Léto s koňmi: Z jednoho nejlepšího týdne...

13. 11. 2014 11:00

Obrázky: 3

Autor: Bára Chorovská Foto: Šárka Návarová, Katka Lipinská Rubrika: Vaše příběhy Počet přečtení: 4301 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Ještě naposledy zavzpomínáme s naší soutěží Léto s koňmi na toto nejteplejší období roku. Jak vypadají ideální prázdniny s koňmi v podání 14leté Báry? To už si přečtěte sami v jejím příspěvku, za který si od nás vysloužila knihu Táňa: Jak se rodí jezdkyně.

,,Boty, ručník, hlavně ručník, jéé rajtky, helma, sakra kde může být? Bičík? Ne, ten ne. Ponožky. Kam se všechny poděly?" Odříkávám si nahlas. Je mi jasné, že stejně něco zapomenu. Vyrážíme v poledne. Točí se mi hlava, v břiše mi poletuje víc motýlů, než komukoli zamilovanému na světě. Takto probíhá moje velmi častá nervozita. Ano, když vylezu na jeviště, ať už s klarinetem, nebo jako lucifer v dětské pohádce, tak nejsem nervní nikdy. Ale když vyrážím na tábor, nebo jen něco nestíhám, tak jsem schopná prokousnout si nervozitou ret.

Cestou do hor se stavujeme na pizzu, jejíž název si prostě nikdy nezapamatuju. Zhltnu ji až moc rychle. Klikatíme si to horskými serpentinami a mně je špatně. Zatraceně špatně. Na tenhle tábor jedu už po třetí, ale co na tom. Vždyť já tam nebudu NIKOHO znát! Konečně jsme dorazili. Na klidu mi to moc nepřidalo, spíš naopak. Už tady čeká pár dětí, všem je pod deset. Mám chuť se rozbrečet. Po chvíli přichází dvě holky přibližně mého věku, obě jsou silně zabrané do hovoru. Bojím se seznamování, radši myslím na koně. Pojedu alespoň jednou na Radůze? Snad jo. Za nějakou hodinu jsme všichni. Netuším kolik nás je, ale bude to něco kolem patnácti.

Pohled z koňského hřbetuRozmluvila jsem se. Naštěstí. Ty dvě holky se zdají být fajn, stejně jako vedoucí a ostatní účastníci. Večer ještě zaskočíme do stáje hřebců a do sedlovny. Mají tady přes osmdesát koní, na ten počet je sedlovna dost malá. Už jsem úplně v pohodě, jsem zpátky ve své kůži a baštím milovanou žemlovku. Po večeři nám vedoucí sdělily nějaké základní informace. Novinkou pro mě bylo však to, jak poznám, že je kůň dehydratovaný. Stačí ho chytit (nejlépe na pleci) za kůži. Pokud se kůže vrátí po puštění ihned do původního tvaru, je vše OK. Pokud ne, tak je s největší pravděpodobností koník dehydratovaný, nebo má jiný problém a je potřeba to řešit.

Ráno jsem se probudila svěží a natěšená na první jízdu. Byla jsem přiřazena do nejlepší skupiny, tak doufám, že tam zůstanu. Po splnění ranní hygieny se převléknu do jezdeckého a vyrazíme na snídani. Jezdíme jako první. Dostala jsem huculku s arabskými předky - Noemi. A v ten den mi kůň poprvé sbalil hlavu. Bylo to úžasné, sedět po měsíci zase v sedle. Bohužel to až moc rychle skončilo. Následoval odpolední program i s rozdělením do týmů na táborovou hru. Náš tým se jmenoval Jacaréos (Jacaré = aligátor, to os si tam vymyslel zbytek týmu). Po večerce jsem si jen tak sedla na postel a přemýšlela...

...Bílý kůň cválá travinou, vzpíná se, je z něj cítit energie. Energie lásky. Desetitisíce joulů v jednom bílém koni. V jeho těle bije srdce. Je lidské, jako to tvoje. V jeho černých očích vidím tvůj odraz. Odraz tvého vnitřního já. Bílý kůň skáče přes potok. V tom potoce je všechno trápení světa. Ty se přes něj však přeneseš jedním velkým skokem. Překonáš jedním velkým skokem tisíciletí a počkáš. Já vím, že to dokážeš. Já také počkám. Já vydržím. Jednou tě políbím...

A vymyslela tohle. Po příjezdu domů jsem to přidala do mojí povídky, kterou píšu už půl roku.

Další den se jelo znova na jízdárnu. Jela jsem klisnu s ještě větší příměsí arabské krve, Indonésii. Nicméně v naší skupině jsme byli čtyři. Diagonály, kruhy... Však to znáte. Jenom jedno mi chybělo - cval. Na jízdárně obvykle necváláme, s tím musíme vydržet až do čtvrtka, kdy začínají vyjížďky. Pár minut před závěrečným vykrokováním však trenérka zavolala: "Něco malého si přeskočíme, cítíte se na to všichni?" Odpověděli jsme ano, i když jediný z nás, kdo už někdy skákal, byla holka jezdící šest let. Bála jsem se, zvlášť proto, že Indonésie nepatřila mezi nejklidnější koně. Ale zvládla jsem to. A ten pocit byl úžasný.

Ve středu jsme jeli na celodenní výlet. (Ne, na koni to nebylo.) Měli jsme v plánu vyjet autobusem až na vrchol Krkonoš a obejít si okruh k prameni Labe. Tato šestikilometrová trasa nám zabrala přibližně pět hodin. Zpátky jsme však měli peníze jen na autobus, který nás dopravil na Horní Mísečky. Skoro celou zpáteční cestu jsme šli pěšky. Byla to krásná letní procházka... Dělám si srandu. Zabloudili jsme, načež jedna z vedoucích vytáhla mapu a řekla, že půjdeme po běžkařské stopě. Bylo to... jak to jen říct... no... namáhavé. Nebo spíš vysilující. Vrátili jsme se až v osm večer.

TáborČtvrtek a naše první vyjížďka. Bylo to hrozně fajn. A i na ten cval došlo. V pátek jsme vyjeli na dvouhodinovku, stejně tak i v sobotu. Netušila jsem, že je tam tolik krásných stezek. Ale nejkrásnější zážitek byl stejně cval po zelené lesní travičce mezi borůvčím a smrčky. Nejhorší zážitek by se však taky našel, a to v sobotu. Prostě jsme jeli, jeli a jeli. Já na poměrně mladé klisně, Zambii. Uprostřed lesa najednou trenérka zvolala: "Pozor had!" Byla to zmije a chtěla zaútočit. Asi vám nemusím popisovat, jak jsem se bála. Naštěstí však nikoho neuštkla.

No a už je tady neděle. Zaplétám valachovi Uzlíkovi hřívu a přemýšlím nad věcma, které jsem za ten týden dozvěděla. Například zrovna Uzlík. Jeho matka ho (nevím jak se jí to mohlo povést) porodila do potoka (nebo tam nějak spadl) a on se málem utopil. Když ho vytahovali, tak prý vypadal jako uzlíček neštěstí, tak proto to jméno. Nebo jsem třeba zjistila, že je v ČR plemenný hřebec hucula, který má strakatou barvu. Jmenuje se Surnacz a je ze statku Dubová hora. Tak a je zapleteno. Rodiče už se scházejí a vystoupení může začít. My jdeme na řadu až poslední. Na programu máme dostihy. Sice jedeme jenom v klusu, ale o to větší sranda to je. Rodiče skandují, my stojíme v kraťoučkých třmenech a pobízíme koně vlastoručně vyrobenými bičíky. Skončila jsem předposlední, ale co na tom.

A je tady konec. Tak naměkko už jsem dlouho nebyla. Slzy, slzy, objímání, slzy. Bylo to dokonalé, jen tu Radůzu jsem nejela. No nic, budu se těšit na příští rok aneb forever Farma Hucul Janova hora.

Stýská se mi po vás... Často přemýšlím nad tím, jak jsme vysedávali na kofole, na to, jak jsem viděla svoje první připouštění v životě, jak jsme fascinovaně hleděly na Vánka, nebo na to, jak si uprostřed vyjížďky lehla trenérčina kobyla. Tímto všem děkuji za jeden z nejkrásnějších týdnů mého dosavadního života.


Příspěvek byl zaslán do naší soutěže Léto s koňmi.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com