Bohužel kvůli mé těžké zrakové vadě (praktická slepota), kterou mám vrozenou, stejně tak jako mám jen jednu ledvinu, mi v žádné stáji nedovolili jezdit na koni. Až mi jednou kamarádka řekla o stáji kousek od Čáslavi. Zašla jsem tam. Lidé tam byli velice ochotní a začali se mi věnovat a učit mě vše, co se týkalo koní a práce okolo nich. A také mi řekli, že kousek od Kutné Hory je stáj Rozárka, kde se paní Zuzana Fialová věnuje paradrezuře. Řekli mi, že má také zrakovou vadu a že mi jistě pomůže a naučí mě na koni jezdit. S rodiči jsem se tam tedy vydala, seznámila jsem se s paní Fialovou a s celým týmem bezvadných lidí a od té doby, co tam chodím, už uplynuly 4 roky. Ve stáji Rozárka působím jako dobrovolník, v průběhu týdne pomáhám jako asistentka při hiporehabilitacích. Snažím se získat co nejvíce zkušeností a co nejvíce se naučit, protože veškerá práce okolo koní mě velmi baví. Například práce s koňmi ze země je velmi zajímavá.

Od mých 18 let jsem v plném invalidním důchodu. Zjistili mi dále nervové onemocnění: středně těžkou neuropatii, kvůli které bohužel nemohu normálně pracovat. Občasné bolesti (zejména v rukou), které tato nemoc obnáší, se mi projevují i při jízdě na koni. Ale i přes toto onemocnění jsem se koním nepřestala věnovat, ba naopak. Začala jsem se o koně zajímat ještě více.

Jako paradrezurní jezdec jsem zaklasifikovaná do IV. skupiny (obtížnost: úlohy jsou na úrovni klasické „L" až „S" drezury, ve volné sestavě mohou být obtížné prvky mimo piaf, pasáž a celé piruety ve cvalu) a mám schváleny tyto kompenzační pomůcky - otěže s úchopnými kličkami, tušírka, pozdrav kývnutím hlavy. Vzhledem k tomu, že ještě nejsem tak zdatný jezdec, abych mohla jezdit úlohy IV. skupiny, jezdím prozatím "doplňkové" soutěže, tedy soutěže pro jezdce s neklasifikovatelným handicapem, pro jezdce začínající a ty, kteří nejezdí ve své klasifikační skupině.

Na oficiálních závodech si musím sama opracovávat koně (parajezdci v I. a II. skupině mají povoleno opracování koně zdravým jezdcem 30 minut před parajezdcem), což pro můj zrakový handicap a navíc v cizím prostředí není nejjednodušší. Dalším oříškem je změna osvětlení (např. přítmí v hale), orientace v cizím prostředí, neustále musím myslet na to, že nejsem sama na opracovišti, můj výkon ovlivňují také mé zpomalené reakce (např. nedokážu předejít leknutí koně). Jsem náchylnější na nemoci, při větší fyzické námaze (a také při změnách počasí) mívám bolesti a křeče.

Moje první závody se konaly na Bykáni na koni jménem Goméz. Jela jsem úlohu skupiny II. (obtížnost: krok, klus, ve volné sestavě je povolen cval) a skončila jsem na 2. místě. Od této doby jsem se zúčastnila ještě pár dalších závodů, a to s koněm Arkádo a Mon Air. S Arkádem jsem se před 2 roky zúčastnila také mistrovství ČR v paradrezuře, kde jsem jela také úlohu ze skupiny II. a dařilo se nám. Opět jsme byli druzí a to i v úloze na hudbu tzv. freestyle. Hodnocení naší úlohy bylo dobré, pohybovalo se okolo 60 %. V loňském roce jsem zkusila již cval a zúčastnila jsem se závodů na Bykáni, skončili jsme na krásném 3. místě. Bohužel o prázdninách jsem spadla z koně a tak jsem se loňského mistrovství ČR nemohla zúčastnit. Ale tento rok jsem začala znovu trénovat. Absolvovala jsem závody v Herouticích s koněm Mon Air a získali jsme 1. místo s výsledkem 60,7 %. Na letošní mistrovství ČR v paradrezuře trénuji s koněm Laver a doufám, že budeme dobře reprezentovat stáj Rozárka a že se nám bude dařit.

OČIMA CVIČITELE

Petra je velmi cílevědomá a ctižádostivá dívka, která v počátcích svého seznamování se s koňmi až příliš často používala slovní spojení: „to nejde", „to nepůjde" a „to nezvládnu". Vzhledem k tomu, že předsedkyně našeho sdružení Zuzka Fialová má také zrakovou vadu, Petra nemohla v přítomnosti Zuzky svádět nešikovnost nebo nemotornost na svůj vlastní handicap a musela se snažit nesnáze aktivně řešit. Vzor Zuzky se pro Petru stal silným motivačním faktorem.

V tréninku Petra již samostatně cválá, avšak prozatím závodí v klusových úlohách. Hlavním cílem je u Petry stále korekce sedu, zjemňování ruky, uvolňování ztuhlých zad. Pracujeme na rovnováze, orientaci v prostoru, velmi obtížné jsou stále cviky bez viditelného ohraničení (např. kruhy, vlnovky).

V průběhu roku 2013 Petra utrpěla v terénu velmi vážný úraz a musela být vrtulníkem transportována do nemocnice v Praze. Nikdo z nás neočekával, že by se Petra vrátila do sedla a ke koním zcela přirozeně a bez strachu. Opak byl však pravdou a nás velice mile potěšilo a zároveň i překvapilo, že Petra plynule navázala přesně tam, kde před pádem skončila, a o své lásce ke koním nás tímto jednoznačně přesvědčila.

Petra oslavila úspěšný návrat do sedla po těžkém úraze druhým místem na MČR v paradrezuře 2014.

Česká hiporehabilitační společnost (ČHS) vznikla v roce 1993 a v současné době sdružuje 38 členských organizací ve většině krajů republiky a desítky individuálních členů. Každá organizace pracuje zhruba se 150 klienty, ročně se tedy jedná o více jak 5 000 lidí. K dispozici pro klienty je téměř 180 speciálně připravených hiporehabilitačních koní, kterým ČHS uděluje licenci pro jednotlivé obory hiporehabilitace na základě složení specializační zkoušky. Jednotlivá střediska se zabývají různými obory hiporehabilitace - hipoterapií, psychoterapií pomocí koní, parajezdectvím a aktivitami s využitím koní. ČHS také umožňuje vzdělávání pracovníků v jednotlivých disciplínách hiporehabilitace a vydává důležité dokumenty, jako jsou standardy péče, oficiální slovník, etický kodex, metodiky, atd. ČHS poskytuje zájemcům informace nebo rady, sdílí zkušenosti a příklady dobré praxe. Všechny potřebné informace včetně indikací a seznamu provozovatelů dle krajů najdou zájemci na webových stránkách České hiporehabilitační společnosti www.hiporehabilitace-cr.com.

Na stránkách EQUICHANNELu si můžete o hiporehabilitaci a jejích formách přečíst více v seriálu Léčba koňmi.