Kristýna Maternová: „Největší překážky si člověk vytváří sám ve své hlavě.“

26. 11. 2021 06:00

Obrázky: 16

Autor: Gabriela Rotová Foto: Archiv Kristýny Maternové, Gabriela Rotová, Jaroslav Macháček Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 328 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Rozhovory s juniory nevedu zrovna moc často. Může to být ošemetné. Student druhého ročníku gymnázia je obvykle jen poupátko, co teprve začíná sbírat zkušenosti.:) To ale není případ Kristýny Maternové. Nejen, že v letošním roce dokázala již potřetí obhájit titul juniorského mistra ve Working Equitation a nějaké ty zkušenosti tedy už přece jen má, ale moc hezky se s ní i povídá. A to bez nadsázky! :)

Kristýno, letos jsi již počtvrté obhájila titul juniorského mistra WE s koněm Gin Tonic. Jaké jsou tvé plány na příští rok, pátý titul v řadě? :)

U koní jsem se už plánovat odnaučila, většinou to nedopadlo dobře. Je to hlavně tím, že nevlastním svého koně, ale koně si buď pronajímám, nebo si mě někdo vyhlédne a nabídne mi ježdění. Tím pádem se může kdykoliv stát, že daného koně přestanu jezdit, nebo jak se mi už párkrát stalo, před většími závody začne kulhat. Proto využívám pouze příležitostí, které se mi naskytnou. Se Šárkou Kopeckou budeme určitě pokračovat v naší spolupráci! Není to jen má trenérka, ale je to především moje velmi blízká přítelkyně, která mi obětuje maximum. Já jsem jí za vše, co pro mě dělá, neuvěřitelně vděčná. Spolu jsme samozřejmě o příští sezóně přemýšlely. Dlouho si slibujeme, že zkusíme s Gin Tonicem nějaké drezurní závody, abychom zjistily, jak bude v obdélníku hodnocen. Samozřejmě se chceme nadále věnovat disciplíně Working Equitation. Šárka s Gin Tonicem splnila kvalifikaci na mistrovství světa, což je úžasný úspěch. Také se Šárky stáj rozrostla o nového, ještě neobsednutého člena týmu a my doufáme, že půjde v GTho stopách. V drezurním světě nemám momentálně koně, se kterým bych se mohla účastnit drezurních závodů vyšší úrovně, tak uvidíme, jestli mi nějakého koně osud v budoucnu „nadělí“.

Takže žádný křišťálově jasný sportovní cíl?

Žádný cíl, jako například mistrovství Evropy, mistrovství světa nebo něco podobného, nemám. Jediné, co si přeji, tak abych se neustále zlepšovala a získávala zkušenosti od co nejvíce koní, trenérů a jezdců. Ráda se svezu na cizím koni a zkusím trénink s jiným člověkem, jelikož si vždycky najdu klidně i maličkost, která mi v budoucí práci může pomoci. Nikdy jsem v jezdectví neměla velké ambice, ba naopak, ze začátku jsem neměla v plánu závodit, jezdila jsem pouze pro zábavu. Časem se však naskytly příležitosti, které mi umožnily začít jezdit závodně. Každé závody, ať už drezurní nebo workingové, si moc užívám. Miluji tu atmosféru a lidi, které na nich potkávám. Samozřejmě mám vždy obrovskou radost, když ukořistíme nějakou tu stužku, ale stačí mi pouze dobrý pocit z jízdy. Přestože se aktivně účastním workingových i drezurních závodů, beru to stále jako zábavu a ne hon za mašlemi nebo co nejlepšími výsledky. Je to pro mě odreagování hlavně od školy a učení. Koně jsou součástí mého života, nikoli smyslem.

Máš vůbec ještě něco takového, jako je volný čas? Další doplňkové sporty?

Když jsem s jezdectvím začínala, tak jsem k tomu ještě tancovala Street dance. To šlo zvládat pouze 4 roky, než jsem začala jezdit závodně, protože jsem pak měla tréninky každý den, a to pro mě bylo velmi vyčerpávající. 2x 2 hodiny v týdnu tréninky tancování, 4x-5x v týdnu ježdění. V tu dobu jsem se připravovala na ZZVJ, takže jsem měla i skokové tréninky. Neměla jsem vůbec čas na kamarády a školu. Proto jsem se soutěžním tancem musela skončit. Momentálně žádný další sport aktivně nedělám, pouze ráda volný čas využívám k cvičení, běhu a posilování doma. Koně jsou opravdu náročný sport a je velmi důležité se neustále zpevňovat, abychom předešli například bolesti zad, nohou, kyčlí, ale také je to dobré na zlepšení fyzičky.

Ve své věkové kategorii můžeš být pro někoho už dnes inspirací. Určitě ale nic z toho, co jsi dokázala, nebylo zadarmo. Jak často a jak intenzivně trénuješ?

Jelikož druhým rokem studuji gymnázium, máme dlouhé vyučování a s testy i zkoušením nás opravdu nešetří, musela jsem lehce s tréninky zmírnit, abych měla na učení čas. Jezdím dva koně v různých stájích. Staka (majitelka Lenka Kučerová) právě stěhujeme na ustájení do Velkých Přílep k Havlíčkovým, kde plánuji mít i drezurní tréninky s Anetou Havlíčkovou. A samozřejmě trénuji i sama bez vedení. Tato kombinace mi naprosto vyhovuje, protože každý jezdec by si sám měl přijít na to, co na daného koně funguje, a ne se jen spoléhat na rady trenérů.

O víkendu mě mamka dováží až do Mutějovic, kde jezdím Gin Tonica, na kterém mě trénuje Šárka Kopecká, jeho majitelka. S ní mám tréninky spíše workingové na překážkách nebo trénujeme cviky, které nám ukázali na soustředění jezdci z Portugalska. S GT se vždy oba pořádně zpotíme, protože Šárinka nás opravdu nešetří :). Právě teď v listopadu nás čeká soustředění v Královickém dvoře s Corlosem Tomásem, což je jezdec a trenér z portugalské školy (Eschola Portuguesa de Antre Equestre). Jsem moc zvědavá, co nám poradí a jaké nové cviky nám ukáže, abychom se zase trochu zdokonalili.

A jak jsi s jezdectvím vůbec začala? Proč právě koně?

Koně jsem milovala už od malička. Vždy, když byla v okolí nějaká pouť, jediné, co jsem chtěla, byla jízda na koni. Rodiče mi museli zaplatit klidně i 5 jízd za sebou, protože jsem nechtěla slézt. I v pražské zoologické zahradě jsem měla svého oblíbeného poníka, na kterém jsem vždy jezdila. Zjednodušeně řečeno, jezdit na koni byl od malička můj veliký sen! Co si ještě pamatuji, mamka se tomu zpočátku trošičku bránila, protože je to přeci jen nebezpečný sport. Jednoho dne mě táta vzal do jezdeckého klubu, kde jsme jeli na vyjížďku okolím, a v tu chvíli jsem měla jasno. Už nebylo cesty zpět. :)

Oba rodiče jsou mi doteď obrovskou podporou a s čímkoliv potřebuji pomoct, tak mi pomohou. No a mamka, ta mě ještě donedávna vozila na každý trénink a byla tam se mnou třeba i 4 hodiny 4x v týdnu. Také mě doprovází na každých závodech. Workingové závody pomáhá i organizovat a to pak klidně do noci tiskne protokoly, plánky testů a připravuje vše potřebné. Další den často vstáváme velmi brzy ráno, abychom byly na závodech ještě před jejich zahájením. Má velmi náročnou práci ve zdravotnictví a o to víc obdivuji, jak vše stíhá. Samozřejmě bez ní bych vůbec jezdit nemohla, jelikož mi koně i platí. Jsem neuvěřitelně vděčná, za vše, co pro mě dělá! Obětuje mi spoustu času a je mi největší podporou i kritikem a vždy mě vrátí zpět nohama na zem. Pochvaly od ní slýchám málokdy, mamka je v tomhle ten nejpřísnější trenér :))), ale když už se na pochvalu dostane, mám slzy v očích, jelikož vím, že jsem si ji opravdu zasloužila. S mamkou máme myslím výjimečný vztah, jsme na sebe naprosto napojené a vlastně si nepamatuji, že bychom se někdy v životě pohádaly, nebo se jedna na druhou urazily.

Jak dlouho tedy jezdíš? 

Asi jako většina jsem začínala v jezdeckém klubu, kam jsem docházela jednou v týdnu. V tu dobu mi bylo asi osm let. Lekce jsem měla rovnou na velkých koních. Zde mě naučili pouze základy. Neměla jsem však sebemenší ponětí o tom, že existuje nějaké přilnutí, ohnutí, aktivita zádi, pružnost hřbetu a další vlastně základní věci, které by se podle mě měly učit už od samých začátků. Toto všechno mi ukázal až Jan Zamec s Markétou Zamcovou v ArtDressage Stable, kam jsem se z jezdeckého klubu přesunula. Tam jsem nějaký čas dostávala tréninky na skoro 2 metry vysokém starokladrubském koni jménem Alegra, který byl naprosté zlatíčko, ale při pohledu na nás se nikdo neubránil úsměvu, jelikož mi nohy sahaly sotva pod podsedlovou dečku.

Poté mi však Giuliana Blüml Ligas nabídla pronájem jejího plnokrevníka Láryho. Od té doby jsem začala jezdit opravdu aktivně, a to minimálně 2x v týdnu. Na trénincích jsem se naučila základní drezurní práci. Honza Zamec mi dal opravdu skvělou průpravu do začátků v drezuře. Láry byl kůň učitel, který mi nedal nic zadarmo. Nebyl to vůbec jednoduchý kůň, ale měl obrovské srdce, měl mě rád, nikdy by mi neublížil a já na něj dodnes vzpomínám v tom nejlepším. Také jsem se s ním zúčastnila mých prvních workingových závodů. V této stáji jsem následně měla v pronájmu koně Sama, který mi pomohl k mé první flotě, a ještě k tomu hned žluté.

Má cesta následně pokračovala do stáje JC Zájezd, kam jsme se přestěhovali s Giuli a jejími koňmi. Nabídla mi opět pronájem, tentokrát ale koně Raymonda. Musím říct, že snad neznám delšího koně, než je on. :) Mně v tu dobu bylo asi 11 let a vypadala jsem na něm spíše jako vosa na bonbónu. Zrovna byl přivezen po nějaké době z pastvin, jelikož mu to tam vůbec neprospívalo. Začali jsme tedy pracovat úplně od nuly. V tom nám pomáhala Adéla Neumannová, díky které jsme se společně naučili cviky do stupně S. Giuli mi půjčovala i ostatní své koně a dávala mi tréninky. Já si toho hrozně moc vážím, protože mě to určitě velice posunulo a získala jsem tak mnoho zkušeností. Ray byl ale první kůň, se kterým jsme ušli nějakou cestu, společně jsme se zlepšovali a pracovali na sobě. Jeho prodej jsem obrečela. Důvody ale absolutně respektuji a chápu.

Přesedlala jsem na dalšího plnokrevníka jménem Hobgoblin Rockboy (Hopík), který patří Gábině Břečkové. S ním jsem začala aktivně závodit v drezuře, a to ve stupni L, později S. Byl to velmi milý a pracovitý koník. Naše plány směřovaly i k MČR, na které jsme se úspěšně kvalifikovali. Bohužel těsně před mistrovstvím se Hopík zranil a my se ho tak nemohli účastnit.

Jednoho dne za mnou přišla Adéla Neumannová, má trenérka, a nabídla mi ježdění na jejím hřebci Edie 1. Popravdě se mi tomu nechtělo ani věřit! Absolutně jsem nechápala, co se to právě stalo :). Sen to ale nebyl a já tak začala trénovat na Edíkovi. Chvilku nám trvalo, než jsme si sedli a našli společnou harmonii. Je to opravdu pan kůň, který si nenechá do ničeho mluvit, neboť to umí lépe než já. :) Člověk musí najít správné čudlíky, ale nešlapat zbytečně na plyn. V době koronavirové pandemie nastal čas stěhování, a to do Makotřas. Adélka si zde ustájila všechny tři své koňské kluky a to Edíka, Heidekruga a Babylona. Začaly jsme fungovat jako parťačky. Půjčovala mi všechny kluky a trénovala mě na nich a já se o ně společně s její mamkou starala, když například pořádala nějaké soustředění. Byl to krásný pocit, vědět, že mi natolik věří a já jí za to jsem opravdu velice vděčná. Díky ní jsem si mohla vyzkoušet cviky jako piruety, série přeskoků, ale taky i piaf a pasáž. Moc ráda také vzpomínám na naše společné vyjížďky, kde jsme pasážovaly vedle sebe na louce, povídaly si a smály se. S Edíčkem byl náš plán sezóna 2020. Týden před prvními závody bohužel začal kulhat. Adél mi ale na poslední chvíli půjčila Heidekruga a v obdélníku jsme začali získávat moc hezké výsledky. Dokonce na MČR 2020 nám cinklo hezké čtvrté místo. Musím říct, že toto bylo nejlepší období v mém drezurním jezdeckém světě.

Vše ale jednou musí skončit a já přesedlala na Staka majitelky Lenky Kučerové. Teď nás čeká stěhování, a to do stáje EquiDressage. Je to velmi hezká a rodinná stáj, kde se nám moc líbí. Mou novou drezurní trenérkou bude tedy Aneta Havlíčková, která má za sebou také už spoustu drezurních úspěchů.

Ve Workingu jsme si zvykli vídat tě v sedle Gin Tonika, který je v majetku Šárky Kopecké. Jak tohle spojenectví vlastně vůbec vzniklo?

Pokud mám ve zkratce říci, jak jsem se dostala k Gin Tonicovi, tak to začalo asi před 5 lety na workingových závodech, kde jsem sedlala Samíka. Šárka Kopecká si mě vyhlédla pro svého španělského hřebce Colunguele (Kolíček), abych právě na něm začala WE aktivně jezdit. Po prvních společných závodech, které dopadly nad naše očekávání, jelikož jsme získali dvě 1. a jedno 3. místo, se na vyjížďce splašil a zranil si nohu. Šárinka mi potom nabídla na ježdění Gin Tonica. Nás dva si už asi dost lidí spojí, jelikož na závodech s námi opravdu není nuda. Projetý trail s břečťanem v hubě, ožírání všech překážek, motání si nožiček a jeho roztomilé vztekání je už u nás klasikou. Opravdu jsme si spolu sedli a myslím, že naše výsledky hlavně na mistrovstvích ČR a na mezinárodních závodech v Rakousku to jenom potvrzují. Tohle všechno bych však nikdy nemohla zažívat bez Šárinky. To ona GT většinu času jezdí a učí ho novým věcem. Dává mi tréninky a věnuje mi spoustu volného času. Někdo takový se opravdu velmi těžko hledá a já ani nedokážu slovy popsat, jak jsem za tuhle osůbku ráda! Příští sezónu se možná na pár závodech neobjevím v třídě P (pokročilý), ale v třídě Z (základní) s novým členem Šárky stáje a myslím, že se máme všichni na co těšit!

Jezdíš jen Working, nebo tě oslovují i jiné disciplíny?

Jezdím Working a klasickou drezuru. S Gin Tonicem se věnuji spíše Workingu. Drezurních závodů jsme se účastnili zatím pouze jednou a hned úspěšně za mašli. Snad příští sezónu ho budu moci předvést v obdélníku znovu. Drezuru jezdím s ostatními koňmi. Pokud mám ale mluvit o závodech, pár koní jsem zde už také vystřídala. Jako mou nejlepší drezurní sezónu považuji rok 2020, kdy jsem měla tu čest bojovat poprvé o přední příčky s Heidekrugem. Byla to pro mě opravdu obrovská zkušenost a také úžasný zážitek jezdit na takovém koni, a ještě k tomu v obdélníku na MČR 2020. Určitě na tuhle příležitost budu nadosmrti vzpomínat.

Prakticky každá dívka, jezdectvím byť jen lehce políbená, sní o vlastním koni. Tebe tahle představa neláká?

Když jsem byla malá, tak ano. Myslím, že každá malá holčička chce svého koníka. Ale čím jsem byla starší, tím víc si uvědomuji, jaká je to obrovská zodpovědnost. Teď jsem ve fázi, že vlastního koně opravdu nechci! Nestíhala bych to. Musela bych u něj být skoro každý den, a to si opravdu nemohu dovolit, jak kvůli škole, tak si chci najít někdy čas i na své kamarády a jiné zájmy. Hlavně jsem zastánce toho, že člověk se nejvíce naučí jezdit, když bude sedlat i jiné koně, a ne pouze jednoho. Každý kůň rovná se nová zkušenost, a to se mi mnohokrát potvrdilo.

Jezdecký vzor? Vzory?

Vyloženě jezdecký vzor nemám, ale velmi se mi líbí práce portugalských jezdců. Úžasní jezdci jsou například Vasco Mira Godinho, Goncalo Soares, Carlos Tomás, ale i Mihai Maldea z Německa.

Filosofie, podle které jezdíš a pracuješ s koňmi? Už něco takového máš? :)

Snažím se jezdit hlavně tak, abych nevadila a nepřekážela koni, a aby ho práce bavila. Snažím se každý trénink zaměřovat na něco jiného. Kdyby byl každý trénink stejný, nebavilo by to ani mě, ani koně. Snažím se mít také co nejjemnější ruku, nebo ji vůbec nepoužívat, jelikož když zkoušíme trénovat do master úrovně ve WE, musím koně ovládat pouze jednou rukou. Zde už musí být kůň opravdu naježděný pouze na sed, protože jinak by žádné piruety, přeskoky či překroky neudělal. V této úrovni sem zajela pouze on-line závody, jelikož na oficiální si ještě opravdu netroufnu. Na takovéto ježdění se zaměřují především právě portugalští jezdci, kteří si své jezdecké umění předávají z generace na generaci. V drezuře se snažím vlastně o to samé, akorát s oběma rukama. Chci, aby kůň šel od zádi, přes záda, měl příjemné přilnutí, hezky se ohýbal a byl ochotný pracovat. Zkrátka tak, abych věděla, že je spokojený a zapojuje správné svaly.

S kým trénuješ, s kým jsi trénovala?

Mými hlavními trenéry byli Jan Zamec a Markéta Zamcová, Adéla Neumannová, Šárka Kopecká a teď Aneta Havlíčková. Dále mě v začátcích trénovala Giuliana Blüml Ligas a skoky Václav Studnička. Na workingových soustředěních Tereza Slabá a portugalští trenéři. Můj jezdecký vývoj nevím úplně, jak detailně popsat. Do té doby, než jsem začala trénovat s Adélou Neumannovou, jsem se spíše zaměřovala pouze na správné používání pomůcek a na jednodušší drezurní cviky. Byla jsem malinká, neměla ještě ani pořádně sílu. Následně jsem se začínala učit těžší cviky. Jezdila jsem i více koní za den. Zkusila jsem si i najezdit chvilku obsednutého valáška. Až kolem 14-15 let, když jsem začala jezdit koně Adél, zkusila jsem si i ty nejtěžší cviky. A Working Equitation jsem se začala věnovat před 5 lety na úrovni Z a o rok později jsem si vyjela S a následně P. Především se snažím zlepšovat v třídě P (pokročilý), než se (doufám) posunu do třídy nejtěžší M (master), kdy vedete koně pouze jednou rukou. 

Rozumíš si s každým koněm? A s každým trenérem? :)

Asi jsem ještě nenarazila na koně, s kterým bych si nějak výrazně nerozuměla. Ale samozřejmě najdou se tací, se kterými si sednu více a jinými méně. Trochu problém mám pouze s kobylami. Jsou na mě až moc náladové, mají příliš svou hlavu a člověk je musí neustále k něčemu přemlouvat, což mě moc nebaví. Neříkám, že se takto chová každá, pouze porovnávám z mála, co jsem vyzkoušela. Preferuji tedy valachy a hřebce. Podle mě jsou více ochotní pracovat a neprojevují tolik svůj nesouhlas a momentální nálady. Jak jsem už psala, vystřídala jsem opravdu hodně koní, čímž jsem získala podle mého názoru docela dost zkušeností s koňmi různých plemen, temperamentu a věku. Ani na trenéra, se kterým bych si nerozuměla, jsem zatím nenarazila. Se všemi byla/je velmi příjemná spolupráce, každý mě něco naučil a předal. Má změna trenéra vždy byla zapříčiněna pouze stěhováním do jiné stáje, nikdy ne neshodou nebo nespokojeností. Všichni z nich odvádí skvělou práci a koním opravdu rozumí, což se podepisuje i na jejich výsledcích.

Vypadá to, že tě jen tak něco nerozhází! :) Narazila jsi vůbec někdy na nějaký opravdu velký kámen, o který bys na své cestě zakopla?

To naštěstí ne, všechny „kamínky“ se daly dříve či později překonat. Největší překážky si člověk dokáže vytvořit sám ve své hlavě. U koní se toto násobí, protože kůň je neuvěřitelně senzitivní zvíře. Vždy nasaje vaše momentální rozpoložení a podle toho se chová. Proto není dobré jezdit na koni, když máte hodně špatnou náladu nebo v sobě dusíte vztek… to vám kůň velmi rychle „nastaví zrcadlo“.

Největší sportovní zážitek?

Určitě mezinárodní závody WE v rakouském Zuckermantelhofu. Byly to mé první a zatím poslední závody mimo Českou republiku. Startovala jsem s Gin Tonicem ve stupni P v juniorské kategorii, proti jezdkyním z Německa a Rakouska. Tento výjezd jsem brala pouze jako zkoušku a zážitek s cílem dojet. V drezurním testu jsme s GT měli oba premiéru v küru a to hned při 35 stupních Celsia ve stínu. Úloha měla 8 minut! Tuto jízdu musím označit neskromně za naši osudovou, jelikož jsme oba byli maximálně soustředění a přesní. Bylo opravdu obrovské vedro, tak jsem po dojetí úlohy málem omdlela. Naše dobré pocity a dojmy po dojetí úlohy byly oprávněné, neboť jsme se po drezurním testu umístili na první příčce. Nikdo jsme tomu nemohli uvěřit. Byla jsem opravdu šťastná a pyšná na nás oba. Šárinka Kopecká i moje mamka neskrývaly slzy dojetí, což pro nás bylo „to nejvíc“. Další den se jel test ovladatelnosti. Kurz byl opravdu náročný a neobešel se bez chybiček, ale i tak jsme po tomto testu skončili na 3. místě. Poslední den nás čekal speed test (test rychlosti) a já věděla, že rozhodne o konečném pořadí. Přes noc však pršelo a kolbiště bylo celé pod vodou. Trému vystřídal strach, abychom někde neuklouzli nebo aby se GT nezranil. Jela jsem více na přesnost, abychom neshodili nějakou překážku a nedostali tak trestné sekundy. To se vyplatilo! Po sečtení všech bodů jsme skončili celkově na prvním místě a mohli jsme tak do ČR přivézt první zlato z mezinárodních závodů. Jsem neuvěřitelně vděčná za tento skvělý zážitek, a to hlavně lidem, kteří mi po celou dobu závodů pomáhali, ale samozřejmě i těm, kteří nám v ČR fandili a drželi palce. Opakuji, že nic z toho bych nemohla zažít, nebýt Šárky Kopecké, Gin Tonica a rodičů.

V testech působíš naprosto uvolněně. Víš, co je to tréma? :)

S trémou se moc často nepotýkám, závody chci dojet opravdu hlavně s dobrým pocitem. Mašle a umístění beru jako ocenění za dobře odvedenou práci a třešničku na dortu. A však na každém MČR mě nervozita trochu doprovází. Den před prvním testem nedělám nic jiného, než si opakuji úlohy, kurzy trailů a představuji si, jak je jedu. V den závodů toto všechno většinou odpadne. Jediné, co cítím, je nechuť k jídlu. Jsem schopná klidně celý den do startu nejíst. Mamka mě proto vždy vybaví džusem a hroznovým cukrem, abych měla aspoň trochu energie. :) Jakmile vjedu do kolbiště, už si vše pouze užívám, a to ať jedeme velmi precizně, nebo děláme chyby. Nějakou radu, jak se vyrovnat se stresem, bohužel nemám, ale každý by si měl uvědomit, že to jsou “pouze” závody a že o nic nejde. Musíte si to hlavně užít a ukázat, jak vám to sluší! A pokud to nejde zrovna podle vašich představ, stačí se usmívat, ať máte aspoň hezké fotky! :)

Jak by mělo podle tebe vypadat ideální soužití člověka a koně?

Podle mého názoru by to mělo vypadat tak, aby si každý laik řekl: “Vždyť jenom sedíš a nic tam neděláš, to je jednoduchý sport, to dokáže každý.” Toto bych nazvala ideálním soužití při ježdění. Aby vše vypadalo jednoduše, jezdec se nepral s koněm a on na oplátku ochotně pracoval. Myslím, že po tomto touží každý z nás koňáků, protože víme, že jezdectví je neuvěřitelně těžký, složitý a namáhavý sport. Každý kůň je jiný, má jiné problémy, nedostatky, kvality a je ke každé práci jinak ochotný. Když si ale s koněm sednete a najdete společnou cestu, která vám oběma vyhovuje, tak je to nádherný a nenahraditelný pocit!

Co ti koně dali a vzali?

Musela jsem skončit s tancováním, ale nelituji. Koně pro mě byli vždy přednější a kvůli častým tréninkům se Street dance už nedal časově stíhat. Chodila jsem domů opravdu hodně unavená, neměla jsem příliš energie na ostatní činnosti a povinnosti. Řekla bych, že je to to jediné, co mi vzali. Ale na oplátku mi toho spoustu dali. Nespočet zážitků, poznala jsem díky nim mnoho úžasných lidí, kteří se stali mými blízkými přáteli. Koně jsou pro mě hlavně forma odreagování. Vždy si u nich vyčistím hlavu, přijdu na nové myšlenky a nabijí mě energií. Práce s nimi mě opravdu moc baví a vím, že by bez nich nebyl můj život kompletní. Jsem schopná u nich strávit klidně celé dny. Člověk se neustále učí novým věcem a musí se posouvat vpřed. Udržuji se také díky nim v dobré fyzické kondici, jelikož je to opravdu namáhavý sport, kde je zapotřebí zpevnit celé tělo.

Životní sen?

S koňmi se chci pouze posouvat dál a neustále na sobě pracovat. Také se učit novým dovednostem. Cíl, jako na jaké závody bych se chtěla někdy dostat, nemám. Užívám si naše národní závody ve Working Equitation pod skvělým spolkem WEČR, kde je naprosto úžasná atmosféra, jezdci si nezávidí, podporují se a pomáhají si navzájem. Doporučuji všem, co váhají a hledají zajímavou a všestrannou disciplínu, které se chtějí věnovat.

Ráda bych ještě vyjela na nějaké workingové mezinárodní závody do zahraničí a v drezuře by bylo fajn zajet si úlohy ST… zkrátka uvidíme, co si pro mě osud ještě přichystal…

Mým snem je momentálně úspěšné složení maturity a pokračování ve studiu na VŠ. Vím, že mám před sebou ještě dva roky, ale ty utečou jako voda. 

Nejdůležitější pro mě však zůstává to, abychom byli celá rodina, moji blízcí zdraví a šťastní. To platí samozřejmě i pro koně!

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com