Rád trávím čas se Susanne Miesner, protože je to přemýšlivá jezdkyně a trenérka. Trénuje, jezdí a vyhrává vše od soutěží pro mladé koně až po Grand Prix. Je také velmi žádaná jako lektorka a pořádá semináře po celé Evropě – dokonce i v Irsku. Dostihl jsem ji na Mistrovství světa mladých koní v Ermelu. Jako obvykle měla Susanne o čem mluvit a tentokrát to bylo neuvěřitelné množství udidel, která jsou schválena FEI.
„Můj osobní názor je, že takovéhle věci nepotřebujeme. Máme tak fantastické koně s tak dobrou stavbou těla a tak dobrými horními liniemi včetně žuchvy a nasazení krku, že už když se podíváte, jak stojí v boxu, připadá vám, že stojí, jako by byli na přilnutí. Hlavním předpokladem pro drezurní ježdění je, aby měl kůň pravidelný rytmus a byl pružný. Hlavním klíčem k tomu, abychom ho přivedli na vyšší úroveň, je ale přilnutí – a to nemluvím o Grand Prix úrovni – mluvím o tom, čemu Němci říkají „durchlässigkeit“ (český výraz je prostupnost, v angličtině se pro zdůraznění často používá tento německý termín, protože anglický termín „supple“ znamená spíše „pružný, ohebný“ a termín pro prostupnost angličtina nemá – pozn. překl.). „Dokonce i kůň na základní úrovni musí mít dobré přilnutí, jinak vaše poloviční zádrže nemohou projít celým jeho tělem.“
A k tomu tahle udělátka moc nepomůžou …
„Přilnutí nemá nic společného s hlavou koně nebo s tím, co mu vložíte do huby, skutečné přilnutí vychází z rovnováhy, ze zadních nohou, ze způsobu, jakým pracuje hřbet, a také způsobu, jak celým tělem koně prochází pohyb. A dobré přilnutí přijde jako důsledek ježdění zezadu do ruky. Když se ale podíváte na všechna ta udidla a nánosníky, máte pocit, že byste měli něco dělat s předkem koně, hubou a hlavou – že je potřeba ho v požadovaném rámci nějak fyzicky držet.“
„V drezurních pravidlech máme správně řečeno, že nejprve se kůň musí natáhnout do přilnutí. Aby se ve výcviku dostal dál, musí opravdu mít přilnutí. Nemyslím tím silné přilnutí, ale měl by být opravdu schopen do přilnutí vyšlápnout a až když je tohle opravdu dotažené, může před udidlem trochu uhnout. Takže stále máte kontakt, musíte jako jezdec stále mít něco v ruce, ale je to něco jako držet gumu. Cítíte pružení, když koně pošlete dopředu, opravdu se musí dopředu natáhnout, aby prodloužil rámec nebo chod. I když skokový jezdec překonává skok, opravdu dobrý skokový jezdec udrží kontakt i během letu nad překážkou. Podívejte se na Marcuse Ehninga (foto níže vpravo), vždy má dobrý kontakt s koněm, dokonce i ve skoku.“
„Já to vnímám tak, že čím více na tato různá udidla upozorňujeme, tím víc se přitahuje pozornost na mechanické ježdění, soustředění se na hlavu a zapomínání na tělo.“
Susanne měla také výhrady proti utažení nánosníků na dva prsty…
„V Německu nyní vedeme diskusi, že nánosník by měl být natolik volný, aby se pod něj vešly dva prsty.“
To je fajn, ne?
„To si nemyslím. Je to jako pásek, co máte na kalhotách. Pokud tam není jen pro parádu, pak by měl mít nějaký smysl a musí být dost napnutý, aby ty kalhoty opravdu držel nahoře. Pokud je příliš volný, nedává to smysl.“
Takže si myslíte, že by měl být nánosník utažený?
„Ne utažený, ale je rozdíl mezi tím být utažený a poskytnout koni určitou oporu kolem čelisti. Vyzkoušeli jsme to doma, pokud dáte dva prsty pod přední část nánosníku, pak už ho nepotřebujete – nemluvím o zasunutí prstů z boku, ale nahoře. Pak je tak volný, že je tam zbytečný.“
„A myslím si, že v mnoha případech je to pro koně negativní, ne pozitivní. Když chce kůň trochu žvýkat, pokud je nánosník tak uvolněný, nemá proti čemu žvýkat. Jsem úplně proti těm udělátkům, díky kterým můžete utáhnout nánosník super těsně – ale měl by pohodlně ležet kolem čelisti koně. Opět to záleží na každém koni, ale aby bylo dané jedno pravidlo, že pod nánosník se musí vejít dva prsty, to je hloupé – a o čích prstech mluvíme, o mých nebo o prstech támhletoho rozložitého starého rozhodčího?“
„Opravdu si myslím, že je dobře, že máme pravidla, a je i dobře, že jsou kontrolovaná udidla a nánosníky, ale i když jsou pravidla důležitá, důležitější jsou osobní zkušenosti a dovednosti stevarda, který tuto kontrolu provádí. Měl by to být dobrý koňák, který vidí, jestli koni něco působí bolest. Ale vážně si nemyslím, že by pro každého koně bylo dobré, aby měl opravdu volný nánosník.“
Ovšem když Susanne jezdila s mistrovským trenérem Jo Hinnemannem, zjistila, že někdy je řešením i nemít žádný nánosník…
„Jezdila jsem s Jo Hinnemannem dlouhou dobu a když jsme měli koně, kteří byli s udidlem ve velké tenzi nebo skřípali zuby, sundal jim nánosník. Před pár týdny jsem měla ve stáji koně, který skřípal zuby, tak jsme úplně odstranili nánosník a jezdili jen na normálním stihle a fungovalo to. To dává koni šanci zjistit, jak má správně používat čelist. Ale na závody bez nánosníku nemůžete a podle mého osobního názoru je nejlepší správně sedící nánosník.“
„Co se týče udidel, vždycky se odvolávám na Jo Hinnemanna. On vždycky říkal, že udidla jsou dost nezajímavé téma. A to říká i Klaus Balkenhol – pokud jsi dost dobrý jezdec, můžeš jezdit koně na jednoduchém stihle, tedy je-li dobře trénován. Kůň by se měl sám nést a udidlo v tom hraje jen malou roli.“
„Existují udidla, která jsou údajně navržena tak, aby lépe odpovídala tvaru huby koně nebo čelisti – ale nevidím žádný důvod, proč by měl být kůň díky některému z těchto anatomických udidel v lepším sebenesení, protože sebenesení není důsledkem udidla. Skutečné sebenesení vychází z toho, jak kůň přijímá poloviční zádrž.“
„Co mnoho lidí nechápe, je to, že při správné poloviční zádrži by se měl kůň sám od udidla odrazit. Spousta lidí, když mluví o polovičních zádržích, mluví o tom, co se má dělat rukama, ale v poloviční zádrži nejde o ruce. U opravdu dobře ježděného koně zatlačíte koně do přilnutí, pak se kůň sám trochu odrazí od udidla, takže si vlastně sám sobě dá poloviční zádrž. Při tom se trochu napřímí, zadníma nohama šlápne víc pod sebe a jde ještě lépe. Z tohoto důvodu nechápu, proč by jezdci chtěli do huby svým koním strkat ostřejší udidla.“
„Udělala jsem v životě spoustu chyb, a když jsem byla mladší, zkoušela jsem i různá udidla. Vždycky to mělo okamžitý účinek a první den si člověk řekl „wow, skvělé!“. Pak o tři dny později už to nebylo vůbec skvělé.“
„Zvláště ve skákání jsou k vidění ty nejpodivnější a nejneuvěřitelnější druhy udidel. Věřím, že dobrý jezdec, který jezdí na koních tak, že si je pomůckami napobízí do ruky, může jednou za čas použít jiná udidla, ale jen na krátkou dobu. Nejsem skokan, ale pokud koně musí překonat 1,50 metru vysoký parkúr s trojskokem na konci, možná někteří potřebují změnu, ani ne tak ostřejší udidlo, jako spíš různé druhy. Ale pro drezuru jsou naše stará tradiční udidla naprosto skvělá a pokud jste dobrý jezdec, nepotřebujete nic jiného.
Nuno Oliveira zvládl všechny požadavky úlohy Grand Prix s hedvábnou stužkou v hubě koně…
Když se podíváme, jak se jezdí na mistrovství světa mladých koní, vidíme dobré ježdění?
„Musím říct, že ježdění se obecně dost zlepšilo. Je tu spousta lidí, vy jste jedním z nich, spolu s dalšími, jako Jan Tönjes a Klaus Balkenhol, Gerd Heuschmann nebo já, kdo bojujeme za dobré ježdění už nejméně deset let a výsledek je fantastický. Rollkur už téměř nevidíte. Trvalo to dlouho, ale nyní opravdu málokdy uvidíte skutečný rollkur.“
„Dobré ježdění začíná dobrým přilnutím s pocitem, že můžete kdykoli vyjet dopředu a kůň se opravdu vytáhne dopředu za udidlem. Věřím, že pokud nemáte opravdu dobré přilnutí, nemůžete mít ani dobrý kmih a pokud nemáte dobrý kmih, nemáte koně narovnaného a pokud váš kůň není narovnaný, nemůže se ani správně shromáždit – je to prostě funkčně nemožné.“
„Můžete někde něco trochu ošidit, ale pro skutečné shromáždění, aby byl kůň opravdu na sedu a vy jste mohli jít rukama dopředu a kůň zůstal v sebenesení, tedy abyste měli skutečné shromáždění i skutečné přilnutí, je potřeba víc než spojení ruky a huby. Někteří koně mají od přírody dobré přilnutí, ale zejména s mladým koněm se dostáváte do fází, kdy možná proto, že ještě rostou a mají problémy s rovnováhou, pro ně přilnutí není snadné. Zkrátka někteří mají skvělé přilnutí, ale jsou jiní, kteří proti němu bojují. A je to jako s dětmi, kterým musíte říci, aby si hned teď uklidili pokoj! Liší se to kůň od koně a situace od situace, ale vždycky musíte podle pocitu jezdce s trenérem hledat, kde se nachází komfortní zóna koně. Ta je zásadní, protože co při tréninku děláme, není nic jiného, než že přivádíme koně do rovnováhy, kde se mu příjemně dělá to, oč ho žádáme.“
Další díl povíání o přilnutí s německou drezurní jezdkyní a trenérkou Susanne Miesner budeme publikovat již příští týden!
