Na slovíčko s Carlem Hesterem

4. 10. 2021 06:00

Obrázky: 8

Autor: The Horse Magazine Foto: Ros Neave Rubrika: Drezurní ježdění Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Kateřina Lipinská Počet přečtení: 693 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přinášíme další z inspirativních rozhovorů s Carlem Hesterem. Povídá o svém netalentovaném olympijském Nip Tuckovi i o svých prioritách. Zamýšlí se nad vhodností šampiónů mladých koní s expresivními chody do Grand Prix a v neposlední řadě radí, jak si jezdec může při práci sám bez trenéra zkontrolovat, zda mu kůň pracuje správně přes celou horní linii.

Carl Hester nejenže nešetří svým časem, ale také je radost s ním dělat rozhovor. Jeho odpovědi jsou vždy svěží, inteligentní a často i velmi vtipné. Tak tomu bylo i toho odpoledne, když jsme spolu seděli o přestávce mezi lekcemi jeho master class kliniky na odpoledním slunci v hale QSEC (Queenslandského státního jezdeckého centra).

Bylo zajímavé sledovat, jak se věnuješ mladým koním. Protože jsem měl vždycky pocit, že jsi tak trochu jako Georg Theodorescu, který zastával názor, že závodní drezura začíná na úrovni svatého Jiří (Prix St Georges) a pro profesionála je trochu nevhodné závodit na nižších úrovních.

Osobně to tak jako jezdec cítím pořád a nemám to zapotřebí. Nejsem majitel jednoho koně. Jak už jsem ti v posledních letech říkal, Chrisi, moje potěšení je v tréninku, ne v závodění. Od toho mám Charlotte, aby mi připravovala mladé koně a předváděla je, a daří se jí to. Nějak to tak vyplynulo už dřív, v době ještě před Valegrem. Koně, které jsem měl, vůbec nevyhrávali soutěže mladých koní, nebyli toho správného typu. Zato z nich pak byli kvalitní koně do Grand Prix. Z toho důvodu jsem raději, než abych je bral na závody, kde by byli neúspěšní, protože se jako mladí koně nelíbili, trénoval dál, dokud jsem se nedostal na úroveň, kdy se mohli na závodech ukázat jako konkurenceschopní.

Já mám ale podezření, že koně pro Grand Prix zkrátka takoví jsou. Jistě, máme pár koní jako Dante Weltino v typu krásného elegantního mladého koně – ale řekl bych, že více našich GP koní je spíš typ jako Breitling Wolframa Wittiga. Tedy jsou spíš mohutní, silní a ochotní…

Souhlasím s tebou, ale je dobře, že alespoň někteří z těch mladých koní pokračují výš, jinak by hrozilo, že se soutěže mladých koní úplně odtrhnou a stanou se jezdeckým sportem samy o sobě. Myslím si, že to hrozilo…

Dante Weltino, původně zazářil mezi mladými koňmi, nyní úspěšně závodí v Grand Prix.

Myslíš, že teď už to nehrozí?

Myslím, že před pár lety tu hrozbu cítili všichni. Když poslouchám rozhodčí, tak říkají, že se posuzování mladých koní vyvíjí a že jsou hodnoceni vzhledem k jejich potenciálu dojít do Grand Prix. Ale na mistrovství mladých koní jsem nebyl už víc než pět let. Vůbec mě to nezajímá. Jen je zajímavé poslouchat rozhodčí, když říkají, jak jsme se najednou propadli někam dolů a byli konfrontováni s přešlechtěnými mladými koňmi s přehnaným pohybem, a teď se to mění. Když jsem pracoval s Peterem Hollerem, který posuzuje hodně soutěží mladých koní, tady v Brisbane, první věc, na kterou jsem se ptal, byla, co je nejdůležitější, zda pohyb, nebo temperament. A on kladl důraz na přirozeně se pohybujícího koně, ne na toho přešlechtěného.

Peter Holler (vlevo) je členem sboru rozhodčích na Bundesšampionátu, což je nejvyšší soutěž, pořádaná pro mladé koně.

Ale to je schizofrenie v našem sportu, máme školení rozhodčích, kde se vyzdvihuje dobrý přirozený pohyb a oni pak jdou, sednou si do budky a posuzují Grand Prix úplně jinak – a stejné je to i v soutěžích mladých koní. Na posledním mistrovství světa byl kůň, který dostal desítku za klus a přitom to byla jen klasická „prasáž“ (v originále ‚pissage‘, tedy kombinace slov pro „vyčuranost“ a „pasáž“, je míněno napasážování klusu, aby vypadal vznosnější a expresivnější – pozn. překl.). Řekl jsem rozhodčímu, že jsem si vždycky myslel, že přílišný vznos je vlastně podvod, a přesto mu dal desítku…

Asi bych to musel vidět. V Anglii nemáme koně s tak expresivními chody a netrénujeme je na to. Na soutěže mladých koní neklademe takový důraz. Jsou to jen příjemné soutěže, kam můžete vzít mladé koně se trochu okoukat. A k tomu je využíváme. Charlotte jednou navrhla, že bychom mohli vyrazit na mistrovství světa mladých koní, ale já jí řekl, že ne, na to se nesoustředíme. Musíte přemýšlet o tom, co z těch koní vytváříte. A já nechci, aby ve čtyřech, pěti nebo šesti letech chodili takto.

Protože je to pro Grand Prix koně kontraproduktivní…

Myslím, že máte pravdu, protože ve vrcholovém sportu není moc koní, kteří prošli tímto systémem. A nemůžete říct, že by tyhle koně nejezdili dobří jezdci. A přesto se jich na vrchol dostane tak málo. V naší stáji předpokládám, že se každý kůň dostane do Grand Prix. Neříkám, že to budou špičkoví koně pro Grand Prix. Určitě nemáme osmnáct koní, kteří vyhrají osmnáct zlatých medailí, ale máme osmnáct koní a nevidím důvod, proč by všech osmnáct nemohlo chodit Grand Prix. Pokud zůstanou zdraví, nedostanou vážnou koliku a neuhynou, nebo něco podobného, měli by být schopni přejít Grand Prix úlohu. Ale nejsou to žádní koně s velkým pohybem, jsou to koně, kteří se s naší pomocí mohou naučit dělat všechny cviky.

Myslíš si, že právě v tom spočívá tvoje nadání? Dnes jsem sledoval, jak trénuješ, jak se věnuješ každému jednotlivému koni a rozvíjíš jeho potenciál…

Rád bych si o sobě myslel, že jsem tak nadaný, ale mám pocit, že to bude spíš díky tomu množství koní, kteří za ty roky prošli naším domovem. Měl jsem i takové, o kterých jsem si v jejich šesti letech myslel, že bych je měl poslat do světa, a pak jsem si uvědomil, že když je nechci já, nebude je chtít ani nikdo jiný. Dobré je, že když si tohle člověk uvědomí, opře se do toho ještě s větším odhodláním.

A skončí s nimi až na olympiádě…

Přesně tak. Nip Tuck je toho typickým příkladem. Ale kdybychom měli stáj plnou mistrů světa mladých koní, s luxusním expresivním pohybem, nevěřím, že by se všichni dostali až do Grand Prix, protože kvůli enormnímu pohybu nemají dostatečně rychlé reakce.

Říkám na rovinu, že mám rád Nip Tucka, aby nedošlo k nedorozumění, ale určitě jsi musel mít tucet koní, kteří se do Grand Prix jevili mnohem slibněji než on a nikdy se nedostali ani zpola tak daleko, jako on – je to jeho dobrou hlavou?

Myslím si, že je to jeho dobrou hlavou a taky mojí výchovou. Už jsem starší a jsem spokojený, že nevyhrávám, to je asi to nejdůležitější. Léty jsem se hodně uklidnil a naučil jsem se být spokojený ne proto, že jsem vyhrál, ale že můj kůň je pro mě tím nejlepším. Potom můžeš být spokojený i s koňmi, kteří pořád nevyhrávají.

Myslím si, že tvoje jezdecká partnerka má v tomhle jiný přístup.

To určitě, proto nám to spolu tak funguje, že jsme tak rozdílní. Třeba s Nip Tuckem mi řekla, ať se ho zbavím, a když jsem jí řekl, že ho možná dotáhnu zpátky na Světový pohár, víš, co mi řekla? A na co? Proč bys to dělal? Protože mě to baví. Jsme úplně protikladní, a proto se nám tak dobře spolupracuje. Její přístup je agresivní a můj pasivní. Někdo se mě teď ptal, jak to děláme, že spolu vycházíme. Tak, že já obdivuju její přístup, jinak to nejde.

Je to trochu zvláštní, že je tak velmi soutěživá, velmi agresivní, ale přitom tak nejezdí ani netrénuje. Je pravda, že se dokáže až neuvěřitelně soustředit, ale nikdy jsem ji neviděl, že by na koni vypadala agresivně.

A v tom je její síla. Dokáže jít do boje a přitom z ní vyzařuje aureola klidu. Říkal jsem, že při Charlottiných závodních výkonech mě nikdy nepřepadají emoce, protože si myslím, že je velmi spolehlivá. A na to jsi mi poslal fotky, jak brečím v Rotterdamu na mistrovství Evropy v roce 2011. Tak jsem si řekl, „do háje, byl jsem taky takový“. Už si na to vzpomínám.

Charlotte a Valegro v roce 2011. Všimněte si Carla vpravo, jak se drží sloupu veřejného osvětlení u vchodu do obdélníku a je jako v transu. Na konci úlohy si otíral oči…

Ale myslím si, že jsem byl tak v transu hlavně z toho, že někdo, kdo ke mně teprve přišel a v podstatě začínal, tady najednou seděl na mém koni, jel úlohu a oba vypadali, jakoby to dělali po celý život. A to ve mně vzbudilo ty emoce. Bylo to pro mě stejně zvláštní jako by to bylo pro někoho jiného. Ale od té doby s ní můžu do obdélníku a vím, že v něm bude dělat přesně to, co dělá doma.

A co ti dva, které se chystáš vzít na Světové jezdecké hry do Tryonu – bereš s sebou svého mladého koně Delicata, jaký je?

Trochu bojavý. Člověk si musí pořád připomínat, že když to zvládne Nip Tuck, tak tenhle kůň by to měl dokázat snadno. Myslím tím, že má dobré zadní nohy, má moc dobrý krok, skvělou záď v klusu a to samé v cvalu. Je jen trochu bázlivější a je potřeba mu dát čas, aby se trochu víc rozjel – to je všechno.

Kde jste k němu přišli?

Byl odchován v hřebčíně doslova kousek ode mě. Obvykle s Charlotte kupujeme naše koně ještě neobsednuté, ale díval jsem se na mistrovství republiky, a protože už ho nějakou dobu sleduji, mám tak nějak pocit, že tam všechny koně znám, a nikdy jsem tam neviděl nic, co by se mi zvlášť líbilo nebo po čem bych toužil. Byl to zároveň šampionát mladých koní a Delicato byl třetí. A cválal kolem mě s tou zadní nohou takhle vysoko! Je to Diamond Hit / Regazzoni a má zadní nohy ve cvalu jako Diamond Hit. Když někomu popíšete, jak má vypadat prodloužený klus, je to velmi snadné udělat, ale když mluvíte o prodlouženém cvalu, spousta lidí si myslí, že prostě jenom cváláte rovně z jednoho konce obdélníku na druhý. Ale kůň s dobrýma zadníma nohama, jako je Cosmo, jde nejdřív nahoru a pak teprve zprostorní dopředu, pak zase nahoru a pak dopředu, a to proto, že ho vaše pomůcka posílá nahoru, místo aby byl celou dobu na předku. Spousta koní má tendenci v prodlouženém cvalu pořád padat na předek, ale koně, kteří mají zadní nohy jako tento, jdou do vznosu. Je to nádherný kůň, vypadá jako výstavní.

Charlotte předvádí práci Delicatových zadních nohou.

A Charlottina klisna Freestyle?

Ta je fenomenální a to je jí teprve devět. Oba dva koně teprve začínají kariéru, mají za sebou ani ne pět Grand Prix úloh. Takže jsme letos víc trénovali doma. Máme velké štěstí na našeho vedoucího reprezentace, Davida Trotta. Jen jsem mu řekl: „Davide, jestli chceš, aby naši dva mladí jeli na Světové jezdecké hry, tak s nimi jindy do zahraničí nepojedu. Nevydrželi by celou sezonu cestování a potřebují víc pracovat doma. Oba mají velmi vyrovnaný temperament, potřebují jenom zesílit a postačí jim závody doma.“

A bylo to vlastně moc hezké. Nějakou chvíli jsem s žádným dalším koněm nezávodil a chodili jsme na závody v okolí po kopytě, kde byl obdélník na bahnité hlíně a zatraceně jsem si to užíval. Nikdo tam nebyl a těch pár lidí, co ano, zažili životní šok, když jsem se tam zjevil s novým Grand Prix koněm. A já jsem se úžasně bavil, protože jsem neřešil, kdo se na mě dívá nebo jestli neudělám chybu v přeskocích. Začal jsem si to opravdu užívat.

Charlotte na Freestyle

Jak jsi dosáhl toho stavu blaženosti, kdy ti je jedno, jestli vyhraješ, nebo ne...? Asi ne sezením pod stromem a meditováním…

Nevím přesně, kdy jsem k tomu došel, nebylo žádné náhlé osvícení. Myslím si, že to má co dělat s Nip Tuckem, protože jsem musel často skousnout kritiku, která byla oprávněná. Musel jsem se naučit nevidět svého vlastního koně nekriticky, protože když ti někdo řekne, že tvůj kůň fakt není nic moc, máš chuť mu jednu vrazit. Pak jsem si ale řekl, smiř se s tím, že když někdo řekne, že tvůj kůň nemá prodloužený klus – no tak co, má pravdu. Nemá ho, je to tak, je třeba se s tím smířit. Ale nikdo nemůže říct, že by nebyl dříč a nemůže říct, že by nebyl nejlepší, jaký je schopný být. A tak jsem si řekl, že se přestanu starat o to, co si o tom myslí ostatní, protože přiznejme si, že u nás jsou v drezúře jen tři lidé, kteří vyhrávají medaile, a já mám to štěstí, že jsem jedním z nich. Ale také si uvědomuji, jak je těžké být jedním z těch tří nejlepších. Je spousta talentovaných jezdců, kteří pojedou na Světové hry s úžasnými koňmi a stejně medaili nezískají. Takže když takovou příležitost jednou v životě dostaneš, což se mi stalo, jsi za ni velmi šťastný. Budu moc rád, pokud se mi poštěstí znovu, ale zoufat si kvůli tomu nebudu.

Nip Tuck – cílem je dostat za prodloužený klus 7,5

To, že Nip Tuck dokázal být tak úspěšný, je právě díky tomuto novému způsobu hodnocení, je to jako test, zda se koně hodnotí podle korektnosti jejich výcviku bez ohledu na to, že v obdélníku nejsou oslniví.

To je zajímavý způsob pohledu, protože ano, na konci jsem cítil, že přesně za to jsem svá procenta dostával. Říkal jsem si, ‚vytáhnu z tebe těch 7,5‘. To byl můj cíl, protože jsem realista a kromě některých cviků ve cvalu, které mu jdou nejlépe, jako jsou přeskoky a piruety, si myslím, že má všechno ostatní na 7 nebo 7,5. Musí být ježděný pěkně před kolmicí, s jemnou rukou a správným ohnutím a pak není důvod, aby mi nedali 7 nebo 7,5. To je to, o co se musím snažit. A víme, že když se dneska díváme na výkon za 75 procent, že body, které rozhodčí dávají, šly zase trochu dolů (situace v roce 2018 – pozn. překl.). Dřív jsme všichni chodili za 75–80 procent, ale teď se píská níž.

S Nip Tuckem jsem nikdy nedostal moc nad 75 procent, což si myslím, že je asi správné, když vezmeme v úvahu, že se rozhodčí dívají i na výraz a sílu, což on nijak zvlášť nemá. Ale koně, kteří mají výraz a sílu, zase často nemají správný rámec nebo správné přilnutí. Určitě není světovou hvězdou, ale doma, když byly děti hodné, jsem jim vždycky mohl říct ‚sedněte si na Barneyho a uvidíte, co ucítíte‘. Poznáte, jaký je to pocit na koni, který chce pracovat. Můžete si ho vzít jen na uzdečku a on s vámi klidně sám odšlape Grand Prix. Mít takového koně je splněný sen. Možná že nevypadá jako kůň, o kterém byste snili, ale je to snový pocit.

Mohl bys mi na závěr ještě říct víc o prohlubních na krku před kohoutkem, které jsi zmiňoval u některých studentů tady na klinice?

Byli tam dva koně, kteří je měli. U toho prvního koně jsem měl pocit, že je to spíš stavbou těla, že nemá moc dobře nasazený krk. Ale i když je to problém stavby těla, díky správnému protažení bylo vidět, že se ty prohlubně vyplnily, jak se svaly vyboulily, a pak už na krku žádné prohlubně vidět nebyly. U druhého koně to bylo, když prohnul hřbet a obrátil krk, protože jezdec pro něj byl ve chvíli poloviční zádrže příliš těžký. Je to opravdu dobrý ukazatel, pokud jezdíte sami – a spousta lidí jezdí. Je část krku před kohoutkem kulatá a bez vrásek na kůži? Je to test, který si můžete při ježdění udělat, stačí se tam podívat a vědět, že pokud je tam prohlubeň, tak kůň nepracuje úplně správně přes horní linii.

Obrázek vpravo: Prohlubně a vrásky na krku před kohoutkem – kůň nepracuje úplně správně přes horní linii.

Je mi vždycky potěšením trávit čas s Carlem, doufám, že i on si užil posezení u našeho rozhovoru. A teď už je čas, aby se pan Hester pustil znovu do práce s koňmi.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com