Zásadním výchozím parametrem je cíl terapie a postup, jak jej chce terapeut dosáhnout. Volba koně pro daného klienta je vždy věcí terapeuta. Jedině on může posoudit, zda mechanizmus pohybu v hipoterapii (HT) či povahové vlastnosti v léčebně pedagogicko-psychologickém ježdění (LPPJ) budou vyhovující, což se následně při terapii může, ale nemusí potvrdit. Každý je omylný, ale terapeut je vyškolen a povinen odečíst, zda reakce klienta je taková, jaká je pro terapii potřebná. Tento požadavek je stejný pro HT i LPPJ.

U koně posuzujeme jeho aktuální fyzický a psychický stav, což je úkolem cvičitele koně. V případě, že kůň nesplňuje požadavek perfektního fyzického stavu, nebo jeví známky psychické únavy či podráždění, může cvičitel rozhodnout o jeho vyřazení z terapie.

Dalším hodnoceným parametrem při volbě koně pro daného klienta je typ aplikace terapie a nutnost jištění terapeutem. V tomto případě je posuzována výška koně.

Z hlediska mechaniky pohybu, na kterou se zaměřujeme v HT, dělíme koně na stimulační a inhibiční (relaxační). Stimulační pohyb je zajištěn prací hřbetu ve všech prostorových rovinách, z nichž jedna může být dominantní, frekvencí kroku, jeho kadencí a kmihem. Zachována musí být podmínka prostornosti. Proto v HT nevyužíváme plemena koní s drobivým, málo prostorným krokem a vysokou frekvencí. U těchto koní se totiž ztrácí základní princip hipoterapie, podobnost mechaniky pohybu koně a člověka. Vzhledem k tomu, že u koordinačních poruch a diagnóz majících neurologickou povahu se snažíme o korekci svalového napětí na centrální úrovni přes genetický pohybový kód, je otázka volby vhodného typu koně zásadní.

Kůň pro hipoterapii může mít široký nebo úzký hřbet. Taky to může být Welsh pony, anglický plnokrevník nebo českomoravský belgik, na plemeni opravdu nezáleží. Výběr koně, tedy jaká stavba těla koně a pohyb jeho hřbetu je pro klienta v dané chvíli nevhodnější, určuje vždy zkušený fyzioterapeut nebo ergoterapeut podle schopností klienta a rehabilitačního cíle. (foto archiv OS Svítání a OS EPONA)

Terapeut však má málokdy možnost výběru z většího počtu koní. Je to dáno jednak finančními náklady na chov a v neposlední řadě i náročností výcviku dobrého koně pro terapii. V HT proto volíme další prostředky, kterými je možno přizpůsobit pohyb koně potřebám klienta. Je to např. prostornost kroku, rychlost, členitost terénu, podklad. Chceme-li klienta pohybově stimulovat, zvolíme ostřejší tempo, chůzi v terénu či tvrdší podklad. Při relaxačním požadavku naopak tempo volnější, prostornost přiměřenou a měkký terén bez nerovností. Samostatnou kapitolou je práce s odstředivou silou při pohybu koně v oblouku, kdy můžeme cíleně stimulovat aktivitu svalových skupin na jedné straně těla. Tento typ práce se používá např. u skolióz a jednostranných končetinových potíží. V případě, že potíže klienta nemají vyhraněný stranový charakter, měla by HT být provozována na dlouhých rovných úsecích, aby stimulace pohybem byla svým kvalitativním charakterem shodná a zároveň kontinuální po požadovanou časovou jednotku. Z tohoto pohledu lze tedy jednoznačně zhodnotit, že HT provozovaná v kruhové jízdárně či na drezurním obdélníku postrádá smysl (v případě že jednostrannou zátěž nevolíme úmyslně).

Při hipoterapii můžeme jezdit po pevných a rovných asfaltových cestách, v pískové jízdárně anebo můžeme využít nerovností terénu jako například jízdu z kopce a do kopce. Veškeré modifikace opět určuje speciálně vyškolený fyzio/ergoterapeut. (foto archiv OS Svítání)

Zásadní otázkou je délka terapeutické jednotky - v HT je vše poněkud složitější. Vzhledem k tomu, že se zde jedná o přenos pohybových impulzů a reakci klienta na ně, je nutno brát v potaz výchozí podmínky ve smyslu koordinačních schopností, svalové síly, unavitelnosti, momentálního fyzického a psychického stavu, stadiu pohybového vývoje, rozsahu onemocnění. U klientů s roztroušenou mozkomíšní sklerózou se přidávají i povětrnostní podmínky, zejména teplota. Celá terapie se v HT dá velmi zjednodušeně označit za sportovní trénink. Cílem je vyvolat svalovou odpověď, která je řízena centrálním nervovým systémem. U dětí s diagnózou dětská mozková obrna (DMO) může terapeutická jednotka trvat řádově několik minut. Jakmile se organizmus dítěte unaví, další pohybová stimulace postrádá smysl, protože reakce na ni je poznamenána únavou a nemůže být tudíž kvalitní – fyziologická. Stanovení délky terapie je tedy plně v rukou terapeuta, který je profesně předurčen k tomu, aby stav únavy a tudíž nekvalitní reakci klientova organizmu rozeznal. Vezmeme-li v úvahu fakt, že matka s dítětem musí za terapií dojet, leckdy i hodinovou cestu, uhradit poplatek a absolvovat cestu zpět, nelze se divit, že často pro své dítě požaduje terapii v délce trvání, kterou považuje za přiměřenou ona. Bohužel, v případě nerespektování vhodné délky terapie přijde veškerá námaha její i terapeutického týmu vniveč.

Obdobným problémem je provozování HT bez odborné specializace. Hipoterapie je v rukou amatérů bohužel metodou, která může víc ublížit, než pomoci. Při nerespektování či nerozeznání pohybové a koordinační únavy klientova organizmu se totiž mění pouze v nácvik patologických pohybových vzorů, ke kterým se unavený organizmus klienta automaticky uchyluje.

Příště: Hipoterapie - Příběh malé klientky