Německá jízda za druhé světové války (II)

12. 01. 2021 09:00

Obrázky: 30

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 664 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Když v roce 1813 vrcholil osvobozovací boj německého národa proti francouzským okupantům, jehož symbolem se stali „černí jezdci“ generála Ludwiga von Lützow, sotva by některého ze současníků napadlo, že o více než sto let později – na sklonku druhé světové války – bude v rámci zoufalého odporu takřka „proti všem“ v Německu postavena jednotka, která ponese název tohoto hrdiny.

Za těch 130 let se však mnohé změnilo: Německo bylo sjednoceno a dokonce obnoveno, ale nyní se již z posledních sil bránilo proti vojskům, jejichž snahou bylo porazit nacismus a učinit tak přítrž neslýchaným hrůzám nespravedlivé války, kterou vládci této země rozpoutali. Propaganda „třetí říše“ v agónii potřebovala příklady – a k tomu jí posloužili především hrdinové německých dějin.

Jízda Zbraní SS

Německá nacistická organizace SS (Schutzstaffel Ochranný oddíl) vznikla ještě v době tzv. „výmarské republiky“ (r. 1925) původně jako malá skupina, určená k osobní ochraně Adolfa Hitlera. Její popularita i početní stavy – zejména po převzetí moci Hitlerem v roce 1933 – značně vzrůstaly, a od sklonku třicátých let došlo k jejímu rozdělení na polovojenské Allgemeine-SS (Všeobecné SS) a ryze vojenské Waffen-SS (Zbraně SS). Ačkoli prvně jmenované disponovaly již před válkou množstvím jezdeckých jednotek, budeme se v tomto článku věnovat pouze jízdním jednotkám Zbraní SS. Jízda W-SS do konce války představovala sílu tří divizí – na papíře –, ačkoli za jedinou „plnohodnotnou“ můžeme považovat první z nich, nesoucí v rámci všech divizí této organizace číslo 8.

8. jezdecká divize SS „Florian Geyer“

Zárodkem této první jezdecké divize Waffen-SS byla jezdecká jednotka SS, tzv. SS-Tottenkopf-Reiter-Standarte, postavená již v listopadu 1939 kvůli „zajištění“ polského zázemí po porážce této země. Její „služební činnost“ však ve skutečnosti spočívala jen v terorizaci polských civilistů a vraždění židovských obyvatel.

V roce 1940 již existovaly dvě jízdní standarty/korouhve, které byly v únoru 1941 přejmenovány na jezdecké pluky SS (č. 1 a 2). Ty byly od počátku Východní kampaně pověřeny „čištěním“ oblastí v týlu skupiny armád Střed (Mitte), tzn. zajišťováním a likvidací Židů, zbloudilých rudoarmějců, komunistických funkcionářů a „banditů“ čili partyzánů. V září 1941 byly oba pluky sloučeny do podoby jezdecké brigády SS, která se účastnila tažení na Moskvu. Zde (v prostoru Rževa) také utrpěla první citelné ztráty a na jaře 1942 byla stažena opět do Polska, kde byl ke dvěma jejím stávajícím plukům přiřazen třetí, složený z rumunských etnických Němců (Volksdeutsche). Na těchto základech byla v létě 1942 zřízena jezdecká divize SS.

Jezdecký pluk SS se z organizačního hlediska příliš nelišil od svého vzoru v řadách wehrmachtu. Sestával z několika eskadron (obvykle čtyř), z nichž každá byla posílena jedním praporem cyklistů a jednou baterií jízdního dělostřelectva.

 

Složení divize bylo následující:

Jezdecká divize SS (1942)

 

8. jezdecká divize SS (22. října 1943)

Jezdecký pluk SS 1

Jezdecký pluk SS 2

Jezdecký pluk SS 3

Jezdecký pluk SS 15

Jezdecký pluk SS 16

Jezdecký pluk SS 17

Jezdecký pluk SS 18

Dělostřelecký pluk SS

Dělostřelecký pluk SS 8*

Cyklistický oddíl SS

Cyklistický průzkumný oddíl SS 8

Tankoborný oddíl SS

Tankoborný oddíl SS 8

Protiletadlový oddíl SS

Protiletadlový oddíl SS 8

Zpravodajský oddíl SS

Zpravodajský oddíl SS 8

Ženijní prapor SS

Ženijní prapor 8

Baterie útočných (samohybných) děl SS

Baterie útočných (samohybných) děl 8

Prapor záloh SS

Prapor záloh SS

*Číslo 8 za názvem jednotky odpovídalo číslu nadřízené divize.

8. jezdecká divize SS čítala v prosinci 1942 celkem 10 879 mužů (důstojníků i nižších stupňů). Nejvyššího stavu dosáhla v lednu 1944 – 12 895 mužů; zatímco v únoru 1945 to bylo již jen 170 osob. Divize operovala proti sovětským partyzánům až do prosince 1943, kdy byla převelena do Chorvatska. Na počátku roku 1944 byl z jejího svazku vyňat jezdecký pluk 17, který posloužil jako základ pro nové těleso, 22. dobrovolnickou jízdní divizi SS „Maria Theresia“. Od března 1944 se 8. divize podílela na obsazení Maďarska hitlerovskými ozbrojenými silami, a 17. března obdržela čestné pojmenování „Florian Geyer“, na počest německého lidového hrdiny z 16. století. Během podzimu a zimy téhož roku se divize účastnila obrany Budapešti před Rudou armádou, přičemž byla v podstatě zničena. Pozůstatky divize, jimž se 12. února 1945 podařilo probít z obklíčení, se měly stát kádrem pro 37. dobrovolnickou jízdní divizi SS „Lützow“.

22. dobrovolnická jízdní divize SS „Maria Theresia“

Tato divize byla založena 29. dubna 1944 jako útvar W-SS složený převážně z maďarských Němců. Zpočátku sestávala z dvou jízdních pluků, k nimž později přibyl třetí (č. 17), vyňatý z 8. jezdecké divize. Za zmínku stojí, že její často uváděné pojmenování „Maria Theresia“ se v žádných oficiálních dokumentech nevyskytuje, ačkoli znakem divize se stala chrpa, oblíbená květina slavné panovnice.

Po kompletaci v srpnu 1944 byla divize zařazena do rámce skupiny armád „Jižní Ukrajina“. Odtud ji – spolu s celým tímto německým uskupením – postupně vytlačovala Rudá armáda, až se divize zachytila v okolí Budapešti a účastnila se její obrany. Podobně jako 8. jezdecká, i 22. jízdní divize byla při této operaci vážně poničena, a také z jejích zbytků měla být v únoru 1945 vytvořena již zmíněná 37. divize. Nutno poznamenat, že po válce nebyla 22. divize SS obviněna z válečných zločinů.

Složení 22. jízdní divize SS mělo být následovné:

  • jízdní pluk SS 52
  • jízdní pluk SS 53
  • jízdní pluk SS 54
  • jízdní pluk SS 17
  • dělostřelecký pluk SS 22
  • pancéřový průzkumný oddíl SS 22
  • oddíl stíhačů tanků SS 22
  • ženijní prapor SS 22
  • zpravodajský oddíl SS 22
  • divizní zásobovací oddělení SS 22
  • správní oddělení SS 22
  • sanitní oddíl SS 22

V létě 1944 divize čítala 4 900 mužů; v listopadu téhož roku již 8 000 mužů.

37. dobrovolnická jízdní divize SS „Lützow“

Základem tohoto útvaru byli příslušníci 8. a 22. jízdní divize SS, kteří v únoru 1945 unikli z Budapešťského kotle. K nim byli přiřazeni maďarští etničtí Němci, spolu s rozptýlenými německými a maďarskými vojáky. Výrazy jako „divize“ a „dobrovolnická“ jsou v tomto případě zavádějící, neboť tento útvar stěží dosahoval úrovně slabé brigády a „Volksdeutsche“ z Maďarska – tvořící jeho podstatnou část – byli do něj přiváděni spíš násilně. Čestné pojmenování „Lützov“ mělo připomínat německého hrdinu osvobozeneckých válek 1813–1814, ačkoli prameny nepotvrzují jeho užití v praxi.

Svým složením divize připomínala 22. jízdní, nicméně byla hluboko pod předpisovým stavem, její příslušníci byli špatně vycvičeni a vystrojeni; veškerou dopravu údajně zajišťovaly koňské potahy. 37. dobrovolnická divize se na jaře 1945 stala součástí bojové skupiny „Keitel“, která se 4. dubna připojila k 6. tankové armádě SS-Obergruppenführera Josepha Seppa Dietricha a byla podřízena 1. tankové divizi SS „Leibstadarte SS Adolf Hitler“. Po porážce v Maďarsku ustupovala přes Slovensko (okolí Bratislavy), Moravu (Znojemsko) a Čechy (Písek) do Rakouska, kde její zbytky (to, co uteklo před sovětským zajetím) 5. května 1945 kapitulovaly před Američany.

33. jízdní divize SS (3. maďarská)

Pro úplnost zmiňuji rovněž toto těleso, které vzniklo v prosinci 1944 sloučením maďarských „Volksdeutsche“. Vzhledem k časové i materiální tísni byl početní stav „divize“ velmi nízký a chyběla výstroj – někteří vojáci dokonce neměli ani uniformy! Přesto se 33. jízdní v lednu 1945, spolu s 8. a 22. jízdní divizí, zapojila do bojů o Budapešť, a takřka vzápětí byla úplně zničena. Hrstka jejích příslušníků, kteří přežili a uprchli do Rakouska, byla zařazena do místního „Volkssturmu“ (domobrany). 33. divize W-SS byla znovu založena počátkem února 1945, jako 33. granátnická divize SS „Charlemagne“ (1. francouzská).

Maskovací uniformy i pro jízdu

Jezdci Waffen-SS nosili standardní polně šedou uniformu vycházející z armádních vzorů, od nichž se lišila především umístěním nášivky s „vojskovou“ orlicí na nadloktí levého rukávu a černými čtverhrannými výložkami na límci kabátu; na levé bylo umístěno hodnostní označení SS, na pravé pak stříbrošedé runy SS (Siegrunen), případně emblém divize, ačkoli v mnoha případech byla tato výložka prázdná. Univerzální distinkce wehrmachtu se nacházely na náramenících; jejich obšívka byla opět ve „zbrojní barvě“ (např. jezdectvo – zlatožlutá, dělostřelectvo – jasně červená, ženisté – černá, veterináři – karmínová, zpravodajci čili spojaři – citronově žlutá, atd.). Přes uniformu jezdci SS s oblibou navlékali maskovací polní halenu, na jejíchž rukávech bylo našito hodnostní označení SS. Přes halenu přečníval límec polního kabátu s již zmíněnými standardními výložkami SS. Značnou oblibu si získala návleková maskovací halena raného typu, M40 – s kamufláží v podobě „palmových listů“ –, která měla elastické manžety a spodní část; nosila se tak často, že se to stalo takřka módní záležitostí. Není snad třeba zdůrazňovat, že šatník W-SS – v mnohem větší míře, než u wehrmachtu – byl během válečných let doplňován různými typy maskovacích uniforem, jejichž potisk odpovídal ročnímu období. O variantách těchto kamuflážních součástí stejnokroje podává svědectví mnoho dobových fotografií i válečných filmů.

V létě 1942 začaly být vojákům W-SS oficiálně vydávány maskovací čapky, které byly velmi praktické a staly se nedílnou součástí uniformy. Nejrozšířenější bylo provedení se švem uprostřed dýnka, občas i s větracími otvory na bocích (tento prvek však neměly zdaleka všechny exempláře). Dala se obrátit naruby, přičemž „podzimní“ strana odkrývala vnitřky švů, nejzřetelněji podél dolního okraje. Do konce roku 1942 se čapky nosily bez označení, které bylo oficiálně zavedeno později. Jednalo se o nášivku se stříbrošedým symbolem orlice se svastikou, převyšující „smrtí hlavu“. Stříbrný „Tottenkopfabzeichen“ na čepicích všech příslušníků SS nahrazoval kokardu, a stal se jedním ze symbolů nacistického teroru.

Již brzy poté, co armády Německa a jeho spojenců v létě 1941 vtrhly do SSSR, začali se k nim přidávat dobrovolníci z řad kozáků a jiných stepních etnik, nespokojených se Stalinovým režimem. Ačkoli Hitler schválil tuto praxi až v dubnu 1942, jednalo se o přínos pro Němce, protože tito bojovníci byli vynikající kavaleristé, a navíc dobře znali místní terén i poměry. Dobrovolnické jednotky podřízené W-SS vykonávaly většinou policejní službu, vč. zásahů proti partyzánům; nosily příslušné označení na levém rukávu. Dobrovolníci z řad kozáků nosili německé polní stejnokroje s úpravami odpovídajícími uniformám kozáckých jednotek někdejší carské armády, ačkoli někdy vznikaly zajímavé kombinace. Příslušníci kavkazských národů, sloužící v rámci pomocných kozáckých policejních jednotek – především v severní Itálii – nosili rovněž polní uniformu W-SS, doplněnou „národní“ kožešinovou čepicí; černé límcové výložky na jejich kabátech mohly být bez označení. Je zajímavé, že se v jejich výzbroji objevovaly i kořistní britské samopaly Sten Mk. II (ráže 9 mm), původně určené pro italské partyzánské jednotky.

Kozáci ve službách wehrmachtu

Po bolševické revoluci v říjnu 1917 se velká část kozáků postavila proti novým pořádkům a vstupovala do bělogvardějských vojsk. Rudá armáda (zreorganizovaná Lvem Davidovičem Bronštejnem alias Trockým) v roce 1918 dobyla kozácká střediska Rostov a Novočerkassk. Zbytky bělogvardějců z této oblasti ustoupily na Kubáň, a jejich někdejší velitel Kaledin spáchal sebevraždu. Po rozdrcení Kaledinova vojska byla v březnu vyhlášena „Donská sovětská socialistická republika“. Neměla však dlouhého trvání, protože v květnu se na Donu objevila silná a dobře vyzbrojená německá armáda. Německé velení pak 9. května ustanovilo tzv. „Prozatímní donskou vládu“; za týden po tomto aktu byl do jejího čela postaven ataman Krasnov, přívrženec německé politiky a nepřítel komunismu.

Rudá armáda definitivně rozdrtila bělogvardějské kozáky na přelomu let 1919/20. Noví vládcové již 25. března 1920 vydali dekret „O uspořádání sovětské moci v kozáckých oblastech“, jímž byla zrušena stará kozácká privilegia. Bolševici zvítězili a ataman Krasnov uprchl do Německa, kde až do konce druhé světové války pokračoval v protisovětské činnosti. V roce 1947 byl odsouzen jako těžký válečný zločinec Nejvyšším soudem SSSR k trestu smrti oběšením.

Navzdory tomu, že 20. března 1936 zrušil Ústřední výkonný výbor SSSR částečné omezení, které platilo pro kozáky sloužící v Rudé armádě, a řada dosavadních jezdeckých útvarů byla přejmenována na kozácké, nenastal klid na Tichém Donu, ani v jiných oblastech, obývaných kozáky. Zdaleka ne všichni příslušníci tohoto svobodomyslného lidu se poddali Stalinově diktatuře, a mnozí z nich tajně udržovali kontakty s těmi, kteří po občanské válce odešli do exilu. A proto když se v létě 1942 německá vojska blížila k Donu a Kavkazu, zazářily v kozáckých osadách opět červené svítilny, ohlašující válku. Mnoho kozáků vstoupilo do řad wehrmachtu a Zbraní SS, možná i proto, že tak chtěli volit „menší zlo“. Jako vždy se brzy stali postrachem nepřátel – bohužel většinou partyzánů a vůbec členů protinacistického odboje. Staré, po generace děděné vojenské schopnosti kozáctva zazářily za nových podmínek v plné slávě jak na frontě, tak i v bojích proti gerile. Tam, kde uvázl tank nebo nákladní auto, tam vždy ještě projel na svém koni donský kozák. A kudy neprojel, nechával po sobě stopy svého bojového umění.

Na podzim a v zimě 1942 tak byly formovány první kozácké dobrovolné pluky a sotně nejen na Donu, ale i v oblastech Kubáně a Těreku. Jednou z prvních „kmenových“ jednotek byl kozácký pluk „Platov“, který v rámci armádní skupiny Střed působil již od léta 1942 v prostoru severního Kavkazu. Další kozácký pluk nesl jméno svého velitele, plukovníka von Jungschulze. Jinou zajímavou jednotkou byl například 360. kozácký granátnický pluk majora von Rentelna, jehož příslušníci sloužili nejen jako pěchota neboli „granátníci“, ale např. disponovali i tanky. Od podzimu 1943 do léta 1944 se tato jednotka podílela na ochraně Atlantického valu.

Pod německým velením

Zorganizováním větší kozácké jednotky byl 8. listopadu 1942 pověřen plukovník Helmuth von Pannwitz, německý jezdecký důstojník, který uměl dobře rusky. V souvislosti se sovětským vítězstvím u Stalingradu se plány poněkud posunuly, a po ústupu německých vojsk od Donu a ze severního Kavkazu byli kozáci, k nimž přibyly stovky běženců, soustředěni v okolí Chersonu. Zde byly také na jaře 1943 zformovány čtyři pluky: 1. donský, 2. těrský, 3. smíšený kozácký a 4. kubáňský – celkem asi 6 000 mužů. 21. dubna 1943 německé velení vydalo rozkaz o zřízení 1. kozácké kavaleristické divize, jejíž pluky byly přesunuty do prostoru Mława v okupovaném Polsku. Sem byly přesunuty také již zmíněné kozácké jezdecké pluky „Platov“, „Jungschulz“, 1. atamanský „von Wolf“ a 600. divize generála Ivana Nikitiče Kononova. Příslušníci těchto jednotek byli rozděleni podle své příslušnosti k Donskému, Těrskému či Kubáňskému vojsku, jednotka Kononova byla do divize začleněna jako samostatný pluk (5. donský). Poté, co bylo v létě 1943 dokončeno soustředění divize, byl jejím velitelem jmenován von Pannwitz v hodnosti generálmajora.

Každý kozácký jezdecký pluk se skládal ze šesti eskadron, soustředěných po třech do divizionů. Kmenový stav pluku tvořilo 2 000 mužů, vč. 150 Němců, sloužících jako instruktoři. Pluk byl vybaven pěti 50mm PT kanony, čtrnácti minomety ráže 81 a 54 mm, 68 kulomety MG 34 nebo MG 42. Ke štábu byla přidělena 4 polní děla ráže 76,2 mm. Divizion jízdního dělostřeleckého pluku disponoval třemi bateriemi 75mm děl (v každé 4 děla s personálem 200 mužů). V roce 1943 čítala divize zpočátku asi 13 000, později až 18 500 mužů, většinou pocházejících z okupovaných oblastí SSSR nebo z řad zajatců. Ačkoli vyšším útvarům veleli němečtí důstojníci, velitelé všech kozáckých eskadron a menších jednotek byli Rusové; v ruštině byly také vydávány povely.  

   Složení 1. kozácké jezdecké divize v roce 1944

Štáb a velitelství divize

1. kozácká jezdecká brigáda Donská

2. kozácká jezdecká brigáda Kavkazská

Divizní jednotky

jezdecká sotňa ochrany štábu

1. donský kozácký jezdecký pluk

3. kubáňský kozácký jezdecký pluk

55. průzkumný prapor

skupina polního četnictva

2. sibiřský kozácký jezdecký pluk

5. donský kozácký jezdecký pluk

55. jízdní dělostřelecký pluk (šest děl. baterií ve dvou praporech)

výzvědný motocyklový prapor

4. smíšený kozácký jezdecký pluk

6. těrský kozácký jezdecký pluk

55. ženijní prapor (čtyři roty)

propagandistická četa

1. kozácký prapor jízdního dělostřelectva

2. kozácký prapor jízdního dělostřelectva

55. zpravodajský prapor (celý německý)

 

 

55. zásobovací oddíl (dvě motorizované a tři hypomobilní kolony)

55. zdravotnický prapor

veterinární rota

 

Proti Stalinovi i Titovi

Na podzim 1943 byla divize převelena do Jugoslávie, kde se, díky svým výborným manévrovacím schopnostem, uplatnila při zásazích proti partyzánům Josifa Broze Tita. V náročném horském terénu často nahrazovala německé myslivce, jichž se wehrmachtu akutně nedostávalo. Svými úspěšnými zásahy proti guerille si však kozáci nezískali dobré jméno. V souladu s pravidlem, že válka se živí sama, si opatřovali zásoby i koně často násilím a některé vesnice, jejichž obyvatelé byli podezřelí se spolupráce s Titovci, zkrátka srovnali se zemí.

K prvním bojům kozácké divize s Rudou armádou došlo koncem roku 1944, kdy ji německé velení nasadilo proti jednotkám 3. ukrajinského frontu. V první polovině prosince se posunula z Maďarska na pravý břek Drávy sovětská 233. střelecká divize posílená 23. plamenometným praporem. Rudoarmějci obsadili oblast města Virovitice a začali se rozvíjet, aby se spojili s jednotkami Titovy Národně-osvobozenecké jugoslávské armády. Velitel kozácké divize, generálmajor von Pannwitz, tomu chtěl zabránit, a proto do oblasti vyslal 2. kavkazskou brigádu. Brzy došlo k rozhořčeným bojům v trvání několika dnů, při nichž obě strany utrpěly nemalé ztráty. Převahu však získávali kozáci, kteří protivníkům ukořistili množství děl, kulometů a dalších těžších zbraní. Sověti naopak zastřelili nejméně 40 kozáků a chorvatských Ustašovců. 1. donská kozácká brigáda mezitím v Hercegovině zadržovala postup Titových partyzánů. Na základě těchto aktivit se ani v lednu 1945 v údolí Drávy nepodařilo Rudé armádě spojit s Jugoslávci. Sovětské velení nakonec tento úsek předalo jednotkám 1. bulharské armády.

Až k hořkému konci

Svou pověst neohrožené a jedné z nejvíce „rusofonních“ jednotek v německých službách si divize udržela i poté, co byla rozkazem z 25. února 1945 přejmenována na XV. kozácký jezdecký sbor Waffen-SS. Ke sboru byli přiřazeni Kalmyci, tvořící součást zadní stráže. V té době nadále čelila náporu bulharských a jugoslávských jednotek, a v březnu 1945 se část divize zúčastnila poslední německé protiofenzívy v okolí Balatonu, nazvané vzletně „Jarní probuzení“ („Frühlingserwachen“).

Na samém konci války ustoupili kozáci do Rakouska, kde kapitulovali před britskými vojsky. Naděje mnohých z nich, že s nimi Angličané budou jednat jako se svými bývalými spojenci v první světové válce a ruské občanské válce, se však záhy rozplynuly. Churchill hodlal být zadobře se Stalinem, a nařídil všechny zajaté kozáky (z nichž část jistě nebyla bez hříchu) vydat do sovětských rukou. Netřeba zdůrazňovat, jaký osud je čekal, když byli sovětskými úřady považováni za „zrádce a kolaboranty“. Proto mnozí z nich se ještě předtím – následováni svými ženami a dětmi – ze zoufalství vrhali do vln rozvodněné „Drávy“ …

Ataman Helmuth von Pannwitz

Muž, který se proslavil jako velitel 1. kozácké jezdecké divize, pocházel z pruské rodiny s dlouhými vojenskými tradicemi. Narodil se 14. října 1898 v městě Botsanowitz (dnes Bodzanowice v polském Slezsku), ležícím tehdy na německo-ruské hranici. Na vojenskou dráhu se dal již ve dvanácti letech, kdy vstoupil do pruské kadetní školy ve slezském Wahlstadtu. Již v mládí si oblíbil kozáky, které mohl vídat v ruských městech hned za hranicemi.

Krátce po vypuknutí první světové války vstoupil Pannwitz jako dobrovolník do hulánského pluku č. 1 (západoruského), s nímž se účastnil bojů ve Francii a v Karpatech. V březnu 1915 – ve věku pouhých 16 let – byl za statečnost povýšen na poručíka, brzy byl několikrát zraněn, za což obdržel obě třídy „Železného kříže“.

Po válce a Versailleském míru se Pannwitz, stejně jako mnoho dalších německých důstojníků, angažoval ve spolcích namířených proti politice „výmarské republiky“, a podle některých pramenů se měl podílet na likvidaci jistých politických odpůrců. Jeho účast na těchto vraždách však nikdy nebyla prokázána.

Od roku 1931 působí Pannwitz v řadách nacistické organizace SA („Sturmabteilung“ – „Úderný odřad“) coby velitel jejích jízdních složek. O tři roky později se stal členem NSDAP. V roce 1935 vstoupil opět do armády a zanedlouho se stal velitelem jízdního pluku. V roce 1941 mu byl udělen Rytířský kříž Železného kříže, k němuž později přibyla dubová ratolest. Na jaře 1943 spojil svůj osud s kozáky, když stál u zrodu kozácké jezdecké brigády, a nakonec byl jmenován velitelem 1. kozácké jezdecké divize.

Pannwitz, který nacistickou protislovanskou politiku neschvaloval (údajně ji kritizoval i před Hitlerem), se s kozáky nadobro sžil: na rozdíl od jiných německých velitelů před nimi nedával najevo svou nadřazenost, dokonce se naučil rusky (polsky uměl již od dětství), navštěvoval kozácké pravoslavné mše a s oblibou nosil kozácký kroj. Ještě před koncem války jej kozáci poctili hodností nejvyššího atamana, která byla do té doby vyhrazena jedině carovi. Proti excesům však postupoval přísně: v Jugoslávii nechal kozáky, kteří se dopustili násilností a nekázně, trestat smrtí.

V únoru 1945, když byly všechny zahraniční jednotky německých ozbrojených sil, včetně kozáckých, začleněny do rámce SS, vystoupil Pannwitz po jistém váhání formálně z wehrmachtu a následně obdržel hodnost „SS-Oberguppenführer“, odpovídající zhruba generálporučíkovi. Když spolu se svými kozáky 11. května 1945 v Korutanech složil zbraně, snažil se neúspěšně dohodnout, aby všichni zůstali v zajetí západních Spojenců. Pannwitz jako německý státní příslušník se, v duchu podmínek Jaltské konference, sovětských úřadů nemusel obávat. Prohlásil však, že jako ataman své muže neopustí, a spolu s několika stovkami dalších německých důstojníků odešel do sovětského zajetí. Vojenský tribunál SSSR Helmutha von Pannwitz shledal vinným z válečných zločinů a vyřkl ortel. Dne16. ledna 1947 byl v Moskvě popraven. Osoba generála von Pannwitze je dodnes předmětem diskuzí a protichůdných názorů.

Osudy kozáckých koní

Stojí za zmínku, že předmětem německého zájmu od počátku operace „Barbarossa“ byli věhlasní koně od Donu i ze severního Kavkazu (donský kůň, kabardinský kůň). V rámci ústupu německých vojsk z Ruska bylo několik stovek těchto krásných zvířat – především plemenných hřebců – spolu s dalšími vzácnými koňmi evakuováno do zázemí, až se na samém konci války ocitli na našem území, v hřebčíně ležícím poblíž Hostouně v jihozápadních Čechách. 15. května 1945 bylo celé stádo zajištěno speciálním oddílem US Army (operace „Cowboy“) a převedeno do americké okupační zóny v sousedním Bavorsku. Podrobnosti o této akci se můžete dočíst v článku Operace Cowboy: příběh o koních a lidech na konci války.

Malebný i praktický stejnokroj

Příslušníci kozáckých jednotek v rámci wehrmachtu nosili buďto své národní uniformy, nebo německé polní kabáty a kozácké kalhoty (šaravary) a pokrývky hlavy (furažky, papachy, astrachaňky). Na límcových výložkách i náramenících průsvity v barvě zbraně (dle vzoru wehrmachtu), na pravé straně prsou nášivka s „vojskovou“ orlicí (se svastikou). Příslušníci detachementů horských jednotek měli ještě na pravém nadloktí kabátu specifický emblém německých horských myslivců – alpskou protěž (Edelweiss). Podobně i kozáčtí důstojníci používali německé stejnokrojové součásti i s německým hodnostním označením, což bylo oficiálně povoleno až později (viz níže). Většina z nich si však na německé kabáty dávala nárameníky ruského carského vzoru a stejnokroj doplňovala kozáckými kalhotami.

Na takto kombinovaných uniformách kozáckého pluku podplukovníka J. von Jungschulze byl nápadný symbol pancéřových vojsk wehrmachtu – „smrtí hlava“ –, vyskytující se místo kokardy na pokrývkách hlavy a také na rukávové nášivce. Jednu z variant nášivky na rukávu (levém) uniforem von Jungschulzova pluku byl černý kosočtverec se „smrtihlavem“, podkovou a dvěma zkříženými šavlemi. Jako znaky eskadron tohoto pluku sloužily černé látkové štítky se znázorněním „smrtí hlavy“ a nápisem, poukazujícím na číslo eskadrony.

Kozácký jízdní („rejtarský“) pluk „Platov“, operující na severním Kavkazu, byl první kozáckou jednotkou, u které byly zavedeny oficiální uniformy a rozlišovací označení. Příslušníci pluku původně nosili polní kabáty wehrmachtu M 36, bez odznaků národnostní příslušnosti s límcovými výložkami se stříbrnými prýmky (podle konkrétní hodnosti), a červené lampasy na kalhotách. Nárameníky pro nižší stupně byly červené, pro důstojníky bílé pogony; u posledně jmenovaných s aluminiovými hvězdičkami.

Rozlišovací znaky byly u tohoto pluku zavedeny v roce 1942, vč. nárameníků a límcových výložek (červených, se stříbřitou obrubou). Dýnko papachy mělo být v barvách Donského kozáckého vojska: červené se stříbřitým ondřejským křížem; prvotní kokarda na čepicích byla zelená, s bílým ondřejským křížem (ve tvaru X). Dalším symbolem příslušnosti k Donskému kozáctvu byly 5 cm široké lampasy na tmavomodrých rajtkách. Důstojníci i poddůstojníci měli předepsány ostruhy; prostí kozáci pohlíželi na ostruhy s despektem, protože podle jejich názoru nosil ostruhy jen ten, kdo neumí zacházet s koněm. Kozáci nosili přes ramena plstěný bašlik zavedený v Rudé armádě, barvy khaki, s červeným okrajem. Je zajímavé, že z nouzových důvodů se často sahalo i po dalších částech sovětské výstroje, jako byly holínky či řemení; ve výzbroji kozáků se objevoval i výkonný a spolehlivý sovětský samopal PPŠ 41 ráže 7,62 mm. Kozáci všech hodností nosili s oblibou překřížené řemení.

Důstojníci kozáckých dobrovolnických jednotek nosili dle možností i uniformy Ruské imperátorské armády, včetně barevných furažek s kokardou, plášťů (šinělů) s límcovými výložkami a starších ruských pogonů. Tyto oděvy byly s příchodem Němců vytahovány z úkrytů, nebo se šily nové. Kromě nich došly k dobru i uniformy kozáckých jednotek Rudé armády, zaváděné v r. 1935, jako např. furažky.

1. kozácká jezdecká divize nosila specifické uniformy. Od 18. března 1944 to byly německé stejnokroje s tmavošedými nebo polně šedými rajtkami a jezdeckými holínkami bez ostruh. Donským kozákům příslušely černé papachy, úzké červené lampasy na rajtkách a modro-červené rukávové nášivky – pro 1. pluk na pravém, pro 5. pluk na levém rukávu.

Sibiřští kozáci měli papachy z bílé kožešiny, úzké žluté lampasy a modro-žluté rukávové nášivky.

Kubáňské pluky obdržely nízké kožešinové čapky – kubáňky – černé barvy, úzké červené lampasy, černo-červené nášivky na levém (3. pluk), příp. pravém (4. pluk) rukávu.

Těrští kozáci nosili rovněž kubáňky, lampasy však měli modré s červenými okraji a na levém rukávu černo-modrou nášivku s iniciálami „TB“ (Tepcкие Вoйcкo).

K letní uniformě těchto kozáků patřila německá tropická blůza M43, zavedená 29. května 1943; na ní byly příslušné distinkce. Na papachách německá orlice a kokarda. Na pokrývkách hlavy důstojníků kozáckých pluků a německého kádrového personálu byly umístěny rozlišovací odznaky M 35.

Příslušníci štábu divize (sboru) nosili při obzvlášť slavnostních příležitostech tmavě šedé (nebo černé) čerkesky s červenými pogony, pod nimi červené bešmety. Jako rozlišovací označení sloužila oválná nášivka na levém rukávu, šedé barvy s červenou paspulkou a symbolem bílé atamanské bulavy mezi dvěma zkříženými šaškami.

Donští kozáci, tvořící v rámci divize 1. a 5. pluk, nosili černé papachy s červeným dýnkem se dvěma překříženými stříbrnými prýmky, tmavomodré šaravary s červenými lampasy a červeno-modré (diagonálně dělené) rukávové označení s písmeny „ВД“ (Вoйскo Дoнскoе). Označení nosili příslušníci 1. brigády této kozácké divize (pluky 1., 2. a 4.) na pravém, osazenstvo 2. brigády (pluky 3., 5. a 6.) na levém rukávu.

Sibiřští kozáci (2. pluk) se lišili od ostatních bílými papachami se žlutým dýnkem se stříbrnými zkříženými prýmky, šedomodrými šaravary se žlutými lampasy a žluto-blankytným rukávovým označením s písmeny „ПСB“ (Пoлк Сибирскoгo Вoйcка). 2. sibiřský kozácký pluk v l. 1943–45 zahrnoval také cyklistické diviziony (minimálně č. II), jejichž příslušníci mohli oblékat i šedivé německé rajtky (s nášivkami v rozkroku) – ovšem se žlutými lampasy. Jejich bašlik měl být šedozelený se žlutým okrajem, pro slavnostní příležitosti celý červený.

Pro příslušníky 2. sibiřského a 5. donského pluku byly určeny plukovní náprsní odznaky v podobě válečného kříže, které neplnily funkci vyznamenání, ale detailů slavnostní uniformy.

Kubáňští kozáci, tvořící 3. a 4. pluk v sestavě 1. kozácké divize, nosili černé kubáňky s červeným dýnkem se dvěma stříbrnými překříženými prýmky, černé šaravary s úzkými červenými lampasy a černo-červené rukávové označení s písmeny „КВ“ (Кубáнскoe Boйcкo).

Jako služební a polní uniforma, jak již bylo řečeno, sloužil kozákům standardní stejnokroj wehrmachtu, vč. jeho tropických variant, spolu s tradičními papachami a kubáňkami. Od počátku roku 1944 byly límcové výložky s píkami, dříve zaváděné speciálně pro kozácké jednotky, postupně vytlačovány „petlicemi“ wehrmachtu. Ačkoli byla 1. kozácká divize v únoru 1945 přeřazena pod velení Waffen-SS (jako XV. sbor), nijak se to neprojevilo na jejích uniformách či rozlišovacích označeních.

Německý kádrový personál 1. kozácké jezdecké divize (XV. sboru) nosil standardní uniformu wehrmachtu se žlutou „zbrojní barvou“ jezdectva. Někteří důstojníci, sloužící již před válkou v jezdeckých jednotkách, používali své osobní distinkční odznaky a na pokrývkách hlavy měli odznak „smrtihlava“ a orlici, což byly emblémy příslušných husarských a dragounských regimentů císařské armády, které byly později rozděleny mezi jezdecké pluky Reichswehru. Při slavnostních příležitostech mnozí němečtí důstojníci, včetně velitele divize H. von Pannwitze, oblékali tradiční kozácké stejnokroje těch vojsk, v jejichž rámci sloužili.

Zástupci různých kozáckých vojsk v rámci Skupiny pochodového atamana se snažili, aby dle možností nosili tradiční uniformy. Osobní konvoj generála von Pannwitze oblékal v l. 1943–45 i slavnostní uniformy, zavedené ještě před revolucí. Kozáci konvojové sotně se vyznačovali zlatými ševrony hrotem nahoru na předloktí obou rukávů. Do řad konvoje v podstatě vstupovali kozáci – emigranti, stejně jako bývalí sovětští občané – kteří bojovali v sestavách bělogvardějských armád v občanské válce. Není divu, že se honosili vyznamenáními z dob 1. světové války a několika následujících let.

Skupina pochodového atamana T. I. Domanova nosila výstroj s tradičními odlišnostmi Astrachaňského vojska: modrou furažku se žlutým okolkem a rajtky se žlutými lampasy. Počet astrachaňských kozáků v řadách wehrmachtu byl velmi nízký. Jejich rukávové označení snad tvořil červeno-bílý štítek s iniciálami „ACB“, ačkoli není jisté, zda byl oficiálně zaveden.

Dne 15. listopadu 1942 vyšlo Nařízení organizačního oddělení generálního štábu OKH (Oberkommando des Heer – Vrchní velení pozemních sil) č. 10450/42, které zavádělo systém pro rozlišovací znaky kozáckých jednotek.

Zahrnovalo následující prvky:

  1. Náprsní emblém východních vojsk („okřídlená svastika“)
  2. Červené límcové výložky se zkříženými píkami na tmavozeleném podkladu pro nižší stupně, a na stříbrném pro důstojníky
  3. Tmavozelené pogony s červenou paspulkou a bílými proužky pro poddůstojníky a úzké stříbrné šňůrové nárameníky pro důstojníky
  4. Rukávové nášivky – pro Donce žluto-modro-červené; pro Kubáňce žluto-červené; pro Těrce černo-zeleno-červené

Stejným nařízením byla ustanovena základní kokarda pro personál kozáckých jednotek, která byla tmavozelená, s červeným kolmým proužkem a dvěma zkříženými píkami.

V rozporu s výše uvedeným nařízením však někteří kozáčtí důstojníci nepoužívali šňůrové nárameníky dle německého vzoru, ale pogony podle staršího carského modelu – stříbrné dracounové, s 1–2 (podle hodnosti) červenými průsvity. S textem nařízení č. 10450/42 se nemusela shodovat ani čepicová kokarda, jejíž varianta mohla být se dvěma překříženými proužky (jako ondřejský kříž) a jednou píkou. Je zřejmé, že podobná nejednotnost panovala i v otázce rukávových nášivek apod.

Kozáci podléhající vedení pochodového atamana skupiny „Savoya“, která byla vytvořena na Východní frontě v r. 1942 v sestavách italské armády, nosili zpočátku tradiční uniformu Donského vojska s kokardou Ruské imperátorské armády a bílo-modro-červeným ševronem hrotem dolů na pravém rukávu. Když byli v létě 1943 převeleni do Itálie, sloužili nějakou dobu v rámci kopinického pluku „Novarra“ a v té době – pravděpodobně – nosili italské jezdecké stejnokroje, které si udrželi i později, když byli po kapitulaci Itálie zařazeni do služeb wehrmachtu. V tom období fasovali i německé uniformy, ačkoli svůj bílo-modro-červený ševron si uchránili až do konce války.

V severní Itálii bylo navíc zřízeno 1. kozácké junkerské učiliště, jehož mladí chovanci obdrželi standardní německé stejnokroje s červenými pogony obšitými po okrajích bílou lemovkou a s rukávovými nášivkami dle příslušnosti k Donskému, Kubáňskému nebo Těrskému vojsku. Toto bylo umístěno na speciálně vytvořené uniformě, sestávající z německé tropické čepice, gymnasťorky (košilové blůzy) s bočními kapsami a rajtek, zastrkovaných do holínek nebo plachtovinových spinek ke střevícům.

Nepravidelná kalmycká jízda. V létě a na podzim 1942 byly zřizovány také pomocné jednotky wehrmachtu, složené z příslušníků jezdeckých národů SSSR, jako byli např. Kalmyci. Tak vznikla i Kalmycká eskadrona 66 (Kalmukenschwarden 66), při německé 16. pěší divizi (motorizované). V zimě nosili tito jezdci čapky z vlčí kožešiny, ovčí kožíšky a zateplené holínky; rajtky sovětské, řemen se šavlí na ruský způsob – přes rameno. Jak je řečeno výše, byli Kalmyci začleněni i do 1. kozácké divize (XV. sboru), což nelze považovat za nic zvláštního: synové kočovných stepních národů doprovázeli kozácká vojska na všech taženích již odedávna.

Příslušníci čtyř praporů 360. kozáckého pluku „von Renteln“ nosili na rukávech uniforem wehrmachtu červené nášivky s jedním až čtyřmi bílými šikmými (odleva doprava) proužky, podle čísla praporu. Někteří von Rentelnovi kozáci navíc měli specifické rukávové označení v podobě stříbřité siluety tanku s iniciálou „F“ ze žlutého kovu nebo proříznutou, a pod ním červenou nášivku s bílou obrubou. Ještě dříve toto označení sloužilo jako vyznamenání, které si přisvojila dobrovolnická rota německé 5. tankové divize (později sloužící jako základ pro vytvoření 360. pluku), a bylo udělováno za odvahu v bojích v oblasti Rževu. Příslušníci této jednotky také často nosili na hrudi „útočný tankový odznak“, který nasvědčoval, že z koní „přesedlali“ do kabin obrněných vozidel.

 

Vysvětlivky

  • Papacha, astrachaňka, kubáňka: různé druhy tradičních kozáckých čepic z ovčí kožešiny, s látkovým dýnkem
  • Furažka: čepice s talířovitým dýnkem, okolkem a stínítkem, nošená v ruské armádě od napoleonských válek až do současnosti; v podstatě je totožná s dobře známou brigadýrkou
  • Čerkeska: dlouhý kabát (kaftan) kavkazského původu, bez límce, na hrudi střižený do špičky, s volnými rukávy a středovým zapínáním na knoflíčky nebo háčky, na prsou s párem prošívaných schránek na patrony (dnes slouží jako dekorace)
  • Bešmet: kratší kabát/blůza těsného střihu se stojatým límcem, oblékaný pod čerkesku
  • Bašlik: široká odnímatelná kapuce, nedílná součást kozáckého kroje
  • Šaravary: dlouhé, širší kalhoty východního stylu, zastrkované do holínek
  • Burka: široká obdélná pláštěnka kavkazského původu, nejčastěji vyráběná z kozí nebo velbloudí vlny
  • Pogony: obdélné nárameníky, od napoleonských válek až dodnes tvořící nedílnou součást ruských uniforem (z výstroje Rudé armády zmizely – z ideologického i praktického hlediska – v l. 1917–1942; v r. 1943 byly znovu zavedeny)
  • Šaška: kozácká šavle původem z Kavkazu, s mírně zahnutou čepelí a jílcem bez záštity. Ještě za druhé světové války nosili kozáci i dragounskou variantu (tzv. „donku“) se záštitným lučíkem. Oba druhy šavlí byly v ruské armádě zavedeny v osmdesátých letech 19. stol. Nejčastěji se nosí zavěšeny na úzkém řemenu přes pravé rameno
  • Kinžal: dýka kavkazského původu, tvořící součást kozácké výzbroje. Nosí se za pasem.
  • Nahajka, volčatka: druhy jezdeckých bičů, které kozáci – v souladu s východními zvyklostmi – používají namísto ostruh

Hlavní zdroje

  • Uniforma armij mira; Uniforma kavalerii vermachta (webový portál)
  • Pferde der Wehrmacht (Wikipedia)
  • Andrew Mollo, Malcolm McGregor: Vojenské stejnokroje druhé světové války, Naše vojsko 2008
  • Chris McNab: Ruční palné zbraně 20. století, Svojtka&Co. 2008

Připojené články

03.12. 2020 06:00 Německá jízda za druhé světové války

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com