Zakladatelku vzdělávacích projektů Equikurzy, zaměřených na koně a osobní rozvoj, jejíž hlas (a v poslední době i tvář) znáte z mnoha dílů podcastu Nech se nést, vám jistě nemusím představovat. Kristýna Šmídová je výraznou osobností české koňařské scény a já jsem ji chtěla vyzpovídat už dlouho. Pojďme na to!
Kristýno, co o vás internet neprozradí? Je něco, co jste nikdy nezveřejnila, nemluvila o tom – a přitom by to v rozhovoru mělo zaznít?
To, co se o mně dá najít veřejně, je vždycky trochu zastaralejší verze mě samotné. Moje aktuální realita bývá pestřejší a divočejší. Své procesy sdílím s určitým odstupem – někdy proto, že potřebují dozrát, jindy proto, že je potřebuji sama zpracovat, a někdy je třeba na ně ostatní trochu připravit. Snažím se být maximálně autentická, ale jsou věci, které si nechávám jen pro sebe nebo je předávám pouze osobně, nikoli na sociálních sítích.
Ve své práci propojujete etický přístup k jezdectví s psychologií a energetickým léčením. Když vás sleduji online, zdá se mi, že kladete velký důraz na vzdělávání – že vám nestačí jen střípky informací, ale hledáte ucelené poznání. Hodně se vzděláváte?
Vzdělávání vnímám jako nikdy nekončící celoživotní proces, který mi neustále otevírá nové obzory. Často za ním vyrážím do zahraničí. V posledních třech letech to bylo například studium Equine Assisted Activities and Therapies, tedy terapií a aktivit s pomocí koní, dále Mindfulness Now Teacher Training, díky němuž jsem se stala certifikovanou lektorkou mindfulness, a aktuálně procházím certifikačním procesem v oblasti energetického léčení. Takový program zatím v Česku není, ale věřím, že se to brzy změní.
Myslím, že si vás veřejnost momentálně spojuje především s energiemi a komunikací se zvířaty – tedy s „ezo“ směrem. Dřívější Kristýna byla ale jiná. Jaká?
Velmi racionální. Ve všem jsem měla jasno, na všechno názor – a samozřejmě ten správný. Dnes se tomu spíš směju. Čím víc toho člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho vlastně ví.
Co vás změnilo?
Asi moje vlastní životní proměny. Vyzkoušela jsem si role, které jsem dříve neplánovala nebo dokonce odmítala, a získala tak spoustu zkušeností. To s sebou přineslo velkou dávku empatie, otevřenosti i pokory. Bohužel člověka k osobnímu rozvoji málokdy motivuje komfort, takže i já jsem si musela několikrát sáhnout na dno. Tenhle proces ale nejspíš nikdy nekončí – jedinou jistotou v životě je změna.
Pojďme ke koním – kam se momentálně posouváte se svým Jarinkem? A kam obecně směřujete ve své práci s koňmi?
S Jarinkem, tedy Gallardem, jsme prošli dlouhou cestu. Mám ho od jeho jednoho roku, dnes mu bude šestnáct. Byl to první kůň, kterého jsem připravovala úplně od začátku až do piaffy. Přestože jde o nedrezurního křížence slezského norika a andalusana, naučil se velké množství drezurních cviků ve velmi slušné kvalitě.
Postupem času jsem ale zjistila, že mě víc než ježdění naplňuje prostě s ním být. Uvědomila jsem si, že když jezdím, je to často víc o mně než o něm. Začala jsem vnímat jeho schopnost pracovat s energiemi – učil mě cítit, vnímat… a já ho začala opravdu „slyšet“. Upřímně někdy lituji, kolik času jsem za třicet let u koní strávila v sedle, místo abych s nimi jen byla.
Dnes s Gallardem tyto roviny objevujeme a prohlubujeme. Postupně se k nám přidávají i další koně u nás ve stáji JK Valtice a já se snažím tyto zkušenosti předávat dál. Vidím v tom obrovský smysl a naplnění.
Co od nás koně chtějí? A dá se ještě jezdit, když jim člověk začne opravdu naslouchat?
Základní potřebou koně je pocit bezpečí. Aby s námi chtěl spolupracovat, musí ho naše přítomnost uklidňovat, ne stresovat. Koně reagují na lidi různě – podle svých zkušeností i povahy. Sebevědomější jedinci snesou více tlaku, citlivější koně to ale může velmi rozhodit.
Dříve jsem se věnovala drezurnímu tréninku koní i jezdců. I když jsem vždy kladla důraz na jemnost, vadilo mi, jak málo jezdci své koně skutečně cítí. Proto jsem klasické tréninky opustila a snažím se lidem ukázat jinou cestu.
Ježdění jako takové nezavrhuji, ale je pro mě zásadní, aby s ním byl kůň v pohodě – fyzicky i psychicky. Svůj přístup nazývám „ježdění se souhlasem“. Neumím si představit, že bych koně nutila silou nebo ho tlačila do situací, ve kterých se necítí dobře. Věřím, že i bez nátlaku lze dosáhnout vysoké úrovně výcviku – jen to není cesta, která by odpovídala současnému nastavení jezdeckého sportu.
Vaše pojetí komunikace jako oboustranného dialogu – to nezní jako „ezo“, ale spíš jako etický trénink. Jaký je mezi těmito přístupy rozdíl?
Přesně tak – nejde o ezoteriku, ale o etický přístup ke koni jako k rovnocennému partnerovi. Odmalička nás učili, že kůň musí. Ano, v některých situacích – zejména z hlediska bezpečnosti – to platí. Ale pokud jde o naše sportovní nebo volnočasové ambice, kůň opravdu „nemusí“. To je čistě lidský konstrukt.
Já potřebuji, aby se mnou kůň chtěl spolupracovat a měl z toho dobrý pocit. Jinak mě to nenaplňuje. Zároveň se snažím stavět i zdánlivě „ezo“ témata na vědeckých základech – například prací s nervovým systémem. A přesto se někdy dostaneme do oblasti, kterou věda zatím nedokáže vysvětlit, i když její výsledky jsou velmi konkrétní a hmatatelné.
To se asi musí zažít, že?
Ano, vlastní prožitek je nenahraditelný. Proto se snažím tyto zkušenosti lidem zprostředkovat na kurzech a retreatech. Jakmile to člověk jednou zažije, už to nejde „nevidět“. Dotkne se to něčeho velmi hlubokého v nás a začne nás to volat dál. Je to krásný, i když ne vždy snadný proces.
Co byste ráda předala širší koňácké veřejnosti?
Především větší důraz na etiku v jezdectví a v managementu koní. Aby lidé skutečně rozuměli potřebám koní a uvědomili si, že i oni mají právo vyjádřit svůj názor. V mnoha situacích jim můžeme dát na výběr.
Neměli bychom se ke koním chovat jako k otrokům, ale spíš jako k jinému národu. Koně nám mohou výrazně pomoci v osobním rozvoji – jen jim k tomu musíme dát prostor.
Jaké máte plány do budoucna?
Mojí vizí je přiblížit energetickou práci běžnému životu. Například ve Velké Británii je součástí zdravotního systému a terapeuty doporučují lékaři i veterináři. Přitom tuto schopnost může využívat každý z nás – ke zmírnění bolesti, napětí nebo k harmonizaci sebe i svých blízkých.
Zároveň připravujeme další vzdělávací projekty v rámci Equikurzů. Naším cílem je posunout úroveň vzdělávání jezdců i trenérů a celkový welfare koní výrazně výš. Skládá se nám skvělý tým, takže věřím, že se nám to podaří.
Moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů! ✨
