Když máš bezva lidi, jde všechno, říká Klára Voctářová

18. 02. 2021 06:00

Obrázky: 10

Autor: Michaela Burdová Foto: Kamil Voděra Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1009 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Jízdárna Lhota není areál s dlouhou tradicí, zato s vysokým kreditem v oblasti výcviku dětí a mládeže od nejmenších adeptů až po závodní družstvo a hiporehabilitaci.Počáteční plán však byl mnohem skromnější, jak mi prozradila Klára Voctářová, předsedkyně zde působícího Jezdeckého klubu dětí a mládeže Brandýs nad Labem-Stará Boleslav.

Jaké byly začátky jezdeckého klubu, měla jsi od začátku jasnou vizi?

Úplně na začátku, někdy v roce 2008, kdy jsem měla ročního syna, jsem jen chtěla vozit děti na koni. Chtěla jsem, aby moje dítě prožilo dětství na jízdárně mezi zvířaty, v přírodě, s dětmi. Až později, když se těch dětí na vození nabalilo víc, se vlastně klub vytvořil sám. Děti vyrostly z madel, tak přišli poníci, pak vyrostly z poníků a přišli velcí koně. Žilo si to svým životem, řekla bych. Náznaky nějakých vizí přicházely a přicházejí průběžně, vždy s ohledem na koně a jezdce, které máme.

Jsou dnešní děti u koní stejné, jako jsme byli my v jezdeckých oddílech před třiceti a více lety? Jsou stejně nadšené a ochotné se učit, odvážné?

Když mi dáváš takovou otázku, tak si asi myslíš, že jsem kompetentní na ni odpovědět :). Ale já nevím. Nechci ti dát morousovatou odpověď, že ne, že jsou jiné, unuděné, bojácné… to za nás to bylo jiné… Jsou jiné, ale jsou prima. Během let máme každoročně podobně silnou členskou základnu, cca 60 dětí. Nevím, zda je to vzorek, ze kterého lze hodnotit, ale zde jsou moje postřehy: generace dětí, kterým je dnes 18+ a začínaly u mě před deseti lety, byly opravdu nadšené, odvážné, vytrvalé – zkrátka srdcaři. Mnoho z nich u jezdectví zůstalo, u nás nebo v jiných klubech, a mám radost z jejich sportovních úspěchů. Generace následující jsou už mnohem víc zaměřené na sebe a své pohodlí. Pokud se chceš věnovat koním (nebo jakékoli práci se zvířaty), musíš je mít radši než sebe – to říkám každému, kdo k nám přijde. Nejde zůstat ležet doma na gauči nebo sedět u počítače, když je zrovna venku zima, déšť nebo moc vedro. To si myslím, že je typické pro mladší ročníky poslední doby. Pokud se najde výjimka, najdeš ji v našem závodním (nebo výstavním) týmu na startkách. Ale naše práce, práce lidí ve sportovních klubech je přesvědčit děti, že lepší je vstát od počítače a jít si zasportovat.

Eliška Perlíková s Connemara pony Coolagh April

Třicet koní, několik typů kurzů pro děti od tří let, hiporehabilitace, závody – jak se tohle všechno dá zvládnout?

No jo:). Třicet koní je to včetně soukromých na Lhotě. K výcviku jich máme asi 15 nebo 16. Dá se to zvládnout, když máš bezva lidi. Mám totiž velkou kliku na lidi kolem sebe. Pokud jde o koně, tak máme opravdu skvělé stájníky, a to je absolutní základ a duše každé stáje, která má fungovat. Ve vedení většiny kurzů jsou dnes už dospělí jezdci, kteří u mě začínali jako děti. V hiporehabilitaci našla smysl zase kamarádka, která u mě také začínala. Pokud jde o závody, vždy si na sezónu vytvoříme takovou závodní partičku, domluvíme tréninkové a závodní dny a pracujeme společně.

Otevřeno, zavřeno, omezeno, uvolněno – to byl covidový rok 2020 a zatím se situace nelepší. Jezdecké školy v zahraniční bojují o přežití. Jak procházíš tímhle obdobím, přece jen fixní náklady kolem tolika koní nelze jen tak snížit.

To je opravdu peklo… Na jaře jsme to ještě brali všichni docela sportovně a dělali plány na léto a podzim. Jakmile se zavřelo znovu na podzim, tak nás tedy už přešel humor. Mě osobně to psychicky srazilo na podzim. Nejen že mám vládou zakázáno pracovat (což je samo o sobě absurdní), ale úplně se popřel účel jakéhokoli sportu – což je soutěž. Rve mi srdce, když vidím zdecimované děti, které byly na mistrovských úrovních (nejen v jezdectví), jak se bezmocně plácají doma mezi on-line výukou a on-line střílečkou. Pokud jde o nás, po první jarní vlně jsme jeden kurz už neotevřeli. Teď nám fungují s pauzami dva. Škola, kde učím, je zavřená. Akce zrušené. Hrůza.

Naštěstí vždy na přelomu roku chytím takovou lepší optimistickou vlnu, takže začnu dělat plány a těšit se. Momentálně vymýšlím, jak se přizpůsobit všem zákazům a omezením, která nás jistě v budoucnu čekají. Aby tréninkové plány měly hlavu a patu a jak se orientovat na menší akce, klubové akce atd.

Jízdárna Lhota už je v českém jezdectví etablovaným střediskem – přijde mi, jako kdybyste to vybudovali přes noc, a najednou se objevují články o vašich závodech. Jak jste to dokázali?

No já nevím. Pokud jde o stáje a jízdárny, tak byla samozřejmě velká výhoda, že jsme měli celkem jasno v tom, co chceme – kolik boxů, jak velké kolbiště a jízdárnu, že nechceme v zimě klepat kosu venku a že tedy potřebujeme vytápěnou klubovnu a že musí být blízko les. Další klika je, že táta je stavař, takže i se samotnou stavbou to bylo mnohem snazší. Většinu jsme udělali sami. A vše ostatní je jen o lidech. Musím se opakovat, ale když máš bezva lidi, jde všechno :).

Klubovna jízdárny Lhota a Dollom I Want You

Kdo všechno kromě tebe trénuje?

Jak jsem psala – moji jezdci vedou kurzy pro menší děti. Občas trénuje i můj táta. Pravidelně k nám jezdí p. Ing. Jandourek a Aleš Suchánek. Velmi často u nás pořádají veřejné tréninky speciálních výstavních tříd Iveta Lewingerová a Rafi Hamoudová z NPS. Na spřežení k nám jezdí p. Jelínek. 

Můžeš zavzpomínat, jak jsi začínala u koní, vzpomenout na své VIP koně – a zda jsi vždycky chtěla provozovat jezdecký klub a věnovat se výcviku dětí? Kdo je tvůj vzor jako trenér, jezdec?

Já se u koní narodila. Táta byl rajťák, takže bylo samo sebou, že budu u koní taky. Být dítě jezdce bylo tenkrát jiné. My jsme si nemuseli zasloužit svezení tím, že se budeme půl roku užitečně ochomýtat na jízdárně jako jiné děti. Pracovat jsme musely stejně, jen to ježdění bylo jednodušší – bez zkušební doby. Všichni, kdo pamatují jízdárny z konce socialismu a život v oddílech, mají určitě podobné vzpomínky jako já. Pokud jde o koně, to víš, že tam byly srdcovky, ale nechci se dojímat. 

Pokud jde o vlastní klub, tak ne, nechtěla jsem mít jízdárnu, ale jak už jsem říkala, nějak to vyplynulo samo. Ale koně beru jako součást celého svého života, takže je to asi v pořádku.

Můj velký vzor nejen jako trenér, ale především jako člověk zůstane pan Přemysl Neumann, s kterým jsem měla to štěstí několik let trénovat. Také považuji za čest, že stále, už přes 40 let, spolupracuji s p. Ing. Jandourkem. To jsou dva nejbližší, jinak se stále snažím učit od jiných, lepších, zkušenějších, snažím se nezůstat v nějaké bublině spokojenosti a zachovat si nějakou tu sebereflexi.

Jak se dá skloubit podnikání a jezdecká škola? Co ti dává knihařství a co koně? 

Špatně. Ze začátku – několik let to bylo prima, půl dne v dílně, půl dne venku. Rozjeli jsme celkem úspěšně na brandýské zemědělské škole obor Jezdectví, kde jsem začala učit, a dokud nebyly všechny 4 ročníky, tak se to krásně zvládalo. Teď už máme asi třetí nebo čtvrtý rok všechny třídy obsazené, což pro mě znamená učit 4 dny v týdnu, a to už se s dílnou nedalo. Naštěstí bylo komu ji předat, takže se v dílně vyskytnu už jen jako pomocná síla, když je potřeba, nepravidelně. Jinak všechen čas už mám rozdělený mezi koně a domácnost. Byly sezóny, kdy jsme měli třeba 400 startů (závody i výstavy), takže veškeré víkendy padly na cestování po akcích. Ale to samozřejmě neplatí pro poslední rok, to bylo všechno jinak. 

Nelze si nevšimnout důrazu na etiku jezdeckého sportu se vším, co k tomu patří – je to jedna z tvých priorit výchovy dětí v jezdectví? Klubovna, ústroj jezdců, vystavovatelů … vzpomínám si, jak nás pan Jandourek hnal přečistit si boty, když jsme je měli od bláta…  

Ano, díky, že se na to ptáš. Pan Jandourek nám všem v tomhle dal dobrý základ. Neumím si představit, že by moji jezdci měli špinavou nebo nevyhovující výstroj – na sobě nebo na koni. Dbáme na etiku i při práci na jízdárně, děti jdou do hodin v čisté jezdecké výstroji, na čistém koni s čistými cajky. Pokud jsou na závodech, mají na zemi kamaráda s hadříkem, který jim před vstupem do kolbiště otře boty, když je má zaprášené. 

Je to i jeden z důvodů, proč jsem si oblíbila a zapojila naše děti a poníky do soutěží speciálních výstavních tříd. Ideální základ pro všechny jezdce a určitě všem doporučuji navštívit nějakou akci NPS (Národní pony společnost) nebo se mrknout na pravidla. Estetický dojem z dvojice jezdec/kůň je součást hodnocení každé soutěže.

Mladý vystavovatel Ferda Ritter a Kristýna Kalibánová se shetlandskými pony Mečík of Kadov a Moonshine of Kadov

Jednou z vašich akcí pro veřejnost je jezdecká akademie – kolik ročníků máte za sebou, jak vypadá taková příprava a měníte každý rok program, nebo cizelujete to nacvičené?

Ano, to je prima akce. Jenže covid… Už třikrát jsme rušili akademii kvůli pandemii. Netuším, zda to ještě obnovíme. Ale v minulých letech (řekla bych tak šest ročníků) jsme trénovali vždy tak 3x-4x těsně před. Ale nikdy se nepředvádělo něco, na co by děti nebyly z tréninku zvyklé, takže se jen přidala hudba a vše se poskládalo do cca hodinového programu. Hosté, které jsme si vždy zvali, byli vždy profíci, takže to šlo úplně hladce.

Dobrý školní kůň má cenu zlata – představíš aspoň některé? 

Naše vlajková loď byl Stoupáček (foto vlevo), kůň, který byl léta v tréninku u pana Pavla Turka a k nám přišel jako rodinný kůň. S ním jsem začínala, a ačkoli to nebyl snadno jezditelný kůň, ukázalo se, že jakmile se na něj posadí malé dítě, úplně se změní v ideálního voltižního profíka. Odešel předloni ve svých 28 letech.

Časem jsme posbírali různé koně, různých plemen od shetlandských pony přes welshe a ČT po německé teplokrevníky. Každý je osobnost, s každým je třeba pracovat trochu jinak. Já jsem ještě z generace, která si koně nemohla moc vybírat a byla zvyklá pracovat s tím, co bylo k dispozici. Dnes to u sebe vidím spíš jako zlozvyk a říkám každému, kdo si chce pořídit svého koně, ať opravdu využije možnosti té obrovské nabídky koní, která dnes je. Já jsem otrokem svého zlozvyku, takže i když není kůň, který se k nám dostane, žádná top class, nevadí mi dát si s ním práci a najít způsob, jak využít to dobré a pokud možno umírnit jeho nedostatky. Díky tomu se nám podařilo z koní, které jsme koupili jako nepoužitelné, udělat použitelné školní koně a ještě s nimi absolvovat kvalitní závody jako ZJP, MČR pony nebo Národní pohár ČJF s umístěním do 5. místa.

 

Tvůj syn Ferdinand už sbírá úspěchy v disciplíně spřežení. V čem je vozatajství pro děti atraktivní a jak náročný je výcvik malých vozatajců? 

Ferdu chytlo mnohem víc než ježdění právě zapřahání. Pro mě je to dost náročné, protože se musím moc učit a také se mu starat o vozový park. Asi se shodneme, že vozatajství je opravdu překrásná disciplína, takže i přes všechny pasti, do kterých se chytám, se snažím ho všemi silami podpořit ve spolupráci s trenérem panem Janem Jelínkem. Bohužel, dětská vozatajská základna je u nás (v ČJF) velmi slabá, takže se skoro se vším musíme potýkat sami a hledat si své cesty. Naštěstí soutěže pro děti velmi podporuje NPS, takže je možnost si zazávodit s vrstevníky, což je v soutěžích, které vypisuje ČJF, skoro nemožné. Také jsme měli možnost se zúčastnit prvního ročníku soutěže tradičních zápřeží AIAT v Kroměříži, což byl pro nás úžasný zážitek a velká motivace pro další práci. Pravděpodobně neopakovatelný zážitek jsme měli vloni, kdy jsme společně s panem Kočovským zapřahali desetispřeží shetlandských pony (např. Výstava v Lysé nad Labem). Tomu předcházela domácí příprava, kdy Ferda v podstatě sám zapřahal jeho dva poníky do páru, který nakonec vedl celé spřežení.

Ferda Ritter a Dollom Happy Clown – trénink

Jaký vypadá tvůj obvyklý den mezi koňmi, knihařstvím a domovem?

To se musí rozdělit na před covidem a během covidu :). Dokud jsme všichni mohli chodit pravidelně do práce, tak to bylo tak, že jsem dopoledne pracovala v dílně (nebo doma), pak přejela na jízdárnu, odučila studenty a měla ještě třeba 2 hodiny tréninků pro jezdce z našeho klubu, víkend volno, nebo služba u koní nebo závody. Loňský rok ale tenhle režim úplně zastavil, takže teď můj den vypadá asi takhle: ráno služba u koní (vymístovat 15 boxů), pak se rychle umýt, převléknout a jít na brigádu do Kauflandu do devíti večer. Když mám volno od Kauflandu, tak pomoci na dílně (která víceméně také stojí), udržovat v pořádku domácnost a trochu si odpočinout. 

Když se na podzim zase zavřely školy a my museli přerušit kurzy, tak jsem si řekla, že musím dělat něco, u čeho budu mít možnost vymyslet alternativní plán pro tyhle případy (které se stanou součástí našeho života) a co bude mimo můj známý dvoreček – práce v samoobsluze se k tomu hodila perfektně. Takže dokud nám na jízdárně nezačne tréninková příprava na závody, mám čas vesele brigádničit u kasy.

Jízdárna je zavedená, vše funguje – jsou nějaké další plány a cíle? 

Ano! Jak už jsem říkala, vždy na přelomu roku chytám optimistickou, plánovací a vizionářskou vlnu, takže plány máme. V první řadě bych ráda letošní rok věnovala údržbě a vylepšení areálu jízdárny – počítám, že ani letos to s dovolenými nebude úplně jednoduché, proto jsme se dohodli, že budeme s našimi členy na Lhotě společně chalupařit – tu opravíme plůtek, tu zasadíme kytku, vyplejeme záhonek, ostříháme živý plot – spousta práce, na kterou přes samé závodění není vždy čas. Pokud se přeci jen otevřou kolbiště, tak samozřejmě vyrazíme. Také mám v plánu změnit a upravit strukturu našich kurzů, abychom mohli fungovat i během PES 4, což teď nejde. A hlavní plán je, že se u nás otevře nová jezdecká škola, kterou povede Aleš Suchánek a která bude navazovat na to, co se snažíme naučit malé jezdce my. Takže by se dalo říct, že přidáme další schod na cestě dětí a mladých jezdců k jejich sportovnímu vzdělání.

Co považuješ za největší úspěch – ať už na kolbištích nebo v klubu obecně? 

Úspěch je každý den, kdy jsou všichni (koně i jezdci) zdraví a spokojení. Když se udržuje veselá nálada, na jízdárně je hodně pohybu, když se společně zasmějeme, to mám ráda, to je pro mě úspěch. Pak se k tomu ještě můžou přidat všelijaké radosti, to když se nám daří na závodech nebo zvládneme něco nového v tréninku, když se nějak posuneme. To považuju za velký úspěch – nestagnovat, ale zůstat stále v nějakém pohybu vpřed.

Léto 2019 – Jízdárna Lhota

Děkuji za inspirativní rozhovor.

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com