Křížem krážem světem koní

31. 03. 2021 06:00, Aktualizováno 2. 04. 2021 12:33

Obrázky: 9

Autor: Michaela Burdová Foto: Diana Volke, Bren Moore Rubrika: Ze zahraničí Počet přečtení: 770 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Zažili jste s koněm horké chvilky kvůli nevědomosti či neohleduplnosti řidičů? Ledy se v tomto ohledu konečně hýbají, tedy aspoň ve Velké Británii. Indiánské relay je vodotryskem adrenalinu. Kašlete u muchařů na drahé deky – mrkněte na praktické řešení v Keni. Vědci zjistili, jak máte na koně mluvit. Je tu dalších deset zajímavostí z pestrého světa koní.

Jako s malými dětmi

Vždycky se tradovalo, že koně nemají rádi vysoké a ječivé zvuky, má se s nimi mluvit klidně, hlubší hlas je uklidňuje. Jenže vědci z Val de Loire (IRAE – Výzkumný tým National Research Institut for Agriculture, Food and Enviroment ve spolupráci s Institut Francais du Cheval) zjistili, že pravda je někde mezi tím. Studie publikovaná v časopise Animal Cognition prokázala, že koně nám věnují více pozornosti a lépe se učí, když na ně lidé mluví ve vyšší tónině a s přehnanou intonací. Jinak řečeno, mluví na koně jako na malé dítě. Feminizace jezdectví napovídá, že tomu tak v mnoha případech je. Tým se také nedávno podílel na výzkumu reakce koní na výraz člověka. Ukázalo se, že velmi jasně vnímají zlobu i radost. Studie ZDE.

Když se socha opravdu nepovede

Jezdecké sochy bývají obvykle majestátní a oku lahodící. Generál Nathan Bedford Forrest je však v Nashville ztvárněn tak bizarně, že se to zdá být úmyslné. Nicméně sochař Jack Kershaw to myslel vážně a chtěl bývalého čaroděje Ku-Klux-Klanu poctít. Kershaw s Forrestem sympatizoval a dokonce schvaloval vraždu Martina Luthera. Město by se chtělo sochy zbavit, ale je na soukromém pozemku. Proto se uvažuje o nějaké umělé bariéře, která by sochu pomohla ukrýt před zraky veřejnosti. Kromě toho, že postava je skutečně v kontextu dějin kontroverzní a kůň by se dal ještě pochopit, generálův výraz modrých očí a disproporce hlavy vůči tělu dílo degradují. Lidé na sochu dokonce stříleli, před 4 lety ji vandalové natřeli na růžovo. 

Pokuty za nebezpečné míjení koní

21.–22. března v rámci regionální bezpečnostní kampaně policisté ve Velké Británii udělali v součinnosti s BHS (British Horse Society) kampaň pro bezpečnost jezdců na koních a řidičů. Dva jezdci (policisté) v sedle jeli po kraji silnice a auta je míjela. Policisté zastavili celkem 30 řidičů za nevhodný způsob míjení koní, 5 řidičů dostalo pochvalu. Bezpečnostní kampaň má řidiče vést k tomu, aby koně objížděli s co možná největším odstupem, pomalu, pokud možno hlasitě nevytáčeli motor. Po předjetí koně mají zrychlovat pozvolna. Nejde jen o zdraví jezdce a koně, ale samotného řidiče. Srážka s koněm může být devastující pro všechny účastníky. BHS, která eviduje incidenty mezi jezdci na koních a automobily už pět let – a čísla jsou alarmující, nyní spustila aplikaci „Horse i“, pro snazší a pohotovější sběr dat. Pokud se objeví místa s vyšším výskytem kolizí, bude s policií a místními samosprávami jednat o opatřeních, která by měla zvýšit bezpečí účastníků provozu v těchto „hot spotech“.

Návrat indiánské romantiky – Indian relay

Drsná a nebezpečná hra – dostihy na neosedlaných koních. Soutěží pět týmů, každý z nich tvoří jeden jezdec, tři koně, 2 držiči a jeden chytač. Jezdec jede tři kola, po každém střídá koně. Dva členové týmu drží koně, kteří čekají na střídání, chytač (mugger) má dost nebezpečnou funkci – chytit za otěž koně, který dojíždí v plné rychlosti. Jede se po indiánsku – tedy bez sedel. Úbor je stylový a nijak omezený. Jde o prestiž i o peníze. Samozřejmě je to velmi vzrušující podívaná, zvláště v dnešní, poněkud změkčilé době. Její tradice začala někdy před třemi sty lety, v době, kdy se vyšplhali na hřbet španělských koní Indiáni z kmene Šošónů a Bannoků. Před sto lety se relay postupně etablovala jako druh rodeové disciplíny. Pravidla jsou jasná – buď první. Nejrizikovějším okamžikem dostihu je výměna koní, kdy úspěch záleží velkou měrou na držičích a chytači koní a kdy není o kolize nouze.

Co je klíčové pro vítězství? „Instinkt,“ říká jezdec Miaus Teton z Fort Hall, „nedá se to vysvětlit v té rychlosti. Jako když denně řídíte auto. Nepřemýšlíte nad tím. Je to prostě svalová paměť.“ Startovné v Indian relay činí 500 dolarů, výhra 50 tisíc dolarů. Koktejl peněz, nebezpečí, rychlosti a koní je strhující. Indiánské relay má svou asociaci – Professional Indian Horse racing association (PIHRA). 

Když musíš, tak musíš… aneb jak obléci oslíka

Přestože obrázek působí legračně, majitel osla v Keni svému zvířeti zachraňuje život. Když po dvou letech sucha přišly velké deště, vyrojila se obludná mračna much (bodalky stájové), což mělo za následek úhyn 60 oslů ve východní oblasti Meru. Bodalky pokrývající jejich těla jim sály krev a zanechávaly krvavá místa po těle, která se snadno infikovala. Osli jsou pro své rodiny důležitým zdrojem obživy a rčení účel světí prostředky platí tentokrát v dobrém smyslu slova. V Keni operuje známá nadace The Brook.

Svlékací skákání – čistě pro inspiraci

Skok mohutnosti přes branku se konal v Guilsborough během Woodland Pytchley Hunt ponit-to-point meeting před dvěma lety. Zúčastnilo se 8 jezdců a začínalo se na výšce 70 cm, zvyšovalo se pomalu – z dobrého důvodu. Kdo branku shodil, musel svléknout část úboru, aby mohl pokračovat. Vítězka překonala výšku 1,60 m a naštěstí nikdo nemusel odložit více kousků oděvu, než by mu byla zima…

Členů v drezurním klubu stoletých stále přibývá

Americký Century Club v roce 1996 založila organizace Dressage foundation a vstoupí do něj dvojice jezdec-kůň, kterým je dohromady aspoň sto let. Tento elitní klub založil Dr. Max Gahwyler, zakladatel American dressage Institut, předchůdce americké drezurní federace, autor třech knih o výcviku koně, a drezurní rozhodčí.

Hned v roce 1996 první stoletou jízdu splnila jezdkyně Lazelle Knocke a její 26letý kůň Don Perignon. Pro doživotní členství v této elitní skupině musí dvojice předvést drezurní úlohu jakéhokoliv stupně, kterou ohodnotí rozhodčí. Počet členů významně narostl v posledních letech. Nejstarším koněm klubu byl 35letý angloarab General Lee, nestarším jezdcem byla 94letá Ruth Peckham, která bohužel následující rok po získání členství zemřela.

Letos přibylo 6 dvojic, kterým je dohromady sto let. Poslední dvojicí je Elisabeth Lewis (75 let) s holštýnským valachem Donnerhill P (25) (po Donnerhall). Celkem má klub kolem 200 členů. 

Elisabeth Lewis – Donnerhill P

Shetland – poník pro všechny případy

S ničím se nepářou. Výstavy, vozatajství, skoky, honební jízdy, dostihy… Když se objevilo na internetu video pětileté Edwin na shetlandovi na překážkách cross country, návštěvnost trhala rekordy. Kromě odvahy jezdkyně a poníka pobavil trs trávy, který poníkovi čouhal z huby. Edwin mezitím vyrostla v jezdkyni, která už na svém větším pony Gamblerovi intenzivně závodí a je o světelné roky dál. Jak jinak, když se rodiče věnují všestrannosti na vrcholové úrovni.

Shetlandi za to umí vzít i v dostizích poníků. Za dva týdny odstartuje Velká národní a Shetland Pony Grand National je její imitací, jen dráha má 400 m a ne 7 km. Není to nahodilá zábava, ale skutečný a tvrdý sport. Shetland Pony Grand National je organizace, pod kterou může dítě jezdit na svém poníkovi dostihy a která každý rok vybírá peníze na nějakou charitativní organizaci. Podmínkou členství je věk 8–14 let a výška do 150 cm. Děti už musí být vyježděné, být zvyklé na rychlou jízdu i v ostrých obratech. Atmosféra dostihů je excitující i pro poníky, i s tím se musí malí jezdci vypořádat. Možnost jezdit dostihy je pro ně ohromnou motivací, proto se tréninku věnují velmi intenzivně. Na shetlandech začínalo mnoho žokejů. Je sympatické a praktické používat právě shetlandy – a neřešit pak údajnou nespravedlnost, když startují děti na pony různých výšek.

 

Po stopách Johanky z Arku

Francouzský cestovatel v sedle Jean Michel Millecamps pořádá turistiku na koních po historických cestách. V roce 2005 narazil na itinerář cesty Johanky z Arku z Vaucouleurs do Chinonu. Tuto trasu oprášil geograf Maurice Vachon, ale neprojel ji a nezažil jako jezdec. Millecamps se vrátil ke zdrojům a deset let strávil mapováním cest z 15. století, kterými Johanka z Arku projela. Pak s dalšími třemi jezdci celou trasu absolvoval na koni.

V čem je takové cestování unikátní? „Z 21. století se ocitnete v atmosféře 15. století, v době stoleté války. Je to fyzická i duchovní cesta, která vás s touto historickou osobností spojuje. Abychom si prožili autenticky tehdejší situaci, vyrazili jsme 23. února, když sněžilo. Urazili jsme denně 35–70 km. Jeli jsme v jejích stopách, stejné zastávky, stejné datum. Dávná historie se vás dotkne, když zjistíte, že ústní tradice přetrvává celá staletí. V jedné vesnici jsme narazili na staršího člověka, který nám řekl: „To jsem rád, že vidím koně. Jeďte touto cestou, tudy ona jela.“ Faktem je, že většina cest stále existuje, jen je musíte najít.“

Kniha Vaucouleurs – Chinon je mixem románu, faktů a historických poznámek s náčrtky a mapami. Je prvním svazkem díla L’Incroyable Chevauchée 1000 lieues sur les traces de Jeanne d’Arc. Další díl bude o cestě korunovace v krajině kolem Loiry.

 

Hledá se Ameera

Doufala jsem, že budu moct napsat krátký příběh se šťastným koncem – ale aspoň naděje na happy end stále žije. Na facebookové stránce americké vytrvalosti (AERC – American Endurance Riding Conference) se začátkem března objevil post jezdkyně, které po pádu utekla klisna během vytrvalostních závodů na Boyd Ranch v Arizoně.

27. února vyrazilo na trať 80 jezdců. 60letá jezdkyně Lori Crawford VanZuyen předjížděla v soutěži na 80 km s klisnou Ameera skupinu jezdců ve velké rychlosti, ale následovala zatáčka, kde se nedohodly, Lori šla doprava a klisna doleva. Po pádu Ameera, rozpumpovaná z rychlé jízdy, utekla. Jezdkyně je toho názoru, že se ji někteří jezdci snažili chytit, což klisnu spíše podpořilo k útěku. Lori Crawford VanZuyen jezdí vytrvalost osm let, klisnu si sama připravila. Podle jejích slov nikdy žádnou takovou kolizi nezažila. Za nalezení klisny nabízí 5 tisíc dolarů. Hledání v autech a na koních bylo marné, jisté naděje se upínají k profesionálnímu stopaři, zkoušely se i drony.

Poslední zpráva hovoří o tom, že se včera bílá klisna – pravděpodobně Ameera, pohybovala poblíž stopařova tábořiště, ale nedokázal se k ní přiblížit, aby jí nasadil ohlávku. Uplynul měsíc od jejího útěku. Závody byly jinak velmi dobře připravené, trasa perfektně značená, účastníci byli spokojení, bylo málo eliminovaných. Wickenburg je malé město v srdci Sonoranské pouště (260 tisíc km2) Arizony.

 

Zdroje: 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com