, ho trestá za něco, co koně nenaučil či si celou situaci špatně připravil. Na druhou stranu, někdy musí být člověk přísný a důsledný, stejně jako rodič, který vychovává své dítě, ale o trestech to být nesmí. Pokud nastane i sebemenší krize, tak už se kůň nic neučí. Maximálně se naučí se bránit. 

Takže můžeme, nebo nemůžeme motivovat koně k vyššímu výkonu bičem, špornou, otěží... 

Troufám si tvrdit, že umím přijezdit koně jen s tenkým vrbovým proutkem v ruce. Takže obecně až tak úplně některé tyto pomůcky už dávno nepotřebuji. Na druhou stranu jsem velký konzervativec a pokud tradice nějakého sportu říká, že jezdec má mít na noze ostruhy nebo v ruce bič, tak jsem s tím nikdy neměl problém. Všechny pomůcky mohou být užitečné a všechny pomůcky mohou být zneužity. Jde vždy jen o ruku nebo nohu konkrétního člověka. Bohužel, když se postavíte do vstupní brány na výstavě v Lysé nad Labem, tak uvidíte, že většina návštěvníků si nekoupila knihu nebo novou uzdečku, ale bič. Ti drsnější ještě k tomu kupují rukavice. 

A co emoce? Skutečně je musíme mít vždy na uzdě?

Na koni? Absolutně. Já jsem přece ten, kdo je zodpovědný za vše, co se bude dít. Kůň si umí okamžitě přečíst jakékoli naše emoce včetně vzteku, kterému vůbec nerozumí. Všichni ti, kdo mne znají, asi potvrdí, že jsem ve společnosti koní vždy klidný. Narodil jsem se tak a mám to snadné. I kdyby ne, tak práce vám ty hrany časem ohladí. Přesto se může stát, že ucítím vztek nebo nějaké jiné emoce, co do tréninku nepatří, okamžitě zastavím vše, co dělám, končím a jdu domů na kafe. 

Všimněte si třeba práce velkých horsemanů. Ray Hunt byl rychlestartovací cholerik, Buck Brannaman umí vypěnit a být drsný na lidi kolem sebe, ale podívejte se na ně, když pracují s koněm. Vždy klidní a v pohodě. Vždy a za všech okolností.

  

Může dnes vcelku oblíbená kombinace mladý kůň a nepříliš zkušený jezdec dopadnout na výbornou?

Normálně bych odpověděl, že to není možné, ale zažil jsem v posledních letech několik případů, které mě opravdu udivily, když si začínající jezdec koupil mladého koně, začal ho učit a dobře to dopadlo. Je pravda, že jsme ty lidi měli pod kontrolou. Neumím si však představit úplného samouka bez pomoci. To nejde. Na to je lidský život krátký.

Pokud tedy člověk s koňmi začíná a chce začít dobře, odkud má začít? Co má hledat, kam se má dívat?

V ideálním světě bych si to představoval tak, jako to bývalo dříve. Mladý adept nejprve pomáhal ve stáji, vozil hnůj, skládal seno, čistil koně, mazal kopyta, ometal pavučiny, zametal, mazal sedla. Jako malý prcek jsem tohle všechno dělal asi rok, než mě pustili do sedla. Nezdá se to, ale každý, kdo se dostane do dobré stáje mezi dobré jezdce a horsemany, se již v této chvíli učí. Nasává atmosféru, dostává do podvědomí vše, co vidí kolem sebe. Vidí, jak ti zkušenější reagují v případě problémů, jak se kolem zvířat pohybují, jak nasedají, sesedají, jak vodí koně. Věřím, že některé věci dodnes dělám automaticky tak, jak je dělal můj první trenér, aniž je mě někdo učil. 

Pak přišly první hodiny na jízdárně, kde se začínalo od úplných základů. Jak má vypadat pobídka holení, jak se sedí, jak se má zacházet s otěží a proč. Jezdec se učil, co má cítit v kroku, klusu, ve cvalu. Jestliže mladý adept vykazoval známky určitého talentu, byl mu čas od času zapůjčen školní kůň. Z dnešního pohledu to zní divně, ale školní kůň nebyl okopaný kůň od dětí, ale ten nejlepší kůň v okolí, pan profesor, který uměl. Jeho úkolem bylo zprostředkovat pocit, jak to vypadá, když to vypadá. Dnes je takových koní velmi málo a pokud existují, nikdo vám je nepůjčí. 

Mezitím stále probíhalo teoretické vzdělávání. Dle vyprávění mého tatínka měl můj pradědeček v Klatovech u dragounů na starosti přes tisíc koní. Když jsem četl, jaký test tam dostávali vojáčci při teoretických zkouškách, začal jsem pochybovat i sám o sobě. 

Bohužel v ideálním světě nežijeme a začínající jezdci to mají čím dál tím těžší. Navíc maminky, které přivádějí své dítě do jezdeckého oddílu, očekávají, že jejich miláček bude hned první den jezdit. Při sazbě 400–600 Kč za hodinu je to pochopitelné. Jenže všichni potřebují vydělávat, a tak jedno dítě sedí na koni a druhé dítě jen o pár let starší ho učí. Říká se tomu jezdecká škola. 

Někdy k nám dorazí někdo, kdo strávil mnoho let v podobném zařízení. Samozřejmě něco málo umí, přinejmenším hned nespadne, ale stejně musíme začít úplně od začátku. 

Ptal jsem se nedávno jednoho českého trenéra, o kterém vím, že jezdit umí, ale své svěřence učí něco jiného, proč mi od něj chodí děvčata, kterým musím vše předělávat. Odpověděl, že kdyby učil tak, jak má, a říkal věci, které říkat má, tak mu lidi utečou. Je to pro ně nuda: „Lidé chtějí dnes Václave slyšet něco jiného. A já musím splácet hypotéku.“ Tak je to. 

Začínající jezdec, který chce začít dobře, to má dnes hodně těžké. Položí-li někdo dotaz na podobné téma na semináři, většinou chvíli koktám. Nevím, co říct. V první řadě doporučuji, aby nezačínal ve sportovní stáji. Tam je všechno jinak a v tom úzkém pohledu na koňský sport bude mít velmi malou možnost poznat, co je špatně a co dobře. V Česku znám bohužel málo míst, kam bych se nebál poslat své dítě. 

Pro mne určitě číslo jedna je Toulcův Dvůr v Praze a Majka Dvořáčková. Mají bezvadný systém pro děti, a i velmi pěkný systém pro koně. Na severu Čech je v Chotěvicích u Trutnova Bára Břusková, která již vychovala několik výborných jezdců. Mám hodně rád lidi, které kolem sebe sdružila Terezka Patakiová v Žernovce u Prahy. Amatérští jezdci, někdy na starších a vyřazených koních předvádějí v posledních letech věci, kdy i nepoučení diváci přestávají dýchat. Vidíte harmonii a slyšíte hudbu. Nejzábavnější na tom je, že oni to sami nevědí. Občas, když pochybuji o své práci a jedu k Terezce učit, tak se mi zase rozsvítí obzory a cítím, že to stále má smysl. 

Kačka Lempartová v Kurdějově učí dobře a správné věci a v Záhorčicích u Českých Budějovic je výborná Petra Holzerová (Hanetšlégrová). Před pár lety jsem byl v jezdeckém klubu v Bzenci a tam si pamatuji, jak mě překvapila paní majitelka tím, jak jezdila na svém mladém koni. Dobře. Druhý den jsem poslouchal její hodinu s malými dětmi. Balzám na duši. Jako když přijedu domů. Jen se omlouvám, nepamatuji si jméno.

Mám rád i partičku žen kolem Petry Beránkové, které v poslední době fungují na Mořině. Mezi nimi je i výborná Lucka Mikšíková, která učí sed a u které bych sám potřeboval občas něco dovysvětlit. Všechno to jsou stáje mimo oficiální struktury. 

Určitě jsou ještě někde místa, kde se jezdí dobře a trenéři říkají správné věci. Já je však neznám. I přes to, že během roku vidím kolem pěti stovek jezdců, málokdy mě někdo pozitivně překvapí. Nejspíš stále platí to, co kdysi napsal pan doktor Záliš: „Pokud si nevíte rady, rozhlédněte se kolem sebe, jak to dělají ti ostatní, a udělejte pravý opak. S největší pravděpodobností se trefíte.

Jsme tedy u významu osobnosti učitele... kapitola maximálně důležitá?

To, s jakými učiteli se potkáte na své cestě, to je asi to nejdůležitější. Měl jsem od dětství neuvěřitelné štěstí na lidi, u kterých jsem měl možnost se učit. Ale až po mnoha let jsem pochopil, jaký dar jsem dostal. Později jsem nikdy nelitoval námahy, peněz, ani času, abych se dostal k těm nejlepším. Pokud se někdo chce vydat na cestu opravdového pravdivého jezdectví, potřebuje někoho, kdo mu pomůže. Je velmi naivní myšlenka myslet si, že si koupím koně a sám si v Horní Dolní přijdu na to, jak se co dělá. 

Bohužel začínající adept nemá šanci poznat, kdo z těch učitelů či trenérů je dobrý. Snažím se lidi kolem nás naučit, že když si nastudují a pochopí některé zásadní věci v koňském tréninku, lépe poznají, kdy ti sympatičtí a dobře oblečení pánové či dámy říkají blbosti. Druhá věc, která hodně pomáhá, je ta, že pokud lidé váhají, tak někdy stačí podívat se na koně, které dotyčný pan učitel produkuje. I začátečník už může rozlišit, kde je harmonie, lehkost a radost z pohybu, a kde chodí strnulé zvíře, za použití mnoha donucovacích prostředků. Je to vidět. 

Bohužel to dobré jezdectví z naší české kotliny mizí velkou rychlostí a lidé, kteří umí přijezdit koně, nejsou vidět. Jsou schovaní doma a se zbytkem světa se nechtějí potkávat. Znám jich asi pět nebo šest. Víc jich není. 

Čas od času jede krajem nějaká móda. Přijíždí učitel něčeho speciálního a nejlépe někdo ze zahraničí. Vše se označí nějakou nálepkou třeba akademická drezura, barokní jezdectví, bohužel i třeba natural horsemanship. Já vidím trenéra, který sice dobře oblečen, s dobrou výslovností říká logicky utříděné věci, ale jakmile začne pracovat s koněm, kouzlo je pryč. Opět základní věci nefungují a všechny ty krásné věty postrádají smysl. Někdy musím nechat své studenty být, aby si prošli novou metodou, a po čase, když se věci kazí, se mi vrátí a můžeme navázat tam, kde jsme skončili. 

Nejen u nás, ale i v zahraničí kdekoli na světě je dobrých učitelů velmi, velmi málo. Pokud učitelé a trenéři zklamou, jediná šance, jak se posunovat pomalu dál, leží v literatuře. Studovat teorie dávno zemřelých jezdců, snažit se je pochopit a zkoušet a zkoušet. 

Nemáte pocit, že někdy jezdci více řeší výcvik svých koní nežli svůj vlastní?

Možná tak úplně nerozumím otázce, ale já potkávám lidi, kteří řeší jen stále dokola sami sebe. Jistě, o výcviku se hodně mluví a píše, ale když se zeptám člověka, který stále dokola opakuje: „Já chci, já chci, já chci, aby kůň udělal toto...,“ tak se ukazuje, že to důležité pro něj je hlavně to JÁ a CHCI a dotyčný nikdy neotevřel žádnou knihu, aby se naučil, jak se určité věci dělají. Pak se potkáme za rok a já se zeptám, jak to šlo, tak slyším: „Nijak. Nebyl čas. Ale letos bych, Václave, potřeboval dělat přeskoky.“ Až lidi přestanou řešit sami sebe, své pocity, svá ega, své touhy něčeho dosáhnout, být vidět atd., tak se možná stane zázrak a začnou přemýšlet víc nad výcvikem svého koně. 

Já myslím, že jste mé otázce porozuměl velmi dobře! :) Děkuji za rozhovor a opatrujte se!

 

Připojené obrázky

Připojené články

11.05. 2020 06:00 Správná cesta Petry Beránkové
19.04. 2021 06:00 Křížem krážem s Václavem Bořánkem

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. karol

    Výborné.

    06:45 - 04. 05. 2021

    Ďakujem za rozhovor. Perfektné. Knihu mám, prečítal som ju a som rád že vznikla. Aj v tomto rozhovore je veľmi veľa pravdy.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com