Navzdory všemu a všem … já na koni jsem! aneb setkání kavárenského koně s vesnickým

22. 01. 2016 08:00

Obrázky: 1

Autor: Tadeáš Hodes Foto: archiv autora Rubrika: Vaše příběhy Počet přečtení: 12002 Počet komentářů: 11 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Člověku může hodně věcí změnit život, láska, dítě, průstřel hlavy nebo úplně obyčejný telefonát od kamarádky.

Pamatuji si, že toho dne bylo slunce extrémně dotěrné a pálilo i v zadních kapsách kalhot. Brnění na zadku připomínající křeč signalizovalo akutní potřebu hovoru s mou osobou. Vytáhnout rozpálenou žehličku, přiložit na ucho, předstírat úsměv, který nikdo nevidí a sem tam ucítit lehký závan spálené chrupavky ucha.

Ahoj... Jo, nevidím problém. Určitě. Ne, nevadí. Opravdu, udělám to rád. Já si poradím, neboj. Aha, klíče pod kamenem. Píšu si... Jo, zase lžu, nepíšu. Dobře. Měj se..." suché věty jako můj dech.

Netušil jsem, jak moc prosba o pohlídání statku v jižních Čechách změní můj život. Bylo nutné vyrazit co nejdříve, vlastně v noci, kdy ta protivná palačinka konečně spadne někam za hory a svět bude bolet jen v hlavě a ne i na pokožce.

Naházet nejdůležitější věci na přežití cesty přes celou republiku, knihu, kterou nikdy nepřečtete, mobil s poslední čárkou baterky, náhradní oblečení, flašku vína a tři plastové kelímky. Nikdo nepije rád sám, a když je něco zadarmo, vždy se někdo přidá. Hurá na cestu a pohodový týden na statku.
Cesta vlakem k mému údivu proběhla bez větších komplikací. Knihu jsem ani neotevřel, z kelímků jsem postavil malou pyramidu svobody a flaška nejlépe chutná z hrdla do hrdla. Cestování v noci má své výhody, nevíte, co vás čeká a ani to, že jste se třeba ztratili. Naštěstí to nebyl můj případ.

Toho rána slunce bušilo do očí jako kovářské kladivo o kovadlinu a já si nemohl vzpomenout, pod kterým kamenem jsou klíče od vstupní brány. Rychlé zavzpomínání na mládí a na fotbal za domem a hned vzápětí tupá bolest v botě. Demence. Neskutečná demence a lenost používat ruce. Ale klíče jsem našel. Panty zaskřípaly a mou tvář ošlehala vůně domácího skotu a chléva.

Nelhala. Pořídila si vše, o čem snila se svým druhem. Snad jen doufám, že ti klokani byli fantazie a nepřiběhne oživlý plyšák a neposune mi dolní čelist o pár zubů bokem, jak to vídáme na internetu v legračních videích.
Slepice, spousta slepic, dobře. Kačena, dvě kačeny, dobře. Slyším kozu a pár ovcí. A draka. Draka! Hrozivé bouchání a řev za stodolou. Kde si sakra koupili lva?

Statek jsem znal jako své boty a bylo jednoduché uhádnout, kde jaké zvíře má svůj prostor. Jen mi nešlo do hlavy, že jich může být tolik. Stane se ze mě eko farmář a vydám o tom nějakou knížku, a budu bohatý a slavný, jako odkopnuté televizní hvězdy.

Logicky mé kroky směřovaly do kuchyně v hlavní budově, k nástěnce s instrukcemi, co je potřeba udělat a hlavně, jak! S každým dalším řádkem jsem začal chápat, že slova „nakrmit, vyměnit, nakrmit" budou středobodem mého světa. Oči klouzaly po seznamu a usmívaly se nad příkazy a naráz jsem viděl velký vykřičník a rovnou tři.

Buď na Kokosku* hodný!!!" Kdo, nebo co je Kokoska? Hvězdička u jména, Kokoska je kůň. Super. O koních vím tolik asi jako o šlechtění motýlů. Teta měla krávy, příbuzní mají kravín a já se mám starat i o koně?

Je na čase se seznámit. Převléknutí do pracovních šatů a rychle za koněm, který řve jako drak, teda jako dračice. Po cestě jsem někde našel vidle a lopatu, určitě se budou hodit více na kydání hnoje a výměny podestýlky než holé ruce a huba dokořán.

Prvních pár minut jsme s Kokoskou na sebe koukali. Já na zvíře, zvíře na exota. Smutná podívaná. Dvě bytosti rozdělené jednou ohradou a přesto tak daleko.

Musím uznat, že Kokoska uměla rozbít ono trapné ticho tím nejkrásnějším způsobem. Že mi dala svou hlavu na rameno a objali jsme se? Zařehtala a usmála se na mě? Omyl. Plesknutí připomínající opilého zedníka v míchačce. Ona má průjem! Kůň může mít průjem? Dostal jsem jednoduchou odpověď připomínající batiku na jejích kopytech, ano, může. Pak si zařehtala, vyplázla jazyk a odešla na druhý konec ohrady.

Má idylická představa o koních z westernu byla zničena jednoduchým gestem. Žádní velcí, statní, na slovo poslouchající koně s francouzským vychováním. Stál jsem naproti kokosovému zlu, šedobílá továrna na bobky. Chtělo se mi plakat, ale lopata jasně říkala, že mě čeká práce, bez vidiny odměny nebo pochvaly.

Zatnout zuby, zatnout nozdry, zatnout oči, aspoň trošku. Prvních pár vteřin bylo šílených, než se mi podařilo přijít na systém nejrychlejšího naložení. Potom klasická otázka, kam s tím? Zavětřit jako pes a najít nejvhodnější místo, kde už to ničemu neublíží. Naštěstí kupka z předešlých dní nebyla daleko a lopata i s násadou už úpěly pod tíhou dárku a mou nemotorností.

Plesk!
Vedle. Nestihl jsem to. Za zády jsem uslyšel jemné dupání kopyt o hliněnou zem. Kokoska přihlížela, sice se v koních nevyznám, ale přísahal bych, že se mi smála. A taky že ano, naložila mi více a v labutím kroku odešla opět do prostoru.

Tohle je vojna. Půjde to nehet na kopyto, hlava na nozdru, uzda na triko.

Musím změnit taktiku, pokud chcete porazit nepřítele, musíte znát jeho strategii a uvažování. Doufal jsem v rozum kamarádky a během chvíle jsem se přehraboval v její knihovně. Samé knihy, jak postavit kurník, tisíc způsobů, jak konzumovat slepičí ovulaci, proč býka nepleskat po prdeli, může kachna létat? To, co jsem hledal, leželo úplně na spodní polici. Netknuté, zaprášené s velkou pěticípou hvězdou na vazbě.

„Как справиться с советской лошадь (Jak správně zacházet se sovětským koněm)", bingo, však kůň jako kůň. Chtělo se mi radostí křičet. Prsty hbitě otáčely stránky, klouzaly po obrázcích a já hltal všechny nadpisy. Byl jsem připraven a rovnou z vojenské knížky. Zrodil se nový druh hrdiny, kavárenský honák.

Přišel čas na první konfrontaci. Munici do kapes pro případ nouze nebo výkupného, jablka, kus nedojedené svačiny, salátovou okurku a ledový salát a pár hašlerek. Opustit stavení a vydat se k té bestii a její ohradě.

Kokoska se nehýbala. Měla zavřené oči, takže moment překvapení byl na mé straně. Opatrně jsem otevřel ohradu a v hlavě si přehrával poskládané leporelo z obrázků ruské knížky. První dávka obrázků mi napovídala, jak k ní přistupovat. Jít přímo, a pokud se kůň vydá proti vám, zvednout ruce. Neměl by jít skrze vás.

Tak jsem tedy šel. Ruce nad hlavou, raději od začátku, člověk nikdy neví. Slepičím krokem a obřím strachem v kapsách. Musel jsem vypadat, že uctívám převtěleného koňského boha. Pohla se! Pomalým pohybem si mě nastavila do zorného pole. Zpomalil jsem, uvažoval jsem nad couváním, ale cuknout by znamenalo otočit se zády a to se u divokých zvířat prý nemá dělat. Statečně jsem šel blíž.

Kolos-ka se pohnula taky. Vydala se mým směrem. Co teď? Rozklepne mi hlavu kopytem? Pokouše mě? Mám utíkat? Co teď?! V obrázcích jsem nenašel odpověď. Než jsem promyslel úprk, stála přede mnou a koukala mi do očí. Teda do jednoho, mám přeci jen menší hlavu.

Udělala krok dopředu, já dozadu. Potom další a další, tlačila mě zpět k ohradě. Pot se mi valil z čela pod triko, na spáncích burcoval k poplachu sovětský tank a nohy těžkly a těžkly.

Únikový plán byl dokonalý, dostat se živý k ohradě, přeskočit, podlézt, prostě cokoliv a utéct do bezpečí. Každý sebelepší plán má malou chybu. Ta moje se jmenovala kobylinec. Uklouzl jsem. Pád zmírnily další kobylince a já se ocitl v pozici drobného křečka před obří hlavou. Kokoska pokračovala v chůzi.

Nezabíjej mě! Né!" pištěl jsem jako malá holka na kolotoči. Už jsem cítil její kopyto na své hrudi. Modlil jsem se, ať se vrátím mamince do dělohy a nikdy se nenarodím. Pak ticho. Přímo hrobové, jen moje rozbitá dušička tloukla v hrudi. Kokoska pojídala rozkutálená jablka kolem mě. Přecpané kapsy nevydržely to drama a taky vypustily svůj obsah. Kokoska vypadala spokojeně.

Spasiba, Kokoska," děkoval jsem v pomatení koni. S rovnou páteří hada jsem opustil bojiště prvního střetu. Vojnu vyhrála, válku ne. Z kapes jsem pak povyhazoval zbylý proviant drůbeži. Je to bio, tak co.

S pochroumanou ctí a zadkem jsem přemýšlel, co jsem u Kokosky udělal špatně. Byl jsem málo dominantní? Šel jsem ze špatné strany? Viděla mě? Není slepá? Nemá ráda ruštinu?

Málo dominantní, tím to bude, jasně. Musí prostě vidět, kdo teď šéfuje statku. Přece nejsme nějaká orwellovská farma. Jenže, jak koni ukázat dominanci? Psovi bych počůral jeho značky nebo si ho koupil pamlsky. Ale jak občůrat koně, když čůrá pod sebe? Nemůžu běhat po čtyřech a hrát si na hasičské auto.

Ze samotného nudného uvažování mi hlava třískla o stůl. Mám to! Osedlám ji. Nemůže to být těžké. Hřbet má široký a chytnu se hřívy přinejhorším. Maximálně spadnu, z kola jsem taky padal, než jsem se učil jezdit. Tohle bude jak deset pádů v jednom s větší bolestí. Kosti srostou, hrdost ne. Osedlám Kokosku.

Stodola byla přímo k tomu stvořená. Jen dva vchody, jeden přímo z louky a druhý do dvora. Rychlé mapování terénu, nachystat na sobě naskládané stoličky. Zbytkem dřeva a všeho, co bylo po ruce, vyznačit naskakovací dráhu, aby Kokoska neuhnula z plánu a mě nevyskočila kostrč při nezdaru. Velký stůl posloužil v rámci podložky pro odrazový můstek, tedy basu od piv. Má věž byla připravena.

Vypustit krakenici a nahnat ji do léčky.

Od ohrady až po mou leteckou dráhu jsem nastražil jablka. Od nejméně zralého až k těm nejsladším podél stolu. Žvýkání ji zaneprázdní a já budu mít volnou plochu pro zkrocení zlé Kokosky. Sám jsem byl svou genialitou a zručností překvapen.

Odjistit závoru, udělat rozruch, ať si všimne volné cesty, a rychle utíkat na stanoviště.

Já jsem deus ex machina," šeptal jsem do ticha a dodával si tak kuráž. Netrpělivě jsem vyhlížel její stín v prvních dveřích. Tehdy jsem pochopil, jak se cítí hrdinky v horrorových filmech, když mají plán pro zastavení vraždícího maniaka. Totálně debilně.

Dusot kopyt. Povědomé mlaskání a sem tam kroužky vzduchu z nozder. Blíží se, krakenice se blíží.

Povytáhnout kalhoty, ať netíží a nesvazují při skoku. Upravit triko, elegance za všech okolností a ... a ... áaaa ... nic. Nepřichází. Zasekla se. Nejde do stodoly. Zklamaně slézám z bedny a vtom stín a vůně koně za zády. Rychle na bednu, skok.

Jsem tam! Dokázal jsem to. Skočil jsem jí na hřbet a nespadl.

Kokoska pochopila, jakou boudu jsem na ni nastražil, a vyrazila druhými dveřmi pryč, rovnou na dvůr.
Zajímavé je, že člověk si udělá přístupovou cestu pro zvíře, ale východ nějak opomene zkontrolovat.

Rána jak z děla. Otisk vrchního trámu na čele a tvrdá zem.

Pamatuji si, jak mě probudila slepice, která si určitě čistě náhodou spletla můj ušní boltec s jídlem. Já si ji taky později asi spletu s jídlem.

Kde-je-ale-sakra-Kokoska?!
Kůň byl fuč. V hlavě mi začala hrát písnička „Death man walking" a na minutku bych byl opravdu raději ptačí zob a potom kuřinec. Aspoň bych nic nemusel řešit. Musím jednat, a to rychle.

Kontrola louky a ohrady. Nic.
Kontrola dvora a přilehlých stavení. Nic.
Kontrola mozku. Nic.
Kontrola hlavních vrat. Nic. Vrata vyvrácená v trávě. A tipuji, že slepice a kachny takovou sílu nemají.

Začala druhá etapa dne. Výprava za koněm. Popravdě, fakt se mi nechtělo a ztratit důvěru, ve mě vloženou, taky ne. Naplnit kapsy opětovně záchrannými jablky.

Automaticky jsem zamířil k levé straně vesnice od domu a rozhlížel se, jestli na zemi neuvidím kobylince nebo jiné znamení, že tudy procházel kůň. Třeba ztracenou žíni. Po pár krocích a nezdárných pohledech lidem do oken jsem si uvědomil, že na to jdu špatně. A hlavně chodník končil u hospody. Má klasická trasa, ale teď mám hledat koně, ne ztracenou opici na dně sklenice piva.

Okamžitě jsem přehodnotil situaci, srovnal jablka v kapsách, dalším cílem mohla být jen blízká louka u potoka. Každý mámě žízeň a Kokoska určitě taky. Lehce mi hlavou blesklo, že celý den jsem jí nedal napít.

Zrychlená chůze doprovázena radostí z vlastní geniality. Prudké vystřízlivění. Kůň na louce nebyl. Opětovný strach, že neumím uhlídat ani volně pobíhajícího koně na vesnici. Panika. Ztěžklé nohy od strachu a opětovná panika, kde může být?

Šáhl jsem po mobilu. To přece nemůžu říct do telefonu, že jsem ztratil koně, který byl v ohradě, a ta ohrada za zdí a ta zeď za hlavní bránou a mezi nimi stodola s dvorkem. To nevysvětlím nikomu. V beznaději na nápad jsem kráčel slunnou ulicí a nechal si vypalovat cejch hlupáka do očí.

Jak můžu ztratit koně? Jak?!

Copak mladej, snad se ti neztratil kůň?" hrknul na mě ze zaparkovaného traktoru před sámoškou obří pupek a až za ním člověk. Téměř jsem si sedl na bobek.

Tak stádo svázaných křečků bych nehledal," neodpustil jsem si poznámku.

Hele mladej, já nebýt napitej ještě ze včera, tak bych tě nakopal do toho tvého křečka. To mi problém nedělá, ti jednu ubalit. Ale jestli hledáš koně z tamtoho statku, utíkal k lesu. Jsem si říkal, že eště nejsem tak moc na mol, abych viděl koně v ulicích." S úšklebkem si přihnul ke svému rozpitému lahváči a druhou rukou si utřel zpocenou pusu. Holt, práce krásná těla dělá.

Lehkým klusem jsem vyrazil k blízkému lesíku. Nešlo ani tak v podstatě o lesík jako spíše o remízek. Podstatné bylo, že jsem věděl, kde mé pátrání může začít. Ať už nade mnou bděla bohyně všech koňských jablek nebo náhoda. Zdálky šlo poznat, že na loukách okolo je kůň. Statickou kaňku si nešlo splést s ničím jiným, než se špatně zaparkovaným trabantem.

Byla tam. A nebyla sama!

Čím více jsem se přibližoval, tím více jsem rozpoznával další a další koně. Pestrobarevná duha v podzimních barvách se pásla na louce a Kokoska někde mezi nimi. Jenže, jak ji poznat? Absolutně jsem si nepamatoval správné zbarvení koně ani nějaké jiné poznávací znamení, třeba že by jí chyběla noha nebo hlava. Má záchranná akce nabírala dramatických scén.

Jablka žere každý kůň, vylučovací metoda tedy padla. Hlavou se mi hnalo stádo nápadů pro rozpoznání Kokosky. Žádný ovšem nebyl postavený na jakékoliv zkušenosti s koňmi. Proto se dostavila stará známá paní Deprese. Zvažoval jsem i možnost dovést libovolného světlého koně a namluvit majitelce změnu srsti v rámci změny počasí. Dostal bych facku, to vím, a podkovou nejspíše.

Posledních pár metrů, co jsem se blížil ke stádu, jsem si všiml tenkých drátků tvořících ohradu. Elektrický ohradník, přes to určitě Kokoska nešla, jen aby si očuchala jiné koně. Svitla mi miniaturní naděje. Okamžitě jsem se začal rozhlížet po zatoulané smogové vločce na zelených pláních.

Našel jsem ji. Přibližně padesát metrů od ohradníku. Sama jako já. Pásla se zády ke mně.

Rozběhl jsem se proto rovnou za ní. Jablka mi vyskakovala z kapes jako petardy a ovocný ohňostroj se rozkutálel do trávy. Byl jsem radostí bez sebe. Kokoska mezitím pomalu zvedala hlavu a zastříhala ušima. Zavětřila mě, nebo uslyšela, nevím.

Proto jsem raději zpomalil a ona mou pomalou chůzi kopírovala pomalým otáčením. A bylo to tu zase.

Člověk a kůň, naproti sobě, čtveřice nechápavých očí. A ani jeden neumíme řeč toho druhého. Její tělo bylo napnuté, hlava vysoko nad mojí, nozdry do široka a dvě tmavé oči sledovaly mé pohyby. Znovu jsem si vzpomněl na zvednuté ruce. Posledně to nefungovalo, proč bych to měl opakovat?
Dal jsem proto ruku před sebe a přistupoval ke Kokosce. Její tělo se uvolnilo a pomalu hlavu přitahovalo k ruce, snad aby si čichlo?

Hodná holka," mluvil jsem na ni klidným hlasem a tím uklidňoval i sebe.
Neukousneš mi prst, že ne? A jestli jo, tak malíček. Jsme dohodnuti? Kývni, ať vím."

Kokoska se nehýbala, zvědavě koukala.

Pojď domů. Dostaneš jablek, kolik jen sníš, pojď. Prosím," z mírného tónu hlas přecházel do prosebného, až uplakaného.

Pohnula se. Podlomily se jí přední nohy a jedním ramenem klesla k zemi. Pak celou váhou.
Okamžitě mě oblil studený pot. Je nemocná! Umírá! Jsem v pytli, pomyslel jsem si.
V tom se převalila z jednoho boku na druhý. A zase a zase. Válela se v trávě. V tu chvíli jsem si myslel, že je to tráva, ale připomínalo to spíše zapomenutý hnůj, co vypadl za jízdy z nějaké vlečky.

Hnědá skvrna se na jejích bocích začala rozšiřovat do neskutečných rozměrů. Připomínalo to zakreslování mapy do její srsti. Pochopil jsem. Válku i vojnu chceš vyhrát ty. Jenže já se tak lehce nevzdám, slíbil jsem, že se o statek postarám a do toho plánu zapadáš i ty. Vyválej se, a potom půjdeme domů.

Její pohyby a radost z nich čišící naznačovaly, že to nebude zase tak brzo. Trvalo to příliš dlouho, sám jsem ujídal zbytky z kapes a Kokoska roztírala poslední hnůj po svém těle.

Hotovo?! Já myslím, že jo. Už jsi mě dost nasrala. Být tu někde koňská myčka, okamžitě tam jdeš!" Hulákal jsem na ni, ale její vzpřímené tělo mi jasně dávalo najevo, kdo je pánem, tedy paní, situace.

Sklapl jsem a polkl na sucho. Svého bahňáče plesnivého jsem už měl. Nyní cesta domů. Úkol hodný samotného Hérakla. A přitom jsem tam stál já a Kokoska. Kůň pokrytý bahnem, trávou, hnojem a zbytek jsem raději dlouze ani nestudoval. Hřebelcování to jistilo, postup najdu v knížce.
Nejdůležitější odpověď jsem neměl, jak ji dostat zpět na statek? Kolem hlavy měla pouze nějaké provázky, připomínalo to polorozpadlou zimní čepici a nic víc. Plakal bych nad beznadějnou situací. Slunce mělo jiný plán, chtělo zapadat. Den utekl moc rychle a nejtěžší úkol nebyl vyřešen.

Vzpomínal jsem na všechny léta u babičky na farmě, na různé akce se zvířaty a nic. Žádný nápad, vzduchoprázdno. Pusto a mrtvo. Vtom jsem si vzpomněl na jeden pořad, kde pracoval zaměstnanec ZOO s krokodýlem a toho krotil tak, že mu přikryl oči. Vím, že u našich andulek to taky funguje. Zakryjí se ručníkem a ztichnou. Musím to vyzkoušet a Kokosce jsem přes hlavu přehodil svou letní bundu (sláva foťákům v mobilu, viz foto) a doufal v další zázrak.

Nic se nedělo. Kůň byl klidný, já nervózní, takže vše bylo při starém a v naprostém pořádku. Opatrně jsem chytil jeden z visících řemínků a zatahal. Kokoska povel následovala a posunula se směrem k tlaku. Mám to!

Kokoska

Nikdy bych nevěřil, jak nádherný pocit je vést koně, který člověku důvěřuje, protože nevidí. Nesnažila se shodit si bundu nebo nějak protestovat. Čtyřtakt kopyt mě uklidňoval. Škoda, že pupkatý bagrista nebyl na svém místě. Určitě by čuměl, jak se krotí kůň a krokodýl. Slunce příjemně hřálo do zad a stíny se prodlužovaly na stěnách okolních domů.

Kráčeli jsme ke statku. Oba unaveni denním dobrodružstvím.
Já hrdý na to, že jsem ji našel a že ji dovedu domů. Ona klidná, vyběhaná, vyvenčená, snad i najedená.

Na dvorku mě napadlo ještě jednou si zkusit na Kokosku vylézt, pro ten pocit a taky proto, že s bundou přes hlavu neviděla, jak tahám nemotorně stůl s bednou. Předchozí zkušenost mi říkala, ať si zkontroluji vše v úrovni očí, kdyby náhodou. Čelo mám tvrdé, ale nerozbitný nejsem.

Vyhoupl jsem se na její hřbet, lehce se prověsila a opět narovnala. Zvedla hlavu a já jako kouzelník odhrnul roušku, abych světu ukázal svůj triumf.

Samou pýchou jsem spadnul, ztratil jsem balanc. Na zemi jsem ze sebe sundal nachytané bláto z Kokosky. Spočítal nová válečná zranění a za doprovodu tichých nadávek šel otevřít maštal, ať už konečně den skončí.

Zaklapnutí závory zakončilo můj první den s Kokoskou.

Říkal jsem si, že nemůže být přeci tak těžké najít cestu ke koňskému srdci. Zítra je další den, další pokus a hlavně ji musím očistit od všeho toho bince, který si nasbírala za vesnicí do srsti.

Po dvou dnech na statek dorazila majitelka. Vysvětlila pár základních pravidel, jak přistupovat ke koním, ovšem až když se dosmála mému prvnímu setkání. Z pár lekcí se stalo pár dní, z pár dní pár týdnů a v samotném konci jsem strávil necelého půl roku na statku jako pracovní síla. Odměnou mi byla možnost jezdit na Kokosce, když na mě měla náladu.

Zkušenost, která poznamená každého. Vidět svět z koňského hřbetu. Cítit pohyb pod sebou. Mé přátelství s Kokoskou trvalo několik dlouhých let. Trávil jsem všechny prodloužené víkendy, volna, prázdniny, prostě vše, na statku u koně, který se mě pokusil zabít a ukousnout mi malíček.

A za jednu věc jsem jí neskutečně vděčný, za onu přirozenou a krásnou lekci, že kůň není jen zvíře, ale hlavně i osobnost.

V každém koňském sedle na ni rád vzpomínám.


Tadeáš si za své super vyprávění zasloužil tyto ceny:

A Tadeáš dostal ještě od redakce EQUICHANNELu jednu cenu speciální: dobrodružnou knihu "Patagonií v sedle" autora Dana Hály, protože jsou oba evidentně na stejné vlně :-) a protože Tadeášův příspěvek nás doslova sejmul ze židle. Chlapa, který takto přišel k lásce ke koním a ještě navíc o tom umí napsat, vážně často nepotkáte!

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. tinace

    Dokonalé :)

    14:29 - 22. 01. 2016

    Děkuji za to, že jste se Tadeáši podělil o tento úžasný příběh. Neuvěřitelně pobavil a je to nádherně napsáno :)

  • 2. HelenaG

    Nemůžu! :-)

    16:12 - 22. 01. 2016

    Už to čtu poněkolikáté a pořád se lámu smíchy - byl by to skvělej krátkej film! Aneb "to nevymyslíš".. :-))
    Děkujeme moc!

  • 3. Soya

    Já taky nemůžu :-(

    20:19 - 22. 01. 2016

    Já taky nemůžu :-( Prosím, už nikdy nepiš, nedá se to číst. Vyhýbej se zvířatům a kup si kavárnu. Pokus se používat mozek. Také silně pochybuji, že Dan Hála a tohle individum jsou na stejné vlně.

  • 4. Jennifer

    ....

    21:32 - 22. 01. 2016

    špatné to není, to rozhodně, ne, docela jsem se pobavila, ale na druhou stranu... už tu byly lepší... Ale co mě praštilo do očí - příběh se odehrává s parném létě a (cituji): "Kokosce jsem přes hlavu přehodil svou letní bundu (sláva foťákům v mobilu, viz foto)...." A na fotce je kůň s bundou vyfocený v zimě (na podzim, v brzkém jaře... prostě v období vegetačního klidu) - nebo mi autor chce namluvit, že samým vedrem stromy opadaly, tráva uschla na troud, ale kůň si pro samé vedro pořídil zimní chlupy a v dáli zůstaly tak dlouho zbytky sněhu? Možná prkotina, ale pro mě dost podstatná. Nemám ráda, když ze mně někdo dělá blbce...

  • 5. HelenaG

    re Soya

    23:39 - 22. 01. 2016

    Reaguje na 3.

    Se Dana zeptám. Ale jelikož se velmi dobře známe už druhou desítku let, tak vím, že by se smál - umí si totiž ze sebe udělat legraci :). Trochu humoru do toho života pusťte :-)

  • 6. HelenaG

    re Jennifer

    23:40 - 22. 01. 2016

    Reaguje na 4.

    Bereme to jako ilustrační foto :)

  • 7. Ája

    re Jennifer

    10:41 - 23. 01. 2016

    Reaguje na 4.

    To bude tím, že soutěž byla vyhlášena v zimě, takže na ilustrační foto k soutěži se nedalo jinak...
    Kdybych někde po vsi honila koně já, taky u toho nestíhám fotit - a to nejsem chlap ;-)

  • 8. Ája

    Super napsáno

    10:46 - 23. 01. 2016

    Moc se mi to líbí, mám ráda takovéhle s nadsázkou a humorem psané historky :-D Takové příjemné prázdninové počtení, dovedu si dokonce představit celou knížku v podobném duchu :-)
    Takže gratuluju Tadeášovi a ať mu koně jdou :-)

  • 9. draace

    Jsem mrtvá smíchy :D

    12:42 - 24. 01. 2016

    Sepsané excelentně, tečou mi slzy, historka výborná.

    Ale asi už jsem fakt stará páka, protože představa, jak svěřím statek plný zvířat někomu, kdo netuší, kde má kůň záď a příď, notabene formou popisků na papíře... tohle byla příručka, jak rychle a efektivně zavinit hned několik malérů (smrt hlídačovu nepočítám :-)))

  • 10. Filip Tesař

    Taky jsem prskal

    18:00 - 24. 01. 2016

    Děti si furt myslely, že se směju jim :-)

    "Kontrola mozku. Nic."

  • 11. arwen

    supr

    20:36 - 24. 01. 2016

    Paráda, gratuluju autorovi za výborný příspěvek. Trochu mi ten styl humoru připomněl Laveru. Díky za zpříjemnění večera

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 4 čtenářů. Celkový počet bodů: 20.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com