Kateřina Kyselá: „Koně vám nikdy nic nevezmou...“

23. 06. 2021 06:00

Obrázky: 16

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Kateřina Kyselá Foto: Archiv Kateřiny Kyselé Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1808 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Držitelku zlatého výkonnostního odznaku za vytrvalost Kateřinu Kyselou a její plnokrevnou arabskou klisnu Poesii, která dosáhla až na výkonnost CEI*** 160 km, asi zná celá naše komunita, a to zaměření navzdory. Tuto dvojici totiž bylo celé dlouhé roky nemožné přehlédnout. Poesia ale samozřejmě nebyla jediný kůň, kterého Kateřina Kyselá sedlala a sedlá a seznam jejích endurance úspěchů rozhodně nepatří mezi ty stručné a krátké. Mnoho rozhovorů však s Kateřinou k dispozici není. A právě to se dnes pokusíme napravit!

Kateřino, vyrostla jste mezi koňmi. Mikyfarm a Stáj Kyselý jsou pojmy dobře známé nejen mezi jezdci endurance. Nejedno dítě z koňařské rodiny se ale, vzhledem ke zkušenostem s náročným životem kolem koní, uhnízdí v úplně jiném koutku světa. Jak to, že Vás to chytlo a nepustilo? 

Jako malá jsem ke koním moc netíhla, bavili mě kamarádi a užívala jsem si dětství. Vždycky ve stáji nějací koně stáli, ale nějak si nepamatuji, že bych k nim tíhla. Rodiče nás s bratrem nechali, ať se sami rozhodneme, co z nás bude, a nijak nás nenutili se o koně starat.

V 11 letech jsem pak pomalu začala přicházet na to, že koně jsou fajn a že je s nimi hodně spojena celá moje rodina. Můj bratr v tu dobu začal jezdit na závody a dobře se umisťoval a já jsem začala žárlit. Taky jsem chtěla to, co měl on. :) Rodiče nás tedy pomalu začali brát na závody, které kdysi byly ještě rozděleny do dvou dní. Takže to probíhalo tak, že moje mamka jela první den na naší kabardinské klisně Karině 40 km a vyhrála a můj bratr druhý den vyhrál na té stejné klisně trasu na 20 km.

Občas člověk v pubertě objevuje svět, ale vždycky jsem věděla, že mě to táhne domů. Náš otec pro nás vybudoval perfektní zázemí a já mám dojem, že když si to člověk může dělat vše po svém, víc vás to motivuje, a to i když se zrovna nedaří. Rodiče při nás vždycky stáli a motivovali nás k lepšímu úspěchu a ta podpora od nich nikdy neopadla.

V současné době jsou koně Vaší profesí – co všechno to obnáší?

Každý koňák ví, že je to dřina. Ať máte koně dva či dvacet. Déšť, mráz, slunce, kroupy, sníh... prostě na co si vzpomenete, ale nic z toho vás nezastaví. Je to práce od rána do večera za každého počasí. Hlavně pro někoho, kdo nemá zaměstnance a stará se cca o 30 koní. Ale samozřejmě mi sem chodí pomáhat šikovná děvčátka, která to se mnou nemají lehké. To víte, že si občas položím otázku: „Kačiku, proč se na to..., už by stačili jen tak čtyři koně, co?“  a tak podobně. Ale dokud je člověk nějak schopný a „mladý", chce si toho všeho užít. Koně vám nikdy nic nevezmou, oni vám přece dají tu lásku, to tiché pochopení. A jinak vám ale vezmou naprosto všechno – čas, možnost normálního vztahu, krásné chvíle strávené na pláži u moře (jelikož samozřejmě nepřetržitě přemýšlíte jen a jen o tom, co se asi děje doma)...:)

Věnujete se i prodeji jezdeckých potřeb. To se samozřejmě s chovem a sportem skvěle doplňuje, kde ale na to všechno berete čas? Jste stejně úspěšná v sedle jako za pultem? :) 

Pracovat a vydělávat se samozřejmě musí. Na to čas musíte mít, ať chcete nebo nechcete. Určitě mě to baví, jelikož jste pořád v tom stejném odvětví. Nedokážu si představit sedět někde za pokladnou a markovat zboží. Děláme to s láskou, některé věci si dokonce sami vyrábíme a také vyrábíme pro některé české firmy. Jsme na trhu od roku 1996, bohužel nás ale předbíhají velké firmy, které nakupují zboží v Číně a Pákistánu za lepší ceny, než jsou u nás. Také nás drtí, že si mohou dovolit více zboží na obchodě než my. Ale jsme malá firmička s dlouholetou tradicí, vyrábíme si zboží pro svůj obchod a hodně také pro vytrvalostní sport.

Kolik koní máte aktuálně v tréninku?

Aktuálně máme dva koně v plném tréninku a dva koně v přípravě. Jinak je moje stádo složené z chovných klisen s hříbaty a mladých koní čekajících na svoji sportovní kariéru.

Úspěchy, které pro vás mají největší hodnotu?

Vážím si každého úspěchu či neúspěchu. Vždy vás to posune dál, ať už je výsledek špatný anebo skvělý. Samozřejmě se těšíte na to, až vyběhne kůň vašeho chovu – to je vždy ten nejsilnější zážitek a je to také to, co mě vede k tomu si dělat koně sama, i když nějaké koně občas nakupujeme.

A co Váš tým? Bez něj by asi vytrvalost ani jezdit nešla...

Samozřejmě tým na závodech je velmi potřebný, vždy to chce oddaného, pracovitého a splachovacího člověka, který unese mé nálady, zaváže vám tkaničky na veterině při měření tepů a nebo vám řekne „blbe, jdi od toho, já to udělám“. :) V době, kdy jsem byla juniorka, jsme jezdili po závodech pouze ve složení rodiny a bylo to super. Když vám otec nutí zmrzlinu na 100 km, protože vypadáte, že už vážně neujedete ani kilometr a dalších, posledních, dvacet kilometrů je před vámi – to vás hned nakopne a dokonce i vyhrajete. Nebo když vás nutí si lít vodu za krk či na vás chrstne kbelík vody, to je ten správný tým. Sice jste asi pět sekund naprosto vytočení, ale za další kilometr si lahodíte, jak vám to vlastně pomohlo a cítíte se líp.

Nyní se můj tým skládá i z kamarádů, kteří vyrostli u nás u koní a mají své rodiny, své koně, ale zažili s námi už ledacos a dokážou mě na závodech povzbudit. Toho si velmi cením a doufám, že s nimi budu moci počítat i do budoucna. Kbelík vody na mě každý rád vylije pro pobavení! :)

Jak to máte s podmínkami pro přípravu. Je Vaše zázemí vysněný ráj na zemi? 

Ano, myslím, že to, co máme, stačí. Někdy méně je více. Když má člověk velký komfort, tak mu ty koně moc nejdou. :) Takhle se alespoň snažíme více. Člověk má vždycky sny. My vytrvalci sníme o dostihové dráze s geotextilií, osvětlené jízdárně a podobně. Ale na vše nejsou finance a radši člověk svoje peníze vloží do fyzio či chiropraktika, než do těchto vymožeností.

Máte pocit, že jsou podmínky v ČR pro vytrvalost ideální? 

Mám pocit, že před pár lety byla vytrvalost na lepší úrovni, než je nyní. Ubývá sponzorů, pořadatelů a hlavně je vytrvalost o tom, kdo má lepší trasu. Za mě jako juniora jsme jezdili náročnější trasy – více členité, tohle bylo to správné vítězství. Honit se na jednoduchých tratích není vytrvalost, ale doba si tomu tak žádá. Samozřejmě i já s koňmi jezdím na lehčí trasy, nejen kvůli mladým a nezkušeným koním, ale také kvůli sobě. Svalově je pro mě takový závod samozřejmě lehčí. Ale ty staré časy mi opravdu chybí.

V posledních letech je i kolem mezinárodní vytrvalosti docela živo v souvislosti s welfare a dopingem. Máte dojem, že vytrvalost má problémy, nebo se to týká jen nejvyšších soutěží? 

Já jsem v poslední době z tohoto typu závodů trochu vystoupila, mateřství mě na nějakou dobu trochu distancovalo. Jezdit na mezinárodní úrovni a potkávat se s koňmi jiných států byla vždy prestiž. Welfare koní a doping tu byl vždycky, tak jak tu byl vždycky herpes. Jen mám pocit, že lidi začínají být víc citliví na události, které bývají běžné jak ve sportovním, tak v běžném životě. Koně umírají na dostizích, fotbalisti na zápasech a podobně… Každý sport má svá rizika. Samozřejmě doping je něco, co nepřichází v úvahu v jakémkoliv druhu sportu. Rizika úmrtí spolu s dopingem jsou samozřejmě větší.

Jak je na tom vytrvalost v souvislosti s penězi? Mnozí mají pocit, že běháte po kopcích a toto sportovní odvětví tedy nic moc nestojí...

Vytrvalost je velmi drahý sport, myslím si dokonce, že pro běžného člověka asi nejdražší ze všech koňských sportů. O finance z výher ve vytrvalosti podle mě moc nejde, jelikož u nás na závodech dostanete maximálně stužku a elá domů s peněženkou o pět tisíc lehčí jen při startu na 40 km. Je to spíše o tom, jak dobrého koně máte a co s ním dokážete. Nejen s jedním koněm, ale i s dalšími a dalšími. To je ta prestiž, že jste schopni prakticky vybrat, nachystat a vést dobře připraveného koně.

Nejde se nezeptat – již v roce 2007 jste startovala ve Spojených arabských emirátech na koni z královské stáje, což je pro většinu z nás stále docela exotika. Prozraďte mi – jak se to stalo? Jaký to byl pocit startovat v tak prestižním závodě, jako je President Cup?

V roce 2006 – tuším snad správně – se u nás v Zábřehu rozhodla naše rodina uspořádat ME juniorů open ve vytrvalosti. Účast států světa byla neskutečná a také nás poctili svou návštěvou jezdci z UAE. Za toto pořádání jsme byli na oplátku pozváni jako rodina k nim na jejich závody. Nejenom já, ale i další dvě juniorky a naše rodiny jsme následně vyrazili na závod našich snů.

Myslím, že moje nadšení bylo opravdu nepopsatelné, samozřejmě jsem ale měla i strach z koně, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Den před závodem vás na něj posadí a řeknou „jenom ho nech jít“... To trochu znejistíte! :) Naštěstí jsme dostali skvělé koně a i když mi Captain, původem z Austrálie, tahal otěže celých sto kilometrů, byl naprosto úžasný a užívali jsme si spolu tu úchvatnou poušť, velbloudy a neskutečnou atmosféru, kdy vás prakticky po celých těch sto kilometrů doprovází vozidlo, podporuje vás a rodiče si vás točí na každém metru. Myslím, že každý, kdo mě zná, ví, že moje angličtina je na bodu mrazu a moje schopnost se domluvit je prakticky založena na znakových posuncích. Až mě to vážně někdy štve. Člověk by si tak rád popovídal, ale bůh mu prostě asi nemůže dát vše. Ale byli na nás velmi milí, vše nám stále dokola vysvětlovali a vysvětlovali, dokud to člověk prostě nepochopil...

Ten pocit, když vás v noci zavezou do šedesát kilometrů vzdálených stájí, které jsou osamocené v pouštích, a vy se ráno vydáte na výlet – vyrazíte na první dunu z písku a vidíte další a další úplně stejné, nikde život a ochranka vás už raději volá zpět, protože turisti se tam zkrátka a dobře ztrácí velmi často... ještě aby ne, když je ta duna za dunou jedna jako druhá! :) Je to trochu jiný svět. A prožít to na koni je naprostá pecka.

Je nutné podotknout, že naše rodina měla tento výlet prakticky celý hrazený z královských fondů – od letenky tam po letenku zpět jsme si užívali báječné čtrnáctidenní dovolené s bonusem startu. Od té doby se naši jezdci každoročně zúčastňovali závodů v UAE, troufnu si říci, že ME a naše následná návštěva UAE byla průlomová a i ostatním zemím se dostalo do podvědomí, že taky umíme dobře udělat koně i závody ve vytrvalosti.

Od té doby ale uteklo hodně času a vy jste startovala v mnoha dalších prestižních závodech na různých místech světa. Na které nejraději vzpomínáte, na co nejraději vzpomínáte a kterých úspěchů si nejvíce ceníte? Cítíte v sobě určitý posun, změnu úhlu pohledu?

Těch závodů za moji juniorskou kariéru bylo tolik, že si ani netroufnu říci, který závod mě nadchl nejvíce. Každý závod byl jiný, každý mi dal něco do budoucna a všech si velmi cením. Posun cítíte po každém závodu, jak už směrem kupředu, tak směrem zpět.

Určitě mě vždycky nejvíce posunuly starty na ME a MS. Tolik skvělých koní a jezdců vybraných z různých zemí a vy mezi nimi. Nějaká Kyselá ze Zábřehu – to je prostě úžasné a nepopsatelné. Různé krajiny... jako Španělsko, v Oviedu jsme šplhali do naprosto nepopsatelných skalnatých výšek, cválali kolem vodopádu či to mastili z prudkého kamenitého kopce, až po písečné trasy v Polsku a Holandsku. To prostě nejde popsat, to si musíte zažít. Až mi tyto chvíle velmi chybí... Vím, že už jich tolik neprožiju jako dříve.

Daly by se shrnout principy, na kterých stavíte trénink? Co je podle Vás potřeba, aby kůň uspěl ve vytrvalosti? A co je potřeba v obecné rovině?

Každý dobrý kůň musí být dobře přiježděný. To je, myslím si, podstata úspěchu každého vytrvalostního koně. Pokud  je kůň perfektně ovladatelný, zvládnete těžké a náročné trasy. Na těch dnešních jednoduchých a rovných ale zas tolik o přiježděnost nejde... jde spíš o rychlost. Ale já si na přiježděnosti zakládám. Koně se snažíme pracovat jak v terénu, tak na jízdárně. Hlavně – ne každý kůň potřebuje stejnou práci. Jednomu stačí méně, jiný naopak potřebuje více. A to už je o tom, jak to umíte odhadnout.

A co jezdec – co odlišuje ty dobré od těch méně dobrých? Co musí jezdec ve vytrvalosti skutečně perfektně ovládat? A je mezi těmito dovednostmi něco, co nejde naučit, ale je potřeba mít dáno shůry? :)

Ano určitě... u jezdce je důležitý cit. Každý z nás umíme nějak jezdit, nějak koně ovládat. Někdo má cit pro skoky, jiný pro drezuru. My musíme mít cit pro vytrvalost.

Asi tuším, ale přesto se zeptám. Kůň srdcové eso?

Můj první arabský kůň Poesia. Měla jsem spoustu koní pod zadkem, ale hodně jich bylo od soukromých majitelů. Jednoho dne jsme však řekli: „A konec!“ Koně si budeme dělat jen pro sebe. A prvním arabským koněm byla Poesia. Sedmiletá, naprosto nevyrovnaná klisna, která nechtěla odjet od stájí, lidem vůbec nevěřila a trénink s ní byl doslova a do písmene za trest. Klisna po dostihové kariéře. Velmi jsem se na ní nadřela, kolik slz jsem uronila ze vzteku. Ale jak se říká: „Každý vytrvalostní kůň musí mít nějaký bzuk, aby mu to dobře běhalo...“ A ona jich doopravdy měla hodně. Ale nakonec mě naučila vlastně nejvíc ze všech koní a na tratích mi absolutně vždy věřila. Došla se mnou až na konec do CEI*160 km a v úžasném finiši, kdy předvedla svoji dostihovou kariéru, to vytáhla na 2. místo. Provedla mě ME a MS. Pro naši rodinu to byla srdcová klisna. Bohužel letos odešla do koňského nebe. Ale zůstaly nám tu po ní úžasné sportovní naděje...

Plány na letošní rok? Organizační, sportovní...?

Letos jsme nachystali dva koně – klisnu Merida Waleczna do CEI* 100 km a mladého, pětiletého valacha El Gadi, který se bude učit na tratích. Merida letos už první hvězdu odešla na krásném 4. místě a doufám, že jí to poběží ještě lépe.

A plány organizační? Naše Stáj Kyselý z.s. v letošním roce pořádá vytrvalostní dostih 20 – 80 km u nás v Zábřehu v termínu 27. až 28. srpna. Budeme velmi rádi za podporu!

Nejste jen jezdec a trenér, ale i chovatel. V čem jsou podle Vás arabští plnokrevníci jedineční? 

V čem jsou jiní a jedineční, vám neřeknu, jelikož jsem se celý svůj život starala pouze o OR1/1. Myslím si, že arab vás poznamená na celý život. Je to krása, inteligence a láska na celý život.

Jak vznikalo Vaše arabské chovné stádo, kolik hříbat ročně průměrně odchováte?

Stádo vznikalo tak nějak pomalu. Čekáte, která z klisen půjde do sportovního důchodu. Když se mi zadaří získat klisnu s výkonností, je to pro mě klenot. Nyní máme pět chovných klisen ze Španělska, Ruska, Polska i Čech a každý rok mám těch pět hříbat. Občas některou z klisen vynechám, aby jich pak zase nebylo moc. Přece jenom nejsme nafukovací. Chov mě ale opravdu baví. Je to krásný pocit vidět, jak z vašich drobečků vyrostou krásní koně a i když pošlu některé z nich do světa – všechny si je nechat nemůžu – jsem velmi hrdá, když vidím, že se jim daří a mají úspěchy. A je to pro mě i základ na moje stáří. Jednou, až ježdění vzdám, chci se chovu určitě věnovat a produkovat dobré vytrvalce.

Je o arabské plnokrevníky zájem?

O arabské plnokrevníky u nás v ČR není až tak velký zájem, jako je tomu jinde ve světě. Lidé mají z arabů nějaký podivný strach. Jak říká Bolek Polívka: „Svině arabská!" Mám pocit, že to v lidech někdy je. Ale je to jinak. Arab je neuvěřitelně úžasné plemeno, je velmi chytrý a rychle se učí. Ale každý kůň je jen obrazem svého pána. Co ho naučíte, to bude umět. V tom možná je ten problém...:)

V posledních letech jste se ale také stali nepřehlédnutelnými v chovu plemene shetland pony. Shetlandy mám nesmírně ráda, čím okouzlili Vás? Je to přece jen něco trochu jiného než plnokrevní arabi?

Kdysi, před pár lety, jsem pronesla větu: „Já bych chtěla poníka.“ Sen každé mladé dívky. Byla jsem ale dost naivní, když jsem si myslela, že to zůstane u jednoho.

Poníci jsou totiž nesmírně návykoví? :)

V současné době je naše základní chovné stádo složeno z osmnácti chovných klisen a dvou plemenných hřebců! Být to jen na mně, už dávno mám poníka jen jednoho. Ale opravdu se z toho stala závislost. Ovšem pokud si myslíte, že moje, tak to jste vedle. Shetlandy se baví moji rodiče. Naši mámu to opravdu chytlo a shetlandi jsou její poklad. Díky tomu, že můj otec vlastní přepravní firmu a vozí zvířata po celé EU i mimo ni, jsme si mohli dovolit poskládat chovné stádo na klisnách ze Shetlandských ostrovů a Velké Británie. Doufám však, že se chovné stádo už dál rozšiřovat nebude. :) Ale pravdou je, že o shetlandy je velký zájem a každým rokem máme všechna hříbata rezervovaná hned po porodech. Někteří z nich se podívají i do zahraničí. Máme poníky ve Španělsku, v Británii, v Itálii a v dalších zemích.

Nějaká rada pro ty, kteří chtějí dokázat ve vytrvalosti totéž co Vy?

Chce to dřinu a odhodlání a dobrého sponzora a perfektní přátele a rodinu, bez toho to prostě nejde... Ten zbytek doladíte časem, když to nevzdáte! :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com