Pavla Růžičková: Každá jízda je prostě jedinečný zážitek, který mne nabíjí energií

30. 10. 2020 Gabriela Rotová Autor fotek: Archiv Pavly Růžičkové

Jaké to je tvořit obsah časopisů? Přinášet informace ze světa koní, stát u zrodu titulní stránky? Je to jen a jen radost, nebo...? O tom všem a mnohém jiném si dnes budeme povídat s Pavlou Růžičkovou, s tou „ženskou z redakce“, která je spojena s časopisy V sedle, Planeta koček a v současné době i s Jezdectvím.

Rozhovor s tebou, Pavlo, nemůže začít ničím jiným, než dotazem na tvoji profesi. Jaké to je být tvůrcem časopisu? Pátrat po atraktivním obsahu, oslovovat autory, modelovat tvář časopisu...

Tvorba časopisu je úžasná práce, zvlášť když máš štěstí na vedení, jaké jsem měla já, a máš hodně volnou ruku. Můžeš si vymýšlet obsahy, směřovat celý časopis. Na druhou stranu není vždy jednoduché najít autory, kteří napíší to, co si přeješ a jak si přeješ. O hledání fotek ani nemluvím.
Ovšem volnost má i druhou tvář – co si vymyslíš, to musíš také dotáhnout a v kombinaci s omezeným časem pak zjistíš, že standardně nestíháš a dost projektů bohužel zůstává zatím nerealizovaných ve tvé hlavě. Ale ono jim kolikrát neškodí dozrát.

Byla jsi dlouhou dobu šéfredaktorem nejen časopisu V sedle, ale i časopisu Kočičí planeta. Jak jdou koně a kočky dohromady? Máš je ráda rovným dílem?

Já miluji všechna zvířata krom parazitů. Ne vážně, ono se zdá, že to nejde dohromady, ale zas tak odlišné to není. Navíc k tomu, abys dělala dobrý časopis, potřebuješ především profesní zkušenosti, znalosti a organizační schopnosti, vůbec nemusíš být výborný chovatel koček nebo špičkový jezdec. Jasně, že je dobré mít k oboru vztah a aspoň základní orientaci, asi bych nešla dělat časopis o
strojírenství nebo akvaristice, ale není to podmínkou. Stejně jako koně svěříš vystudovanému zvěrolékaři, sedlo si pořídíš od zkušeného sedláře, tak na časopis potřebuješ novináře.

Já jsem propadla kouzlu práce v médiích hned po studiích, kdy jsem se vlastně tak trochu náhodou ocitla ve vydavatelství magazínu Koktejl. Tehdejší redakce Koktejlu, to byla škola života, která mne zcela vykolejila z původně zamýšlené profesní dráhy a nasměrovala úplně novým směrem. V partě fantastických lidí jsem si mohla vyzkoušet všechno, učit se od těch nejlepších. Jak se dělá časopis, jsme se učili za pochodu a spojovalo nás obrovské nadšení pro věc. A pracovní nasazení. Když jsem se po mateřské pauze a profesní exkurzi do světa televizního zpravodajství vrátila k časopisům, tak jsem se přes Psí sporty dostala ke Kočičí planetě. Mimochodem Psí sporty již dlouho obdivuji a jsou pro mne opravdu Top titulem světového formátu, který dokázal změnit svět naší kynologie.

Ale zpátky ke kočkám, byla to zakázka a zároveň výzva, třeba můj veterinář nevěřil, že se o kočkách dají napsat víc než dvě vydání. A nakonec jsme vycházeli 8 let a čtenáři mi dodnes píší. Ono se to od toho psát o koních zas tolik neliší – hledáš zajímavá témata, autory, chovatele, narážíš na předsudky, ale také na skvělé lidi, fantastické osudy. Svět milovníků, majitelů a chovatelů koček je nádherný a velmi specifický, plný (stejně jako ten koňský) úžasně zapálených nadšenců. A kočky a koně jdou dohromady výborně, neříkej mi, že ve stáji žádnou pořádnou myšilovku nemáš.

Seznámily jsme se spolu při vzniku časopisu V sedle a ten už k mé velké lítosti již do tisku nepůjde. S koňskou publicistikou jsi ale neskončila a dnes jsi úzce propojena s Jezdectvím...

V sedle byl velmi specifický projekt a navíc od začátku do posledního puntíku můj. Chtěla jsem dělat nadčasový časopis pro aktivní jezdce, kteří se nezapomněli ptát, takové, co se nespokojí s vysvětlením, že tak to je nebo tak se to dělá. Byla to krásná práce, bohužel s ekonomickou krizí se vydavatelství začalo titulů zbavovat a došlo jak na V sedle, tak časem i na Kočičí planetu.

Nabídka od nového majitele Jezdectví přišla naprosto nečekaně, jak už to s nejlepšími věcmi v životě bývá. Přiznám se, že jsem váhala, zda se do dalšího projektu pouštět. Ale ta myšlenka vybudovat moderní časopis o koních mne nakonec zlákala. A zase mám štěstí na majitele, který je otevřený nápadům a mám poměrně volnou ruku.

Chystají se v Jezdectví nějaké změny?

Zatím ještě hledáme definitivní tvář a formu časopisu. Ono dnes v době internetu je vydávání sportovního časopisu nesmírně obtížné, ti, které daný sport zajímá, mají díky online přenosům k dispozici výsledky z celého světa takřka okamžitě. Jak psát o závodech 14 dní poté, aby to bylo stále zajímavé, když už všichni ví, kdo vyhrál a jak jel? Ale zcela vypustit zpravodajství také nechceme.

Navíc Jezdectví je titul s dlouhou tradicí a naši čtenáři mají jasnou představu o tom, jak by měl vypadat. A hlavně, jak by neměl vypadat, a neváhají se ozvat. Hlavní myšlenkou je tedy moderní sportovní časopis se zpravodajstvím z velkých jezdeckých akcí, s inspirativními rozhovory s osobnostmi od nás a ze zahraničí, s částí věnovanou chovu, veterině, péči o koně, krmení, výcviku… Ale také stylu a módě, protože to dnes k jezdectví prostě patří. Jak si mohli čtenáři všimnout, spolupracujeme s německým časopisem Cavallo a pracujeme na dalších projektech. Nechte se tedy překvapit.

Co považuješ na práci kolem vzniku časopisu za nejtěžší?

Vybalancovat obsah. Najít tu správnou míru, kolik věnovat zajímavým aktuálním událostem, kolik rozhovorům, jak se věnovat různým disciplínám, aby se nikdo necítil ochuzen. Což je bohužel někdy vážně náročné, nevím jak to je možné, ale třeba k parkurům mám vždy po ruce tolik kvalitního materiálu i autorů, kdežto k některým jiným disciplínám se cokoli hledá nesmírně obtížně. Například
u drezury to je z části dáno tím, že výkon jezdce a koně je hodnocen rozhodčím a nikdo pak nechce jít s kůží na trh. Napíšete něco odvážnějšího a pak se bojíte, jak zajedete. Na jednu stranu chápu, že to je malý rybníček, ale z novinářského hlediska to je špatně, nikdo nechce vydávat ani číst nemastné neslané opatrné články. Ráda bych našla kvalitní autory, kteří se nebojí stát si za svými názory. Což zatím jde ztuha, ale já věřím, že se najdeme.

Čtenáři mají občas naivní představu obří redakce, kde v openspacu sedí u každého stolu redaktor, jeden na dostihy, další na drezuru, na skoky… Ale ono to tak nefunguje, v dnešní době je vše online, bez notebooku nedám ani ránu, redakce je virtuální a spolupracující autoři jsou externí.

Jak ses vlastně dostala ke koním, má tahle tvoje láska kořeny v rodině?

Žádné jezdecké předky nemám, jsem odjakživa v rodině za exota, co byl od malička fascinován čímkoli živým. Už jako batole jsem měla po kapsách žížaly a šneky a tahala domů koťata, ježky či jiné nalezence. Věrný pes Bary mne doprovázel i cestou do školky, jinak bych nešla. Ke koním jsem přišla náhodou v NDR, kam jsem jezdila vždy na měsíc k příbuzným „na handl“, tedy učit se německy. Nádherná krajina, borové lesy, louky, berlínská jezera a ve vedlejší vesnici kůň. Měl pravda lehce svérázného majitele, ale za pomoc na jeho statku jsem se mohla svézt. Což znamenalo odchytit si koně na louce, postarat se o něj a hurá do světa. Ovšem první rok jen bez sedla, abych se naučila sedět. Kobyla byla plemene Lewitzer Schecke, tedy malý strakatý kůň s tvrdohlavostí správného poníka. Ke statku vedla z obou stran alej jabloní, kde si myslíš, že naše vyjížďky končily – dřív než vůbec začaly? Ovšem naučila jsem se sakra držet na koňském hřbetě, zvlášť při cvalu pod nízkou větví…

Další rok už jsem si vysloužila i sedlo, ovšem bez třmenů, ty jsou totiž nebezpečné. Po takovém letním dobrodružství jsem samozřejmě doma také chtěla na koně, ale ve městě těch možností moc nebylo. Nakonec se našel oddíl, kde jsem se, klasicky v zástupu, snažila vstřebat nějaké jezdecké dovednosti. Nemaje žádných sportovních ambicí, naučila jsem se koni nepřekážet a tím moje sportovní „kariéra“ skončila. Ale u koní jsem zůstala a nikdy mne neopustila touha a snaha hledat nové cesty a řešení, bez které bych se v dobách svých začátků nedostala od statku dál než k první jabloni.

A jak často jsi v sedle?

Bohužel ne dost často. Jsem ráda, když se dostanu do sedla jednou do měsíce. Jsem hrdým živitelem jedinečného huculského plnotučníka své dcery, který bohužel stojí ustájený poměrně daleko. Naše původní stáj se rozpadla, nový majitel vše změnil a my se museli stěhovat. Po dvou letech stěhování a hledání vhodné stáje v okolí nakonec Jeník skončil v úplném ráji na svazích Krušných hor. Jen nás dělí 70 km, pokud koně nemáš doma, tak je to prostě o kompromisech. Pro mne bylo nejdůležitější blaho koně, na úkor vlastního komfortu. Jeník se má výborně, dcera ho jezdí dvakrát či třikrát týdně a pro mne je čas v sedle tak trochu svátek. Ale o to víc si to užívám.

Když ty sama otevřeš nějaký zahraniční časopis věnovaný koním, po čem jdeš jako první, na co se
zaměřuješ, co hodnotíš, co hledáš?

Samozřejmě první, co mi padne do oka, je vzhled, grafika, celkový layout. Neumím se hned začíst, jsem strašně zvědavá, musím nejdřív časopis prolistovat celý a pak se teprve vracím k článkům, co mne zaujaly. V první fázi čtu editorial, perexy, popisky. Osobně miluji příběhy a osudy koní i lidí, zajímají mne novinky z péče o koně, ustájení, etologie, …

Vždycky mne fascinovaly nové vědecké poznatky, nové teorie, metody. A mám nesmírné štěstí na svou dlouholetou koňařskou kamarádku Petru, se kterou vždy vedeme vášnivé diskuze o tom, co jsem kde nového vyčetla. Já jsem ten nadšený teoretik, ona praktik s třiceti koňmi na dvoře, co mne zase postaví do reality. A má můj hluboký obdiv, protože nikdy nic neshodí ze stolu, nic šmahem nezavrhne, pořád je ochotná se učit novému a i po letech má se mnou neskutečnou trpělivost. Některé naše diskuze se táhnou i několik let, vždycky když najdeme další nové poznatky, tak jedeme další kolo.

Ale zpátky k časopisům, mám ráda krásné titulní stránky a neotřelé grafické nápady. Mojí slabou stránkou je to, že časopisy nedokážu vyhodit, stále se k nim vracím a mám je, stejně jako knihy, prostě všude. Bohužel musím přiznat, že svou sbírku Jezdectví jsem v rámci úklidu rozpustila a rozdala asi tak měsíc před tím, než jsme začali spolupracovat. Prostě ironie osudu.

Koňské srdcové eso?

Samozřejmě můj vlastní kůň, hucul Jeník, se kterým se nikdy nenudíš. Miluje žrádlo, triky, terén a akci a nesnáší nudu. To se v něm pak probouzí objevitelský duch. V původní stáji uprostřed města se nudil často, tak už jsme ho zachraňovali z kontejneru či z hrazení parkuru, které nedokázal přeskočit a trochu se na něj „pověsil“. Dnes je ve stádě, tak je spokojený a život s ním je klidnější.
Pokud myslíš ze slavných koní, tak miluji příběh Kincsem nebo Phar Lapa, jako holka jsem horovala pro Miltona a Weihaiwei, Rembrandta a Gigola...

Moje současná srdcová záležitost je mustang Blackjack, jeden z prvních mustangů v Německu a v Evropě, který své majitele nadchl tak, že 2017 rozjeli akci Mustang Makeover Germany, díky které našlo v Evropě domov na 200 mustangů z amerických záchytných stanic. Uvědomuji si, že Evropa má vlastních koní dost, máme nespočet plemen, kde si každý vybere, co si jeho srdce žádá, a vlastně není nutné sem draze importovat koně neznámého původu. Ovšem mustangové a jejich vztah k člověku jsou prostě jedineční.

Potkala jsi v rámci své práce nějakou osobnost z hipologického světa, která tě skutečně oslovila? 

No jeje, to nevím kde začít. Nechtěla bych jmenovat a pak na někoho zapomenout. Každý z rozhovorů je nesmírně zajímavý a potvrzuje se, že ti nejzajímavější lidé jsou většinou nesmírně pokorní, skromní a nenápadní. Určitě se někdy vrátím k bavorskému trenérovi Michaelu Geitnerovi a jeho metodám výcviku koní. A pokud mne někdo vážně překvapil, tak náš žokej Martin Liška, který jako by vystoupil přímo z knih Dicka Francise. Inteligentní, schopný, ochotný, skromný a ještě má smysl pro humor, rovnou se přiznám, že když jsem dostala za úkol volat žokejovi, tak jsem čekala všechno, ale ne tohle.
 
Co považuješ ve vztahu člověk & kůň za to nejdůležitější?

Důvěru, bez ní si žádný vztah, natož partnerství, vybudovat nelze. A ze strany člověka pokoru, odvahu a vůli. Pokora ti umožní stále se učit, hledat cesty, hledat řešení. Koně i lidé jsou jedineční a jedinečné jsou i vztahy mezi nimi, i ten nejlepší jezdec potvrdí, že neexistuje žádné univerzální pravidlo nebo metoda, to, co funguje na jednoho, nebude fungovat na druhého. A právě o tom pokora je, uznat, že nejsem pánem vesmíru a učit se, zkusit to jinak. A k tomu pak potřebuješ odvahu, odvahu jít si svou cestou.

Kromě koní a koček se trochu pohybuji i mezi psími sportovci. A zrovna tuhle odvahu a odhodlání naprosto obdivuji u našich agiliťáků. Agility je nesmírně dynamický a úžasný, relativně mladý psí sport a naši reprezentanti jsou jedni z nejlepších na světě, od roku 2010 z každého MS přivezli medaili. A všichni do jednoho mají odvahu dělat věci po svém, chuť učit se a najít si vlastní cestu. Na to, abys byl špičkový sportovec, nemusíš mít to nejlepší zázemí, profi areál. Znám lidi, kteří cvičí doma na zahradě, jednou za měsíc dojíždí přes celou republiku na intenzivní tréninkový víkend k vybranému trenérovi, a pak sbírají medaile na Evropě.

Je mi jasné, že s koněm to je trochu jiné, ale zase ne tolik. Co mi kolikrát schází při návštěvě českých stájí, je ta odvaha, vůle mířit výš a jít si za svým. To, že mám koně v malé stáji v Horní Dolní, přece ještě neznamená, že nemůžu chtít být nejlepší, že se smířím s bezcílným plácáním po place, když jsem chtěl dělat vysokou drezuru. Literatury je dnes tolik, na netu je informací ještě víc, trenéři jsou ochotní trénovat online, všechno jde, musí se jen chtít. A nemyslím jen závodění, ale vůli být lepší jezdec, vzdělávat se, vždyť to děláme pro vlastního koně.

V této souvislosti musím zmínit, že jsem mírně přecitlivělá na hlášku „ale my jezdíme jen pro radost“. To přece nemůže být výmluva za špatné ježdění a neochotu učit se a vzdělávat se dál. Pro čí radost? Jako že někdo má radost z toho, že něco nedělá pořádně? Kůň z toho radost nebude mít stoprocentně…

Proč myslíš, že má stále tolik lidí ke koním tak blízko, přestože jim moderní technologie nepřetržitě dýchají za krk?

Těžko posoudit, mně osobně ke koním vedla láska ke zvířatům. Jsem si jistá, že bych koně milovala, i kdyby se na nich nedalo jezdit. I když jak říká přísloví, Kůň bez jezdce je stále kůň, jezdec bez koně je jen člověk. Chvil v sedle si vážím především proto, že mne nutí absolutně vypnout a soustředit se jen na přítomný okamžik. Ono to v sedle hucula ani jinak nejde, jinak můžete zvednout telefon, řešit něco „důležitého“ a zjistit, že si pod vámi kůň právě pro ochlazení lehl do horského rybníčka. Každá jízda je prostě jedinečný zážitek, který mne nabíjí energií (i po zmiňované nedobrovolné koupeli).

Co ti koně dali a vzali?

Dali mi spoustu radosti, zážitků, přátel a vlastně i práci, která mne nesmírně baví. Naučili mne zodpovědnosti, důslednosti, vynalézavosti, brát věci s nadhledem a s humorem a nikdy nic nevzdávat. V podstatě mne perfektně připravili na funkci matky.
A co mi vzali? Když nepočítám všechny svačiny, co mi Jeník ukradl a sežral, peníze počítat nebudeme, každá radost něco stojí, čas ve stáji a u koní také není ztráta, ale výhra, tak vlastně nevím. Někdy ztrácím nervy, a když moje dcera chtěla závodit, tak jsem ztrácela klid. Jinak musím konstatovat, že tahle bilance vychází do plusu.

Je něco, co bys ještě chtěla od světa koní dostat?

Chtěla bych mít možnost být nadále jeho součástí, sledovat jeho vývoj a zprostředkovávat ho čtenářům. Ráda bych trávila víc času v sedle a míň u počítače, ale to asi zůstane spíš utopie. To už se mi spíš splní můj sen objet v sedle Island.
Aktuálně bych si moc přála, aby se už uklidnila současná situace, nikdo se nemusel obávat o zdraví svých blízkých a život se vrátil do původních kolejí. A aby se dramata odehrávala jen na sportovním poli, o těch se totiž dá výborně psát.

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru…