Pavel Spálený: „Terapie za pomoci zvířat? Nejde o bezúčelné hlazení!“

27. 10. 2021 06:00

Obrázky: 11

Autor: Gabriela Rotová Rubrika: Hiporehabilitace Počet přečtení: 607 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Různé druhy zooterapie konečně získaly v naší společnosti zářivou zelenou. Ta tam je doba, kdy do zdravotnických a sociálních zařízení chlupaté a opeřené „zdroje bacilů a bakterií“ striktně nesměly. Dnes již dobře víme, že tyto podpůrné metody psychoterapie dokážou vyvolat sociální a emociální efekty, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu klientů. Jak náročná je ale tato činnost pro dvounohé a čtyřnohé terapeuty? A co všechno to vlastně obnáší? Právě o tom si dnes budeme povídat s Petrem Spáleným, který se terapii se zvířaty dlouhodobě věnuje.

Pavle, živíte se jako analytik a programátor. Jak vlastně vznikla myšlenka, že se budete ve svém volném čase věnovat tak diametrálně odlišné činnosti, jako je zooterapie v domovech seniorů? 

Upřímně řečeno, myšlenka si našla spíš mě než já ji. Před lety jsem začal docházet se psem Indym do ústavu respitní péče Volno. Teprve poté jsem přibral koně. Když něco děláte dostatečně dlouho a stabilně, ukáže se i Kolín jako malé město. Kvůli pandemii se domovy seniorů zcela uzavřely. Důsledkem sice bylo, že mnohým se nákaza vyhnula, ale prakticky všichni senioři hodně psychicky sešli. V jednom z takových domovů pracuje moje známá. Hned jak byla situace z nejhoršího pryč, hledali cesty, jak podpořit své klienty. Vzpomněli si na mě. Díky tomu, že byli ochotní vyjít vstříc mým časovým možnostem (a hlavně zaměstnavatel), se setkání dala zrealizovat.

S kým vším tedy návštěvy podnikáte?

Primárně se psy. S Indym (bernský salašnický pes) jsem prošlapal cestu. Jeho následovníkem se stala Freya. Dnes tříletá fenka (flat coated retrívr). Díky rozsáhlým zkušenostem se psy a různými druhy klientů z různých typů zařízení jsem měl ve chvíli, kdy mne oslovili z domova seniorů, zda bych k nim nepřivezl koně, měl celkem jasno. Čím větší kůň, tím více se lidé bojí. I naše huculka je pro mnoho lidí a dětí už moc veliká. Pokud tedy beru koně, pak poničku Zuzanku. Sice si mnozí myslí, že je to hříbátko, ale jakmile u starých nebo nemocných lidí zdůrazníte, že ponička je velmi starou babičkou, kterou bolí nohy, pomyslné dveře se otevřou. Strach je ten tam. Mnozí si s ní popovídají „jako rovný s rovným“. Všechny přeci bolí nohy. U Indyho, který ke konci života opravdu špatně chodil, to v nemocnici mnoha lidem pomohlo od jejich vlastní bolesti. Navíc se ukázalo, že v budově se poník pohybuje lépe. I huculka by se už musela výrazně víc snažit pohybovat v pokojích bezpečně.  

 

Spolupracujete s někým, nebo pracujete se zvířaty a klienty jen vy sám?

U psů platí zásadní pravidlo – nikdy, opravdu nikdy, nebýt sám. V nemocnici ani v domově důchodců bych si toto pravidlo nikdy nedovolil porušit. Důvodů je několik. První z nich je, že klient nemusí dobře vnímat realitu a může kdykoli dostat strach, nebo třeba říct, že jej pes kousnul (ačkoli např. klient zavadil psovi o zub při podání pamlsku). Máte tak druhého svědka u sebe. 

Dalším velmi důležitým důvodem je, že personál své klienty zná a ví, na co se u nich zaměřit. Na co se zeptat, jak navázat kontakt. Vždy tedy se mnou je alespoň jeden zaměstnanec zařízení. Mnohdy je nás ale víc, například pokud pomáhají zvířata fyzioterapeutovi. V případě koní je třeba ještě další pomocník. Ten má u sebe kyblíček a sebere případné koblížky. Dělali jsme to třeba také tak, že v jedné posteli ležela Freya a u druhé stála Zuzanka. Pak jsme je vyměnili. Každý si užil pejska i poničky. 

Mnohé naše čtenáře asi zajímá, jaké podmínky je třeba splnit, pokud by i oni sami chtěli se svými koňmi potěšit seniory? Nutné zkoušky, vzdělání?

Se psy jsem každoročně skládal canisterapeutickou zkoušku. V ČR nejsou podmínky certifikace sjednocené. Každá organizace je má dle svých pravidel. Já osobně jsem si vybral Pomocné tlapky. Jsou dostatečně známí. Mají rozumné zkoušky a pracují i na vzdělávání lidí. Tyto certifikáty jsou v zařízeních vyžadovány. Byli to v mém případě vlastně pejsani, kdo otevřel dveře dál. Nemohu tvrdit, že rozumím psům, natožpak koním. Na to jsem se naučil a udělal ještě velmi málo. Nicméně právě díky psům jsem věděl, jaký musí být kůň vhodný k těmto účelům: klidný, vyrovnaný a zvyklý na lidi a jejich doteky. Jinými slovy – socializovaný. 

A věděl jsem ještě jednu věc – ať se děje co se děje, musí zvíře vědět, že jste to vy, kdo rozhoduje. Díky tomu, že zvíře ví, že se o vás může „opřít“ a zároveň má dostatečný respekt (nikoli strach!), tak víte, že můžete jít do takového zařízení. U Zuzanky jsem neměl pochybnosti. U huculky je taky nemám, ale tu jsem zatím bral jen mezi děti. Proto jsem si dovolil vzít koně, i když na to vlastně žádné zkoušky nemám.

V zařízení samozřejmě věděli, že koně nemají žádné zkoušky. Znali ale mou práci a věděli, jak mám psy vycvičené. Není to záruka u koní, ale je jasné, že pokud někdo nezvládá psa, koně nebude zvládat vůbec. Práce s ním je v tomto ohledu podle mne náročnější.    

Na začátku jsem absolvoval jednodenní kurz od Pomocných tlapek. Byl zaměřen na různé druhy omezení a postižení a jejich specifika. Tím, že nejsem profesionál (tedy fyzioterapeut, psycholog, spec. pedagog), tak v případě psů jste vlastně takovým „podřízeným“ svého psa. Jste jeho asistent. (smích). 

Tady přichází na řadu právě personál. Pokud tedy někde mají pocit, že přijel pán se zvířátkem a my máme volno, tak tam ani nemá smysl chodit. Spolupráce pak probíhá tak, že terapeut mi sdělí, co by potřeboval od zvířete, a já zařídím, aby to tak bylo. Mnohdy si např. vložím hlavu psa do klína. On je pak spokojený z kontaktu se mnou. U koní sleduji např. krok, rychlost a směr. Jedno oko mám za sebe (protože tam je odborný personál) a druhé sleduje okolí… V případě domu seniorů jedno oko sleduje okolí – aby koník nešlápl někomu na nohu nebo někoho nepovalil, a druhé zvíře. Je nutné umět číst, co vám zvíře říká. Zda se něčeho nezačíná bát nebo naopak jej něco moc nezaujalo. V prvním případě jej podpořím, v druhém mu řeknu co nejjemněji ne. Je nutné si uvědomit, že ve chvíli, kdy jste s klienty, veškerý výcvik jde tak trochu dolů. Nemůžete pokárat zvíře, protože klienti by se pak mohli bát nebo uzavřít. Je proto nutné trochu předvídat. 

Naše Zuzanka by například bez problémů klientům prohrabala kabelku, kdyby mohla. Musím ale přiznat, že za ty roky jsem se od fyzioterapeutů mnohé přiučil. Stále ale jsem jen pouhopouhý poučenější laik. Další část vzdělání mám z těch pár knih, co o canisterapii vyšly. Případně z odborných článků, které se ke mně dostaly.

Určitě je dobré mít pro všechny případy pojištění, které by pokrylo případné škody či léčebné výlohy, kdyby se něco nepovedlo. Mnohdy stačí smlouva s daným zařízením. Za těch 10 let, co se v tomto pohybuji, ale nikdy nebylo třeba. Pokud si nejste jisti, nebo nevíte, jak začít, tak moc se mi líbilo, co dělala na LDN v Chrudimi jedna slečna. Když měla čas, zašla do zařízení a povídala si tam s pacienty. Někomu četla knížku, s někým si povídala a u někoho jen prostě poslouchala. Nemocnice byla i za tuto aktivitu moc ráda! 

Jaké byly prvotní reakce ze strany vedení domova?

Vedení domovů, kdybych mohl, by mě bralo všema deseti. Nemají problém zaplatit náklady s návštěvou spojené. Nevím ale, jak by to probíhalo ve chvíli, kdy bych měl připočíst i nějaký rozumný zisk. Lidí, kteří by byli ochotní do takovýchto zařízení jít, je málo. Poptávka výrazně převyšuje nabídku. Neměl jsem ani problém vysvětlit, že mám nějaké podmínky návštěvy (personál, voda pro psa, …). 

Domovy seniorů jsou aktivitám velmi otevřeni. V ústavech s dětmi je to komplikovanější a záleží na tom, co můžete nabídnout. Pravdou ale je, že mnohá zařízení nejsou ochotna se přizpůsobit mým časovým možnostem a já si opravdu nemohu brát každý týden na půl dne dovolenou…

Jak na vás klienti reagují?

Staří lidé, ale i děti, mají mnohdy strach. Musí se k nim přistupovat pomalu. Rozdělil bych to. U dětí je to tak, že se většinou nebojí. Mnohdy spíše řešíte, aby zvířeti neublížili. Velmi často se stává, že se bojí rodič a pak nás velmi přesvědčuje, že jeho dítě taky. A vy vidíte, že tomu tak není. U dítěte opravdový strach vidíte už z dálky. Výhodou je, že se s tím dá v horizontu měsíců pracovat. Některé děti se bojí, když se na ně pes dívá. Pak tedy jeho hlavu schovávám.

Staří lidé se někdy se bojí, protože pes je velký nebo rychlý. To první nezměníte, takže někdy nezbývá, než psa odložit a nechat ležet, dokud stres neopadne. Když přijdete s poníkem k posteli v pokoji, mnozí se probudí, vytřeští oči a pak se usmějou! Pohladí si poníka a povídají. Zuzanka u toho mnohdy usne s hlavou v posteli.  

Paradoxem ale je, že ke zvířatům se senioři mnohdy chovají mnohem násilněji než děti. Není neobvyklé, že „nasadí psu kravatu“ se slovy: „Pejsku, dej mi svou sílu“. Psovi přitom začnou lézt oči z důlků a přestává pomalu dýchat… Podobnou zkušenost mi potvrdili lidé z Pomocných tlapek. Vždycky je tedy nutné sledovat, co se děje, a případně zasáhnout. Stalo se mi, že paní spatřila poníka a zvolala: „Jé, koza!“ Je to mnohdy humorné. 

A jak působí pobyt v těchto typech zařízení na Vás a Vaše zvířata?

Řekl bych, že je to těžší pro lidi než pro zvířata. Začátky jsou těžké. Když jsem přišel prvně mezi autisty a různě zdravotně omezené děti, myslel jsem, že to nedám. Nerozumíte jim. Nevíte ani, jestli se bojí nebo mají radost. Když mne pak oslovila Chrudimská nemocnice, bál jsem se, jak dám celé prostředí. Nebál jsem se o psa. Tomu jsem věřil. Nakonec mohu vesele říct, že to bylo náročnější, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Vždycky vidíte hned výsledek – to, jak moc jste někomu pomohli!  

Domov pro seniory je podle mě nejlehčí cesta pro začínajícího. Když zajdete mezi autisty, tak jste v jiném světě. V nemocnici jsou lidé, kteří mají bolesti, jsou opravdu nemocní. Mnoho klientů má navíc problémy s vyměšováním. Díky moderním plenám je to ale mnohem lepší, než bývalo. Nebojte se toho! Každému říkám: „Vydrž tři návštěvy a zvykneš si! Pak už to jde samo.“

Zvířata? Pokud je první návštěva pozitivní, tak se těší. Pes se dobře motivuje jídlem. Kůň hůř, ale vlastně taky. Freya ze začátku mívala trochu stres, ale během několika minut práce se vždycky hezky uvolní. Indy mě do nemocnice vyloženě tahal. I Zuzanka si evidentně pamatuje, že dostala spoustu dobrůtek!

Terapie tedy není pro zvířata stresující? 

Kdyby to zvířata nebavilo, nebylo by možné činnost provozovat. Vystresované zvíře je nebezpečné a nemělo by nikdy pracovat s klienty.

A náročná pro ně je?

Pravdou je, že je to prostě práce. Může vás to bavit sebevíc, ale na konci budete i přes to utahaní. Mnohdy jsem viděl, jak psi do zařízení radostně běželi, ale když odcházeli, sotva pletli nohama. Pro mnoho lidí je to těžké pochopit. Proto stále zdůrazňuji – je to práce. Normálně by tohle nikdy nedělali. Ano, očekávají výplatu (pamlsek). Indy i ke stáru chodil za dětmi stejně rád, jako když byl mladý. On byl profík. Věděl přesně, u jakého pacienta co a jak udělat. Byl ale pak tak unavený, že jsem ho vždycky vzal do náruče a přenesl do auta. Nějaký pán pak na mě volal, co je to za lenocha. Co na to říct? Zjistil jsem, že právě tím, že jsem se svými zvířaty, jim také dávám část odměny. Smečka / stádo pospolu. 

Zuzanka ke konci terapie už jde taky výrazně pomaleji. U postelí ke konci usíná. To je však dobré znamení v tom, že se nebojí a je vyloženě uvolněná. Eliška z vožení dětí vyloženě radostí nejásá (parkur je parkur!), ale přesto vidíte, jak je ráda za odměny. I jak pomalu pak nastupuje do hengru. 

Jaká je délka jednotlivých terapií? Máte nastavený nějaký systém, podle kterého se zvířaty pracujete nebo se schéma terapií návštěva od návštěvy liší?

Délka terapie se liší. Těžko řeknete v polovině chodby, že už to bylo moc, a tudíž konec. Samozřejmě, že kdyby se ukázal nějaký zdravotní problém zvířete, tak ano. Ale jinak ne. Ti, na které by se nedostalo, by byli velmi zklamaní. 

Pokud je ale nějaká návštěva příliš dlouhá, je nutné počítat s tím, že zvířata potřebují odpočinek. Minimálně u psů se už dlouhou dobu mluví o syndromu vyhoření. U koní je to ale totéž. Několikrát jsem již tedy musel dohodnutou návštěvu zrušit, vynechat, nebo jsem musel zařídit, aby byla výrazně kratší. Doteď si pamatuju Indyho, jak spal ještě celý druhý den. Zkušenosti se ale projeví. Zkušený pes dokáže regenerovat mnohem lépe než nezkušený. Koně, jak vidím na jízdárně, to mají stejně. Pamatujte – méně znamená více. Když koně/psa utavíte, může se stát, že jednoho dne řekne: „A dost!“ A to v žádném případě nechcete.  

Prožil jste v rámci terapií něco, co se Vám zapsalo do paměti?

Asi měsíc před návštěvou mi volali, jestli koník zvládne jízdu výtahem. Jak to mám vědět? Kolikrát jste jeli s koněm ve výtahu? Vždyť ho nemám ani doma. Bylo jasné, že s námi pojede ponička, tak jsem se uklidňoval tím, že ji snad když tak „přeperu“ a pojistku mám na několik miliónů. Noc před návštěvou se mi zdály sny, jak se mi plaší velký kůň v rozjetém výtahu…:)

Nakonec to ale dopadlo skvěle. On je výtah vlastně takový jemnější hengr. A na hengr jsou moji koně zvyklí. Navíc jezdím mnohdy po cestách necestách. Zuzanka byla prostě skvělá. 

Dalším výborným zážitkem vždycky bylo, když jsem jel s koňmi za klienty. To jedete sídlištěm. Nalevo auta, napravo auta. Všichni oči vytřeštěné, co tam s tím vozíkem děláte. Mezitím se modlíte, aby na tom zákazu zastavení, který je před vjezdem do areálu, opravdu nikdo nestál. Velmi často se ještě najde šikula, co jede za vámi a zatroubí, když náhodou zastavíte nebo odbočujete moc dlouho. To jsou chvíle, kdy si říkáte: „Ještě, že mám ve vozíku takový trouby…“ Jednou borec autem zablokoval výjezd tak, že jsem mohl ven proti jednosměrce. Naštěstí to všichni řidiči okolo pochopili. A ještě jednu veselou historku bych měl. Vnuci jedné babičky přišli vyděšení za sestřičkou, jestli nemá Alzheimera. Prý, že si tady v nemocnici hladila psa v posteli… :) 

Myslíte si, že by bylo potřeba více podobných aktivit? 

Více podobných aktivit? Jednoznačně! Nejvíce to limituje čas. Tímto se živit opravdu nedá. Znám jeden pár, ale ten má něco přes deset psů. Pak nejste tolik limitovaní syndromem vyhoření (zvířat). Zvířata musíte mít dobře vychovaná. To opět vyžaduje čas. Velmi mnoho času. A nakonec, aby to všechno mělo smysl, je vhodné docházet pravidelně. Tím se dostáváme opět k tomu času. Dlouhodobým činnostem není dnešní doba nakloněná. Bohužel. Vidím to hodně kolem sebe. Když někdo někde něco jednorázově udělá, je hrdina. Když něco někdo dělá roky, nemluví se o tom. Naštěstí ti, kteří vykonávají tuto činnost roky, nejsou motivováni okolím, ale příběhy svých klientů. Mnohdy se musím do návštěvy nutit. Ale nikdy jsem toho nelitoval. V tomto směru jsem protipólem svých zvířat. Ti tam běží a zpět se plouží. Já se ploužím tam a zpět odcházím naplněn tím, že má činnost měla pro mnoho lidí obrovský přínos.

Mnozí si navíc neuvědomují, že canisterapie nebo animoterapie má ve svém názvu právě slovo terapie. Nejde o bezúčelné hlazení. Jde o nenásilné zlepšování psychického nebo fyzického stavu klienta. V tomto přístupu jde opět o čas a vyžaduje to trochu toho přemýšlení nad tím, co dělám.

Pracuji roky jako aktivizační pracovník v domově pro seniory, a proto vím, jak náročné to mnohdy může být. Máte stále dostatek nadšení? Budete pokračovat?  

Mám rodinu. Nového mladého koně. Práce s ním je náročná. Jako všechno, co chcete dělat dobře. Je toho tolik, co neumím… Času moc tedy není. Dokud to ale jenom trochu půjde, rád bych i nadále pokračoval v tom, aby zvířátka, se kterými mohu sdílet společnou cestu, dál pomáhala. Snažím se šířit osvětu. Aby se i jiní přidali. Ale to se mi moc nedaří. Je to přeci jen práce. 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com