Navzdory všemu a všem, já na koni jsem!

15. 01. 2016 11:00

Obrázky: 4

Autor: Helena Novotná Foto: archiv autorky Rubrika: Vaše příběhy Počet přečtení: 6820 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Určitě už jste natěšení na další soutěžní příspěvek, který se v naší velké vánoční soutěži umístil na druhém místě. S čím tentokrát se jeho autorka potýká? Dnes opravdu navzdory všemu a všem!

Před 6 lety po přečtení článku o Nastě Vištalové v Jezdectví jsem se rozhodla opět jezdit. Nasťa v článku popisovala své těžké začátky a po skoro 6 letech dosáhla několikrát titulu Mistryně ČR v paradrezuře. Účastnila se v předloňském roce jako jediná jezdkyně z paradrezury Světových her, loni se účastnila Mistrovství Evropy v paradrezuře a v lednu bude bojovat o možnost účasti na Paralympiádě v Riu.

Tehdy asi ani Nasťa sama netušila, co vše dokáže. Pro mě byla a je vzorem, že se nevzdává a jde za svým snem.

Když jsem tedy konečně našla odvahu jezdit znovu na koni, začala jsem obcházet JK s tím, že bych u nich ráda jezdila. Nikde mě ale nechtěli. Chodím o francouzských holích, a tak mě všude odmítali. Někde slušně, jinde hruběji. Po dvou letech marného snažení jsem se už vzdala naděje, že bych opět mohla sedět v sedle.

Moje nejstarší dcera Zuzka to ale nevzdala. Zavolala potají do JS Statenice a domluvila mi první lekci s Verčou Froňkovou. Doslova se Verči zeptala: "Máte hodnou, malou a blbou kobylku nebo koně? Mamča by hrozně ráda jezdila, ale nezvládne vylézt ani na židli. Chodí o berlích." A v duchu dodala: "A předhoní ji i šnek."

"Přesně takovou kobylku, která by vaší mamce vyhovovala, tady máme," odpověděla Verča. A tak jsem se 1. 3. 2012 seznámila s Tanynkou. Trpělivou chladnokrevnou kobylkou, která trpělivě stála třeba i 10 minut, než jsem se vyhrabala do sedla. No sesedání mi trvalo o něco méně, asi tak 5 minut.

Pod Verčiným vedením jsem se naučila jezdit a 2. září 2012 jsem se účastnila svých prvních drezurních závodů na Verčině kobylce Agi. Soutěžily jsme v úloze DÚ a skončily na krásném 2. místě ze 6 závodnic. Další závody se konaly za měsíc a to jsme se umístily s Agi na 3. místě.

V prosinci 2012 jsem jela s kobylkou Tany Z1 bez cvalu, protože půda byla zmrzlá a koním to klouzalo. Obsadily jsme opět 3. místo. Vždy v soutěži se zdravými jezdci.

V dubnu roku 2013 jsem v Mělníce složila ZZVJ a dostala licenci na drezuru. V té době mi Verča doporučila, abych začala jezdit paradrezuru. Byla jsem zařazena do 5. skupiny (neklasifikovaných) a občas jela paradrezuru. Hlavně jsem se ale účastnila drezurních závodů se zdravými jezdci. Verča mi navrhla, abych se na podzim roku 2013 účastnila Mistrovství ČR v paradrezuře v Ceně Zuzky (soutěž pro neklasifikované jezdce).

S GolíškemSmůla se mi lepila na paty, 14 dní před Mistrovstvím ČR v paradrezuře jsem spadla z Golíška ve cvalu. Při pádu jsem si posunula kyčel o 5 stupňů a byla mi doporučena operace. Odmítla jsem ji a na mistrovství jela. Jela jsem úlohu 2. skupiny (tzn. klusovou úlohu). Po mistrovství jsem byla přeřazena do 3. skupiny (úlohy stupně "L").

S Golíškem jsem závodila 2 roky a za rok 2014 jsme měli spolu na kontě 18 startů v drezuře a paradrezuře, a to i přesto, že jsem si v létě 2014 způsobila komplikovanou zlomeninu zápěstí a 3 měsíce nemohla jezdit.

Hned ten den, co mi sundali ortézu, už jsem byla v sedle. Sádru jsem si po 2 měsících začala ořezávat, neboť mě neustále otékala ruka, a tak mi sádru vyměnili za ortézu, kterou jsem na měsíc dostala.

Že se na mě lepí smůla, je víc než jisté. 4. září mi sundali ortézu a už 20. září mi přistál Golíšek ve výběhu na zádech. Verdikt doktorů zněl rozsáhlé zhmoždění zad. Klid na lůžku a rozhodně nejezdit. Nedokázala jsem ale sedět doma, a tak jsem jezdila aspoň v kroku pod vedením trenérky Ing. Terky Benetkové, která za mnou obětavě jezdila a přijela se na mistrovství podívat a podpořit nás s Golíškem. Sice jsme skončili jako poslední, ale vím, že jsme do toho dali s Golíškem vše a od anglické rozhodčí jsme dostali za kür 62,5 %.

V lednu loňského roku jsem se ale musela s Golíškem rozloučit. Je mu 16 roků a v zimě šel výkonnostně hodně dolů. Nyní učí začátečníky a děti a je velmi oblíben pro své veselé kousky, kterých má v zásobě nepřeberné množství. Ve stáji nebyl žádný vhodný kůň na paradrezuru, tak jsem ze stáje odešla.

Na jaře jsem dostala nabídku od trenérky Ing. Zdenky Španihelové, abych trénovala na jejím koníkovi Ríšovi. Díky Zdence jsem se zúčastnila paradrezurního soustředění s Ríšou. V květnu jsem byla přeřazena do 2. skupiny.

Od Zdenky jsem koncem dubna po dohodě odešla, protože Ríša začal být pro mě příliš bujný. Na dobu, kdy mě Zdenka na Ríšovi společně s Terkou Benetkovou trénovaly, ráda vzpomínám. Hodně moc mě naučily a odcházela jsem jen nerada. Ve stáji pro mě bohužel nebyl žádný vhodný kůň.

Od 14. května do 5. října 2015 jsem jezdila v JK Harfa s kobylkou Mohanou a zúčastnila jsem se 7 paradrezurních a jedněch hobby závodů. Na mistrovství jsem s Mohanou získala v Individual champion testu celkově 65,19 % a od jedné rozhodčí jsme dokonce dostaly 66,29 %.

Poslední půlrok jsem měla velmi kruté bolesti a před mistrovstvím jsem zvládla trénovat pouze 15 minut.

S Mohanou (Maruškou)

Chtěla jsem s ježděním po mistrovství přestat, a to i přesto, že jsme se měly s Mohanou zúčastnit mezinárodních závodů v paradrezuře. Mohaně (Marušce) jsem kvůli bolestem začala v sedle vadit. Přilnutí jsme sice měly, ale za cenu tvrdé ruky. V klusu jsem Marušce drncala do sedla a jen díky Maruščině toleranci jsem neskončila na zemi. Věděla jsem, že takhle dál jezdit nechci.

Jako poslední šanci jsem viděla změnit úplně sed a svoje ježdění. Obrátila jsem se na paní Ing. Habáskovou z JK Ronex, kde trénuje Nasťu Vištalovou. Paní Ing. Habásková mi hned na začátku řekla, že je potřeba změnit můj sed. K tomu bude třeba, abych cvičila denně na míči. Potom mi na druhé hodině prodloužila třmeny a koně jsem jezdila na zahozené otěži. Dostala jsem přiděleného Quicka. První měsíc jsem vůbec nedokázala vysedat. Musela jsem se pustit koleny a učit se drezurní sed. 3,5 roku jsem se držela koleny a jezdila s kratšími třmeny.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zprvu mě bolely svaly, jak jsem nebyla na délku třmenů zvyklá, ale začala mizet bolest v kyčlích. Další měsíc mi trvalo, než jsem jakž takž dokázala vysedat, aniž bych se tam plácala jako nudle v bandasce. Po 2 a půl měsících tréninků (jezdím 4x týdně po 20 minutách, déle zatím nevydržím) jezdím bez bolesti a pomalu zvládám základní cviky v kroku a klusu.

Koně sice jezdím stále ještě na volné, ale už ne na zahozené otěži. Díky trpělivosti paní Habáskové jsem jezdit nepřestala. 3x týdně mám Quicka a 1x týdně jezdím na Rouletce. Zpočátku jen na lonži, moc se mi to líbilo. Mohla jsem se soustředit jen na sed, a tak se i uvolnit, nyní už jen když jsem příliš ztuhlá. Oba koníci jsou tolerantní a díky rozdílnosti v jejich chodech se pomalu posouvám dopředu. Nevím, jestli příští sezónu pojedu na závody, ale jedno vím jistě. Dokud nebudu jezdit koně tak, abych mu neubližovala, nemá cenu na závody jezdit. Závody by měly být o souhře mezi jezdcem a koněm.

V současné době se z tréninku vracím fyzicky vyčerpaná, ale zato v euforii. Pod vedením paní Habáskové se mi zlepšil sed, zvládnu jezdit 20 minut bez bolesti a vnímám tu pohodu s koníky, když reagují na mé pobídky a povely.

NAVZDORY VŠEMU JEZDÍM A JSEM MOC ŠŤASTNÁ. KONĚ MI DÁVAJÍ "KŘÍDLA" A NEPOTŘEBUJI BERLE.

TEN POCIT ZA TROCHU BOLESTI STOJÍ.

Helena Novotná


Paní Helena Novotná si za svůj příběh plný bolesti a odhodlání zasloužila druhé místo v naší velké vánoční soutěži a získala tyto ceny:

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Výherní příspěvek najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com