Když se jezdec o koně po kariéře postará…

22. 11. 2021 06:00

Obrázky: 8

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: archív autorky a spolupracovníků Rubrika: Péče o koně a Ustájení Počet přečtení: 1379 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Pomóc, můj kůň už není jezdecký! Pokud vás tato situace nepotkala, možná na vás čeká hned za příští životní zatáčkou. Víte, jak si s ní poradíte? Jen málokdo si pořizuje jezdeckého koně s tím, že jezdit nebude. A proto úraz, který koně vyřadí ze sportu (a nebo „jen“ z hobby ježdění), přináší po doléčení jedno obrovské dilema: co dál? Nechat si koníčka doma jako sekačku zahrady někteří majitelé zvládají. Ale platit sekačce ustájení? To už je snesitelné jen pro málokoho.

Nenechte se mýlit – oni i koně doma „něco“ stojí. Ne že ne! A navíc hraje velkou roli dřina kolem, kdy v určitých letech každý kus navíc na večerním pocitu po namoženém těle poznáte… :) Ale přece jen častější dilema „co s předčasným důchodcem?“ vídáme v ustájeních. Někteří lidé pohybující se na závodní scéně berou koně tak trošku jako… nechci napsat sportovní nářadí, protože by se jistě zvedla vlna odporu ze strany sportovců, milujících své koně jako své děti. Zkusím napsat „…jako nutnou polovici týmu k výkonu sportu“. Zní to lépe? A vystihuje to podstatu problematiky – tedy fakt, že sportovec na svého parťáka musí naložit břemeno vlastní potřeby soutěžit? A co se stane, když kůň zestárne? Nebo se zraní? Takže polovina týmu je „mrtvá“? Obětuje se tým celý?

Koně si nechám­…

Zůstat s koněm ve sportovní stáji, pakliže je kůň definitivně ze sportu vyřazen, je pro většinu majitelů jediného koně těžké. Nejen finančně. I psychika trpí, když všichni kolem trénují, závodí a žijí sportem, který toužíte dělat i vy. Jenže jste odsouzeni k procházkám na ruce… O něco jednodušší to má majitel nepojízdného koně v hobby stájích, i když i tam jezdecký tlak ze všech stran většinou bývá znát. Snad jen ustájení plné důchodců dokáže majiteli „sekačky“ nepřipomínat, oč přišel…

Ti, co mají koně doma, to z tohoto úhlu pohledu mají nejjednodušší. Pokud se přestanou pohybovat v prostředí tréninků a závodů, nepotkávají ani lidi ze sportovního světa – a snáší tak ztrátu milovaného sportu snáze.

Úplně nejjednodušší je nepojízdného koně prodat. Je sprosté, nebo naopak normální něco takového udělat? A najde se dost nadšenců (bláznů?), kteří se na vlastní náklady a vlastními silami dostarají o koně, který „se rozbil“ předešlému majiteli?

Prodej, darování, uspání – těžké volby

Pokud se majitel rozhodne koně neutratit, ale léčit, neznamená to ještě, že si ho po ukončení léčby ponechá. Dost majitelů uvede koně do stavu, kdy může posloužit jako společník jinému koni nebo jako sváteční vozítko nenáročnému jezdci – a poté ho pošle s čistým svědomím do světa. Jde-li o mladší ročník koníka a bezproblémovou povahu, většinou se tito koně dobře zabydlí v nové rodině a v nové stáji, kde ještě dlouhá léta spokojeně žijí. Mají šanci najít si toho svého „pravého“ člověka, který jim zajistí krásný koňský důchod…

Co když jde ale o koně ve vyšším věku? Třeba i přímo o důchodce? Nebo koně sice mladšího, ale velmi specifického povahou? Takoví se špatně přehazují do jiných rukou a jejich osud již tak šťastný nebývá, bohužel… Možná si teď říkáte, že jsem použila sloveso „přehodit“ ošklivě. Že je příliš citově zabarvené, takže vlastně čtenáře navádím, jak má takovéto darování či prodej vnímat… Jenže, ruku na srdce, copak zvíře, které vám spoustu let sloužilo, nemá nárok na nějakou tu emoci? Opravdu stačí zraněného koně zaléčit a poslat dál, abych měl klidné spaní? Nebylo by ve skutečnosti humánnější staré či zmrzačené zvíře rovnou uspat, když se o něj nemohu nebo nechci starat? Jsou to těžké otázky a ještě těžší odpovědi. Protože každá situace je specifická a nikdo nechodíme v botách druhých lidí…

I zdravý starý kůň potřebuje více péče než kůň mladý. Má větší nároky na množství odpočinku. Pokud nemá ve stádě dost prostoru pro nerušené ulehnutí kdykoli potřebuje, začne být unavený a následně se může rapidně horšit vše na těle i duši, co by při kvalitní péči vydrželo o něco (příp. o hodně) déle…

Mnoho vážně zraněných koní vyžaduje speciální nadstandardní péči doživotně. Ale i „obyčejně“ starý kůň je náročný na finance, je-li mu věnována zvýšená péče a není-li pouze přívěsek stáda, který se musí nějak proživořit zbytkem dní… Pokud předem vím, že nutnou vyšší péči nemohu dlouhodobě poskytovat, je, nebo není zodpovědnější neléčit, ale uspat? Je dávání šance na nový život u důchodců a bolavých koní po zranění vůbec humánní? To jsou dilemata v životě koňáka, že­…? A co člověk, to jiné vnímání těchto citlivých věcí…

Vytrhnout koňského důchodce na sklonku života z prostředí, na které je zvyklý, a břemeno stáří a zvýšené péče předat cizímu člověku, je vysoce citlivá věc, kdy veliký rozdíl hraje i to, zda očekáváme, že se pečovatel postará za vlastní finance, nebo za naše.

Ať už je nebo není v souvislosti s nejezditelnými koňmi adekvátní sloveso „přehodit“ (zodpovědnost, péči, financování), měli bychom s těmito situacemi zacházet s obrovskou rozvahou a zodpovědností. Uvědomujme si, prosím, že odstartovat bolavému koni tyto majitelské přehazovačky je morálně velmi sporné a v řadě případů odsuzujeme sami sebe ke špatnému spaní. Ano, všichni jsme slyšeli pohádkově zázračné příběhy, kdy dobrosrdečný chovatel vykoupil cizí zvíře, aby mu nezištně poskytl šťastný domov až do konce koníkových dní… Těchto příběhů má každý koňák v rukávu dost a dost, většina vypravěčů v nich hraje roli onoho lidského dobroděje. Jenže kolik takových dobrých skutků za život běžný koňák v reálu vykoná? Kolik mu peněženka vykonat dovolí? A kolik koní běžnému koňákovi za život projde rukama? Početní nepoměr, že…?

Bohužel statisticky výrazně větší pravděpodobnost je, že kůň, který změnil na stáří majitele (nebo kůň po zranění) nemění domov naposledy. Ze zkušeností stovek koňáků je zřejmé, že ani dodatky ve smlouvách nemají ve skutečnosti sílu prodaného koně ochránit… Uvědomujme si při každém prodeji, že riskujeme minimálně to, že nejezditelný kůň, ke kterému nového majitele nepoutají společně odžité roky, bude vnímán jako „však on ty děti odvozí, vždyť je na hřbetě ani neucítí…“, nebo ještě lépe „vždyť ho jezdíme jen o víkendu a chodíme jen na půl dne a moc necváláme!“. V horším případě je po čase (někdy překvapivě krátkém) ve hře kamion směr Polsko…

Všichni víme, že větší dávku empatie projevujeme prioritněji milovaným bytostem. Proto je snazší pečovat o SVÉ nemocné, než o cizí. Nakládat práci koni, který je jedním z mnoha, jde lépe než koni srdcovému, jedinečnému, milovanému…

Ze závodníka pečovatelem

Složit veškeré ambice k nohám svému nemohoucímu koni a z role jezdce-závodníka přejít k roli „pouhého“ pečovatele je obrovsky složitá, těžká věc pro lidi, kteří sportem opravdu žijí. Odsoudit takového člověka, pokud koně prodá, daruje nebo uspí, je první reakce většiny milovníků koní. Dá se to ale reálně skloubit dohromady? Zůstat u sportu a přitom převzít zodpovědnost za vysloužilá zvířata? Má na to peněženka normálních lidí? Má na to morálka současného jezdeckého a dostihového sportu?

Každý bychom měli mít jasno už při koupi koně, jak se zachováme v situaci, až se jezdecké zvíře změní na chovance Ústavu pro dlouhodobě nemocné. Jistě, životní situace se mění a nikdy nevíme, kam nás život zavane, ale základní povědomí o vlastním nastavení v těchto situacích bychom si měli hned na startu ujasnit. A abych nepsala jen ze svého pohledu, zkusila jsem na ožehavé téma promluvit s těmi, kteří tohle dilema mají za sebou. Jak se s ním poprali? Jak tuto Sofiinu volbu ustáli ve vlastních očích? A jací lidé to vůbec jsou – normální, běžní smrtelníci, nebo musí být při penězích více než většina, aby mohli své koně důstojně dochovat do samého konce?

Jako první jsem se zeptala Ludmily Slavíkové, kterou mnozí znáte coby vtipnou ilustrátorku a majitelku specifického ryzáka Zrzečka, o kterém napsala nejedno veselé povídání. Většinou mívala v domácí stáji kolem šesti koní. Jak je to dnes?

Lído, jsi parkurový jezdec tělem i duší, od dětství se svými koňmi závodíš, máš na kontě spoustu umístění a proskákala ses v domácích podmínkách do stupně S. Právě ale prožíváš těžké období, kdy ti většina koňského osazenstva stáje zestárla, někteří odešli za duhový most, jiní jsou zdravotně nároční na péči – napadlo tě někdy odložit je, abys měla místo na mladé sportovní naděje? (…a nezavraždi mě, prosím, za tuhle otázku! :D)

Nebudu lhát, napadlo. Mnohokrát. Ale nikdy jsem to nedokázala udělat. Vždycky, když se to ve mně začalo mlátit, pokaždé převážil pocit, že to tomu koni dlužím, postarat se o něho do konce. Že je to takové moje „děkuju“ za všechny ty roky strávené v sedle na jeho hřbetě.

Jakou roli hrají finance? Jsi bohatá? :)

Myslím, že člověk nemusí být vůbec Rotchild, aby se dokázal postarat o svoje staré koně. To je totiž ta největší mýlka, a taky úplně nejčastější argument, kterým se ospravedlňují lidi, jako „že by to klidně tomu koni dopřáli, ale bohužel na to z rozpočtu finančně nemají“. Přitom dokud byl kůň pojízdný a ta prdel na něm vozit šla, tak se měsíčně ty částky platily, ať už závody, tréninky, nové vybavení, a na to ty lidi finančně měli. A když už na koni jezdit nejde, najednou už se jim ta ruka nad tou peněženkou šprajcuje. Je to o prioritách a životních hodnotách. Třeba pokud můžu mluvit konkrétně za sebe, tak z platu, který je jen kousíček nad minimální mzdou (hluboce, ale opravdu hluboce pod mzdovým průměrem) živím tři koňské důchodce. Protože peníze, které bych jinak utratila jinak, utrácím takhle. Tohle je každého svobodná volba. Neznám, co to je chodit ke kadeřnici, na wellness, ke kosmetičce, na nehty… Neznám, co to je, chodit pravidelně jíst do restaurací (vlastně neznám, co to je pravidelně jíst :)), oblečení mám všechno víc než 10 let staré (když už se mi rozpadají rifle tak, že prosvítá spodní prádlo, tvrdím, že je to retro) a neznám slovo dovolená. Kam, Lído, letos pojedeš? Tam, kde slunce nesvítí. Jako za nějakou exotikou? Ne, do prdele. :) A i když brblám, kudy chodím, a nikdo z přátel mě jinak nezná, než že mám od rána do večera připomínky k darmožroutům, nikdy bych ve skutečnosti ani na moment nezauvažovala nad tím, že bych si pořídila extra účes za dva litry, když za ty dva litry mám MSM pro starou babičku na čtyři měsíce. Ale zase, tohle člověk musí mít takhle nastavené každý sám uvnitř sebe. A nikdo nemá právo soudit druhého za to, že si radši nechá udělat nový nehty.

Je pro člověka v poměrně mladém věku těžké skončit s jezdectvím (pokud by k tomu došlo) nikoli vlastním rozhodnutím, ale prostým faktem, že boxy obsadili staroušci?

Je to strašně moc o vnitřním nastavení člověka. Pro mě to bylo (je) obrovsky těžké v tom smyslu, že když 25 let žijete sportem, plánováním závodů, plánováním tréninků, milujete to a fakt tím žijete… a najednou je před vámi volný víkend, všichni vaši kamarádi a známí jedou na závody, a vy zůstáváte doma… a jdete místo výjezdu namazat na nohu Tenazym, rozmíchat jedné herce Equipalazone, druhé herce Ventipulmin a v mezičase nakapat třetí herce do oka Maxitrol a Atropin s rozestupem 10 minut… S pocitem, že minimálně dalších 10 let nebude líp, protože „naprosto-k-hovnu-nevyužitelnej-kůň“ žije v průměru 30 až 50 let. :D

Pomůže vrhnout se jiným směrem, pořídit si nový koníček?

Určitě to pomůže hodně. Do mého života třeba vstoupili psi. Původně pořizovaní ke koním, jako společníci na vyjížďky. V té době jsem netušila, že těch vyjížděk ze sedla moc nebude, a že nakonec ze mě bude čistokrevný pejskař-pěšák, vláčený denně x kilometrů po lese na stopovačce. A na tomhle příkladě je krásně vidět, jak člověk míní, ale osud mění. Vždycky jsem si třeba myslela, že lidi, co jezdí po psích výstavách, jsou vesměs divní a šáhlí. Že chlap česající pudla s růžovou sponkou musí být orientovaný naopak. A že ty lidi jsou celkově divná sorta. A že „tam já bych nevlezla, ani kdyby mi mířili zezadu samopalem na hlavu“. Vlastně ani nevím, jak jsem se ocitla na té první. Dalo by se říct, že nedopatřením. Kamarádka, která mi měla moje psy předvádět, nakonec nemohla, takže mi nezbylo, než zapít Lexaurin třema panákama Božkova, a vlézt do toho kruhu sama. No a najednou jsem zjistila, že život není jen o „oxer vzadu o 2 díry vejš a dorovnat“. A že přátelé, úžasné zážitky, emoce a adrenalin jsou i jinde. Tak jsem změnila názor z: „výstavy nikdy a jen přes mou mrtvolu“ na: „tak dobře, ale jen občas a v rozumné dojezdové vzdálenosti“. Jak jsem se ocitla se psem na mezinárodní výstavě v Srbsku, netuším… :D

Bude Lída Slavíková stále Lídou, i když se pomaličku stáj vyprázdní? Nebo nevyprázdní…?

Přestože každému na potkání říkám, jak už se neuvěřitelně těším, až nebudu mít koně, že si pořídím auto bez střechy, dům na pláži a vyspím se někdy ráno třeba i do půl sedmý! :D … tak nemyslím, že vyprázdní. Jsem fatalista a věřím na osud. Věřím v to, že všechno je tak, jak má být. Že určité etapy v životě přicházejí a mají smysl, i když ten smysl třeba v tu chvíli nevidíme. Třeba jen proto, abychom zkusili i něco jiného. Věřím, že můj budoucí sportovní kůň si mě „najde“, až bude ten správný čas.

Vlaďka Šebková

Vlaďko, mám tě zafixovanou jako silnou, cílevědomou ženskou, která v čemkoli, co dělá, chce vyniknout, je ctižádostivá a cílevědomá, jde si za svým bez ohledu na názory okolí a umí zatnout zuby, když schytá ránu. Také mám pocit, že jsi obrovsky soutěživá. Jak takový člověk naloží s koňmi, když končí s jezdeckým sportem?

Celkem dobře jsi mne vystihla. Nejsem nijak zvlášť emočně založená, pokud na něco slyším, tak jsou to logické argumenty. Což znamená, že pokud mám na něco konkrétní názor, tak se ho snažím prosadit. Pro dobrý výsledek jsem ochotná hodně udělat, dřít, nicméně jsem také připravená přijmout prohru.

Ano, přesně tak tě vnímám. Jak k takové ženské sedne ponechání si kdysi závodních koní a uzpůsobení života jejich potřebám? Protože jsi vzhledem ke zdravotnímu stavu koní přestala závodně jezdit a změnila ses na hobby jezdce. Bylo to těžké rozhodování?

Těžké to nebylo, vyplynulo to ze situace. Moje závodění bylo závislé na spolupráci celé rodiny, tréninky byly rozloženy na všechny členy. Proto máme 3 koně, protože v určité době závodil i můj starší syn. V podstatě se překrývalo jeho osamostatnění a konec závodní kariéry koní. Jezdit přestal i mladší syn. To, že koně u nás zůstanou, bylo jasné od začátku. Vždy s koupí koně/psa přibyde čtyřnohý člen rodiny. A členové rodiny se neprodávají. I toho nejstaršího, který nás naučil všechny jezdit, jsme ustájili u dobrých přátel a do konce jeho života financovali vše potřebné. Tento přístup byl dohodnut od začátku s manželem, synové ho plně akceptovali a respektují. S koňmi dle svých možností pomáhají. Díky našemu věku o koupi nových koní neuvažujeme, protože bych znovu šla do mladého koně a ten by mne už mohl přežít… :-)

Postřehla jsem, přiznám, že s velkým obdivem, že jsi „přesedlala“ z koní na běh po vlastních, konkrétně na půlmaratony – a dokonce jsi v uplynulých dnech stanula na stupních vítězů. Přináší ti běh to, co v minulosti vytrvalostní ježdění? A opravdu jsi s běháním začala až po padesátce a tak rychle ses zvládla vypracovat až k vytrvaleckým tratím?

S běháním jsem začala opravdu až po padesátce. Proto, abych Habibovi pomohla na závodech v Pasekách, kde byl náročný závěr, do prudkého kopce. Což se nakonec vyplatilo, závody jsme vyhráli a kůň získal cenu kondice. Přechod k běhu nebyl až tak náročný. Podle všeho koňská vytrvalost připravila i moje tělo na dlouhé vytrvalostní výkony, a tak jsem se po roce od začátku běhání mohla postavit na start půlmaratonu (21,1 km), který jsem i díky manželovi, zvládla. Vzhledem k tomu, že v běhu je konkurence ve věkové skupině žen 50 + poměrně malá, tak nebylo těžké se dostat i na stupně vítězů v této veteránské kategorii. Nicméně na některé běžkyně v této kategorii se koukám „z dálky“. Běh je pro mne větší relaxací, než byla vytrvalost. Díky znalostem z vytrvalosti a možnostem změření různých faktorů, a samozřejmě díky vlastnímu cítění, je daleko lehčí plánování a vyhodnocování tréninků. V závodě pak vím, co si mohu či nemohu dovolit. Což u koní nebylo tak jednoduché.

A co koně dostihoví? Na to, jak se hledají nové domovy pro vysloužilé dostiháky, jsem se zeptala Kateřiny Mrázové, sváteční pracovní jezdkyně u Váňů, jedné z mnoha majitelů sdružených v syndikátu Dostihový klub iSport-Váňa, sponzorujících vítěze Velké Pardubické Theophila (psali jsme zde).

Katko, téma „Když se jezdec o koně po kariéře postará“ vypadá v dostihovém světě jak?

U dostihových koní je situace odlišná, protože dostihoví jezdci nejsou s koňmi natolik úzce spjati, jako to bývá ve sportu. Nejednou dostanou pod zadek koně, kterého vidí poprvé v životě, a pokyn „jak na to?“ (ordre) obdrží od trenéra až těsně před dostihem. Mohou znát koně z tréninku, mohou být i jeho výsadním jezdcem a mohou ke koni mít i osobní vztah (z historie vítězů Velké pardubické např. Josef Bartoš a Sixteen, Zdeněk Matysík a Peruán, Pavel Liebich a Sagar), ale praxe v dostihové branži je řízena snahou sehnat pro koně toho nejlepšího žokeje. Na city či příběhy nerozlučitelných dvojic se nehraje a rozhodující slovo ve výběru jezdce má trenér nebo majitel.

O osudu ex-dostihového koně tudíž rozhoduje majitel. Trenér může dopomoci s výběrem majitele nového a nezřídka se stává, že „svého oblíbeného“ koně si převezme jeho ošetřovatel či pracovní jezdec. Na majiteli záleží, jestli koně prodá anebo předá za „dobré slovo“, kdy důležitou roli hraje věk koně, zdravotní stav a další využitelnost. Zde je potřeba dodat, že nejhůř na tom bývali mladí a zdraví, avšak dostihově podprůměrní koně nabízení za pár korun, kteří v rukách nemajetných a nezkušených osob vyrobili ex-dostihákům nepopulární kolonku o psychicky narušených nepoužitelných koních. I z tohoto důvodu někteří majitelé sází na převýchovu a pošlou svého ex-dostihového koně na zaučení základům klasického ježdění (parkur, drezura apod.). Šance koní k dalšímu uplatnění se tím zvyšuje (samozřejmě společně s cenou).

Dostihově neperspektivní koně, kteří sportovní potenciál naznačují již v dostihovém tréninku, bývají přednostně nabízeni jezdcům všestrannosti, nebo střediskům, která koně odkoupí a po přeučení na klasiku je rozprodává. Většině majitelů osudy jejich vysloužilých šampiónů nebývají lhostejné. Oblíbeným modelem bývá svěření ex-dostihového koně „pečovateli“, zpravidla bývalému ošetřovateli, kdy majitel koni přispívá na živobytí. Poslední kategorií jsou majitelé, kteří si své dostihové koně ponechají, ať už u sebe nebo v ustájení, ale to se týká hlavně koní starších. Je potřeba si uvědomit, že rovinový dostihový kůň běhá do cca 8 let a překážkový do cca 13 let, takže z tréninku odcházejí v produktivním věku. Pro dostihy jsou již nepotřební, ale u nových majitelů mohou ještě mnoho let fungovat jak ve sportu, tak i v rolích rekreačních a hobby parťáků. Anglický plnokrevník je i přes svou „senzibilní“ povahu všestranně využitelné plemeno a po dostihové kariéře jsou někteří schopni do svých dvaceti let sportovat, do třiceti učit nastávající sportovce a po třicítce drncat pod dětmi – začátečníky.

Koně u trenérské rodiny Váňových tráví denně hodiny na velkém výběhu, kde mají přístupný dokonce i koupací rybník.

A co říci závěrem?

Samozřejmě, že spousta koňáků, soutěžících ve vyšším či vysokém sportu, bere svá zvířata za členy rodiny. Poznáte je snadno – neprodávají svoje koňské stařenky a staříčky, ale postarají se jim o pěkný důchod doma nebo v ustájení. Pečují na vlastní náklady – nezbavují se zodpovědnosti za staré nebo nemocné zvíře.

V životě koňáka přichází závěrečných křižovatek na konci jezdecké kariéry jednotlivých koní více, v životě koně je ale stáří jen jedno jediné. A jak ho váš kůň prožije, to záleží na vás.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com