Historie chovu norických koní v Čechách a na Moravě

16. 07. 2021 06:00

Obrázky: 9

Autor: Doc. Ing. Miroslav Maršálek, CSc. Spoluautoři: Česká společnost hipologická, z.s., SCHPN, z.s Foto: Gabriela Rotová, archiv Equichannel - Ivana Pánková Rubrika: Chov koní Počet přečtení: 659 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Norici staršího typu byli považování za nejtypičtější zástupce domácích západních koní nejen pro svoji tělesnou stavbu a kranologické znaky, ale i proto, že norik má z chladnokrevných plemen nejméně genů koní orientálních. Kdy se k nám noričtí chladnokrevníci dostali a jak pokračoval vývoj plemene až do dnešních dní?

Chladnokrevní koně jsou oproti teplokrevným mohutnější, těžší a také lymfatičtější. Jejich hlava je v poměru k ostatním tělesným rozměrům těžká, hrubá a delší, především v obličejové části. U noriků je hlava více či méně klabonosá nebo jen poloklabonosá, krk je silný a většinou vysoko nasazený, takže se ztrácí kohoutek, hřbetní linie je dlouhá, více nebo méně prohnutá, bedra jsou delší, pánev je skloněná a kratší, předek i zadek koní je široký. Končetiny jsou silné, na zadní straně spěnky porostlé rousy, mezi nimiž je na zadních končetinách výraznější ostruha. Kůže je silná, srst po těle i žíně ve hřívě jsou hrubší, silné a zvlněné.

U původních rakouských noriků se vyskytovala řada nedostatků, které bránily v jejich větším rozšíření do okolních zemí. Hlavními vadami byl častý nepoměr mezi výškou těla a hloubkou trupu, prohnutý hřbet, přestavěnost, hranatá, krátká a výrazně skloněná pánev, nedostatečně mohutné svalstvo na zádi, bércích i předrámí, strmá lopatka, těžká a hrubá hlava a podobně. Vědělo se však, že norik má neocenitelné biologické přednosti ve své skromnosti, houževnatosti a vytrvalosti v práci v horském terénu. Při založení plemenné knihy byly stanoveny mezní tělesné rozměry, z nichž je zajímavý údaj, že byl požadován obvod hrudníku o 25 cm větší, než byla kohoutková výška.

Většina exteriérových nedostatků původního norika byla způsobena jeho tvrdým odchovem a těžkou prací, ke které byli norici často využíváni v poměrně nízkém věku. Zvláště pohyb v zápřeži v těžkých vozech a kopcovitém terénu, kdy koně museli vůz při jízdě z kopce sami brzdit, byl příčinou výskytu šavlovitých zadních končetin. Alpské pastviny byly sice rozsáhlé, ale vegetační doba a tedy období pastvy krátké a v zimním období dostávala hříbata pouze seno.

Snaha o zvýšení konkurenceschopnosti noriků na začátku 20. století vedla ke zlepšení úrovně odchovu a také ke zkvalitnění tělesných forem koní tak, že byli více podobní koním belgickým (získávali kulatější a líbivější tvary tělesné). Podobná snaha se projevuje i v současném chovu norických koní, protože jejich historické uplatnění (těžký tah v oblasti zemědělství, dopravy nebo lesnictví) už prakticky ztratil na významu a norický kůň se uplatňuje především jako kůň vhodný pro agroturistiku, ať už v lehké zápřeži nebo často i pod sedlem. Pro tento účel jsou však požadováni spíše koně středně mohutní, harmonické stavby těla, ušlechtilejší a dobře ovladatelní, kteří jsou příjemní i jako koně jezdečtí. To je důvodem, proč při zkouškách výkonnosti hřebců musí koně ve své původní domovině prokázat svoje schopnosti nejen v zápřeži, ale i pod sedlem.

Do Českých zemí se dostávali první norici jako nosní a později tažní koně po „Zlaté stezce“ směřující z Terstu, Solnohradu a Lince přes Prachatice do Netolic a dále do Českých Budějovic a do Prahy. V příhraniční oblasti jižních Čech se proto noričtí koně vyskytovali dávno před tím, než byli oficiálně první chladnokrevní hřebci přidělení do českého chovu, k čemuž došlo v roce 1868 v oblasti státního hřebčince v Písku.

Už ve stavbě těla husitských koní je zřejmý vliv těžkých koní norických. Proto byl také jako model pro monumentální jezdeckou sochu Jana Žižky z Trocnova odlitou v roce 1935 Bohumilem Kafkou a umístěnou u národního památníku v Praze na Vítkově vybrán slezský norický hřebec 412 Albin Theseus.

Díky vybudování zájezdního hostince v Netolicích, který umožňoval delší odpočinek norických hřebců při jejich cestě po „Zlaté stezce“, byli tito hřebci pokoutně připouštěni k domácím klisnám většinou teplokrevného původu. Výsledkem byl krajový ráz netolických koní, který se vyznačoval mohutností, ale také pohyblivostí a vyšším stupněm temperamentu a byl velmi oblíbený jako hospodářský kůň.

Noričtí koně byli úspěšně využíváni i koněspřežní železniční drahou z Lince do Českých Budějovic, vybudovanou v letech 1825 až 1832 podle projektu Františka Antonína Gerstnera především pro účely převážení hornorakouské soli do Čech.

Ve větším počtu byli do Čech dováženi noričtí hřebci až v období 1892 až 1923 a po omezení jejich působení až do roku 1938 se opět rozšířila jejich působnost intenzivnějším dovozem zvláště v roce 1943, kdy se začali tito koně dovážet z Rakouska i Bavorska. V roce 1946 bylo v Českých zemích 108 norických hřebců.

Na Moravu byli první dva norici přiděleni roku 1870 a zvyšování jejich počtu probíhalo zhruba ve stejné době jako v Čechách, jejich počet však nebyl tak vysoký. V roce 1910 působilo na Moravě 34 norických hřebců.

Od roku 1900 je do Čech i na Moravu stále ve větší míře dovážen kůň belgický, který lépe odpovídal požadavkům na mohutnost a ranost chladnokrevných koní. Chovným cílem bylo vytvoření českého chladnokrevníka na základě převodného křížení. I když v průběhu války docházelo k vyššímu rozmachu norických koní, bylo po druhé světové válce v roce 1948 v Čechách chováno 17,74 % norických hřebců oproti 37,43 % hřebců belgických. Ještě výraznější poměr mezi oběma plemeny byl na Moravě, kde bylo v této době 12,28 % hřebců norických a 40,28 % hřebců belgických.

V oblasti Slezska byla situace zcela jiná. Ještě v počátku 20. století zde převažují teplokrevní hřebci nejčastěji anglického, arabského nebo norfolského původu. Od roku 1902 nastupuje rychlý vzestup chladnokrevných koní reprezentovaných téměř výhradně norikem. Z rakouských zemí i Bavorska byli importováni do Slezska nejen hřebci, ale i určitý počet klisen. Výsledkem byl poválečný poměr obou plemen v roce 1948, kdy norických hřebců bylo ve Slezsku 82,14 % a belgických 3,57 %. Slezský norik se odlišoval od norika originálního především menším rámcem a sušší stavbou těla. Někdy se u něj projevovaly i důsledky křížení s teplokrevnými klisnami ve větší ušlechtilosti, sušší hlavě, která je kratší a rovnější, lepší horní linii a poněkud užší zádí. Měl hlubší hruď a nebyla u něj tak častá přestavěnost ani až neúčelná šířka v prsou jako u originálního norika.

Chladnokrevní koně se šířili v oblasti Čech postupně od hranic s Rakouskem a Bavorskem. Norici převažovali v oblasti Tachova a Stříbra v západních Čechách a v oblasti Netolic, Vimperku, Prachatic a Kaplice. V oblasti Přeštic a Klatov převládal chov koní belgických. Na hranici obou chovatelských oblastí docházelo ke křížení a kříženci byli označováni jako chladnokrevníci českého chovu. Protože byli často v chovu využíváni i potomci chladnokrevných hřebců s domácími zemskými klisnami (po roce 1930 došlo k významnému omezení dovozu plemenného materiálu), byli i tito jedinci označováni jako chladnokrevníci českého chovu. Po založení hřebčína v Netolicích bylo stádo chladnokrevných klisen tvořeno klisnami norickými a klisnami českého chladnokrevníka. Po převzetí hostouňských chladnokrevných klisen bylo netolické stádo rozděleno na hnědé norické a ryzé belgické, u kterých byla oddělená plemenitba. Před privatizací hřebčína, která vedla k jeho likvidaci, bylo v základním stádě chladnokrevníka 27 velmi kvalitních klisen s převahou norické krve.

Slezský norik byl až do roku 1995 považován za ráz norických koní. Ráz je v zootechnice chápán jako skupina zvířat stejného plemene, která vlivem odlišných podmínek hospodářských a zejména klimatických vykazuje určité odlišnosti ve znacích a vlastnostech (odstín, zbarvení, mohutnost těla), které však nepřekračují rámec plemene. Odlišnosti slezských noriků od noriků originálních a později i od českých chladnokrevníků s převahou krve norické jsou uvedeny výše. Tyto rozdíly v populaci koní převládají i nadále. Analýzou tělesných rozměrů chladnokrevných hřebců v letech 1961 až 1980 bylo zjištěno, že průměrné tělesné rozměry originálních norických hřebců činily 172,0 / 159,3 / 218,0 / 25,80, tělesné rozměry norických hřebců domácího původu včetně živé hmotnosti byly 172,1 / 159,8 / 202,4 / 24,40 / 664,6 a u hřebců slezského norika 171,5 / 159,1 / 199,9 / 24,25 / 665,8. Ze srovnání průměrných tělesných rozměrů norických koní českého chovu a slezských noriků jsou zřejmé málo významné rozdíly, většinou ve prospěch hřebců norických (+0,6 / +0,7 / +2,5 / + 0,15 / – 1,2).

Po vzniku samostatných plemenných knih pro jednotlivá chladnokrevná plemena koní v České republice v roce 1995 (českomoravský belgik, norik, slezský norik) byla dvě z těchto tří plemen zařazena do genetických živočišných zdrojů. To vytvořilo nejen nerovné ekonomické podmínky pro chovatele těchto plemen, protože udržení genetického zdroje je podporováno státem, ale slezský norik začal být považován jako genetický zdroj za poněkud nadřazené plemeno vůči norikovi. Řád plemenné knihy norika umožňoval, aby norické klisny byly zapouštěny slezskými hřebci a bylo to považováno za proces zušlechťování. V seznamu plemenných hřebců vydávaných Asociací svazů chovatelů koní ČR pro jednotlivá plemena koní se v této době hřebci vybraní pro zapouštění klisen v rámci plemenné knihy norika skládali ze skupiny norických hřebců, ale zároveň pro tyto klisny byli uvedeni jako akceptovaní i hřebci slezského norika, kteří se v seznamu opakovali.

Genetická propojenost obou populací (N a SN) je zřejmá i z výsledků analýzy zpracované v roce 2001, ve které je uvedeno 12 současných hřebců norických a 26 hřebců slezského norika rozdělených podle linií jejich otce. U obou plemen jsou hřebci po otcích přiřazených k 8 liniím, ale z toho jsou 4 linie společné, a to 1747 Neuwirt Diamant IX, 2262 Gothencherz, 13 Vulkan 63 S. a 2934 Hubert Nero IX. Přitom první tři linie byly zastoupeny u slezského norika 18 hřebci z celkových 26 hřebců působících v plemenitbě.

Ještě výraznější je propojení v populaci klisen, kde k linii 2662 Gothencherz náleželo 126 klisen SN a 80 klisen N, k linii 1747 Neuwirt Diamant IX 87 klisen SN a 151 klisen N a k linii 2934 Hubert Nero IX slezských klisen 70 a norických klisen 136. K linii 13 Vulkan 63 náleželo 44 klisen slezských a 141 klisen norických. Porovnáme-li to s celkovým počtem klisen zapsaných do obou plemenných knih, který činil 953 klisen norických a 448 slezských, znamená to, že klisny náležející k těmto 4 společným liniím tvořily v roce 2001 53,31 % klisen v chovu norika a dokonce 72,99 % klisen v chovu slezského norika.

Přestože docházelo k postupnému mísení obou plemen, rozdíly v tělesném rámci ještě určitou dobu přetrvávaly. Porovnání průměrných tělesných rozměrů hřebců obou norických plemen v letech 2000 až 2008 ukázalo ještě zřetelné rozdíly v tělesných rozměrech. Norici měli průměrné tělesné rozměry včetně živé hmotnosti 175,9 / 163,8 / 206,7 / 25,39 / 671, zatímco u slezských noriků byly tato rozměry 172,7 / 161,3 / 202,2 / 24,87 / 640. Rozdíl mezi oběma skupinami hřebců je ve prospěch hřebců norických +3,2 / +2,5 / + 4,5 / + 0,52 / + 31.

Ačkoliv požadavky na růstový standard hřebců i na minimální tělesné rozměry pro zařazení do plemenitby byly u všech tří chladnokrevných plemen shodné, je z výše uvedených hodnot zřejmé, že norický kůň měl stále větší rámec i živou hmotnost ve srovnání se slezským norikem.

Protože hříbě narozené z norické klisny po zapuštění slezským hřebcem bylo považováno za čistokrevné a chovatel ho mohl nechat zapsat jak do norické, tak do slezskonorické plemenné knihy, docházelo pod tlakem možnosti získat v budoucnosti dotační příspěvek stále častěji k zapisování narozených hříbat do plemenné knihy slezského norika. Výsledkem byl výrazný nárůst počtu slezských noriků a stálý pokles počtu evidovaných norických koní. Významnějším důsledkem však bylo postupné stírání dříve patrných rozdílů mezi norikem a slezským norikem, které se projevovalo především v plemenném typu koní. Slezský norik se postupně stával mohutnější, větší, ale ztrácel postupně svoje charakteristické vlastnosti jako suchost, pohyblivost, temperament.

Pokud vycházíme z předpokladu, že norik a slezský norik jsou v současnosti dvě plemena (legislativně je pro každé plemeno samostatný Řád plemenné knihy), je možné zapouštění norických klisen slezskými hřebci označit z pohledu zootechniky za převodné (vyhlazovací) křížení, směřující ke změně plemene norického na plemeno slezského norika. Výsledkem by ale byla nejen likvidace chovu norika v ČR, ale i změna typu slezského norika, což by se u genetického živočišného zdroje nemělo stát. U slezského norika je jako u genetického zdroje uzavřená plemenná kniha, to znamená, že příliv cizích genů je obecně nepřípustný, bez ohledu na to, zda se jedná o příliv ze strany otce nebo matky.

V roce 2012 došlo proto ke třem zásadním rozhodnutím:

1. Klisna nemůže být zapsaná zároveň ve více plemenných knihách – tedy v PK norika i v PK slezského norika. (Tento princip je obecně platný a měl by být respektován nejen u chladnokrevných plemen koní.)

2. Hříbě narozené z klisny zapsané v plemenné knize lze zapsat jako plemenné zvíře pouze do shodné plemenné knihy, v jaké je zapsána matka.

3. Rada plemenné knihy norika posoudila všechny perspektivní hřebce slezského norika, kteří mohli dosud zapouštět klisny v norické plemenné knize, a vybrala pro další využití pouze takové hřebce, u kterých byl předpoklad, že jejich potomci budou v norickém typu. Bylo rozhodnuto, že tito hřebci mohou být využíváni v chovu norika do skončení jejich kariéry hřebce.

Na rozdíl od plemen zařazených do genetických zdrojů je plemenná kniha norika otevřená a je možné využívat hřebce jiných plemen, pokud je to v souladu s rozhodnutím Rady plemenné knihy. V případě potřeby je tedy možné zařadit do plemenitby například rakouského norika nebo slovenského norika muráňského typu.

Tato opatření směřují k zachování chovu norických koní v České republice a k postupnému oddělení populace norika a slezského norika. Je třeba si uvědomit, že se jedná o postupný a dlouhodobý proces. Od 60. let minulého století směřoval chov chladnokrevných koní v České republice k homogennímu českému chladnokrevníkovi a k rozdělení do současných tří chladnokrevných plemen došlo administrativně na základě převažujícího podílu genů historicky nejvýznamnějších představitelů těchto plemen. Zatímco českomoravského belgického koně se podařilo oddělit už dříve, k oddělení norického a slezskonorického plemene došlo prakticky až v roce 2012. Tomu odpovídají i výsledky genetické analýzy obou plemen zpracované doc. Vostrým z České zemědělské univerzity v Praze, která ukázala, že z pohledu genetiky jsou si obě populace (N a SN) velmi podobné.

Úkolem dalšího šlechtění je proto zvyšovat genetickou odlišnost obou těchto populací nejen z důvodu udržení norika jako nejstaršího chladnokrevného plemene koní na území České republiky, ale také z důvodu zachování typických vlastností slezského norika jako genetického živočišného zdroje. Vhodným krokem ke splnění tohoto úkolu by mohla být i úprava Řádu plemenné knihy obou plemen, která bude nutná v souvislosti s novou evropskou legislativou a která by měla odlišit požadavky na plemenná zvířata obou plemen.

S ohledem na velmi malý rozsah současných populací všech tří plemen chladnokrevných koní by však bylo vhodné zachovat požadavky na výkonnost koní tak, aby bylo možné společně realizovat výkonnostní zkoušky hřebců i klisen.

V roce 2001 bylo v PK ČMB zapsáno zhruba 900 klisen, v PK N 800 klisen a v PK SN 400 klisen. V roce 2019 bylo v PK ČMB zapsáno 62 hřebců a 750 klisen, v PK N 42 hřebců a 520 klisen a v PK SN 58 hřebců a 507 klisen. Z toho je zřejmé, že i když dochází k celkovému úbytku chladnokrevných koní chovaných v České republice, nejzřetelnější pokles je u koní norických, zatímco u slezských noriků stavy dokonce stoupají.

Zajímavý je i podíl klisen v jednotlivých oddílech plemenné knihy. Zatímco u ČMB je v HPK zapsáno 45,2 % klisen, v norické plemenné knize je to 38,27 % a ve slezské norické PK 70,81 %. To naznačuje, že i náročnosti požadavků na zápis klisny do Hlavní plemenné knihy by při přípravě nových Řádů plemenné knihy měla být věnována pozornost, protože Hlavní plemenná kniha by jako nejvyšší oddíl PK měla sdružovat ty nejlepší klisny z celé populace plemene. Pokud populaci rozdělíme jen na jednoduché tři skupiny – průměrné, lepší a horší, je zřejmé, že těch lepších nemůže být 70 %.  

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com