Jezdectvo Unie za války Severu proti Jihu

9. 09. 2021 06:00

Obrázky: 24

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 205 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V souvislosti se 160. jubileem americké občanské války (1861–1865) jsme se v minulém článku seznámili s kavalerií armády jižanských Konfederovaných států. Přestože jízda armády Unie za svými protivníky zpočátku markantně zaostávala, do poloviny konfliktu se od „Johnye Rebba“ mnohému přiučila a získala kvalitní velitele i personál. Z těchto i z mnoha dalších důvodů získávala čím dál větší převahu. Objevily se zde také jednotky, které na americkém kontinentu působily poněkud neobvykle, ačkoli tvořily nedílnou součást jízdních sil většiny států Evropy.

Pro pochopení následujících řádků doporučuji přečíst si předchozí článek Jezdectvo Konfederace za války Severu proti Jihu.

Bojovali v občanské válce huláni a husaři? Přestože se tato otázka může zdát poněkud zavádějící v souvislosti s konfliktem, který nesl mnoho znaků moderní války a ještě k tomu byl veden na území Spojených států, existuje na ni jednoznačná odpověď: Bojovali! Huláni se svými kopími a husaři v malebných šňůrovaných uniformách byli skutečně zastoupeni – byť jen v malém množství – v ozbrojených silách seveřanské Unie. Ačkoli původ této bravurní kavalerie sahá do jižní a východní Evropy přelomu středověku a novověku, objevili se – jako regulérní jednotky zřejmě poprvé i naposled – v Severní Americe právě v letech občanské války. V prvé řadě však představíme jezdectvo Unie jako takové.

Seveřanská kavalerie

V době, kdy vypukla válka mezi severními a jižními státy USA, disponovala federální armáda celkem pěti pravidelnými jízdními regimenty: 1. a 2. dragounským, 1. jízdním střeleckým a 1. a 2. jezdeckým. Všechny byly přečíslovány na 1. – 5. U. S. Cavalry, případně nově naverbovaný 6. kavaleristický. Kompetentní orgány Severu zpočátku váhaly se zřizováním nových jízdních jednotek, k čemuž je vedlo několik důvodů. Především se jednalo o vysoké náklady, spojené s výstrojí a vybavením kavalerie, k čemuž přistupoval názor, že členitý, zalesněný terén Severní Ameriky odjakživa vylučoval nasazení jezdeckých mas, jako tomu bylo v Evropě např. za napoleonských válek. K těmto faktorům se přidružilo vědomí, že chlapci ze Severu – až na malé výjimky ze západních oblastí – na rozdíl od svých jižanských soupeřů vesměs nejsou přivyklí ježdění, takže jejich výcvik směřující k „pravému“ kavaleristovi může zabrat až dva roky.

Nicméně, válka se protahovala, a konfrontace jižanské kavalerie se seveřanskou často připomínala hru kočky s myší. Federální velitelé čím dál více objevovali hodnoty jezdectva – zpočátku při neagresivním nasazení, jako je průzkum, výzvědy, kurýrní služby apod. –, a postupně začaly vznikat dobrovolnické jízdní jednotky zřizované jednotlivými státy Unie, které posilovaly stavy armádní kavalerie. Obliba jízdních útvarů stoupala, takže bylo do konce války, na různě dlouhá služební období, v Unii postaveno celkem 258 jezdeckých pluků a 170 samostatných rot. Jejich ztráty činily celkem 10 596 padlých a 26 490 raněných.

Jezdectvo Unie se zpočátku potýkalo s dalšími nevýhodami. Hlavní roli zde hrála skutečnost, že v době vypuknutí konfliktu většina zkušených důstojníků US kavalerie složila své funkce a odešla bojovat za jižanské státy, kde byl jejich domov. Navíc armáda Unie až do srpna 1862 nevyžadovala zkoušky dobrovolných branců z jezdeckého umění před tím, než byli ke kavalerii přijati.

Na druhé straně však vláda Unie zavedla centralizovaný systém nákupu koní pod hlavičkou armádního velení, což jednotlivé jezdce zbavovalo břemena v podobě shánění náhrady v případě ztráty vlastního zvířete. Nicméně, podle všeobecně daných pravidel (poplatných nejen v Americe) si důstojníci své oře kupovali z vlastní gáže.

K dalším výrazným změnám k lepšímu došlo v roce 1863. Tehdy velitel Potomacké armády, táhnoucí na jižanské hlavní město Richmond, generálmajor Joseph Hooker, pověřil generála George Stonemana, aby všechny kompanie a bataliony v sedle soustředil pod jednotné komando. Učinil tak přítrž rozmáhajícímu se nešvaru rozmělňovat jezdectvo do podoby hlídek, stráží, základen, poslů, ochranek starších důstojníků apod.

Svůj první razantní krok seveřanská jízda učinila poprvé v bitvě u Brandy Station (9. června 1863). Přestože tato srážka skončila ze strategického hlediska patově, předvedli zde federální jezdci výkony srovnatelné s jejich jižanskými protějšky, a od té doby získávali vrch. Ještě účinněji začal od roku 1864 kavalerii Potomacké armády (soustředíme se především na tuto armádu, která sváděla boje s nejlepšími jižanskými pluky Roberta E. Leeho) využívat generál Philip Sheridan, kterému se podařilo prosadit myšlenku nájezdů do hloubky nepřátelského zázemí. Výsledkem tohoto prvního přepadu byla smrt slavného velitele konfederační jízdy J. E. B. Stuarta (u Yellow Tavern), poté následovaly „spanilé jízdy“ až k Appomatoxu, kde na jaře 1865 kapitulovala Severovirginská armáda.

Není od věci zmínit také dva bravurní velitele federální jízdy na Západním válčišti – Benjamina Griesiona s jeho dramatickým nájezdem za řeku Mississippi, a Jamese H. Wilsona, který se proslavil především nájezdem do Alabamy na samém konci války.

Huláni v armádě Unie

Huláni, v západní vojenské terminologii známí spíš jako kopiníci (lancers, lanciers), měli prapůvod v euroasijských stepích, na nichž se proháněli tatarští jezdci. Pod tímto názvem se poprvé objevili v registrech polsko-litevské armády počátkem 18. století, a postupně se rozšiřovali po celé Evropě.

Nicméně, armáda Unie vyslala do pole jen jediný pluk hulánů/kopiníků – jakkoli to bylo v rozporu s představami staromilců.

Je pravda, že již ve čtyřicátých letech 19. stol. byly kopími na zkoušku vyzbrojeny dvě jízdní jednotky U. S. Army, ačkoli se tato myšlenka neujala. Ve válce s Mexikem (1846–1848) patřilo kopí k výzbroji několika příslušníků Mexické výzvědné roty[1], stejně tak jimi disponovalo pár miličních jednotek, které vznikly ještě před občanskou válkou. Navzdory tomu odpovědné osoby Unie ještě před začátkem války nakoupily od různých dodavatelů více než 4000 jezdeckých kopí, která měla být určena pro potenciálně vytvářené hulánské regimenty. Přestože se zdálo, že hrůzostrašně vyhlížející kopí budou v armádních skladech jen na obtíž, měla záhy – alespoň část z nich – dojít ke slovu …

Tak se na samém počátku války objevila jednotka, která si zvolila výbušné pojmenování „1st United States Lancers“ (1. pluk kopiníků Spojených států), jejímž vzorem byl s největší pravděpodobností britský 16. kopinický regiment, který v bitvě u Aliwalu (28. ledna 1846) svým razantním útokem přispěl k vítězství Britů nad indickými Sikhy.

Podle dostupných pramenů nosili michiganští kopiníci krátké kazajky a kalhoty světlé barvy, na hlavě kulaté čapky, podobné britským „pilboxům“ (čapky, jejichž název se odvozoval od krabiček na pilulky, známých i dnes). Jezdci této zajímavé formace nosili kopí; k tomu standardní výzbroj US jezdectva, v podobě šavle, pistole/revolveru[2] a karabiny. Bohužel, navzdory snahám navázat na slavnou tradici, neměla první hulánská jednotka americké armády dlouhé trvání.

Důvod k jejímu rozpuštění byl prozaický: Její personál tvořilo mnoho Kanaďanů (hodně z nich mělo na paměti svůj britský původ), z čehož plynulo riziko, že při střetu s vojsky Jihu přejdou na opačnou stranu. Myšlenka, že Velká Británie uzná svrchovanost Konfederovaných států a své jednotky ležící v Kanadě vyšle ze severu na pomoc svému novému spojenci, byla v té době velmi aktuální – a pro washingtonskou vládu nepřípustná.

Mnohem větší věhlas si vydobyl jiný pluk kopiníků. Jednalo se o 6. pensylvánský dobrovolnický jízdní regiment, známý také jako „Rushův kopinický“ (Rush’s Lancers), ačkoli jeho označení v rámci kompilovaného systému jednotek z Pensylvánie znělo „70. dobrovolnický“. Nábor do regimentu probíhal od srpna do října 1861 ve Philadelphii, pod vedením plukovníka Richarda S. Rushe, za štědrého přispění místní nobility, což se také projevilo v kvalitě mužstva („velmi vybraného“).

Standardní výzbroj jezdců původně sestávala ze šavlí a revolverů Colt, nicméně brzy ji rozšířilo jezdecké kopí („lance“). O zavedení této zbraně se zasadil generál McClellan, který jako člen pozorovatelské mise U. S. Army navštívil bojiště na Krymu (proti Rusku zde v l. 1853–1856 bojovaly kontingenty Velké Británie, Francie, Osmanské říše a Sardinie) a jistě zde zhlédl legendární útok britské Lehké brigády.

Americké kopí bylo dlouhé devět stop (cca 274 cm), s trojhranným hrotem o délce jedenáct palců (cca 28 cm). Ratiště bylo zhotoveno z norské jedle, s železnou botkou (sloužila i jako protiváha hrotu), pod hrotem s šarlatovým praporkem v podobě vlaštovčího ocasu. Asi uprostřed ratiště byl upevněn kožený popruh dlouhý asi tři stopy (cca 90 cm), jímž bylo možné prostrčit paži a přidržovat tak kopí v klidové poloze (když byl jeho konec zasunut u pravého třmenu, a zbraň tak trčela kolmo, hrotem nahoru). Kopí byla vyráběna pod dohledem zahraničních důstojníků, kteří patřili ke štábu generála McClellana.

 Kopí platilo za nebezpečnou zbraň v rukách zkušeného jezdce. Vojáka zraněného jezdeckou „lancí“ vždy čekaly nepříjemné chvíle. Hrot totiž vytvořil v kůži úzkou trhlinu, která se sice na povrchu hojila, ale uvnitř začala hnisat kvůli infekci, způsobené nečistotou a drobnými úlomky železného hrotu.

Kopí v akci

Ataka pečlivě sešikované jednotky s kopími, na nichž vlály rudé praporky, musela mít na psychiku protivníka značně devastující účinek. Rushovi kopiníci to předvedli poprvé těsně před bitvou u Hanover Courthouse (27. května 1862), kdy hroty svých kopí zahnali na ústup jižanskou kavalerii. O měsíc později, u Gaine’s Mill (27. června 1862) patřili Rush’s Lancers k těm federálním jednotkám, které atakovaly Alabamskou brigádu a před South Mountain zatlačili do lesa silnou jednotku konfederační pěší jízdy. Zenit amerických hulánů nastal v bitvě u Antietamu (17. září 1862), kdy správně vypočítanou ztečí rozprášili jižanskou artilerii.

Navzdory tomu však odpovědné osoby Unie rozhodly, že kopí jsou pro zalesněný terén Virginie, a vůbec pro moderní válku nevhodná, takže po květnu 1863 – k velké nelibosti jezdců – přikázaly odložit je do skladů. Místo nich celý regiment obdržel karabiny, ačkoli již od počátku měla každá setnina k dispozici 12 karabin Sharps, určených pro strážní a průzkumnou službu. V tomtéž roce byl 6. pensylvánský regiment zařazen do sestav „Rezervní brigády“ pravidelné jízdy Unie, a – díky absenci kopí – se již nijak neodlišoval od obyčejných jednotek kavalerie. Jeho výkony u Brandy Station (9. června 1863) nicméně přiměly generála Johna Bufforda, který nikterak nestranil „domobrancům“, aby tento pluk nazval „Sedmým pravidelným“.

Šestý pensylvánský jízdní sloužil až do konce války, a poté byl rozčleněn mezi další formace kavalerie Spojených států.

Přestože byli „američtí huláni“ vyzbrojeni kopími, jejich uniforma nijak nenavazovala na evropské (potažmo polsko-tatarské) tradice. Nosili v podstatě standardní stejnokroj federálního jezdectva, sestávající z modré jednořadé kazajky se žlutými lemovkami (na límci snad jen s jedním knoflíkem namísto předpisových dvou), s mosaznými knoflíky a – přinejmenším do roku 1862 – šupinovými epoletami ze stejného kovu, z modrých (později světle modrých) kalhot se žlutými postranními pruhy a modré čepice zvané kepi nebo furažka, s černým koženým stínítkem a podbradníkem. Na dýnku čepice byl umístěn univerzální emblém jezdectva – dvě zkřížené šavle –, v podobě mosazného odznaku nebo žluté výšivky. Zdá se, že další označení na čapkách této jednotky byla výjimečná, ačkoli poddůstojníci zde mohli mít ještě umístěna písmena RL (Rush’s Lancers) a číslo pluku – 6. K „velké“ uniformě patřil klobouk s vysokým zvonem a širokou krempou, u důstojníků ozdobený černými pštrosími pery. Řemení bylo zhotoveno z černě lakované kůže, s mosaznou garniturou.

V otázce obuvi kopiníci nijak nevybočovali z tehdejších zvyklostí. Nosili tři druhy černých kožených holínek: první z nich byly měkké, sahající nad kolena; druhé tuhé, vpředu s manžetami chránícími kolena; třetí nižší, těsně pod kolena. Nicméně někteří jezdci nosili místo holínek polobotky, přes něž přetahovali kalhoty, opatřené k tomuto účelu poutky pod nártem. Všechny uvedené varianty připadaly v úvahu u celé federální jízdy. Ostruhy byly často mosazné. Pro kavaleristy byly rovněž předepsány bílé kožené rukavice, které mnozí z nich skutečně nosili – zejména při slavnostních příležitostech, případně dle rozhodnutí velitele jednotky.

Američtí husaři

Husaři se v evropských armádách objevili poněkud dříve než huláni, ve vojsku americké Unie tomu bylo naopak. Až koncem roku 1863, po bitvě u Gettysburgu – která znamenala první přesvědčivé vítězství Severu, nikoli však rozhodující porážku nepřítele – začaly po New Jersey obíhat letáky se sloganem „Kůň k jízdě a šavle k boji“. Tak začínal nábor rekrutů k 1. husarskému regimentu Spojených států.

Svolávání branců se dělo na základě výzvy prezidenta Abrahama Lincolna, který burcoval loajální státy USA k vytváření nových dobrovolnických jednotek.

Jenže, jak získat dostatečné množství rekrutů, kteří budou ochotní nasadit koni ostruhy a s šavlí v ruce vyrazit do útoku proti obávané kavalerii rebelů? Tento problém se rozhodly vyřešit originálním způsobem právě zodpovědné osoby státu New Yersey: zorganizovaly pluk „husarů“. Brzy se ukázalo, že šlo o dobrý tah na lidskou psychiku. Již mezi lednem a březnem roku 1864 bylo dosaženo kompletních stavů mužstva (řádný jezdecký pluk mělo tvořit deset rot neboli setnin, čili kompanií), brzy poté byl 1. husarský vybaven koňmi a výstrojí, a 5. dubna vytáhl v plné parádě z New Jersey.

Při průjezdu Washingtonem defiloval před prezidentem Lincolnem a díky svým okázalým uniformám s vlajícími pláštěnkami upoutal pozornost novinářů. Podle článku v novinách „Frank Leslie’s Illustrated Newspapper“ z 9. ledna 1864, kde byla husarům věnována celá ilustrovaná stránka, byl jejich stejnokroj „… nápadně okázalý, vycházející ze vzoru pro rakouské husary. Pantalony [dlouhé kalhoty] jsou stejné, jaké nosí běžně jízda, se žlutými pruhy; kazajku [tmavě modrou] zdobí žluté šňůrování. Bandalír a závěsník [pro karabinu, resp. šavli] jsou nošeny přes ramena, překřížené na hrudi. Namísto převlečníku nosí talmu [pláštěnku s kapucí] … Čapka je velmi úhledná a pohodlná. Husaři mají velmi pěkné karabiny … šavle a pistole“.

1. husarský byl původně vyzbrojen zezadu nabíjenými karabinami tří různých systémů – Sharps, Joslyn a Burnside – které v listopadu 1864 nahradila opakovací karabina Spencer. V úvodu bylo jezdcům vydáno (asi 622 kusů) revolverů Whitney a Colt ráže .36; později přinejmenším část regimentu obdržela revolvery Remington ráže .44.

Podle dalších popisů, ilustrací i kvalitních dobových fotografií nosili „američtí husaři“ pokrývky hlavy v podobě „pilboxu“, na čelní straně s mosazným odznakem v podobě čísla 3 uvnitř věnce, což napovídá, že oficiálně byl pluk zařazen jako „3. Newjerseyský“ spíš nežli jako „1. husarský“. Standardní jezdecká insignie v podobě zkřížených šavlí, spolu s iniciálou roty (vše vytlačené z mosazného plechu) byla umístěna na dýnku „pilulkové krabice“. Důstojníci nosili namísto pláštíku světle modrý husarský kožíšek, mantlík, s nedbalou elegancí přehozený přes levé rameno. Více o vzhledu uniforem 1. husarského napoví ilustrace v příloze.

Husary v jejich malebných, archaicky vyhlížejících stejnokrojích ihned po příjezdu na frontu jejich kamarádi brali na lehkou váhu, a obdařili je přezdívkou „motýli“. Záhy však ukázali, že jsou každým coulem vojáci a výborní jezdci, stejně jako pěší bojovníci. Již ve srážce u Berryvillského mýta 19. září 1864 porubali mnohem početnější jižanskou kavalerii, přehnali se skrze její pěchotní podporu a – spolu s 2. Ohijským jezdeckým – zajali 8. Jihokarolínský pluk včetně jeho plukovníka a praporů. Tato bitva odstartovala řetězec dalších vítězství husarů, který se táhl až k Appomatoxu, kde 9. dubna 1865 kapituloval generál Robert E. Lee.

Koně a sedla

Jak válka pokračovala, snažili se velitelé pro své jednotky obstarávat koně konkrétních plemen. Například v Potomacké armádě si získalo značnou oblibu plemeno morgan. Jedná se o jedno z prvních plemen koní vyvinutých přímo ve Spojených státech, pojmenované po svém zakladateli Justinu Morganovi. Koně sloužili (a slouží dodnes) k dostihům a kočárovým ekvipážím, v neposlední řadě ovšem k armádním účelům. Jejich výška v kohoutku se pohybuje od 14.1 do 15.2 pěstí (145–157 cm), barva je obvykle hnědá, černá, kaštanová, včetně dalších odstínů, nevyjímaje různé varianty pinta.

Koně kompaktního, rafinovaného plemena morgan byli za občanské války u obou stran velmi populární. Známý je „Rienzi“ generála federální jízdy Philipa Sheridana, stejně jako „Little Sorrel“ proslulého konfederačního vojevůdce Thomase „Stonewala“ Jacksona.

Je ovšem samozřejmé, že k válečnému oři patří kvalitní vojenské sedlo. O jeho vytvoření se kolem roku 1855 snažil kapitán George B. McClellan od Prvního jízdního – a dlužno říci, že se mu to vcelku povedlo. McClellan, který se za občanské války stal generálem a na jistou dobu i velitelem Potomacké armády, tvrdil, že jím navržené sedlo je výsledkem intenzivního studia evropských sedel, pro jehož zdokonalení využil nejlepších vlastností uherské a mexické konstrukce.

Švihácký důstojník však v tomto případě nepochybně lhal, protože k vytváření „svého“ modelu použil prvků sedel Grimsley, Campbell a Hope, která v té době armáda rovněž testovala. Přestože typ, nazvaný „sedlo McClellan vzor 1859“ nese hlavní rysy navržené výše jmenovanými konstruktéry, přinejmenším dva z nich – Campbell a Grimsley – nemohli nic namítat, protože krátce po jeho zavedení zemřeli.

Přestože mělo McClellanovo sedlo různé nedostatky (např. úzký a vysoký průřez s tendencí odírat kohoutek koně, nebo rozdělené švy na posedlí, znepříjemňující život jezdcům), bylo všeobecně přijato jako dobré sedlo, vyhovující vojskům Unie i Konfederace. Sedlo McClellan zůstalo ve výstroji U. S. Army – navzdory stížnostem na jeho nedostatky – ještě dlouho po skončení občanské války, ovšem ne kvůli absenci lepších návrhů, ale proto, že ve skladech zůstaly ležet tisíce těchto exemplářů. K jediné viditelné inovaci došlo v roce 1885, kdy byly původní potahy z černé kůže nahrazeny hnědými. Další změny přineslo až sedlo vzor 1928.

McClellanova sedla přežila svého autora o dobrých 130 let. Seděli v nich příslušníci smutně proslulé Custerovy Sedmé kavalerie u Little Bighornu (r. 1876), mnoho z nich bylo ještě dlouho po bitvě nalézáno v pleněných táborech Indiánů. Sloužila také britským a koloniálním jezdcům v búrských válkách (1899–1902), stejně jako v Jihozápadní Africe na začátku první světové války. Ovšem, na jihu Afriky se McClellanovo sedlo s malými úpravami (modifikované posedlí, hlubší a širší profil) udrželo až do dnešních dnů. Jednotkám jízdní pěchoty Jihoafrických obranných sil (SADF) slouží v neklidných oblastech Transvaalu a Natalu, v boji i při udržování míru. Navzdory názoru mnoha skeptiků tak nejen staré vojenské sedlo, ale především kůň nadále pomáhá člověku tam, kde by to nezvládla technika. A věřme, že tato symbióza nám vydrží ještě dlouho …

 

[1] Tato kopí se mohla objevit v rukách jižanských kavaleristů za občanské války – což je pouhá domněnka autora. EP.

[2] V popisovaném období nelze zaznamenat rozdíly mezi „pistolí“ a „revolverem“, jak je známe dnes. V každém případě však mějme na mysli šestiranné perkusní revolvery několika dostupných značek. EP.

 

Prameny (stejně jako v případě minulého článku)

Peter F. Copeland: Civil War Uniforms. Dover Publications, Inc., New York 1977

Peter F. Copeland: Story of the Civil War. Dover Publications, Inc., New York 1991

Philip Katcher, Michael Youens: The Army of Northern Virginia. Men at Arms No. 037, 1999

John Selby, Michael Roffe: The US Cavalry. Men at Arms 1972

Internet

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com