Lukáš Létal: „Dobrá drezura není o tom, že koni vezmu jeho myšlení“

26. 01. 2021 06:00

Obrázky: 16

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: MUDr. Lukáš Létal Foto: Archiv MUDr. Lukáše Létala Rubrika: Všestrannost Počet přečtení: 813 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dlouhodobý reprezentant České republiky v disciplíně všestrannost, držitel stříbrného výkonnostního odznaku ve všestrannosti, rozhodčí pro drezuru, skoky a všestrannost MUDr. Lukáš Létal může být pro mnohé zdrojem inspirace. Je úspěšný, nesmírně pracovitý a přesto tak moc skromný...

Lukáši, proč u Vás vyhrála právě všestrannost? Přece jen je to jedna z nejnáročnějších jezdeckých disciplín…

Všestrannosti se věnuji přesně od roku 2008, kdy jsem v rámci mezinárodních závodů v Pardubicích absolvoval svoji první soutěž na úrovni Z – popravdě byl to dost šok startovat v této disciplíně poprvé hned na závodech, kde se jede olympijská kvalifikace… Ke všestrannosti jsem se dostal úplně náhodou – v té době jsem měl anglického plnokrevníka Zlatého Poklada, který dělal chyby v parkurech. Tak jsem na doporučení kamarádky, která se znala s panem Slavíkem, zkusil všestrannost. Do té doby jsem o všestrannosti nevěděl vůbec nic a popravdě ani mě moc nezajímala. Ale musím říct, že ačkoliv naše vystoupení tenkrát nebylo nijak slavné, všestrannost mě chytla.

A čím to celé začalo?

Narodil jsem se na jedné jihomoravské vesnici v naprosto nekoňařské rodině. Jediní koně, kteří tam byli, byli chladnokrevníci v JZD a to také byli první koně, se kterými jsem přišel do styku. Popravdě nevím, proč a po kom, ale byl jsem do koní od mala blázen, takže pokaždé, když pan Mrákava – tak se jmenoval kočí z JZD – projel kolem s vozem taženým koňmi, pokud to jen trochu šlo, všeho jsem nechal a „nasáčkoval“ jsem se mu na vůz. Prázdniny jsme tenkrát trávili ještě s jedním kamarádem tak, že jsme se potají propašovali do družstevní konírny a „pomáhali“ panu Mrákavovi. Jezdit na voze mě ale nikdy moc nebavilo, a jelikož jezedáčtí begani nebyli zrovna k ježdění vhodní, snažil jsem se někde objevit koně jezdecké. Bohužel nikde v dojezdu na kole nebyli. Po čase jsme ale zase s jednou kamarádkou zjistili, že v nedaleké vesnici mají nějací lidé poníky, tak jsme se nacpali k nim a začali na nich jezdit ve stylu Vinnetoua….

Asi v desíti letech jsem své rodiče začal terorizovat s tím, aby mi koupili poníka, až to neunesli a taťka zajel do dostihových stájí u JZD Moravská Nová Ves zeptat se, jestli bych tam mohl chodit. Naštěstí mohl a tak začala má trošku kultivovaná jezdecká kariéra. Denně jsem jezdil po škole na kole asi 8 km do stájí, abych tam mohl „dřít jak otrok“ a asi deset minut se svezl na kobyle, která se mnou za tu krátkou dobu tak dvakrát praštila o zem…:) Nefungovali jsme jako jezdecký oddíl, ale jako dostihová stáj u JZD a my děti jsme tam byly spíše trpěny, než aby se nám někdo jezdecky pravidelně věnoval. Ale naštěstí jsem asi padl do oka trenérovi panu Halouzkovi a ten mě sem tam, když jsem tam byl zrovna sám, na Gorce potrénoval – to jsem byl naprosto šťastný, ale moc jsem se s tím před ostatními dětmi nechlubil, protože by mě asi vykostily…:)

Bohužel v devadesátém roce byla stáj zrušena – koně se prodali a mně nezbylo nic jiného, než hledat koně jinde. Náhodou jsem se tenkrát dostal do Ladné k Petru Vlašicovi, který koupil výbornou kobylu albertovského chovu Satyru, na které jsem u něj jezdil. Ale celé ježdění spočívalo v tom jezdit do lesa, cválat po loukách a občas si skočit nějaký kmen v lese nebo balíky slámy na poli.

Po prvním ročníku gymnázia jsem se přes jednoho známého – kterému jsem v té době „týral“ poníka a nějakého křížence – dostal o prázdninách do Bratislavy na Sláviu, kde měl v té době ustájené koně pan Weis ze Švýcarska a připravoval mu je na prodej MVDr. Hanulay. No to bylo pro mě, jak když se ocitnu na Marsu. Najednou jsem byl mezi lidmi, o kterých jsem do té doby jen četl v Jezdectví. Tenkrát mně asi došlo, že mé dosavadní lítání na koni s nějakým výcvikem nemá nic společného a bylo to také poprvé, kdy jsem jezdil pravidelně pod trenérem – a měl jsem štěstí, že zrovna s jedním z nejlepších u nás… Byl jsem tam tenkrát celé prázdniny sám, přespával v sedlovně, ale šťastný. Jenže v září jsem se vrátil zpět na Moravu a bylo po ježdění.

Naštěstí asi po roce přišel ze Slávie do Moravské Nové Vsi, kde stáje po JZD koupil pan Bartošík, a založil tady teplokrevný chov, Tomáš Novák. Byl to tenkrát moc dobrý jezdec, který mě toho hodně naučil, a také první člověk, který mě konečně pravidelně trénoval a později pustil s kobylami i na závody. Bohužel podmínky na přípravu koní byly v Moravské velice mizerné, nebyla tam ani písková jízdárna, natož hala, takže koně se chystali na louce a jelikož bylo buď bláto nebo tvrdo, moc to nešlo. Takže Tomáše to asi po dvou letech už přestalo bavit a odešel do Tlumačova. A já jsem zase dojezdil.

No ale v té době jsem maturoval a potom odešel do Hradce Králové studovat medicínu, takže s koňmi jsem měl zase utrum. Během studia medicíny jsem občas chodil jezdit na Hradeckou jízdárnu koně Jardy Kadavého. Byl tenkrát naším reprezentantem ve všestrannosti a na jízdárně měl ustájené dva koně, které jsem mu mohl v zimě pohybovat a občas mě na nich potrénoval. Zimní prázdniny jsem jednou trávil ve Smrčku, kde byl tenkrát Zdeněk Žíla a mohl jsem mu pomáhat. To bylo pro mě jak sen – poprvé v životě jsem seděl na T koních. A hlavně Zdeněk je moc dobrý trenér. Nějaký čas pak dojížděl na Hradeckou jízdárnu a asi jednu zimu jsem u něj na jednom plnokrevníkovi půjčeném od kamarádky trénoval.

V pátém ročníku na medicíně jsem si z peněz našetřených rodiči na spoření mladých koupil koně – pětiletého zkaženého valacha Viga. Mamku tenkrát málem švihlo. Ustájil jsem si ho na jízdárně v Hradci a snažil se s ním konečně naplnit své závodní ambice. V té době jsme se poznali s mým partnerem Vaškem a on mi začal s výcvikem pomáhat. On stál na zemi a já jezdil. Byla to trochu forma pokus – omyl, ale s Vigem jsem po dvou letech skákal S parkury. A vlastně až v té době, takže ve 23 letech, jsem začal opravdu pravidelně závodit.

Později jsem asi půl roku pracoval v Litomyšli a měl ustájenou kobylu na Suché. V té době tam trénoval Jindra Kasal, který se zrovna vrátil ze Švýcarska, a to byla také výborná škola. S Jindrou jsme pak ještě později nějakou dobu spolupracovali, když už jsme měli vybudovaný statek v Bříšťanech.


Čím podle Vás musí disponovat jezdec všestrannosti a kůň vhodný pro všestrannost?

Jezdec do všestrannosti se nesmí na koni hlavně bát a popravdě asi musí být i trošku „švihlý“. V rámci závodů absolvujete tři úplně odlišné disciplíny – drezuru, terénní jízdu a parkur. Drezura je hlavně o technice jízdy a preciznosti (samozřejmě na vyšší úrovni i o citu a schopnosti vnímání pohybu koně) – ale dá se technicky naučit. Parkur je podle mě technická rutinní záležitost – musíte mít techniku a praxi. Ale kros? To je dost specifická záležitost. Sice můžete v tréninku natrénovat na menších skocích techniku jejich překonání, ale v samotném závodu už musíte tak zvaně jet a na překážky se těšit.
 
Pokud máte nějaké obavy a moc o tom přemýšlíte, nedopadne to dobře. Přesně to popsala kdysi paní Škardová, když u ní jezdila výborná drezurní jezdkyně Hanka Jeřábková. Vždycky, když se jí povedla úloha, paní Škardová to komentovala slovy: „Hani dobrý… ale když cváláš v krose těch 600 metrů na minutu, to je úplně jiný pocit“ …prostě pokud je jezdec schopný pustit svého koně na louce do rychlého cvalu a ten pocit si užívá, je to rozený militarista.
 
Stejné je to i u koní. Kůň pro všestrannost musí rád cválat a skákat. Podle mě by to měl být typ překážkového dostihového koně, který se nebojí každé větve a čáry na zemi. Pravda je, že dnešní typy překážek v krose se dají hodně natrénovat, ale na vysoké úrovni už nejde koně „přemlouvat“, aby to, co je před ním, skočil – to prostě musí chtít skočit. Navíc kůň do všestrannosti by měl mít i kvalitní pohyb do drezury a ideálně by měl být i dobrý a pozorný skokan na parkuru. Dnešní top koně musejí být schopni přeskákat čistě a lehce parkur 140, protože na závodech jsou po šestikilometrovém krose 130. Také by kůň do všestrannosti měl mít – podle mě – pokud možno co nejvíce krve, protože tempo, které je ve 4*, většina teplokrevných koní dlouhodobě zdravotně nedává. Jenže koní, kteří tohle všechno splňují, je strašně málo v celém světě. Takže vždycky je to o kompromisu. Hlavní ale podle mě je, aby kůň byl dobrý krosař.
 
 
Já sám si koně asi moc vybrat neumím. Většinou dám na radu nějakého známého – bohužel dost často se časem ukáže, že to nebyla až tak dobrá rada, anebo jsem si koupil spíš, než koně, svoji „představu o koni“. Ale zase popravdě – já si kupuji mladé koně ve věku tři až čtyři roky a na těch podle mě stejně nic moc nepoznáte. Mohou pěkně vypadat, mít dobrý pohyb a být talentovaní skokani, ale co z nich bude, to je vždycky velká neznámá. Jinak si ale myslím, že stejně je to vždycky především o tom, jak se s koněm pracuje.
 
Můj první kůň na mezinárodní úrovni – Innocenta – měla pohyb srovnatelný s chromým poníkem a povahově blázen a i přesto byla schopná po letech práce startovat dobře na mezinárodní úrovni dnešních 3*. Ricco je podle mě kvalitami rekreační koník a taky se dostal na úroveň 3*. Myslím, že dnes je trend hodně řešit kvalitu mladých koní a zapomínat na kvality jezdce. Mladý kůň je mimino a co z něj bude, hodně záleží na tom, k jakému učiteli se dostane. Jinak já osobně mám rád krevnaté a hodně senzitivní koně, kteří mají vlastní názor a jejichž výcvik je spíš o diskuzi, než o monologu.
 
Jaký význam má podle Vás drezurní příprava?
 
Drezura je naprostý základ celého ježdění. Tím ale nemyslím předvádění cviků dané úlohy na obdélníku bez toho, abych věděl, proč vlastně ten který cvik dělám. Pokud chcete koně dobře drezurně připravovat, musíte drezuru pochopit a neustále se učit. Všichni jezdci ve světové špičce vyhrávají hlavně proto, že umějí udělat koně drezurně. Skákat umějí úplně všichni.
 
 
Spolupracujete s někým dlouhodobě? 
 
Dlouhodobě mě trénuje pan ing. Jandourek, kterému vděčím opravdu za moc. Další pro mě významné trenérky byly Claudia Benedela a Sabine Mosen, se kterými jsem přes rok trénoval během kurzů légèreté na Žižkovci a které mě  zasvětily do drezurního výcviku koní. Ale popravdě jediný trenér, se kterým dlouhodobě trénuji – už ani nevím, kolik let – je pan ing. Jandourek. S ním jsme společně nachystali už několik koní a pod jeho vedením jsem se dostal do mezinárodní všestrannosti, ačkoliv on se za militaristu asi vůbec nepovažuje…
 
Kdo Vás v rámci disciplíny nejvíce ovlivnil?
 
Mými jezdeckými vzory jsou Sandra Auffarth a Ingrid Klimke – obě jezdí velmi citlivě.

 

V současné době se stále více hovoří o tom, že zvyšující se požadavky v drezurní a skokové části military soutěží ovlivňují bezpečnost koní v krosu. Skutečně kůň potřebuje v terénní části soutěže i samostatné myšlení?

Ano, potřebuje. Ale dobrá drezura podle mého názoru není o tom, že koni vezmu jeho myšlení. Dobře drezurně udělaný kůň je v rovnováze, uvolněný a tzv. gumový. Kdyby drezura kazila koně do krosu, tak by se Jung, Klimke a celá světová špička už dávno zabili… Spíš si myslím, že problém bude ve špatném tréninku krosu doma. Myslím si, že kůň do všestrannosti moc dobře ví, jestli jde drezuru a nebo kros. Já se snažím připravovat své koně tak, aby kros byl pro ně odměna. Snažím se jim do toho moc nekecat. Ono pokud děláte koně dobře od mlada a jsou trochu k tomu, tak kros je baví. Je pro ně nejvíc přirozený.

Jsme tedy znovu u toho… Vztah člověk & kůň – co je podle Vás důležité a co nejdůležitější?

Ve vztahu člověk – kůň je podle mě nejdůležitější láska ke koni, vzájemný respekt a důvěra koně v člověka. Tyhle tři věci se velmi dlouho budují, ale bohužel i velmi rychle a snadno zničí.

Všestrannost ale vyžaduje od jezdce i pořádnou porci odvahy…

Jak už jsem říkal, ve všestrannosti strach mít nesmíte. Před skoky mám samozřejmě respekt, ale před startem si zanalyzuji, jak každý ze skoků překonáme, kudy přesně pojedeme a jaké tempo kde budeme cválat. Na danou úroveň musí být dvojice připravena. Pokud koně od mládí připravujete dobře a je to kůň, který je pro všestrannost vhodný, je pro něj krosová zkouška zábava. Takže mu prostě věřím, že si s tratí poradí a opravdu se snažím mu do toho moc nekecat.

Máte v souvislosti s všestranností nějaký sen?

Abych řekl pravdu, já žádné sportovní sny nemám. Ve svém věku jsem už hodně realistický a stojím nohama na zemi. U nás se na národní úrovni žádné větší kvalitní závody nejezdí a mezinárodní sport je hodně náročný jak finančně, tak i časově. Chodit denně do práce, sám si vydělávat na mezinárodní kariéru a po práci připravovat koně do 3*, je opravdu hodně náročné. Výhodou je, že stáje máme stále doma v malé vesničce Bříšťany u Hořic.
 
A největší úspěch?
 
Řekl bych, že jsem vlastně žádného výrazného úspěchu v jezdeckém sportu nikdy nedosáhl. Dokonce jsem ani nikdy nestartoval na MČR v kategorii seniorů. Bohužel pro mě a naštěstí pro mé koně, já vždycky zvažuju, co ten daný závod přinese dobrého koni a kam ho posune… popravdě – já moc velký závodník nejsem. Mým největším úspěchem je asi to, že mám zdravé a spokojené koně, kteří startují na nějaké úrovni a nedělají tam ostudu. Zastávám názor, že je lepší startovat dobře na nižší úrovni, než se tlačit vysoko a jezdit tam jen dělat komparz. Všichni moji koně umí drezuru S, parkur S a všestrannost S. Dál už to potom je o tom, pro jakou disciplínu má kůň větší talent.
 
 
Jaké koně máte aktuálně v přípravě?
 
Momentálně mám v přípravě Coco Rica, se kterým už závodíme dlouho a snad budeme v příští sezoně opět závodit na úrovni 3* a posuneme se trošku dále i drezurně, pak Eclaira – Edu, který by měl startovat na úrovni 1-2* a dva mladé trakény z Polska, z nichž jeden už vloni malinko závodil a druhý bude začínat. Na ty se těším – jsou přesně ta moje krevní skupina.
 
Asi i Vás se dotkly problémy související s pandemií. Jak se díváte na nadcházející sportovní sezónu?
 
Moje sezóna 2020 byla tak zvaně „o ničem“. Trénovali jsme celou zimu, na jaře kvůli pandemii přestali a pak už to za moc nestálo. Z mých závodních plánů vyšlo jen to, že jsme s Rikem startovali na MČR v drezuře v kategorii družstev. Doufám, že rok 2021 bude lepší.
 
 
Jak by vypadal ráj MUDr. Lukáše Létala? 
 
Asi bych byl naprosto šťastný v nějakém velkém vojenském hřebčíně nebo jezdecké škole začátkem dvacátého století, kdy chov a výcvik řídili zkušení odborníci a koňařina převažovala obchod.
 
A otázka poslední. Co Vám koně dali a co vzali?
 
Jediné, co mně koně vzali a neustále berou, je volný čas – ale popravdě řečeno – stejně by mě nebavilo trávit jej bez koní. Koně jsou úžasná, skoro nadpozemská zvířata a život v jejich blízkosti mě naplňuje. Čím déle u koní jsem, tím víc si uvědomuji, že koně spíš vychovávají mě, než já je. Člověk se učí toleranci, zodpovědnosti, disciplíně, trpělivosti… Jsou to úžasná zvířata a moc si neumím život bez nich představit.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com