Německá jízda za druhé světové války

2. 12. 2020 Edgar Pachta

Září 1939. Někde v Polsku. Četa jezdců ve „feldgrau“ uniformách vyjíždí klusem na průzkum. Ranní mlha nad krajinou se pomalu zvedá a paprsky slunce se odrážejí v krůpějích rosy na vysokých stéblech trávy i zlátnoucím listí stromů. Podzimní idylu najednou přerývá frkání koní a pokřik jezdců v typických rohatých čapkách, vyrážejících z nedalekého háje. Ve dvouřadé formaci, s napřaženými šavlemi, žene se půl eskadrony do útoku...

Poláci mají téměř pětinásobnou početní převahu, ale němečtí „rejtaři“ – ačkoli skutečnou jezdeckou „šarži“ nikdy předtím nezažili – neztrácejí hlavu, srážejí se do houfu a sahají k sedlům pro své šavle, rozhodnuti neprodat svou kůži lacino. Když se střet zdá nevyhnutelný, zabručí v úvozu motory, a vzápětí kulometná dávka kosí celou řadu polských kavaleristů i s koňmi. Stateční huláni se rychle obracejí na ústup, který z okraje lesa kryje palbou druhá část jednotky, která předtím sesedla; ne že by polská jízda postrádala mechanizované složky, konsolidace jednotlivých zbraní zde však neklape zdaleka tak dobře, jako je tomu u wehrmachtu…

Ačkoli německá armáda za druhé světové války dbala na zvyšování mechanizace, musela až do posledních dnů spoléhat na pomoc koní. Týkalo se to především Východní fronty, kde jezdectvo hrálo významnou roli při průzkumné a výzvědné službě i v boji s partyzány. Wehrmacht převzal od dřívějšího Reichswehru 18 jízdních pluků (Reiter-Regimenter), které byly po třech soustředěny do jezdeckých divizí (Kavalerie-Divisionen). Od října 1934 byly do většiny jízdních pluků zařazovány motorizované jednotky. Později došlo k transformaci na jízdní pluky (motorizované), tankové pluky a motocyklistické prapory. Ze stávajících jízdních pluků byly do července 1936 vytvořeny nové jezdecké pluky (Kavallerie-Regimenter). Ty již nesestávaly jen z jízdních eskadron, ale také z cyklistických eskadron, motorizovaných pododdílů a spojařských jednotek. Navíc k nim byly přidělovány prvky, sloužící ke zvýšení palebné síly. Základní organizační jednotkou jízdy byla eskadrona, čítající kolem 200 mužů (jejich mužstvo bylo vyzbrojeno karabinami a několika kulomety); pět eskadron spolu se štábem tvořilo jezdecký pluk.

V roce 1939 wehrmacht – v rámci mechanizace – rozpustil 13 stávajících jezdeckých pluků a zanechal jedinou aktivní jízdní brigádu; odřady jezdců na koních pak byly při mobilizaci rozděleny mezi pěší divize, kde hrály roli průzkumných oddílů. Podle nařízení z téhož roku měl každý odvodní okrsek (kromě okrsku XVIII Salcburk) postavit jeden jezdecký pluk. Kromě toho vznikla 1. jízdní brigáda (sestávala z jízdních pluků 1 a 2), která se později rozrostla do podoby 1. jízdní divize. Bylo to mobilní těleso, kompletně vybavené koňmi, malou měrou doplněné motorizovanými pomocnými oddíly, jejichž personál byl rovněž vycvičen pro službu v sedle; o rozsahu jejich činnosti koňmo rozhodovalo nejvyšší armádní velení. O něco později k 1. jízdní divizi přibyla 2. jízdní brigáda, obnášející dva nově vytvořené jízdní pluky.

1. jezdecká brigáda/1. jezdecká divize

Stav brigády v srpnu 1939

Stav divize v květnu 1940

Jízdní pluk 1

Jízdní pluk 1

Jízdní pluk 2

Jízdní pluk 2

 

Jízdní pluk 21

 

Jízdní pluk 22

Jízdní dělostřelecký oddíl 1

Jízdní dělostřelecký pluk 1

Cyklistický oddíl 1

Cyklistický oddíl 1

 

Tankoborná rota 40

Ženijní rota 40*)

Ženijní rota 40

 

Spojařský oddíl 86

 

*) Koně používali také ženisté/pionýři a spojaři/zpravodajci wehrmachtu i Zbraní SS. Jako tažná zvířata však sloužili především dělostřelectvu a zásobovacím jednotkám.

 

Koně, nebo motory?

Ještě na počátku druhé světové války bylo jasné, že role koní v každé armádě závisí na její strategii a stavu národního hospodářství. Nejvýrazněji se to projevilo v případě sovětských a německých ozbrojených sil. Oba tyto státy během války zaměstnávaly více než šest milionů koní.

Nacistické Německo nemělo vlastní ropné zdroje, takže bylo na koňskou trakci odkázáno až do konce války. Pěchotu a artilerii doprovázelo množství povozů a děl tažených koňmi, zatímco mobilní tankové a mechanizované divize tvořily jen asi pětinu armády. Každá pěší divize disponovala tisíci koňmi a muži, kteří se o ně starali. Jezdectvo postupně mohutnělo, o čemž svědčí fakt, že v únoru 1945 existovalo šest jízdních divizí wehrmachtu a Zbraní SS (některé z nich ovšem byly hluboko pod tabulkovými stavy). Logistická role koní zde byla dokonce vyšší než v Rudé armádě, protože Sovětský svaz měl domácí zdroje ropy.

Zatímco poziční válka na západní frontě v l. 1914–1918 vyústila do slepé uličky (defenzivní taktika a obranné prostředky převládly nad útočnými), snažily se v meziválečném období některé armády – především sovětská a německá – zefektivnit útočnou taktiku pomocí mechanizace pozemních jednotek. Ze strategického hlediska tak mělo jít o vytvoření spojnice mezi schopnostmi jezdectva a mechanizované pěchoty. Ovšem první armádou, která částečně motorizovala své jezdectvo, byla francouzská. Zde byla v roce 1928 vytvořena „mobilní dragounská divize“, která představovala kombinaci motorizovaných a hypomobilních prvků. Během třicátých let hledali Francouzi ideální konfiguraci, takže podobných těles vytvořili pět.

Naproti tomu němečtí vojenští experti francouzský koncept smíšených jezdecko-motorizovaných jednotek zavrhli jako neúčinný. Navzdory tomu, že i zde bylo mnoho odpůrců mechanizace, podařilo se trojici schopných generálů wehrmachtu (Heinz Guderian, Ludwig Beck, Werner von Fritsch) s Hitlerovým požehnáním vybudovat kompaktní tankové vojsko, určené k úzké spolupráci s tradiční pěchotou a koněspřežným dělostřelectvem. V předvečer druhé světové války tak platilo, že „zatímco Francouzi musí spoléhat na jedinou obrněnou divizi, Němci vytvořili celou pancéřovou [tankovou] zbraň“ (Willis Crittenberger).

Nicméně motorizace, od počátku třicátých let sílící, vyvolávala také řadu obav, pramenících v prvé řadě z nutnosti zajistit nepřetržitý přísun paliva. Mechanizované jednotky se svými doprovodnými vozidly (cisterny, pojízdné dílny atd.) tak měly na pochodu mnohem delší stopu: francouzská motorizovaná divize z r. 1932 zabírala 52 km délky silnice, zatímco jezdecká jen 11,5 km. Uspokojivé řešení se nenašlo po celá třicátá léta. Až německá „blesková válka“ na západě v roce 1940 podala „přesvědčivý“ důkaz, že tank na bojišti může nahradit koně.

Kůň je stále důležitý

Snahy o mechanizaci německých pozemních sil však narážely na množství překážek, včetně „staromilství“ některých vysokých velitelů. S tím, jak se zvyšoval početní stav armády, stoupal i počet koní. Zatímco Reichswehr v roce 1933 disponoval 42 000 zvířaty, měl jich jeho nástupce wehrmacht v předvečer druhé světové války již 170 000, a ve chvíli útoku na Polsko (1. září 1939) celkem 573 000. Na počátku Ruského tažení o dva roky později dosáhly počty koní 750 000, a v průběhu konfliktu jejich počet stoupl na 2,75 milionu zvířat. Potřebné koně až do konce války dodávaly mimo jiné hřebčíny ve Východním Prusku, které bylo spojeneckými nálety postiženo méně než jiné oblasti Říše.

Ačkoli „blesková válka“ přinesla zdánlivě zásadní změny, od počátku Ruského tažení se projevovalo, že mechanizace Rudé armády je na podstatně vyšší úrovni, nežli u jejích německých protějšků. Němcům se sice dostávaly do rukou nepřátelské tanky a nákladní auta, ale zároveň přicházeli o koně. Úsilí a strádání koní v polních podmínkách bylo nepopsatelné, ztráty ohromné (60–63 %); jen v zimě 1941/42 zahynulo 179 000 zvířat. Jeden německý voják si posteskl: „Celým tímto tažením nás bude doprovázet podivný zápach ze směsi kouře, potu a koňských zdechlin.“

Německá pěší divize měla mít dostatečný počet mužů, koní i povozů k tomu, aby zajišťovali přísun zásob od železničních vagonů na úrovni té které armády. Podle tabulek z roku 1940 měl mít každý pěší pluk k dispozici 626 koní. Zásobovací trén pěší divize wehrmachtu měl k roku 1943 obnášet 256 nákladních aut a 2652 koní. Personál měl v tomto případě čítat 4047 mužů – jako vždy včetně nezbytných veterinářů a podkovářů. V jiné divizní konfiguraci mělo být až 6300 koní. Průzkumné oddíly tvořily tzv. „vojskovou jízdu“, zatímco jezdecké brigády a divize byly označovány jako „armádní jezdectvo“. Přestože jezdci průzkumných praporů mohli mít (oficiálně do září 1943) na uniformách paspulky ve „zbrojní barvě“ jízdy (žluté), v závěrečné fázi války již koně používali čím dál méně, až od nich na počátku roku 1945 zcela upustili. Koně byli v tomto případě nahrazováni motocykly a automobily. Jakákoli mobilita zde byla na místě, protože průzkumné a tankoborné prapory byly jedinými pohyblivými prvky německé pěší divize.

Množství koní (tzv. Truppenpferd) využívala k logistickým a transportním účelům nejen pěchota, ale také dělostřelectvo. Přes veškeré snahy bylo v listopadu 1944 z 264 aktivních divizí „Říše“ pouze 42 obrněných či mechanizovaných; ostatní tedy musely nadále spoléhat na sílu svalů – lidských i koňských. Rovněž každá divize „lidových granátníků“ (útvarů složených z 16letých chlapců) měla být podle projektu z roku 1944 nadále vybavena 1290 koňmi, zatímco motorových vozidel měla k dispozici jen 57…

Plně mechanizované měly být rovněž polní (pozemní) divize Luftwaffe. O tom, jak vzdálena byla teorie od praxe, svědčí, že „předpisové“ náklaďáky musely být nejednou nahrazovány koňmi a – v rámci všeobecných zvyklostí – východními „koniky“ (Panjepferde). Stojí za zmínku, že psychoterapeut Ernst Göring, synovec velitele německého letectva Hermanna Göringa, zaváděl terapeutické jízdy na koni v rámci programu rehabilitace zraněných pilotů. Jeho program byl však v roce 1942 ukončen jako příliš nákladný.

Logistický systém závislý na čtvernožcích brzdil postup 6. armády generála Pauluse, táhnoucí na Stalingrad. Koně totiž měli málo píce, a proto museli být posíláni do týla, aby tam byli nakrmeni. A navíc, když Rudá armáda v listopadu 1942 obklíčila německé jednotky ve Stalingradském kotli, nebyla možná jejich evakuace i proto, že Paulus neměl po ruce koně, kteří by mohli být zapřažení k dělům a muničním vozům. Přítomnost koní však mohla přijít vhod, i když v dosti pochybném smyslu: když německé jednotky uvízly dočasně v tzv. Děmjanském kotli (únor – duben 1942), posloužilo na 20 000 koní 95 000 vojákům nejen k transportu potravin z leteckých shozů, ale také jako „živé konzervy“. Ruská zima byla tak krutá, že se „sekyra odráží jako kámen od zmrzlé mrtvoly koně“.

Do útoku spolu s tanky

V průběhu války se německá jízda rozrostla z jedné brigády na celkem šest divizí a dvě sborová velitelství. Všechny tyto útvary sloužily na Východní frontě, případně na Balkáně. 1. jízdní divize byla v rámci operace „Barbarossa“ v roce 1941 přidělena k tankovému svazku generála Guderiana. Procházela intenzivními boji s Rudou armádou, a nakonec se rozrostla na šest jízdních pluků. Počátkem roku 1942 byla přeorganizována do podoby 24. pancéřové divize, která byla později zničena ve Stalingradském kotli.

V dubnu až červnu 1943 zřídilo vrchní velení wehrmachtu tři samostatné jezdecké pluky nazvané Nord (Sever), Mitte (Střed) a Süd (Jih): jednotky zkombinované z kavaleristů na koních a pěchoty na polopásových transportérech. V srpnu 1944 byly tyto jezdecké pluky zreorganizovány do dvou brigád, které společně s maďarskou 1. jízdní divizí vytvořily jízdní sbor německého generála jezdectva Gustava Hartenecka, operující v Bělorusku. Ještě v únoru 1945 byly tyto brigády reorganizovány znovu – do podoby jezdeckých divizí (č. 3 a 4).

Německé i maďarské jízdní formace byly v březnu 1945 zapojeny do ofenzívy na Balatonu (operace Jarní probuzení (Frühlingserwachen)), jejímž hlavním cílem bylo získání ropy z maďarských zdrojů. Po částečném úspěchu byla však německá a maďarská vojska rozdrcena mohutnou sovětskou protiofenzívou. Pozůstatky jízdy wehrmachtu poté ustoupily do Rakouska, kde se na jaře 1945 vzdaly Spojencům (celkem šlo o cca 22 000 mužů a 16 000 koní).

Pro úplnost je třeba dodat, že vlastní kavalerií disponovala rovněž organizace SS (Všeobecné SS i Zbraně SS), a vítanou posilu pro Němce představovaly dobrovolnické jednotky složené z kozáků a různých stepních národů na území SSSR. O nich si však řekneme až v druhé části tohoto pojednání.

4. jezdecká brigáda/4. jezdecká divize *)

Jezdecký pluk 5 Feldmarschall von Mackensen

Jezdecký pluk 41

Těžký jízdní oddíl 4

Dělostřelecký pluk (motorizovaný) 870

Pancéřový průzkumný oddíl 70

Oddíl útočných děl 70

Ochranný prapor 70

Ženijní eskadrona 70

Jezdecký spojařský prapor 70

 

*) 4. jezdecká brigáda byla zřízena v květnu 1944 na Východní frontě, na základě rozkazu Vrchního velení pozemních vojsk (OKH). Skládala se z již existujících jízdních pluků Sever, Střed a Jih i z dalších motorizovaných a obrněných jednotek. Dne 23. února 1945 byla ještě posílena, a přejmenována na 4. jezdeckou divizi. Všechny jízdní svazky wehrmachtu v prostoru Graz se v květnu 1945 vzdaly Spojencům.

 

Uniformy a výzbroj

Příslušníci jízdních částí německé armády oblékali standardní uniformu M 36 (vzor 1936), kterou tvořila lodička a kabát v barvě polní šedi a kalhoty v barvě kamenné šedi. Některé výstrojní součástky byly ovšem uzpůsobeny pro službu v sedle. Jednalo se především o rajtky, ve vnitřní části podšité kůží (její barva se pohybovala od hnědé po šedou), později, ke konci války nahrazovanou dvojitou šedou látkou. Rajtky – později rovněž polně šedé – byly zastrčeny do vyšších holínek z měkké černé kůže – pro jízdu na koni praktičtějších než nižší „půllitry“ nebo pěšácké šněrovací střevíce a spinky (měkké holínky neodíraly nohy jezdce) – s připínacími ostruhami.

Kabát (se skládanými náprsními a bočními kapsami a s „kropenatými“ aluminiovými knoflíky) měl tmavozelený límec a nárameníky. Na límci byly našity stříbrošedé výložky (tzv. petlice nebo cívky), nárameníky nesly hodnostní označení a číslo pluku. Nad pravou náprsní kapsou byla umístěna trojhranná nášivka s „vojskovou“ orlicí, držící věnec se svastikou. Příslušnost k jízdě vyjadřovala barva paspulek podél nárameníků, krokve na lodičce, i průsvitů na límcových výložkách; jednalo se o tzv. „zbrojní barvu“ (Waffenfarbe) – v tomto případě zlatožlutou. Jezdci „vojskových“ jednotek měli bílou „zbrojní barvu“ pěchoty, takže byli nazýváni „bílí rejtaři“.

Starší ocelová přilba z první světové války byla koncem třicátých let nahrazena modernějším vzorem M 35.

Černé kožené řemení tvořil standardní opasek, přidržovaný ramenními popruhy ve tvaru „Y“. Na něm bylo umístěno po třech sumkách, dále polní láhev, chlebník a bodák, z nichž posledně jmenovaný se nosil spíš na pravém než levém boku, jak bylo běžnější. Přes levé rameno byla zavěšena plechovka na plynovou masku (případně i brašna s protichemickou pláštěnkou). Karabina K 98k (základní zbraň německých vojáků, ráže 7,92 x 57 mm) měla být zasunuta pažbou v kožené kapse (tzv. „vědru“) u levé strany sedla, s hlavní zajištěnou smyčkou na jezdcově opasku. Častější – a příhodnější – způsob jejího nošení však byl na popruhu přes pravé rameno (proto bylo pouzdro na plynovou masku posunuto nad pravý bok, výš, než jak bylo zvykem u pěchotních útvarů).

Sedlo vzor 1925 (Armeesattel 25) bylo zhotoveno z hnědé kůže, stejně jako dvě sedlové brašny (Packtasche 34), sepnuté do páru a připevněné k přední straně sedla. V pravé sedlové brašně měl voják uloženy náhradní části uniformy a jídelní náčiní (ešus býval k brašně připnut zvenčí), v levé brašně čisticí potřeby pro koně a náhradní podkovy. K zadní části sedla byl obvykle připnut složený stanový dílec z maskovací látky (Zeltbahn), zimní kabát a vak na obrok, k tomu ještě vědro na vodu. K sedlu se také připínala polní lopatka – pokud byla vůbec nošena. Sedlo se pokládalo na šedou deku.

Vzhledem k umístění karabiny vlevo mělo mužstvo jízdních formací připnutou šavli na pravé straně sedla. U důstojníků a vyšších poddůstojníků, v jejichž výzbroji karabina chyběla, tomu bylo naopak. Nicméně, útok s tasenou šavlí byl tehdy již velkou vzácností, a podle názoru historiků odložila německá jízda šavle po Polském tažení 1939.

Na samém počátku čtyřicátých let byly starší kabáty M 36 nahrazovány zjednodušenou inovací M 40, s límcem v základní barvě, s „univerzálními“ výložkami (bez barevných průsvitů); v úmorných letních vedrech na Rusi měli vojáci povoleno vyhrnovat si rukávy a rozepínat šedý límec kabátu. V rámci vojenského utajení bylo záhy po vypuknutí války z nárameníků odstraněno číslo pluku. Pozdější úsporná opatření se odrážela v kabátu/blůze M 43.

Je zajímavé, že příslušníci jízdy wehrmachtu nosili až do konce války lodičku, jíž dávali přednost před polní čepicí M 43 (Einheitfeldmütze 43). V průběhu války byly také u jízdy zaváděny haleny nebo celé komplety z maskovací látky. Mimochodem, jednalo se o velmi progresivní prvek v oblasti vojenských stejnokrojů, uplatňovaný a rozvíjený dodnes.

Příslušníci jezdeckých průzkumných praporů zaváděli ve službě mimo sedlo různé improvizace: odepínali si z holínek ostruhy, na zádech mívali připevněn jeden sedlový vak, k němuž byla připnuta maskovací celta. Pokud jezdili na kolech, motocyklech, nebo ve čtyřstopých vozidlech, nosili dlouhé šedé kalhoty a pěšáckou obuv (nižší holínky nebo bagančata a spinky).

Lesk jezdeckých uniforem

Stejnokroje důstojníků a vyšších poddůstojníků (strážmistrů) coby vojáků z povolání byly šité na míru. Límcové cívky a orlice byly ručně vyšívané stříbřitou nití. Předpisová brigadýrka se vyznačovala tmavozeleným okolkem, stříbrnou paspulkou a kordónem. Veškeré výšivky byly vyvedeny hliníkovou přízí, vzhled šedé uniformy byl oživen zářivě žlutými lemovkami. Na náramenících hodnostní označení. Strakaté maskovací bundy postrádaly nárameníky, pro lepší přehlednost však byl zaveden černý čtverhranný štítek se zeleným hodnostním označením, našitý na levém nadloktí.

Důstojníci a strážmistři nebyli vyzbrojeni puškou a bodákem, ale armádní pistolí (obvykle Parabellum P-08, později také Walther P-38, ráže 9 mm). Nosili ji v pouzdře na jednoduchém opasku z hnědé kůže. K jejich výstroji patřila obdélná „maptaška“ přes rameno.

Protože většina důstojníků německé kavalerie byla ve třicátých letech angažována v Národním svazu chovatelů koní, nosili na levé náprsní kapse zlacený odznak tohoto sdružení. Další odznaky, medaile a stužky (za zranění, za útočný boj apod.) na uniformách důstojníků i nižších stupňů samozřejmě přibývaly, jak pokračovala válka. Občas bylo možné setkat se s emblémem konkrétní jednotky, v podobě nášivky na pravém nadloktí.

Vycházková a slavnostní uniforma upomínala na lesk staropruských přehlídek a promenád. Brigadýrka měla vyztužený okolek, kabát – ve stylu zbrojních kabátců – měl tmavý zelenomodrý límec a manžety, stříbřité knoflíky a výšivky, zlatavě žluté paspulky. K rajtkám patřily nablýskané, na míru šité holínky, k dlouhým kalhotám polobotky. Na opasníku pod kabátem se pohupovala šavle (na levém boku, stejně jako při levé straně sedla).

Dragounská orlice a smrtí hlava

Stejně jako v jiných armádách, i v té německé se některé jízdní pluky hlásily ke svým slavným tradicím. Zde byla tato vojenská hrdost vyjádřena na první pohled, v podobě čepicových odznaků. Tak jezdecký pluk Mitte (Střed), jehož prapředkem byl 1. braniborský dragounský pluk, a ve dvacátých letech 20. stol. byl zařazen do 6. jízdního, nosil – oficiálně od 1943 – mosazný emblém v podobě heraldické orlice, tzv. Schwedte.

Okázalejší symbol zdobil pokrývky hlavy 5. jízdního regimentu (dříve jízdního pluku Nord (Sever)). Jednalo se o stříbřitý odznak v podobě lebky a dvou zkřížených hnátů (Tottenkopf), emblém, který byl umístěn na čákách pruského husarského pluku von Ruesch (č. 5), založeného v r. 1741. Díky osobitému – ve své době však nikterak neobvyklému – označení, vyjadřujícímu odhodlání bojovat až do konce (v poněkud morbidním pojetí vojáků 18. století), si pluk záhy vysloužil přezdívku „Smrtihlavové“ (nebo také „Černí husaři“ – díky základní barvě svých stejnokrojů). Odznak smrtihlava se u pruských husarů objevoval po celou dobu monarchie, a jeho modifikace se za napoleonských válek objevila také na čákách brunšvických jednotek.

„Plukovní“ odznak byl umístěn na čelní straně čepice, mezi říšskou kokardou a vojskovou orlicí; rovněž na náramenících.

5. jízdní pluk obdržel v roce 1944 (zřejmě u příležitosti dvousetletého jubilea svého prvního bojového nasazení) čestné pojmenování „Feldmarschall von Mackensen“, vyšité stříbrnou přízí na černé stuze, která byla nošena nad manžetou pravého rukávu.

Hlavní zdroje

  • Uniforma armij mira; Uniforma kavalerii vermachta (webový portál)
  • Pferde der Wehrmacht (Wikipedia)
  • Andrew Mollo, Malcolm McGregor: Vojenské stejnokroje druhé světové války, Naše vojsko 2008
  • Chris McNab: Ruční palné zbraně 20. století, Svojtka&Co. 2008
Podobné články
Amazonka bojující s řeckým válečníkem, mozaika, 4. století n. l. z Antiochie (pomezí Turecka a Sýrie), antického města poničeného zemětřesením 6. února 2023

Současná řečtina používá pro jezdce a jezdkyně slova hippeis (jezdci) a amazones (jezdkyně). V jejich volbě se toho odráží spoustu.

Boj Hunů s Alany na obraze Johana Nepomuka Geigera z roku 1873

Dnes odcváláme v čase zhruba o 1500 let zpět, do doby, která skrývá mnoho otazníků. Období od 4. do 7. století n. l. se označuje jako stěhování…