Náš muž v Tokiu

17. 09. 2021 06:00

Obrázky: 7

Autor: Eliška Bayerová Foto: archiv Tomáše Holcbechera Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 435 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Na letošní olympijské hry do Tokia vyrazil fotit Tomáš Holcbecher, zkušený fotograf s výborným okem. Tomáš dodává fotografie řadě jezdeckých médií v České republice a v zahraničí, je nedílnou součástí jezdecké komunity. Rozhovor vyšel v aktuálním čísle časopisu Jezdectví a dozvíte se, jaké to je být olympijským fotografem a jak probíhala letošní poněkud netradiční olympiáda.

Jak se fotograf dostane na olympiádu?

Fotit olympiádu je pocta. Pokud chcete získat akreditaci, musíte být členem Klubu sportovních novinářů České republiky, to vám otevře určité možnosti. Všichni členové dostali nabídku, zda mají zájem získat akreditaci na OH. Tentokrát jsem měl obavy především z rezervací, všechno se plánovalo hodně dopředu, a taky z epidemiologických opatření. Ale ve finále to bylo daleko lepší, než jsem čekal. Nicméně je mi opravdu líto, že tam nemohli být diváci, stadion byl nádherný a určitě by tam byla skvělá atmosféra.

Jak vypadala epidemiologická opatření v praxi?

V Tokiu je stále vyhlášen nouzový stav, to bylo vidět i v ulicích, většina obyvatel se zdržovala převážně doma.
I ty nejfrekventovanější křižovatky byly v poledne poloprázdné, což je dost neobvyklé, běžně tam denně procházejí
miliony lidí. Do Japonska se aktuálně dostanou pouze akreditované osoby, ať už to jsou sportovci nebo novináři.
Ke vstupu byly potřeba dva PCR testy. Jeden při odletu tam a druhý po příletu na místo. Na letišti byly dlouhé kontroly, do hotelu nás vezl taxík. V každém taxíku směl být vždy jen jeden cestující spolu se svými zavazadly. Před vstupem do Equestrian Park byla denně běžná bezpečnostní opatření, všichni byli opravdu moc milí a vstřícní. Roušky jsme nosili stále jako všichni ostatní. Testovat jsme se museli tři dny po příletu a pak každý čtvrtý den v řadě. Měli jsme několik aplikací, kde jsme museli vyplňovat, jak se cítíme a podobně. Systém byl docela dobře promyšlený, i když někdy trochu otravný.

Kolik váží taková výbava olympijského fotografa a jakou používáte techniku?

Měl jsem dva kufry po 23 kilogramech a kabinové zavazadlo, ve kterém beru do letadla všechnu nejdůležitější techniku. Dříve jsem používal techniku od Nikonu, ale teď už jedině od Canonu. Na první olympiádě jsem měl nehodu,
jeden fotoaparát mi upadl a prakticky jsem nemohl sehnat nikoho na opravu. S Canonem by to bylo mnohem jednodušší, jen bych foťák odevzdal v servisu a druhý den si ho vyzvedl. Aparáty mám víceméně stejné, mám nějaké starší modely, které používám na dálkové odpalování, a pak nějaké standardní, zkrátka používám všechno od širokoúhlého objektivu až po ta nejdelší ohniska (14–600 mm). Ten nejdelší objektiv jsem v Tokiu neměl, protože většina soutěží probíhala ve večerních hodinách, a tenhle typ objektivu potřebuje poměrně dost světla.

Kolik fotografů celkem fotí jezdecké disciplíny? Znáte se s nimi? Jste ubytovaní nějak hromadně?

Celkem nás tam až tolik nebylo, na vet-checku do dvaceti, ale o finálové soutěže byl samozřejmě větší zájem. Většinu
fotografů znám osobně, protože základní skupina lidí, která fotí jezdecké disciplíny, pochopitelně jezdí na stejné
akce, takže se potkáváme. Na jednu stranu držíme pospolu, spoustu věcí s kolegy konzultujeme, ale také je mezi
námi určitá rivalita. Zkrátka jsme konkurence. Já se snažím být fér, vždycky říkám, že pověst máme jenom jednu.
Ubytování si fotografové oproti sportovcům musejí řešit sami. Já většinou volím podle vzdálenosti a ceny. Bývám
na pokoji s mým kolegou z Německa, jezdíme takhle spolu už řadu let a dělíme se o náklady, protože tyto cesty jsou
vždy finančně náročné. Ceny za ubytování byly opravdu vysoké, za dvacet nocí jsme za dvoulůžkový pokoj zaplatili
přibližně 4800 dolarů (necelých 105 000 Kč).

Jaká byla specifika Tokia a jak probíhá takový den fotografa na olympiádě?

Náročné bylo především horké počasí. Kolem osmé ráno už bylo přes třicet stupňů, k tomu vysoká vlhkost vzduchu, takže to nebylo vůbec příjemné. Ale měli jsme štěstí, sem tam i zapršelo. Kvůli karanténě jsme prvních čtrnáct dnů nesměli mimo areál, pak jsme si mohli vyzvednout kartu na metro a vyrazit prakticky kamkoli. Jeden den jsme si udělali vyloženě výletní.

Kvůli horku se soutěžilo většinou v podvečer, soutěže pak končily kolem půl jedenácté večer a než jsem stihl zpracovat fotky a sbalit techniku, bylo zhruba půl jedné. Odjezd z určeného stanoviště na hotel vycházel na jednu hodinu ráno. Do hotelu jsme dorazili v půl druhé a vstávali zhruba kolem desáté hodiny dopoledne. Do Equestrian Park jsme přijížděli většinou po poledni.

K dispozici bylo několik presscenter, velkých místností se stoly oddělenými průhledným plexisklem. To byla pro mne trochu nevýhoda, protože se vší technikou se na jeden stůl ani nevejdu. Každý fotograf měl k dispozici skříňku na své vybavení. Všichni fotografové museli nosit hnědé vesty a na krku potvrzení o akreditaci. Osoby z agentur, které měly jisté výhody, například přednostní přístup na určitá místa při dekorování a podobně, nosily vesty modré. Co se týče soutěží, tam můžete fotit sportovce, pak oficiální tréninky a vet-checky. Při prohlídce parkuru nesmíte do kolbiště, můžete fotit jen okolo. U krosů byla přesně daná pravidla, kam fotografové smějí, a kam si smějí dát kamery na dálková ovládání, které museli nastavit dvě hodiny před začátkem soutěže. Platilo taky přísné pravidlo, že se nesmí fotit zranění koně, popřípadě koně a jezdci při pádu.

Jak probíhá focení soutěží? Má každý fotograf své určené místo?

U standardních soutěží, jako jsou parkur a drezura, máte k dispozici poměrně hodně fotopozic. Tedy určených míst pro fotografa. Nejčastěji jsme stáli na takových balkoncích, na každém bylo místo pro tři fotografy. Já jsem většinou fotil z patra, protože to má hned několik výhod: máte možnost zachytit více skoků, nikomu nepřekážíte
a máte lepší světlo, protože povrch kolbiště je světlý, a konečnému vzhledu fotky to dokáže dost pomoct. Je běžné, že fotografové mění své pozice mezi koňmi, tedy v tu dobu, kdy jeden kůň z kolbiště odchází a přichází další. Když jsme fotili vet-checky, tak na nás apelovali, abychom opravdu stáli pouze na vyznačených místech a dodržovali
rozestupy.

Jak jste fotil terénní zkoušku všestrannosti? Asi jste nepřebíhal mezi skoky…

Fotit kros je vždycky obtížné, nejenže bylo obrovské horko, ale najít ideální pozici prakticky nejde. Moc přebíhat nemůžete, protože pak se vám pravděpodobně nepodaří vyfotit všechny koně, jezdci totiž startovali po třech minutách. Já jsem nakonec zvolil pozici mezi skoky 16 až 20. Byl to takový trojúhelník, kde bylo vidět na tři překážky.

Co bylo na focení nejnáročnější?

Vychytat správné nastavení foťáku. Pokud chcete například dát foťák pod překážku do kolbiště, jsou nastavena přísná pravidla. Foťák musí být na svém místě určitou dobu před začátkem soutěže a fotograf k němu už pak nemůže jít. Musíte ho nastavit ještě za světla, ale než začne soutěž, tak se většinou setmí. Zapne se umělé osvětlení a všechno světlo se změní, vy už ale nesmíte jít foťák přenastavit. Navíc před startem vždy kropí kolbiště, což také není zrovna výhoda.

Měl jste možnost vidět a fotit i jiné sporty? Jaký byl olympijský areál?

Olympijský areál JRA byl opravdu moc hezký, vypracovaný k dokonalosti. I stáje byly prý senzační, ale tam jsem nemohl a olympijskou vesnici jsem viděl jen z dálky. Ono vzhledem ke koronavirovým opatřením bylo složité setkat se i se samotnými sportovci.
Jiné sporty jsem neviděl, neměl jsem akreditaci. Systém akreditací je nastaven tak, že buď získáte povolení na všechny sporty, nebo jen na vybrané. Já vždy žádám jen o jezdectví, takže pětiboj bych třeba fotit nemohl, a upřímně bych ani o to neměl zájem. Ještě před odletem jsem musel vyplnit takzvaný activity plan, kde jsem přesně zaznamenal, kde se budu pohybovat. V mém případě to byl hotel, Media presscentrum a stadion. Mimo jiné tam fungoval zvláštní systém rezervací. Pokud měl někdo akreditaci na všechny sporty, mohl si zvolit maximálně
čtyři místa, na kterých se bude v areálu daný den nacházet. U mě to bylo jednoduché, já si vždy zarezervoval vše, kde bylo jezdectví.

Tokio nebyla vaše první olympiáda, kolikrát jste už na olympiádě fotil?

Letošní olympijské hry byly už páté. První byly v Athénách, pak v Hongkongu, Londýně, Riu a teď v Tokiu. Japonsko byla dobrá zkušenost, je to hezká země, kulturně i celkově jiná. Každému bych doporučil, aby se tam podíval. Samotná olympiáda pro mě znamená hodně, je to vždycky zážitek, proto bych se dostal rád i do Paříže.

Jak velká poptávka je po olympijských fotografiích?

Dodávám fotky časopisům, na různé equestrians weby, a ano, olympijské fotky jsou žádané.

Proč fotíte zrovna jezdecký sport a koně?

Můj otec byl drezurní jezdec, u koní jsem vyrůstal. Jezdectví považuji za jeden z nejkrásnějších sportů na světě. Líbí se mi, že ženy a muži mohou závodit dohromady, nebo můžete jet na olympiádu třeba i v šedesáti a vyhrát, prostě je to nádherný sport, a proto ho i moc rád fotím. Nejraději fotím velké závody, a když se mě někdo zeptá, které jsou nejlepší, moje odpověď je jednoznačná – CHIO Cáchy, lepší závody zkrátka nejsou.

A vy sám jste jezdec?

Jezdil jsem asi do vojny, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že vlastního koně nikdy nechci, protože je to takový nekonečný příběh. Tak koně a jezdectví raději fotím. Svůj první fotoaparát jsem si pořídil sám zrovna v době, kdy jsem přestal jezdit. Další mi přivezl strýc ze zahraničí, a tak jsem se o to začal víc zajímat. Tenkrát můj táta spolupracoval s Jiřím Plačkem, tehdejším šéfredaktorem Jezdectví, a jelikož byly potřeba k výcvikovým článkům fotografie, tak jsem zkusil něco nafotit. Tak začala moje první spolupráce s časopisem. Pouhý zájem pak přerostl ve vášeň. Táta by byl rád, kdyby to mohl vidět.

Máte nějaký profesní vzor?

Ano – německý fotograf Jacques Toffi, toho obdivuji už od začátku, co fotím.

 

Další zajímavé články najdete v zářijovém Jezdectví, které si nyní můžete koupit i v online verzi.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com