Karačájevský kůň – živá perla Kavkazu

13. 1. 2021 Gabriela Rotová Autor fotek: Michaela Holubová, archiv Simony Holub Entlichové

Karačájevský kůň je doma v oblasti severozápadního Kavkazu. Přesto se právě u nás nachází největší chov tohoto plemene koní v Evropě. První chovné klisny a plemenní hřebci byli do ČR importováni v roce 2004 a dnes se po chřebřanských pastvinách prohání již více než padesátka čistokrevných karačájevců, o kterých si dnes budeme povídat s majitelkou chovu, paní Simonou Holub Entlich.

Chov toho plemene byl dlouho svázán se jménem pana Josefa Entlicha. Právě on je ten, kdo karačájevské koně do České republiky importoval. Kudy vedla Vaše cesta ke koním?

Pro mého otce Josefa Entlicha to byla láska na první pohled, vidina záchrany tohoto úžasného plemene byla tak silná, že strávil mnoho času vyřizováním všech náležitostí, aby koně mohli přicestovat do Čech. Když se to po třech letech konečně podařilo, a koně se k nám dostali i přes šílené komplikace, byla to velká úleva. 

Pro mne to bylo postupné seznamování, neboť jsem tou dobou žila v cizině a osobní kontakt s rodinou i našimi karačájevci byl velmi sporadický a kvůli vzdálenosti bohužel ne tak častý. Z obdivu k tomuto plemenu a užívání si volných chvil mezi nimi se po úmrtí mého otce v lednu 2018, kdy jsem převzala chod Karačájevského dvora, můj život změnil od základu. Během chvíle se mé hodnoty úplně přeměnily. Z městské holky s podpatky se stala holka v holínkách, která se snaží naplnit tátův odkaz. Představit toto plemeno široké veřejnosti a ukázat jeho jedinečné kvality. Začátky byly těžké, de facto jsem se učila vše za pochodu, ale ta zodpovědnost a touha pokračovat mě tak pohltila a vyrostla do takových rozměrů, že ačkoliv mě spousta lidí od tohoto počínání odrazovalo, že to nezvládnu, jsem mnohokrát překonala veškeré překážky i nástrahy.

  

Možná není od věci si připomenout historii tohoto výjimečného plemene. Pokud vím, sahá hluboko do 14. století... 

Ano, historie chovu těchto koní sahá velmi hluboko. Evropanům je plemeno známé přinejmenším od 18. století. Jejich historie zažila podstatnou změnu v roce 1943, kdy byl karačájevský národ za údajnou kolaboraci s Němci vysídlen Stalinem do Střední Asie a karačájevské plemeno bylo přejmenováno na koně kabardinské. Chovy těchto dvou plemen byly spojeny. Tento stav trval až do roku 1983, kdy byly chovy znovu rozděleny a obě plemena se vedou v plemenné knize odděleně. Po dobu společné historie těchto dvou plemen se v chovu uplatnilo devadesát karačájevských hřebců a pouze tři hřebci kabardinští. To způsobilo, že v současnosti je podíl karačájevské krve u kabardinských koní více než 15 % a naopak krev kabardinců je obsažena v krvi karačájevců pouze z necelých 2 %.

Karačájevci mají jednu neskutečnou výhodu – po staletí žili v drsných klimatických a geografických podmínkách severního Kavkazu, kde přežijí jen ti nejsilnější a nejodolnější jedinci. Ne příliš vhodné zacházení a těžká práce v extrémně náročném terénu formovala tyto koně tak, aby byli schopni se přizpůsobit téměř čemukoliv. Z tohoto úhlu pohledu moc konkurence karačájevský kůň nemá.

Přestože se v ČR karačájevci chovají už poměrně dlouho, široké povědomí o tomto plemeni ještě není... Pro koho je karačájevský kůň vhodný? Má nějaká specifika? 

Dá se říci, že naši koně jsou vhodní téměř pro každého, kdo má v sobě dostatek citu, vůle a píle. I když se začátky mohou zdát dost těžké a bez východiska, mnohaleté zkušenosti nám potvrdily, že práce s nimi stojí za to. Jakmile se dostaví porozumění a důvěra, koně složité začátky mnohonásobně vrátí. Důvěra zlomí všechny problémy a z karačájevců se stanou celoživotní partneři, na které se člověk může vždy spolehnout. 

Specifická je hlavně jejich tvrdost, odolnost a vytrvalost. Jízda těžkým terénem je v jejich doprovodu neskutečným zážitkem. S jezdcem na hřbetě elegantně vystupují po skalnatých kopcích či slézají ze strmých strání. Jejich odhodlání a výdrž jsou neuvěřitelné. Ráda bych připomněla, že v roce 1999 a 2000 jezdci na dvou karačájevcích a jednom anglokaračájevci zdolali Elbrus, nejvyšší vrcholy Evropy. 5633 metrů měří jeho východní vrchol, západní vrchol pak 5644 metrů. To je bezprecedentní důkaz schopností a výkonnosti těchto koní i v tom nejnáročnějším horském terénu.

Sestavit chovné stádo málopočetného plemene koní nikdy není snadné. Jak náročný úkol to byl pro Vašeho otce? Získat kontakty v divokém porevolučním Rusku jistě snadné nebylo... 

Tuto otázku by asi zodpověděl lépe můj otec, kterého se ale už bohužel není možné zeptat. Co od něj ale vím, tak to vůbec jednoduché nebylo. Díky tomu, že pracovně velmi často cestoval do Ruska, se měl tehdy možnost seznámit s profesorem Parfenovem, který byl toho času vedoucím katedry chovu koní na Moskevské univerzitě. Právě on otci pomohl najít vhodný chovný materiál – stádo chovných klisen a tří plemenných hřebců. V té době totiž byla v Rusku velká krize, hrozilo rušení hřebčínů a vyhynutí velkého počtu karačájevských koní.

V tu dobu jsme již měli statek v Chřebřanech s rozsáhlými polnostmi. Proto představa zachránit toto plemeno byla tak silná a víceméně okamžitá. Transport prvního kamionu s našimi koňmi v roce 2004 byl velmi náročný a to jak pro koně, tak i pro nás. Ale protože je to tak odolné plemeno, zvládli jsme to všichni. Náš chov pochází z Malokaračájevského hřebčína na Kavkaze a původ našich koní je i nadále veden a prověřován na Moskevské univerzitě. 

Kolik máte v současné době koní? 

Karačájevský dvůr se nachází v západních Čechách v malebné vesničce Chřebřany, nedaleko Horšovského Týna. Máme zde kopcovitý terén, což je pro naše koně ideálním prostředím, které tak trochu napodobuje jejich domovinu. V současné době chováme 51 koní. Stádo tvoří čtyři chovní plemenní hřebci, osmnáct původních přivezených klisen a jejich potomstvo. Naše vize je, aby se koně dostali k milujícím majitelům, kteří jim vytvoří vhodné podmínky pro jejich život, protože víme, že jim to karačájevci několikanásobně v dobrém vrátí. Tudíž je neprodáváme komukoliv, kdo si přijde, a na prodej nijak nepospícháme. 

Prosperujete? Chov koní v tomto rozsahu musí být ekonomicky velmi náročný...

Náš největší cíl je zvýšit počet tohoto velmi vzácného plemene a představit ho postupně širší veřejnosti, což nějakou chvíli potrvá. Na druhou stranu s ohledem na to, jaká je celková situace, se zájemci neustále ozývají, což je pro nás skvělé. Je vidět, že se lidé o karačájevce zajímají a chtějí je více a více poznávat. Dovolím si říci, že prosperujeme. Ekonomický chov je téma, o kterém se člověk může bavit dlouhé hodiny. Ale ve zkratce – pokud se člověk snaží chovat koně na kvalitu a ne na kvantitu, určitě se nemůžeme bavit o ekonomickém chovu.

Využívali jste své koně i ve sportu? Máte v této souvislosti nějaké cíle?

Ano, naši koně mají za sebou spoustu sportovních výkonů, a to zejména ve vytrvalosti, ve které vynikají. Jen pro představu. V nejtěžších podmínkách zimy 1935-1936 byl uspořádán 3000 kilometrů dlouhý vytrvalostní závod vedoucí po hlavním hřebeni Kavkazu. V Kluchorském horském průsmyku (2781 m. n. m.) běželi koně hlubokým sněhem. Tento sto kilometrů dlouhý úsek byl zdolán za pět hodin a sedm minut. Momentálně jsme se od sportu trochu vzdálili, ale v blízké budoucnosti se k němu plánujeme znovu vrátit. Naše vize do budoucna spočívá v tom, že bychom chtěli naše koně prosadit i v jiných disciplínách, než je vytrvalost. Karačájevští koně se mohou prosadit v parkuru, drezurním ježdění, westernových disciplínách i ve spřežení. Jejich schopnosti v endurance už vyzdvihovat ani netřeba.

Co je podle Vás ve vztahu člověk & karačájevec důležité a co nejdůležitější?

Abych pravdu řekla, dle mého názoru nejvíce záleží na tom, jaký je člověk. Pokud je ochotný dát karačájevci lásku, vytvořit pouto a důvěru, máte vyhráno, protože ti koně to v sobě takhle prostě mají a udělají pro vás vše. 

Co Vám, Simono, Vaši karačájevští koně dali a co vzali?

Dali mi velkou zodpovědnost, úplně jiný, ale smysluplný pohled na život. Když se mezi nimi procházím, jen pohled na ně mi vykouzlí úsměv na tváři a všechny starosti v daný moment jsou ty tam. A co mi vzali? Jen mi ubrali pár hodin spánku, ale ten pocit štěstí a vnitřní naplnění za to prostě stojí.

Podobné články

Když jsem byla malá, byla mým vzorem číslo jedna. Žena, které nechybí odvaha a která navzdory předsudkům jde za svým snem. Tomu pak neváhá hodně…

Chov koní Kinských přinesl pět vítězů Velké pardubické a mnoho věhlasných steeplerů. Tito jedineční koně tvoří nedílnou součást historie čs. chovu a…