Jak koně a skot mění krajinu, v níž se celoročně pasou? Pětiletý výzkum vědců z Aarhuské univerzity sledoval, jak pohyb velkých býložravců, intenzita pastvy a rozmístění infrastruktury ovlivňují strukturu vegetace, zarůstání otevřených stanovišť i jejich reakci na extrémní sucho.
Výsledky této studie ukazují, že působení koní nelze redukovat pouze na spásání porostu. Selektivní pastvou, sešlapem a nerovnoměrným využíváním prostoru vytvářejí mozaiku rozdílných mikrostanovišť a mohou se stát účinným nástrojem péče o biodiverzitu. Studie zároveň přináší praktické podněty nejen pro ochranářské projekty, ale také pro běžný management koňských pastvin.
Evropská krajina prochází výraznými změnami. Mnohá otevřená a polootevřená stanoviště, která byla po staletí udržována pastvou, sečením, pohybem velkých býložravců nebo tradičním zemědělským hospodařením, postupně zarůstají keři a stromy. Jde o přirozený proces ekologické sukcese. Z hlediska ochrany přírody však může být problematický tam, kde vede k úbytku světlých a otevřených biotopů, na něž jsou vázány specifické druhy rostlin, bezobratlých, ptáků i dalších živočichů.
Otevřená krajina přitom není ekologicky méně hodnotná jen proto, že v ní nepřevládá les. Řada organismů potřebuje nízkou vegetaci, osluněná místa, lokálně narušovaný půdní povrch, přechody mezi vysokým a nízkým porostem, rozptýlené keře, vyšlapané stezky nebo místa obohacená trusem velkých zvířat. Právě takovou prostorovou a strukturální rozmanitost mohou vytvářet velcí býložravci včetně koní, pokud je jejich přítomnost součástí promyšleného a dlouhodobě řízeného managementu krajiny.
V evropské ochraně přírody se v posledních letech stále výrazněji prosazuje koncept trofického rewildingu, tedy obnovy ekologických procesů prostřednictvím živočichů, kteří svým způsobem obživy a prostorovým chováním ovlivňují fungování celého ekosystému. U velkých býložravců přitom nejde pouze o odstraňování rostlinné biomasy. Selektivní pastvou, pohybem, sešlapem, narušováním půdního povrchu, odpočinkem i nerovnoměrným ukládáním trusu mění strukturu vegetace, rozložení živin a dostupnost mikrostanovišť pro další organismy.
Koně mají v těchto systémech specifické postavení. Dokážou využívat rozsáhlé otevřené plochy, spásat travní porost velmi nízko a opakovaně se přesouvat mezi preferovanými místy pastvy, odpočinku, napájení a kálení. V krajině tak vznikají plochy s rozdílnou výškou a hustotou vegetace, intenzitou sešlapu i zásobou živin. Tuto prostorovou heterogenitu mechanické sečení vytváří jen v omezené míře. Při společné pastvě se skotem se účinky obou druhů mohou vzájemně doplňovat, protože se liší ve výběru potravy, způsobu spásání i využívání jednotlivých částí území.
Využití koní při obnově a dlouhodobém udržování otevřených stanovišť přitom není nové ani v české ochranářské praxi a naši čtenáři jsou o výsledcích zdejších projektů pravidelně informováni. Dánská studie však tento přístup posouvá od popisu výsledného stavu k podrobnější analýze procesů, které za proměnou vegetace stojí. Zaměřila se zejména na to, jak pohyb zvířat, intenzita využívání jednotlivých míst a rozdílný pastevní tlak ovlivňují prostorové uspořádání porostu i jeho reakci na změny podmínek.
Výzkumný tým z Aarhuské univerzity po dobu pěti let sledoval koně a skot v lokalitě Mols Laboratory. Zvířata se celoročně pohybovala na oploceném území o rozloze přibližně 120 hektarů, kde jejich využívání prostoru nebylo řízeno běžným střídáním pastevních dílů. Vědci zaznamenávali jejich pohyb pomocí GPS obojků a údaje o přítomnosti zvířat následně porovnávali s vývojem vegetace. Ten hodnotili mimo jiné prostřednictvím satelitních dat a vegetačního indexu NDVI, který zachycuje množství a fotosyntetickou aktivitu zelené vegetace.
Jedním z nejdůležitějších poznatků dánského výzkumu je, že zvířata krajinu nevyužívala plošně a rovnoměrně. Nechovala se jako „živé sekačky“, které by porost upravily všude stejně. Naopak si vybírala určité části krajiny intenzivněji a jiným se věnovala méně. Tím vznikala mozaika silněji a slaběji spásaných ploch.
Právě tato nerovnoměrnost je ekologicky velmi cenná. Jednotně posečená nebo jednotně spasená plocha může být přehledná z pohledu člověka, ale biologicky často nabízí méně možností. Naproti tomu mozaika nízkých trávníků, vyšších porostů, okrajů keřů, vyšlapaných míst a méně využívaných částí vytváří různá mikrostanoviště. Ta mohou využívat odlišné druhy rostlin a živočichů.
Koně i skot v dánském projektu preferovali spíše otevřené travnaté plochy než hustý les. V často využívaných částech krajiny pastva a sešlap snižovaly množství rostlinné biomasy a zpomalovaly nástup keřů a stromů. Jinými slovy: přítomnost velkých býložravců pomáhala udržovat otevřený charakter ploch, které by jinak rychleji zarůstaly.
Na první pohled se může zdát, že velký býložravec je prostě velký býložravec. Dánský výzkum ale ukazuje, že koně a skot nejsou z ekologického hlediska zaměnitelní. Oba druhy mohou v době dostatku preferovat podobná místa, ale při nedostatku potravy se jejich chování více liší. Začínají využívat jiné části krajiny a jiné zdroje potravy.
To je velmi důležité. Pokud v krajině působí více druhů velkých býložravců, jejich účinky se nemusí jen sčítat, ale mohou se doplňovat. Každý druh má jiný způsob pastvy, jinou tělesnou stavbu, jiný způsob pohybu, jinou potravní strategii a jiné chování v prostoru. Skot může jinak pracovat s vyšší vegetací a vlhčími místy, zatímco pro koně je typická schopnost vytvářet nízko spasené travnaté plochy a pravidelný pohyb po určitých trasách.
Z hlediska biodiverzity je tato rozdílnost výhodou. Rozmanité využívání prostoru může vést k pestřejší struktuře vegetace a tím i k větší nabídce stanovišť. Pokud chceme obnovovat krajinu prostřednictvím pastvy, není tedy podstatný jen počet zvířat, ale také druhové složení a způsob, jakým zvířata krajinu skutečně využívají.
Když kůň spásá porost, neovlivňuje jen výšku trávy. Ovlivňuje také konkurenční vztahy mezi rostlinami. Některým druhům pomáhá tím, že omezí vyšší a konkurenčně silnější vegetaci. Jiným naopak uškodí příliš intenzivní pastvou. Sešlap může vytvářet drobné narušení půdy, které potřebují některé rostliny ke klíčení a někteří bezobratlí k životu. Trus dodává živiny a představuje mikrostanoviště pro specializované druhy hmyzu.
Z hlediska běžného pastevního managementu mohou vyšlapané plochy, rozdílná výška porostu nebo nerovnoměrné využívání pastviny působit jako známka nedostatečné péče. V ochranářsky zaměřené pastvě se však tyto jevy posuzují v širších souvislostech. Základním předpokladem zůstává bezpečnost zvířat, přiměřené zatížení plochy, omezení eroze a kontrola výskytu toxických rostlin či nebezpečných terénních nerovností. Cílem ale nemusí být souvislý, výškově jednotný porost. Naopak právě různorodá struktura vegetace může zvyšovat ekologickou hodnotu stanoviště.
Při přírodě blízké pastvě se proto nehodnotí pouze míra spasení porostu. Podstatné je, zda činnost zvířat vytváří mozaiku mikrostanovišť s rozdílnou výškou a hustotou vegetace, zpomaluje zarůstání ploch dřevinami tam, kde je cílem zachovat otevřený charakter krajiny, a podporuje prostorovou i druhovou rozmanitost porostu.
Jedním z prakticky významných zjištění dánské studie je vliv člověkem vytvořených prvků na prostorové chování zvířat. Koně i skot vyhledávali okolí přístřešku výrazně častěji než ostatní části sledované plochy, přičemž u koní byl tento efekt obzvlášť silný. Přítomnost přístřešku tak ovlivňovala nejen jejich pohyb, ale také rozložení pastevní aktivity, sešlapu a doby strávené v jednotlivých částech území.
Pro chovatelský i ochranářský management je tento poznatek zásadní. Umístění přístřešku, napajedla, krmného místa, solného lizu nebo vstupu do oplocení není pouhým provozním detailem. Tyto prvky vytvářejí centra zvýšené koncentrace zvířat a určují jejich pravidelné přesuny. V jejich okolí proto zpravidla roste intenzita sešlapu, narušení vegetace i ukládání trusu, zatímco vzdálenější části plochy mohou zůstávat využívány podstatně méně.
Stejný princip platí na běžné koňské pastvině i v projektech přírodě blízké pastvy. Rozmístění vody, krmiva, přístřešku a průchodů významně ovlivňuje, kde se budou zvířata zdržovat a kudy se budou pohybovat. Infrastrukturu je proto vhodné plánovat s ohledem na požadované rozložení pastevního tlaku. Jejím promyšleným umístěním lze omezit přetěžování citlivých míst, podpořit využití méně navštěvovaných částí plochy nebo naopak cíleně zvýšit sešlap tam, kde je součástí managementového záměru.
Výzkumníci se zaměřili také na reakci sledovaného systému na klimatický extrém, především na výrazné sucho v roce 2018. Vegetace na intenzivněji využívaných plochách během sucha zaznamenala největší pokles, po návratu příznivějších podmínek se však zároveň obnovovala rychleji. Silnější reakce na narušení tedy nebyla nutně známkou dlouhodobého poškození, ale byla spojena s poměrně rychlou následnou regenerací.
Tento proces souvisí s ekologickou resiliencí, tedy schopností systému vyrovnat se s narušením a obnovit své základní funkce a strukturu. Nejde pouze o to, nakolik je vegetace vůči suchu odolná v jeho průběhu, ale také o rychlost a rozsah její obnovy po odeznění stresu. V podmínkách klimatické změny nabývá tato vlastnost na významu, protože krajinné systémy budou častěji vystaveny suchu, teplotním extrémům, přívalovým srážkám i dalším výkyvům. Strukturálně pestrá vegetace tvořená rozdílnými typy porostu a mikrostanovišť může na takové změny reagovat různoroději než prostorově i druhově uniformní stanoviště.
Studie současně zachytila výraznou reakci vegetace na snížení početnosti velkých býložravců, k němuž po suchém období došlo přibližně o dvě třetiny. Po oslabení pastevního tlaku se zvýšila celková „zelenost“ území, tedy množství aktivní zelené vegetace zaznamenané prostřednictvím indexu NDVI. Výsledek potvrzuje, že intenzita pastvy zásadně ovlivňuje množství biomasy i prostorovou strukturu porostu. Pro dlouhodobé zachování otevřených stanovišť proto není důležitá pouze přítomnost velkých býložravců, ale také taková úroveň jejich početnosti, která odpovídá stanoveným managementovým cílům.
Pro jezdeckou veřejnost je toto téma podnětné i tím, že představuje koně v roli, která bývá v běžném chovatelském a sportovním prostředí často přehlížena. Kůň není pouze sportovní či rekreační partner nebo předmět chovu, ale také velký býložravec, jehož pastevní chování, pohyb a selekce potravy mohou významně ovlivňovat strukturu vegetace i celkový charakter stanoviště.
Vhodně nastavená extenzivní pastva proto může sloužit jako účinný nástroj managementu krajiny. Koně mohou přispívat k udržování otevřených stanovišť, zvyšovat prostorovou a výškovou členitost porostu a vytvářet podmínky pro organismy vázané na nízkou vegetaci, osluněná místa nebo lokálně narušený půdní povrch. Při společné pastvě s dalšími druhy velkých býložravců, například se skotem, se navíc mohou jejich rozdílné potravní preference a způsoby využívání prostoru vzájemně doplňovat.
Samotná přítomnost koní však ekologický přínos nezaručuje. Nadměrné zatížení plochy, dlouhodobý sešlap bez možnosti obnovy, hromadění živin nebo nevhodně řízená pastva na citlivých stanovištích mohou vést k degradaci vegetace, erozi a ochuzování druhové skladby. Výsledný vliv pastvy proto závisí na početnosti zvířat, délce a načasování pastevního období, charakteru lokality, dostupnosti vody a krmiva, skladbě porostu i průběžném vyhodnocování změn prostředí. Ekologicky přínosná pastva není spontánním výsledkem přítomnosti býložravců, ale důsledkem dlouhodobě promyšleného managementu.
Při debatě o rewildingu a celoroční pastvě je nutné zdůraznit jednu věc: návrat přírodních procesů neznamená, že zvířata ponecháme bez odpovědnosti a péče. I v přírodě blízkých projektech musí být zajištěno welfare zvířat. To zahrnuje dostatek potravy, vody, prostoru, možnost úkrytu, zdravotní kontrolu, sledování tělesné kondice, prevenci utrpení a odpovědné řízení početnosti stáda.
Právě rovnováha mezi přírodními procesy a odpovědným managementem rozhoduje o tom, zda podobný projekt bude přínosem. Pokud je zvířat málo, nemusí být vliv na vegetaci dostatečný a krajina začne zarůstat. Pokud je zvířat příliš mnoho, hrozí přetížení porostu, eroze, nedostatek potravy a zhoršení welfare. Úspěch tedy nestojí na romantické představě „nechat přírodu být“, ale na odborném sledování a promyšleném řízení.
Z hlediska chovatelů koní je to dobře srozumitelné. I běžná pastvina vyžaduje pozorování. Je třeba sledovat výšku porostu, stav půdy, výskyt jedovatých rostlin, kondici koní, dostupnost vody, kvalitu oplocení a sezónní změny. Rozdíl je jen v měřítku a cíli: u rewildingových projektů nejde pouze o výživu koní, ale také o vývoj celé krajiny.
Většina chovů samozřejmě nebude součástí projektu zaměřeného na obnovu přírodních procesů. Poznatky podobných studií však mohou být dobře využitelné i v běžné chovatelské praxi. Pastva totiž nepředstavuje pouze pobyt koně venku nebo ekonomicky výhodný zdroj krmiva, ale složitý systém vzájemných vztahů mezi zvířaty, vegetací, půdou a způsobem využívání prostoru.
Chovatel může ovlivňovat jeho fungování rozdělením pastevních ploch, střídáním intenzity jejich využívání, vhodným načasováním odpočinku porostu i umístěním vody, přístřešku, sena nebo průchodů. Význam má rovněž zachování určité strukturální rozmanitosti. Z hlediska biologické rozmanitosti nemusí být cílem výškově jednotný a plošně stejně spasený porost. Ekologicky cenné mohou být také okrajové zóny, přechody mezi různými typy vegetace, méně využívané části nebo mozaika porostů rozdílné výšky, pokud současně neohrožují zdraví a bezpečnost koní.
Strukturální pestrost však nelze zaměňovat za nedostatečný management. Výskyt toxických rostlin, dlouhodobě rozbahněná místa, nadměrné zatížení plochy, eroze nebo zanedbané okolí napajedel nepředstavují přírodě blízký způsob chovu, ale známku nefunkčního pastevního systému. Kvalitní management pastvin proto vychází z pravidelného sledování stavu porostu a půdy, vyhodnocování pohybu zvířat a průběžného přizpůsobování režimu aktuálním podmínkám.
Evropská krajina bude v následujících desetiletích čelit souběhu několika zásadních tlaků: změně klimatu, pokračujícímu úbytku biologické rozmanitosti i proměně zemědělského využívání půdy. Zatímco některá otevřená stanoviště ohrožuje intenzivní hospodaření, jiná zanikají v důsledku opuštění tradiční pastvy a následného zarůstání. Velcí býložravci proto mohou představovat významný nástroj péče o krajinu – nikoli jako univerzální náhrada mechanických zásahů, ale jako živá součást procesů, které otevřená a polootevřená stanoviště po staletí utvářely.
Dánský výzkum zároveň ukazuje, že působení koní nelze redukovat na prosté odstraňování rostlinné biomasy. Koně ovlivňují krajinu výběrem potravy a stanovišť, pravidelnými přesuny, sešlapem, narušováním půdního povrchu i nerovnoměrným ukládáním živin. Vzniká tak prostorově členitá mozaika více a méně spásaných ploch, míst s rozdílnou výškou vegetace i lokálně narušených stanovišť. Právě tato heterogenita může vytvářet podmínky pro širší spektrum rostlin a živočichů. Při společné pastvě se skotem se navíc mohou rozdílné potravní preference a způsoby pohybu obou druhů vzájemně doplňovat, a tím dále ovlivňovat vývoj vegetace i tempo zarůstání.
Pro jezdeckou veřejnost je to důležité připomenutí, že kůň nikdy neexistuje odděleně od prostředí, v němž jej chováme. Každá pastvina je současně krmnou plochou, životním prostorem zvířat i součástí širší krajiny. Odpovědně řízená pastva, která respektuje potřeby koní, únosnost stanoviště i stanovené ochranářské cíle, proto může přesahovat hranice běžného chovu. Může přispívat k udržení otevřených biotopů, obnově strukturální rozmanitosti vegetace a zachování ekologických procesů, které z evropské krajiny na mnoha místech postupně mizí. Její skutečná hodnota však nevzniká samotnou přítomností koní, ale promyšleným propojením welfare zvířat, znalosti lokality a dlouhodobého vyhodnocování výsledků.
Použitá literatura a podklady
Kristensen, J. Å., Buitenwerf, R., Berti, E., Hansen, O. L. P., Schowanek, S. D., Ejrnæs, R., Hansen, M. D. D., Olsen, K., Normand, S., Svenning, J.-C. Space-use by feral cattle and horses shapes vegetation structure in a trophic rewilding area. Ecological Applications, 2026, 36(1), e70170. DOI: 10.1002/eap.70170.
