Klinika s Charlotte Dujardin: práce s mladým koněm

19. 10. 2015 05:00

Obrázky: 5

Autor: The Horse Magazine Foto: Roz Neave Rubrika: Teorie ježdění Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Kateřina Lipinská, Jindřiška Marvanová Počet přečtení: 10091 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Charlotte Dujardin není jen jedničkou v drezurním ježdění, ale má zjevně i trenérský dar. Zápisky z její kliniky v Austrálii jsou jednoznačně jedny z nejužitečnějších materiálů, jaké můžeme přinést. O to přínosnější, že řeší problémy, které dobře známe. Abychom vás nezahltili, rozdělili jsme je na dva díly. Tento první je věnován práci s mladým koněm.

Autor textu: Chris Hector, foto: Roz Neave

Musím přiznat, že z lekce s Charlotte Dujardin jsem měl trošku obavy. V poslední době totiž zaznamenávám snahu ze špičkových drezurních jezdců vytvářet „celebrity". Kdysi seriózní debata o drezuře a to dokonce i na Global Dressage Forum ustoupila kamsi do pozadí a spíše než o jezdectví a o koních se vedly diskuze o „životě". Obával jsem se, že i tato superstar drezurního světa bude inklinovat k tomu, že seriózní práci záměrně převede do odlehčené podoby tak, aby se publikum pobavilo.

faMoje obavy byly ale naštěstí neopodstatněné. Ačkoliv i zde se objevilo několik pokusů oživit atmosféru pomocí starých otřepaných vtipů. Pro jistotu je zde uvedu pro případ, že jste jediní, kdo neví, proč se říká Charlottě „Edwina" a Carlovi „Velký táta". Je to proto, že když Charlotte začala jezdit, držela ruce strnule v závodní pozici, a díky tomu vznikla přezdívka „Edwina", což je vlastně zkomolenina jména Střihorukého Edwarda. Charlotte zase na oplátku začala říkat svému učiteli Carlovi „Velký táto", a to při každé příležitosti. V podstatě je to zábavný příběh, ale když ho slyšíte po patnácté nebo po dvacáté...

Charlotte má mnoho silných stránek, především pak chladnou hlavu při soutěžích, přirozenou rovnováhu, empatii, a velmi dobře vyvinutý smysl pro detail. Charlottino až vášnivé soustředění se na detaily se promítá do toho, že se snaží dělat i zcela obyčejné a jednoduché věci perfektně. Je velmi přísná, neříká svým studentům, jak jsou skvělí, spíše naopak.

Práce s mladým koněm podle Charlotte: přechody a přechody

A jako vždy při takovýchto příležitostech, atmosféra vůbec nepůsobila dojmem „běžné lekce". Čtyřletá kobylka Bloomfield Fürstin Romance Lilah Nieuwlandové se opravdu moc snažila a Charlotte ji podporovala:

vs„Je tady hodně rušno, proto se snaž jen o to, aby si tvá kobylka trénink užila, podpoř ji. Posil její sebedůvěru, dovol jí, aby se podívala, co se děje, poplácej ji po krku. Nesnaž se ji za každou cenu držet na přilnutí, kulatou a nesnaž se o pozici dopředu a dolů, teď to není bezpečné. Jen udržuj kontakt a počkej, než se uvolní."

Charlotte asistovala její první mentorka, britská jezdkyně a rozhodčí, Judy Harvey, která zdůraznila: „Drezurní koně nejsou koně policejní. Když budou chodit jako vojáci, bez emocí, bez šťávy, nebude to dobré."

„S mladými koňmi nepracujte příliš intenzivně," zdůrazňovala Charlotte, „obvykle pracuji s většinou koní podobného věku jen 20 minut. Krok, klus, cval, na přilnutí, narovnání. Požadujte po nich jednoduchou práci, uvolněný klus, jednoduchý cval, pracujte na kontrole, ovladatelnosti a reakcích na pomůcky. Tím začněte. Po koních většího rámce, jako je například tento, toho vyžaduji dokonce méně, protože se rychleji unaví."

Judy varuje: „Vídáme báječné tří- a čtyřleté koně. Všichni si sice velmi dobře vedou v soutěžích mladých koní, ale také jsou až příliš často dost vystresovaní. Jestliže chceme, aby jejich kariéra byla dlouhá, měli bychom se o ně řádně starat, a to se vším všudy."

vasRomance se rozhodla stávkovat a pokusila se trochu vzepnout. Charlotte se zasmála: „To je na čtyřletých zábavné, vzrušení z toho, že budou zlobit. Ona se ale jen bojí, dodej jí sebedůvěru, uvolni se a dovol jí, aby se také uvolnila. Zahoď tušírku, pohlaď ji, ona na to přijde, uvolní se a začne lépe pružit."
„Se čtyřletými koňmi je třeba udělat během tréninků stovky, tisíce přechodů! Přechody totiž nutí koně vnímat jezdce a posilují ho. A když se narovnáš a budeš se dívat před sebe, budeš schopná s ní pracovat daleko lépe."

Ale ne jakýkoli přechod. Musí to být přechod dopředu a dokulata.
„Tohle byl opravdu nepovedený přechod, tvojí vinou. Toto je případ, kdy je třeba pochválit koně a pokárat jezdce. Tvým úkolem je vzdělávat mladého koně, ale ty jedeš, jako by to byl již hotový drezurní kůň. Až jednou uvidíme tohoto koně v budoucnosti dělat špatné přechody, viňte Lilah."

Přechody z klusu do cvalu se dočkaly také kritiky...
„Toto je parkurový přechod, naskočení do cvalu z lehkého klusu. To je švindlování!" Jezdkyně přešla zpět do klusu: „Další nesprávně provedený přechod, nepovedlo se ti koně zakulatit a vyšlápnout dopředu, neměla jsi dost rytmu, jen jsi zatáhla za otěže. Zakulacený, dopředný pohyb bez ztráty kontaktu, tak má vypadat přechod. Už nechci vidět žádné nečisté přechody, nebuď líná!"

„Lilah by měla věnovat většinu času při výcviku práci na základních přechodech a to do doby, než je bude zvládat bez toho, aby kůň zvedal hlavu. Musíš být na sebe přísná, Lilah. Ptej se sama sebe... Bylo to dostatečně dobře provedené? Ne. Takže znovu."

vs„Když jsem předevčírem poprvé viděla Lilah, klisna jí klusala neuvěřitelně pomalu, na závodech by určitě ztratila body za kmih. Když mi navíc řekla, že je klisna příliš vznětlivá, opravdu mne to odrovnalo. Musím přiznat, že dnes je to o mnoho lepší. Když lidé jezdí mladé koně, mají většinou tendenci jezdit je pomalu. Je ale nutné jezdit tyto koně dopředu a je to mnohem lehčí, než je neustále držet zpátky."

Trénink pokračoval, ale stále to byly přechody, na které Charlotte kladla důraz... „Co si myslíš o tomto přechodu?"
„Zvedla hlavu..."
„A udělala jsi něco, aby byl tvůj přechod provedený dobře? Ne! Musíš být přísná a pořádně každý přechod projet. Udělej přechod dopředu do kroku, zůstaň zpevněná, nezkracuj si otěže, šidíš to. Měla bys myslet na to, aby „kývla" krkem dolů. Přilož holeně, zapruž dolů, udrž ji kulatou a přejdi dopředu do klusu. Ano, to je ono!"

Nyní bylo Romanci nabídnuto vytažení: „Vidíš, jak se chce protáhnout? Proto na začátku nemusíme řešit vytažení, za deset, patnáct minut se koně sami chtějí vytáhnout a uvolnit."

Poznámky překladatele

Trošku jsem váhala, zda si může někdo jako já dovolit něco dodávat ke slovům samotné Charlotte Dujardin, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o kliniku a tudíž nebyl příliš prostor k rozvádění myšlenek a delšímu vysvětlování, snad to nebude ke škodě věci. Tohle jsou totiž tak cenné rady, že si zaslouží víc pozornosti a ne jen rychle přelétnout očima. Pokusím se tedy zdůraznit ty nejdůležitější myšlenky.

Myšlenka první: Drezurní kůň není robot, zejména ten mladý. Setkala jsem se s tím u spousty renomovaných drezurních trenérů a dalo by se to shrnout do věty: „Ať si vůbec nezvyká, že může zvednout hlavu a dívat se okolo, jinak toho bude zneužívat." Je přirozené, že se mladý kůň, ať už ze strachu nebo ze zvědavosti, zajímá, co se děje okolo. Naším cílem je samozřejmě jeho pozornost přenést výhradně na nás a naše požadavky. Pokud to ale budeme dělat „za každou cenu", budeme potřebovat silné pomůcky a výsledkem bude otupení koně, tenze a ztuhnutí, což časem vyústí buďto v rezignaci (která se odrazí i na celkové ztuhlosti), nebo v otevřený protest. Podpořit koně, jak radí Charlotte Dujardin, neznamená, že ho necháme dělat si, co chce, ale že ho budeme korigovat citlivě a hlavně, postupně. On si časem na tréninkovou i závodní rutinu přivykne.

Myšlenka druhá: Větší kůň (nebo kůň s výraznějším pohybem) není kůň silnější. Lidé si často mylně myslí, že když je kůň narostlý, je silnější a snese víc práce. Neuvědomují si, že jeho tělo uvnitř proto není zralejší než u jeho menších vrstevníků a naopak, jeho větší váha pro něj představuje ještě větší zátěž. Stejné je to i s koordinací, která je pro ně (podobně jako u lidí) mnohem obtížnější. Podobně matoucí je i kůň, který je obdařený dobrým, výrazným pohybem. Působí dojmem, že se hýbe s velkou energií a silou, a tudíž může pracovat víc. Jenomže to, že se tak hýbe přirozeně, neznamená, že to pro něj není namáhavé. Nemusí se tento pohyb učit, ale je pro něj stejně fyzicky náročný jako pro koně, kterého to učíme. Při stejném tréninku a stejných požadavcích bude mladý kůň s výrazným pohybem unavený dříve než kůň, který se přirozeně pohybuje úsporně.

Myšlenka třetí: Správně provedené přechody jsou alfou a omegou ježdění mladého koně. Přechody zlepšují rovnováhu a sebenesení koně. Mladý kůň, přirozeně na předku, se přitom učí pracovat se svým tělem, zlepšuje se mu koordinace, posilují se svaly. Přestává se opírat do ruky, aktivuje zadní nohy a přenáší svou váhu vzad. Jak zesiluje a zlepšuje se mu rovnováha, přestává potřebovat k vyvážení krk, proto ho může nést klidný, uvolněný a vyklenutý. To vše za předpokladu, že přechody provádíme správně. Ale co to je? Charlotte to příliš nevysvětlovala, protože jezdkyně zjevně věděla jak, jen se trochu šetřila, ale já to rozvedu. Pro mladého koně s váhou na předku je snazší se buď při přechodu opřít do ruky jezdce - stejně jako když my se při zvedání z křesla opřeme o opěradlo (v případě, že je kůň méně citlivý na tlak udidla v hubě), nebo si pomoci vyvážit se hozením krkem a hlavou nahoru. Pokud dáváme špatné pomůcky, toto chování podporujeme a namísto aby se kůň těchto berliček zbavoval, si je fixuje. Ty špatné pomůcky jsou vspředevším zastavování tahem za otěže nebo škubáním. Zatáhnu - a kůň vytvoří protitah a opře se. Škubnu - koni vyletí hlava nahoru ještě víc, aby se vyhnul bolesti. Prověsím otěže, hlava jde opět vzhůru, protože kůň ztratí rovnováhu a navíc čeká škubnutí ve chvíli, kdy se otěž opět napne.

Pokud chci, aby se kůň naučil provádět přechody celým tělem, musím být schopna i své pomůcky dávat ne rukama, ale celým tělem, především sedem a váhou, zatímco ruka udrží klidné, nezměněné přilnutí a nikam nezatáhne. Zároveň mám v pohotovosti pružící prsty, které zavibrují, pokud kůň projevuje snahu z přilnutí utéci nebo se do otěže zavěsit. Je naprosto normální, že zpočátku to koni nepůjde a bude své berličky hledat. Neznamená to, že je něco špatně, přechodů je potřeba provést stovky, než se naučí je provádět v rovnováze.

V přechodech dolů Charlotte zmiňuje ještě jednu důležitou věc - vždy je potřeba provádět přechod „dopředu". Tedy bezprostředně poté, co kůň zareaguje na pomůcku, již musíme být krok před ním a sedem a holení podpořit, aby zadní nohy i v pomalejším chodu energicky vyšláply pod tělo. V opačném případě kůň „zapíchne" předek a zadní nohy zůstanou za ním, dosáhneme tedy pravého opaku toho, co jsme chtěli.

 

Příště navážeme Charlottinými radami zkušenějším koním a pokročilejším cvikům. Nicméně i tam opakovaně narazíme na chyby v základech, především na koně, kteří se snaží převzít vedení a zůstávají za holení.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 14.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com