„Je hloupý jako osel," zní známé české pořekadlo. Osli jsou však na rozdíl od všeobecně přijímaného názoru velmi inteligentní stvoření. Dokážou se přizpůsobit téměř jakémukoli prostředí. Známá je jejich adaptace na horko a schopnost vyžít na chudé suché pastvě. Přirozeným habitatem oslů jsou totiž pouště a polopouště Afriky a Asie, ale i vysokohorské oblasti. Například osel africký je schopen vydržet i několik dní bez vody podobně jako velbloud a případný deficit je pak schopen dohnat vypitím velkého množství vody naráz, což je pro značnou část zvířat nebezpečné. Stejně jako většina jiných pouštních savců má také důmyslný systém chlazení, tzv. protiproudý výměník. Vydechovaným vzduchem v dýchacích cestách totiž ochlazuje cévy přivádějící krev do mozku. Což mu doslova umožňuje „zachovat chladnou hlavu". Podobnou funkci pak mají i dlouhé oslí uši. Velké množství drobných kapilár totiž vyzařuje přebytečné teplo do okolí. Izolaci proti teplotním výkyvům pak poskytuje hustá srst, která na rozdíl od koní nelíná postupně, ale po částech. Z oslů pak v době línání doslova odpadávají cáry srsti.
Extrémní přizpůsobivost těchto zvířat dokládá i příklad oslů domácích. Výzkumy na zdivočelých domácích oslech totiž ukazují, že v různých prostředích vytváří osel domácí různá sociální uspořádání. V chudších pouštních habitatech jsou to spíše teritoria, naopak v prostředí bohatší pastvy je to pak harémové sociální uspořádání s pevnými svazky a hierarchií. Můžeme se domnívat, že vliv na tuto charakteristiku může mít právě domestikace, ale ukazuje se však, že podobné znaky vykazuje i asijský osel. To trochu vrhá stín na domněnku, že socialita u koňovitých je druhově specifický znak. Mimochodem, domácí forma osla má původ v oslu africkém, nikoliv asijském, který nikdy nebyl domestikován. Je to pravděpodobně z toho důvodu, že osel asijský je velmi plaché, nervózní a temperamentní zvíře, zatímco africké osly nerozhází skoro nic. Asijský osel je také spíše potravním specialistou, což je při domestikaci vždy na překážku.
Tento kriticky ohrožený druh koňovitých čítá ve volné přírodě populaci pouhopouhých 200 dospělých jedinců. Obývá Eritreu, Etiopii a Somálsko. Osel africký je od asijského snadno rozlišitelný. Je vyšší s mnohem delšíma ušima, rovnoměrně pískově zbarvený a má pruhované „podkolenky". Obdobně jako zebry má každý osel svůj osobní vzor podkolenek. Možná proto je některými autory považován za blízkého příbuzného zeber. Kromě toho může mít i charakteristický ramenní kříž. Osel africký je pravděpodobně tvořen dvěma poddruhy, oslem somálským (E. a. somaliensis) a oslem núbijským (E. a. africanus), který je považován za vyhynulý a je z největší pravděpodobností předkem domácí formy osla.
Přestože osel africký je dokonale přizpůsoben životu v poušti, dochází v uvedených oblastech k extrémnímu vysušování a klesá tak počet vodních zdrojů, což je nebezpečné zejména pro laktující klisny. Skýtá to však nebezpečí i pro teritoriální hřebce, kteří tvoří teritoria zejména kolem vodních zdrojů. Osel africký má totiž stejný sociální systém jako zebra Grévyho. Nedostatek vody je navíc umocňován kompeticí s dobytkem místních pastevců. Další ohrožení pro populaci osla somálského představuje lov těchto zvířat pro medicínské účely. Kosti údajně léčí tuberkulózu a podobné neduhy. Posledním významným nebezpečím je možnost křížení s domácími osly, k čemuž pravděpodobně již dochází. Navíc politická nestabilita daných oblastí k situaci také nepřispívá. Určité snahy o ochranu tohoto druhu byly již uskutečněny. V Etiopii byly založeny dvě rezervace zaměřené na ochranu oslů afrických. V záchranném plánu pro tento druh je pak zahrnuto i studium populační dynamiky. Do výzkumu je mimo jiné zapojena i Zoo Liberec.
Osel africký je v zajetí chován poměrně hojně, celková světová populace v zajetí čítá zhruba 150 jedinců. Jedinci v zajetí jsou však potomci pěti zvířat chycených v Somálsku a dvanácti dovezených z Etiopie. Zvířata jsou tedy inbrední a jejich genetická variabilita klesla při 25 letech chovu v zajetí na 85 % oproti divoké populaci. Přestože např. u koní Převalského se inbreeding nijak výrazněji neprojevil, zdá se, že příbuzní kříženci osla afrického vykazují vyšší úmrtnost hříbat. Osla somálského můžeme najít v Zoo Liberec, kde je nejpočetnější a nejzajímavěji složené stádo, ale i ve Dvoře Králové a v Ústí nad Labem.
Osel asijský je klasifikován jako ohrožený. Jeho populace čítá asi 8 500 dospělých jedinců, areál druhu je sice rozsáhlý (od jižní části Mongolska až po Ukrajinu), ale značně fragmentovaný, a navíc osel asijský vykazuje vysokou úmrtnost hříbat a mladých koní. Do dospělosti přežije sotva čtvrtina populace. Hlavní nebezpečí představuje ztráta původního habitatu, lov a kompetice s dobytkem. Rozšíření také limitují vodní zdroje, ačkoliv bylo pozorováno, že osel africký je schopen se k vodě prohrabat až půl metru hluboko.
Asijský osel má kratší uši než osel africký, široký hřbetní pruh a bíle zbarvené břicho a končetiny (bez pruhování) kontrastující vůči pískově zbarvenému hřbetu. Všeobecně je rozlišováno pět poddruhů osla asijského. Kulan (E. h. kulan), džigetaj (Equus h. hemionus), khur (E. h. khur), onager (E. h. onager) a již vyhynulý ašdari (E. h. hemippus), ten bývá občas uváděn jako samostatný druh. Starší zdroje pak rozdělují asijského osla na dva druhy – onagera a khura a v rámci nich pak vyčleňují jednotlivé poddruhy. Rozeznání jednotlivých poddruhů je obtížnější než u zeber, nejspolehlivějším znakem je podíl bílé a pískové barvy.
V kontrastu ke kiangovi osel asijský vytváří spíše jen malé skupinky. Hřebci mohou buď bránit teritoria, která jsou menší než u oslů afrických, nebo mohou naopak bránit harém. Harémové sociální uspořádání bylo pozorováno hlavně v oblastech se zvýšenou predací vlky.
Osel asijský se v českých zoo až na pár kusů kulana prakticky nechová, nejblíže je chovné stádo ke spatření v Zoo Berlín.
Málo dotčeným druhem oslů je kiang, čítající populaci okolo 70 000 zvířat. Centrem výskytu jsou stepi Tibetské náhorní plošiny. Kiangové byli pozorováni až ve výšce 5 700 metrů nad mořem. Kiang je ve starší literatuře zmiňován jako mezičlánek mezi koňmi a osly, odtud i jeho jiný název poloosel. Vzhledově je opravdu na půl cesty mezi koněm a oslem. Je velký, uši jsou krátké, barva hřbetu je tmavě hnědá velmi výrazně kontrastující vůči bílému břichu a končetinám. Hříva je dlouhá, stejně jako ocas, který není na rozdíl od zbylých oslů jen chomáčem žíní. Hřbetní pruh je tenký. Okolo kopyt je pak tmavý kroužek.
Kiang se zpravidla dělí do tří poddruhů – kiang východní, západní a jižní. O chování kiangů se toho příliš neví. Kiang je extrémně plachý a podmínky tibetské náhorní plošiny často příliš drsné pro případný výzkum. S největší pravděpodobností však vykazuje podobný sociální systém jako osel africký, tzn. hřebci vytváří teritoria a klisny pouze nahodilá společenství bez pevných vazeb a hierarchie. Skupiny však mohou být příležitostně v období výskytu bohaté pastvy extrémně velké čítající až 500 jedinců. U kiangů byla podobně jako u zeber pozorována sezonní migrace, avšak značně nepravidelná. Svou plachost si kiang udržuje i v zoo, přesto je u nás chován, můžeme ho najít např. v Zoo Praha či Zoo Brno.
Z mnoha nejrůznějších druhů koní, kteří se proháněli stepí v minulosti, přežily do současné doby pouze dva druhy, z nichž jednoho zachránil člověk v hodině dvanácté.
Kůň Převalského je nejbližším žijícím příbuzným našich koní, nikoliv však jeho předkem, jak tradovaly starší teorie. Jiná hypotéza naopak považovala koně Převalského za zdivočelou formu domácího koně. Pravda je spíše taková, že kůň Převalského a divoký předek domácího koně spolu sdíleli stejné prostředí a tu a tam se i plodně křížili a možná dali vzniknout některému z mongolských plemen koní, ale jinak se kůň Převalského významněji na vzniku koně domácího nepodílel. Pomineme-li hypotézy, na základě kterých jsou jednotlivá plemena domácího koně potomky několika poddruhů (či druhů) divokého koně (viz předchozí seriál), je nejpravděpodobnějším kandidátem na předka domácích koní tarpan (Equus ferus), neboť podle nejnovějšího názoru je podivuhodná variabilita plemen domácích koní dána pouze výsledkem cílené plemenitby.
Tarpan bývá rozdělován na tarpana západního – lesního (E. f. sylvestris) a stepního (E. f. ferus), a tarpana východního (E. f. przewalskii), s tím, že kůň Převalského byl v minulosti považován za východní poddruh tarpana a nikoli za samostatný druh, jako je tomu teď. Kůň domácí je pak nejčastěji považován za potomka lesní formy tarpana, byť někteří autoři soudí, že žádný lesní tarpan neexistuje a jedná se spíše jen o populaci stepní formy tarpana zatlačenou na okraj areálu.
Ať už je tarpan kdokoli, vyhubili jsme si ho sami. Největšího rozšíření dosáhl v pleistocénu, ale poprvé byl podrobněji popsán až v roce 1774 J. F. Gmelinim. Odtud také pochází jeho jiný název Equus gmelini. V té době byl tarpan již na ústupu. Poslední tarpan pak ve volné přírodě uhynul kolem roku 1890. Jednalo se o ukrajinskou klisnu, která si během pronásledování při pokusu o její odchyt zlomila nohu. Definitivní vyhynutí tarpana bylo pravděpodobně způsobeno kombinací destrukce původního habitatu s rozvojem zemědělství, jeho lov jako škodné zvěře a křížení s domácími koňmi. Vůbec poslední žijící jedinec (valach, a možná dokonce jen kříženec) pak nakonec uhynul v Zoo Moskva v roce 1909.
Okolo roku 1920 si však profesor Tadeusz Vetulani z Poznaňské univerzity „všiml", že v okolí Bělověžského pralesa se potuluje stádo malých koníků nápadně podobných tarpanovi. Měli nejen podobnou velikost a šedou barvu, ale dva z nich dokonce i světlejší zimní srst. S vysokou pravděpodobností byli tito tzv. polští konici přímými potomky kříženců domácích koní (Equus caballus) a tarpana, jelikož toto bylo pravděpodobně centrum jejich posledního výskytu. V roce 1930 pak Vetulani zahájil projekt, ve kterém se pokusil se zpětným křížením vyšlechtit zpátky původního tarpana. Křížil spolu jedince s podobnými znaky a v brzké době opravdu dokázal vyšlechtit koně, který se původnímu tarpanovi velmi podobá s výjimkou stojaté hřívy. Nelze říci, že by polský konik byl skutečně tarpanem, lze jej spíše označit za přímou spojku mezi divokým a domácím koněm.
Téměř v tu stejnou dobu však probíhal obdobný projekt i v přednacistickém Německu. V roce 1930 se bratři Heckovi ze Zoo Mnichov pokusili zpětným křížením znovu vzkřísit tzv. německého tarpana. Křížili zejména islandské a gotlandské koně s koněm Převalského, jehož krev měla údajně probudit ze „spánku" geny divokých předků v genomu koní domácích. Později byla též přimíchána i krev polského konika. Němci totiž polovinu stáda z Bělověžského pralesa ukradli a převezli do Německa jako válečnou kořist. Nesmyslný projekt (z potomků prostě nelze vyšlechtit předka) byl financován nacistickou vládou a podílel se na něm dokonce i Herman Göring. Dal vznik novému plemeni tzv. Heck pony, který je sice vzhledově podobný tarpanovi, avšak na rozdíl od polského konika s ním geny nesdílí.
Obě plemena, jak Heck pony, tak polský konik, byla po válce téměř na pokraji zániku. Většina stáda totiž byla v průběhu okupace Mnichova na konci války snědena hladovějícím obyvatelstvem. Populaci konika se však podařilo zachránit z pouhých 15 zbývajících kusů, jejichž potomci dodnes žijí polodivoce v Bělověžském pralese.
Konika chová Zoopark Chomutov, Heck pony je potom k vidění v mnichovské zoo.
Kůň Převalského měl do nedávné doby přídomek ve volné přírodě vyhynulý. Ještě v 19. stol. však obýval rozsáhlý areál ve střední Asii, poté ale jeho početnost vinou člověka značně poklesla. Nese jméno generála Převalského, avšak nikoliv proto, že by jej objevil, ale proto, že do Evropy dovezl kůži, na základě které byl roku 1881 kůň Převalského popsán. Až teprve v roce 1899 se lovcům podařilo ulovit první živá hříbata (dospělí členové harému byli zpravidla vybíjeni, neboť je nebylo možné chytit) a transportovat je do Evropy.
Z odchytů se tak do zajetí dostalo 54 jedinců, z nichž se však pouze 12 úspěšně rozmnožilo. Poslední úspěšný odchyt pak proběhl roku 1946 v Mongolsku, v chovu se však uplatnila pouze jediná klisna. Současná populace koně Převalského je potomkem těchto 13 jedinců. Poslední divocí koně byli spatřeni ve volné přírodě v roce 1968.
Do Čech byli tři koně Převalského dovozeni díky profesoru Bílkovi v roce 1921 a dali základ pozdějšímu chovu v pražské zoo. Po druhé světové válce zůstala pouze dvě chovná stáda, jedno v Zoo Praha a druhé pak v Mnichově. Genetická základna koně Převalského se tak značně zúžila. V roce 1959 pak byla Zoo Praha pověřena vydáváním plemenné knihy. Navzdory ne příliš růžové situaci se koně Převalského nakonec podařilo nejen zachránit, ale dokonce i vrátit do volné přírody pomocí procesu reintrodukce. V současné době populace čítá asi 1 872 jedinců, zhruba tři sta pak obývá volnou přírodu Mongolska.
Koně Převalského jistě není třeba popisovat, je však zajímavé, že od standardního vzhledu se mohou někteří jedinci odchylovat např. narezlou srstí či poléhavou hřívou. Někteří badatelé proto soudí, že do krve koně Převalského byla přimíchána krev koně domácího.
Vedle pražské zoo je možné koně Převalského navštívit i v Brně, Chomutově či ve Slatiňanech.
Zlaté pravidlo „krmit málo a často“ je mantrou každého výživáře. Pro koňský žaludek je to ideální p...
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
