Období zimního slunovratu a vánočních svátků máme v naší kultuře spojené s klidem, pohádkami a rodinnými tradicemi. V hluboké historii lidstva však tento čas znamenal především magický zlom, kdy se světlo začíná vracet na zem a v mnoha světových mytologiích byl právě kůň tím, kdo tento přechod umožňoval – jako nositel slunce, průvodce božstev nebo ochránce rodového krbu.
V severských mýtech je zimní období spojeno s postavou boha Ódina a jeho osminohého hřebce Sleipnira. Podle pověstí se Ódin během dlouhých zimních nocí prohání po obloze v čele takzvané divoké štvanice. Sleipnir, schopný cválat vzduchem i vodou, v těchto mýtech symbolizuje nezkrotnou sílu zimní bouře a hřmění. Právě z této tradice pravděpodobně čerpají i pozdější legendy o nebeských jezdcích nosících dary, které se v různých obměnách dochovaly v germánském i anglosaském folklóru.
V keltském světě zaujímala ústřední postavení bohyně Epona, jejíž jméno je odvozeno od starobylého výrazu pro koně. V období zimního slunovratu zosobňovala ochrannou sílu nad hospodářskými zvířaty a bděla nad novým životem, který se měl v temnotě země připravit na jarní zrození. Jako jediná z původních galských božstev pronikla díky své popularitě až do římského panteonu, kde se stala patronkou jezdců a stájí, v nichž se na její počest často stavěly malé oltáře. Její sepětí se zimním obdobím vychází z tehdejšího vnímání zimy jako symbolické smrti přírody. Právě v časech nejdelších nocí byla Epona uctívána jako průvodkyně duší, která na hřbetě svého koně spolehlivě provází zesnulé skrze mlhy mezi světy až k ostrovům věčného klidu. Zima v jejím podání nebyla definitivním koncem, ale nutnou cestou k budoucímu znovuzrození.
Na severu pak mytologie také vypráví o hřebci jménem Skinfaxi (Zářící hříva), který táhne vůz dne. Právě z jeho hřívy vychází jasné světlo, které ozařuje zemi i nebe. V čase slunovratu, kdy jsou dny nejkratší, byl Skinfaxi symbolem naděje na brzký návrat hřejivých paprsků.
I v daleké Indii je kůň neoddělitelně spjat s bohem slunce Súrjou. Jeho nebeský zlatý vůz táhne sedm sněhobílých hřebců, kteří představují sedm barev duhy a sedm dní v týdnu. Tato mocná zvířata jsou symbolem nekonečného času a kosmického řádu. V nejkratších dnech roku připomínají, že slunce je nezastavitelná síla, která se každé ráno znovu rodí, aby svou energií zvítězila nad chaosem a temnotou.
V řecké mytologii nalezneme koně jako nositele samotného slunce – Héliův vůz táhli ohniví oři, kteří každý den bojovali s temnotou. Pověstní jsou také Balios a Xanthos, nesmrtelní koně hrdiny Achillea. Xanthos, obdařený lidskou řečí, dokázal předpovídat budoucnost, což podtrhuje víru starověkých národů v to, že koně mají blízko k věšteckým schopnostem a nadpřirozenému vědění. Dalším příkladem je Arion, mluvící kůň boha Poseidóna, který vynikal neuvěřitelnou rychlostí a inteligencí.
Z dálného východu k nám v této souvislosti promlouvá Uchchaihshravas, sedmihlavý létající kůň zrozený z oceánu mléka. Jeho sněhobílá barva v mnoha kulturách symbolizuje čistotu a světlo, které vítězí nad zimní temnotou. Podobnou spirituální roli hraje v orientálních legendách i nadpřirozený oř Al-Buráq. Ten podle tradice překonával obrovské vzdálenosti jediným krokem a propojoval pozemský svět s nebeskými sférami, což z něj činí symbol spirituálního putování, které k adventnímu času neodmyslitelně patří.
V českém prostředí symbolicky otevírá zimní období svatý Martin na bílém koni. I když dnes vnímáme tuto postavu spíše skrze první sněhovou nadílku, v lidové víře byl bílý kůň symbolem čistoty a přicházejícího klidu přírody. Na tento odkaz navazuje i svátek svatého Štěpána (26. prosince), který byl odedávna nejdůležitějším dnem pro všechny hospodáře.
Tradiční rituál „svěcení ovsa“ v kostelech měl koním zajistit sílu, plodnost a ochranu před nemocemi. Hospodáři také házeli koním do žlabu svěcené pečivo, kousek vánočky nebo jablka, aby zvířata zůstala zdravá a „čerstvá“. Věřilo se také, že o štědrovečerní noci hospodářská zvířata na malý okamžik promlouvají lidskou řečí. Hospodář jim proto po večeři přinášel výslužku od stolu, aby uctil jejich celoroční práci. Na Štěpána pak čeleď tradičně opouštěla službu („na Štěpána není pána“), přičemž na koně byl v tento den brán zvláštní ohled a byl jim dopřán zasloužený odpočinek– nesměli se zapřahat ani sedlat, aby jim byla prokázána náležitá úcta.
Proč nás všechny tyto legendy stále tak fascinují? Možná proto, že kůň v mýtech nikdy nevystupoval jen jako poddaný průvodce člověka, nýbrž jako jeho osudový souputník, v jehož síle a nespoutanosti jsme odjakživa nacházeli odlesk vlastního nitra. V tichu zimní noci, kdy mráz kreslí na okna a stáje voní senem, si uvědomujeme, že toto pouto je jedním z nejstarších v dějinách lidstva.
Ať už jde o mýtického Sleipnira křižujícího mračna, nebo o unaveného valacha ve staročeské vesnici přijímajícího svůj kousek jablka, kůň zůstává naším tichým průvodcem napříč staletími. Není jen symbolem síly, ale především důkazem hlubokého pouta, které překonává i nejtěžší časy a nejdelší tmu. Vánoční mýty nám tak nevyprávějí jen příběhy o nadpřirozených bytostech, ale připomínají nám jednu prostou pravdu: že v přítomnosti koně se i obyčejný okamžik stává posvátným. I ta nejhlubší zima je o něco snesitelnější, slyšíme-li v ní klidné oddechování svého čtyřnohého partnera.
Nebeská spřežení a dárci světla
Mluvící a věštící průvodci
Poslové mezi světy a duchovní symboly
Ochranná božstva a mýtické bytosti
Symboly síly a hrdinství
