Středobodem většiny rozhovorů bývají hvězdy, výrazné osobnosti sportovního i chovatelského světa, lidé, jejichž jména se objevují ve výsledkových listinách a titulcích. Jenže velké příběhy nepíšou jen ony. Někdy stojí za to nahlédnout i za oponu menších areálů, které vyrostly z nadšení, odvahy, tvrdé práce a snů. Jedním z takových je i Oldřichovská konírna, za níž stojí Eva Podrabská a její rodina.
Evo, má tvůj vztah ke koním kořeny v rodině, nebo ti to do klína „spadlo z nebe“?
Popravdě vůbec nevím, kde se ve mně láska ke koním a vůbec ke zvířatům vzala, protože rodiče ani prarodiče žádná zvířata neměli. Žili jsme v Praze. Když jsem ale byla úplně malá holčička, jezdili jsme s tátou a dědou na Dušičky na hřbitov a cestou jsme se vždy zastavili ve vsi, odkud pocházel děda. Žil tam starší pán, který měl malé bílé poníky, celé stádečko, a já z nich byla naprosto unešená. To je moje první vzpomínka na osobní setkání s koněm.
Takže jsi byla dítě, které to ke zvířatům táhlo, ať už rodiče chtěli, nebo nechtěli?
Ano. Milovala jsem všechna zvířata. Už rok předtím, než jsem rodiče doslova „ukecala“ k pořízení prvního psa – to mi bylo asi pět let –, jsem měla vodítko a obojek a přemlouvala maminku, aby si se mnou hrála na psa. Chodila jsem s ní na vodítku i na nákup, měla jsem učesané dva culíčky jako uši a doma jsem pila mléko z misky. Máma z toho byla pochopitelně úplně vyřízená, že ji sousedi pomluví a budou podezírat z týrání dítěte.
A kdy přišel první skutečný kontakt s koňmi?
V první třídě jsem jednou cestou ze školy potkala o rok starší sousedovic dceru, jak někam hrozně chvátá. Když jsem se jí zeptala, kam jde, odpověděla, že na koně. Jela tehdy do JK Přední Kopanina. Bydleli jsme v Praze 6, na Hanspaulce, odkud to byl asi nejbližší jezdecký klub. Tehdy jich ještě bylo hrozně málo. Za čtrnáct dní už jsem tam jela také. Poznala jsem tam paní Vlastu Kadlecovou, pana Krále a také sestry Linhartovy, které vedly pony klub. A byť moje začátky byly pouze na ponících, viděla jsem kouzlo drezury a skvělý přístup ke koním. Po celý první stupeň základní školy jsem jezdila tam a potom u soukromých koní tehdy velice známé skupiny historického šermu.
Zůstali koně součástí tvého života, nebo přišla i období, kdy museli ustoupit jiným věcem?
Když přišla sametová revoluce a koní začalo přibývat, přecházela jsem už na střední školu a času nebylo moc. Studovala jsem zemědělku v Brandýse nad Labem a občas jsem zajela se spolužačkami ke koním k nějakému soukromníkovi. Dojíždění ale zabíralo hodně času a byla to také léta, kdy jsem dávala přednost zábavě a prvním láskám. Pak přišel přechod na vysokou školu. Mládí jsem měla docela bujaré a vcelku brzy přišel na svět i můj první syn. Bohužel následoval také rozchod s jeho tatínkem, rozchod mých rodičů a starost o dům a umírajícího dědečka. Koně tedy v té době šli stranou, měla jsem jen psa. Přesto byli v mém srdci pevně zakotvení. Stačilo vidět třeba jen reklamu s cválajícím koněm a měla jsem slzy v očích.
Uběhlo dalších pár let, poznala jsem svého nynějšího muže Martina a založili jsme spolu novou rodinu. Měli jsme další dva syny, druhého psa a chystali jsme se opustit Prahu. Stále jsem čas od času zajela ke kamarádce zajezdit si, ale opravdu jen občas. Moje ježdění tehdy bylo skutečně pouze rekreační.
Dnes ale máš vlastní koně ve vlastní stáji.
Už jako malá holka jsem samozřejmě snila o tom, že budu mít svého koně, a hlavně že ho budu mít doma. Chtěla jsem se o něj starat. Představa, že bych měla jezdecký klub nebo něco podobného, tam ale nebyla. Přesto jsem i své vzdělání směřovala k zemědělství a zootechnice. Zkrátka jsem chtěla být blízko přírodě a zvířatům.
Dlouho ten dětský sen asi zůstával někde uzamčený v mé hlavě a hlavně v srdci. Když jsme se stěhovali z Prahy, pořád jsem měla představu, že si na venkově jednou koně pořídím. Ale bylo to takové to: až kluci povyrostou, až dokončíme rekonstrukci, až bude čas. Zatím jsme měli spíš menší zvířata – drůbež, králíky, kamarádka mi přivezla kozu. Jenže pak přišel sled událostí, který mi koně přivedl do cesty mnohem dřív, než bylo v plánu.
Takže první kůň přišel dřív než hotové zázemí?
Ano, přišel. Po dvou měsících, kdy byl ustájený nedaleko od nás, jsme ho už stěhovali k nám, byť tu v té době byla jen zpustlá louka za polorozpadlou stodolou. Spolu s mým prvním slezským valachem se k nám stěhoval i kamarádův norik. A tak to všechno začalo.
Na úplném začátku to byla hlavně odvaha. Rekonstruovali jsme chalupu, měli jsme tři malé kluky, na všechno jsme tu byli sami, daleko od všech příbuzných, a zázemí pro koně vlastně neexistovalo. V té době se ale hodně rozmáhalo ustájení koní venku v režimu 24/7. My jsme měli docela odolná plemena, a tak jsme se rozhodli, že to riskneme. Na začátku jsme pouze obehnali louku ohradníkem, část stodoly zpřístupnili jako přístřešek a zásobili se senem.
Začínalo to loukou, polorozpadlou stodolou a několika koňmi. Co všechno se muselo stát, aby vznikl plnohodnotný jezdecký areál?
Postupně jsme samozřejmě zjistili, že musíme koním udělat přístřešky, zmenšit zimní výběhy, oddělit je od pastvin, zpevnit povrchy, pořídit krmiště a tak dále. Začala jsem trénovat, vzdělávat se a směřovat k instruktorskému kurzu, protože z původních dvou děvčat jich bylo stále víc. Nejvíc v létě nám sem začali posílat svoje děti kamarádi z Prahy. Přibývalo koní a ubývalo ostatních hospodářských zvířat, protože péči neumím ošidit a přestávala jsem to stíhat. Začalo sem také chodit víc a víc dětí i dospělých a z některých klientů se postupně stávali majitelé koní, které si sem samozřejmě ustájili. Zlom přišel ve chvíli, kdy se počet koní přehoupl přes deset. Už jsem nezvládala k tomu chodit do práce, a tak jsem do toho zkusila vletět rovnýma nohama a zůstat jen jako OSVČ – instruktorka jezdectví a ustajovatelka. Nejvíc práce a zároveň výdělku nám od začátku dávaly letní jezdecké tábory. Zpočátku šlo hlavně o rekreační ježdění, základy a péči o koně, ale postupem času mě moje vlastní ježdění pohlcovalo víc a víc a to se promítlo i do všeho ostatního.
Co bylo impulsem ke změně?
Nejvíc mi dalo pořízení mého životního koně, Armena. Díky tehdy šestiletému, zkaženému a přerostlému plnokrevníkovi jsem se vydala na cestu neustálého vzdělávání, teoretického i praktického. Přivedlo mě to i k závodům. Chtěla jsem si tak trochu ověřit, jestli jsem opravdu odvedla práci tak dobře, jak jsem si myslela, a jestli jsem něco naučila koně i sebe. Začali jsme tedy jezdit aspoň občas na drezury. A to bych nebyla já, abych věci, které jsem se naučila, nechtěla hned předávat dál. Jelikož je všude kolem hodně koní, ale jezdeckých klubů docela málo, bylo a stále je komu to předávat. A to samozřejmě nutilo a nutí budovat dál.
Jak areál vypadá dnes? Co všechno se vám podařilo vybudovat?
Dnes jsme sice ve skromném, ale doufám, že příjemném areálu, který jsme opravdu sami vybudovali z ničeho. Na to jsem docela hrdá a vděčím za to hlavně Martinovi. Bez jeho podpory a bez toho, že jsme oba věřili, že to dokážeme, by to nešlo. Byly doby, kdy tady například nebyla na prodej žádná půda a my jsme neměli skoro nic ve vlastnictví. Byly chvíle zoufalství, hrozně tvrdé práce i narážení na spoustu úskalí, ale stálo to za to.
Máme malý drezurní obdélník 20 × 40 m s pískem a geotextilií, tři základní zimní výběhy se zpevněným povrchem, přístřešky, venkovní trojbox, pár hektarů pastvin a zrekonstruovanou stodolu se zázemím pro jezdce – velkou sedlovnu, krmírnu, šatnu, koupelnu a záchod. Buduje se vytápěná klubovna. V obytné chalupě máme tři velké pokoje s palandami a vlastní koupelnou pro letní pobyty u koní, přibližně pro 15 dětí.
A kolik koní u vás aktuálně je? Fungujete jako klasická komerční stáj?
Stav koní se obvykle pohybuje kolem patnácti. Nyní jich máme přesně patnáct, z toho je polovina našich a polovina klientů. Neustajujeme koně komerčně v klasickém smyslu slova. Většina majitelů se, jak už jsem zmínila, rekrutovala z mých jezdkyň.
Učím nejen jezdit, ale snažím se předávat celkový přístup ke koním – jak s nimi komunikovat ze země, jak se o ně starat, jak jim rozumět. Cítím jako nutnost učit hodně teorie. I v rekreačním ježdění je podle mě potřeba znát základy anatomie a fyziologie, a hlavně nauku o pohybu koně. Je důležité chápat, že kůň se nenarodil jako jezdecký. Jezdeckého koně z něj chceme dělat my, a proto ho na to musíme připravit fyzicky i psychicky. Právě v tom vidím největší smysl. Byť jsme začínali jako rekreační stáj zaměřená na turistické vyjížďky a výuku základů, postupně jsem pochopila, že je potřeba učit nejen jízdu na koni, ale i komplexní přístup ke koním. A také to, že se člověk musí neustále dál vzdělávat a neustrnout.
Turistické vyjížďky a svezení pro děti nebo úplné nejezdce stále občas provozujeme, ale s velkým ohledem na koně. Neexistuje, aby mi tu někdo, kdo se sotva drží a skáče na hřbetě jako pytel brambor, cválal po loukách. Prostě ho svezeme v kroku. Chce-li někdo víc, musí se to nejprve naučit. A protože se zabývám především drezurou, rozhodně u mě nikdo nenajde žádné rychlokurzy. Všechno pěkně postupně.
Váš areál je útulný a funkční. Je něco, co bys ještě chtěla vybudovat?
Ke štěstí mi chybí hlavně hala, protože jsme hodně závislí na počasí. V zimě máme období, kdy se nedá skoro nic dělat, přestože by děti i dospělí chtěli. Ale ono to prostě nejde. Jinak jsem vcelku spokojená. Vylepšovat by se dalo neustále, ale naučila jsem se přijímat to, co je k dispozici, a být trpělivá. To, co potřebuji, si mě už několikrát našlo, i když to někdy trvalo dlouho.
Co je pro tebe v péči o koně zásadní?
Jak jsem už zmínila, ustajuji v podstatě nekomerčně. Možná právě proto ke všem koním přistupuji tak, jako by byli moji vlastní. Nedokážu je ošidit. Často se stávalo a stává, že koně měli přednost i před rodinou. A to je, myslím, dost zásadní, pokud si to majitel koně uvědomuje. Často slýchám dost hrozné historky o ustájení. Není všechno zlato, co se třpytí.
Jaký management koně u vás mají v běžném provozu?
U nás jsou koně 24/7 venku, ve třech skupinách. Jednu tvoří čistě valaši, druhou kobyly s mladým valachem a třetí dva valaši, protože jeden z nich si myslí, že je hřebec, a je téměř nemožné ho zapojit do větší skupiny. Přes den jsou koně na pastvinách, ale i v létě je na noc stahujeme na základní výběhy. Tam mají nastlané přístřešky, seno v krmných kruzích a sítích ad libitum, solné a minerální lizy. Každý dostává také své kyblíčkové krmení individuálně podle potřeb. Dvakrát denně je kontroluji. V létě nasazuji masky, v zimě podle počasí převlékám dekované koně a podobně. Máme i boxy, ale spíš pro případ marodky. Také tu mám starší kobylu a valacha, které někdy zavřu, když je opravdu velká nepřízeň počasí. Tohle ustájení je podle mého názoru velmi dobré, i když samozřejmě nemusí vyhovovat úplně každému koni. Kdybych viděla, že některému koni skutečně nesvědčí, nebudu ho v tom držet a řešila bych to jinak.
Dokážete se přizpůsobit i koním se specifickými zdravotními potřebami?
Umím zajistit i bezprašný management. Několik koní se u nás stabilizovalo i z horšího stavu dušnosti do v podstatě bezpříznakového stavu. Díky zpevněným základním výběhům můžu nabídnout zázemí například i poničce, která v minulosti prodělala schvácení. Tu na pastvu prostě nepustím, maximálně na chvíli s náhubkem.
Samozřejmě bych byla schopná okamžitě utopit několik milionů, kdyby byly k dispozici, ve vylepšení celého areálu a veškerého zázemí. Ale myslím si, že zásadní je péče, a za tu svoji prostě ručím. Už tolikrát jsem u koní strávila celou noc, ať už při kapačkách, nebo třeba při léčbě oka, kdy je potřeba několikrát denně kapat. Člověk nestíhá ani dojet nakoupit. Když koně něco potřebují, mají přednost.
K chodu areálu ale patří i sousedé, klienti, děti a majitelé. Máte na lidi štěstí?
Co se týče lidí, máme asi docela štěstí na sousedy a na lidi ve vsi. Nikdy se mi nestalo, že by někdo koně krmil bez mého vědomí nebo s nimi měl nějaký zásadní problém. To je skvělé. Klienti, to je samozřejmě dlouhé povídání, ale nechci si stěžovat. Prošly mi tu už desítky dětí, většinou holek. Je to takový neustálý koloběh. V určitém věku přijdou jiné starosti, povinnosti nebo touha zkusit něco jiného a odejdou. Ale mám tu i stálice. Ze začátku pro mě bylo těžké to přijmout. Neumím to dělat s velkým nadhledem, dávám do toho všechno, takže je mi odchodů pochopitelně líto. Ale je to tak v pořádku. Někdy to samozřejmě i zaskřípalo, ale i to k životu patří. Ne vždy je sympatie vzájemná.
V posledních letech jste výrazně vidět ve working equitation a pořádáte i závody. Čím tě tato disciplína oslovila?
Working equitation je moje vášeň a láska. Tato disciplína mě naprosto pohltila. Dostala jsem se k ní díky Petře Čejkové, která působila na jihu Čech jako trenérka a pořádala semináře zaměřené na přiježďování koní. Právě díky ní jsem překročila pomyslnou hranici a začala se věnovat tréninku na vyšší úrovni, včetně práce na dvou stopách. Petra se tehdy sama věnovala working equitation, a tak jsem tuto disciplínu začala sledovat na Facebooku a YouTube a zjišťovala, jak se k ní dostat.
V roce 2021 jsme u nás uspořádali první seminář working equitation. Shodou okolností na mě nedávno na Facebooku vyskočila vzpomínka právě na tuto akci. Společně s Petrou tehdy přijela také Jitka Šimoušková. Protože Petra postupem času přestala dojíždět za žáky tak daleko od domova, postupně se nás ujala právě Jitka. A trénujeme spolu dodnes.
Zkušenější děvčata, která trénují se mnou, zároveň absolvují lekce také s Jitkou. Se svým již zmíněným plnokrevným valachem Armenem jsem se postupně dostala do třídy S a nyní pracujeme na tom, abychom mohli přestoupit do P. Moje svěřenkyně soutěží od třídy Z až po S. Na working equitation je úžasné, že jakmile ji začnete skutečně trénovat, pochopíte, že všechno stojí na kvalitním drezurním přiježdění koně, správném výcviku a porozumění biomechanice jeho pohybu. Na nižší úrovni se jí zároveň můžete věnovat téměř s jakýmkoli koněm nebo poníkem a většinu koní také baví. Working equitation prověří souhru jezdecké dvojice skutečně do morku kostí.
Klasická drezura by možná některá děvčata tolik nenadchla. Samotné ježdění cviků v obdélníku nemusí být pro mladší generaci, zvláště na nižších úrovních, tak přitažlivé. Dopracovat se do vyšších soutěží navíc stojí obrovské množství úsilí, času a, buďme k sobě upřímní, také peněz. Potřebujete vhodného a dobře připraveného koně a není to cesta pro každého. Working equitation však může být na nižší úrovni zábavná a dostupná i pro jezdce s docela obyčejným koněm nebo poníkem. Samozřejmě je vždy potřeba také podpora rodičů a ochota něco tomu obětovat. To ale platí v každém odvětví, pokud se mu chce člověk věnovat vážněji.
Skvělé je také to, že komunita working equitation je zatím poměrně malá a lidé si navzájem přejí úspěch. Navíc se můžete krásně oblékat, takže máte ze závodů vždy hezké fotografie, a už od třídy Z jezdíte na hudbu.
V loňském roce jsem uspořádala několik seminářů, které zájemce seznamovaly s touto krásnou disciplínou. Lidé ale bohužel často zjistí, že to není tak jednoduché, jak se možná na první pohled zdá. Když pochopí, kolik práce by je čekalo, kdyby se chtěli working equitation věnovat závodně, někdy je to odradí.
A tvoje čtyřnohé hvězdy? Ohniví španělé to nejsou.
Co se týče našich čtyřnohých hvězd, pro mě je tou největší jednoznačně již zmíněný Armen, se kterým to společně táhneme desátým rokem. V loňském roce jsem si k němu pořídila mladého maďarského koně plemene nonius. Je také velmi šikovný a letos jsme se již dostali do třídy L.
Děvčata soutěží buď se svými koňmi, mezi nimiž jsou westfálští koně i welsh pony, nebo s mojí malou poničkou bez průkazu původu, kterou kdysi přivezla kamarádka odněkud ze slovensko-maďarského pohraničí. Startují také s teplokrevným valachem bez průkazu původu. Do soutěže stupně Z dokonce vzaly i norickou klisnu, kterou má u nás ustájenou jedna majitelka. Pro working equitation jsou samozřejmě nejvhodnější iberijská plemena, tedy zejména španělští koně a lusitáni. Musím se ale přiznat, že mě nejvíc baví právě samotná cesta. Nemám ani dostatek financí na nákup dražších koní, a tak se vždy snažím, obrazně řečeno, z ničeho udělat něco. Není pro mě nejdůležitější dosáhnout nejlepšího výsledku. Chápu, že tito koně mohou mít své fyzické limity, přes které se nedostaneme. Nemusíme ale být první ani nejlepší. Pro mě je skvělé, když se vlastním tempem dostaneme tak daleko, jak jen můžeme.
Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, kde jednou budu a kam se svými koňmi dojdu, nikdy bych mu nevěřila. Jezdecky jsem se totiž začala opravdu vzdělávat poměrně pozdě – vždyť mi teď bude osmačtyřicet let. Možná ale právě proto už mám některé věci v hlavě alespoň trochu srovnané. Jsem trpělivá a baví mě celý proces.
Jsem ráda, že mohu svým příkladem inspirovat alespoň některé mladé lidi. Chci jim ukázat, že není nutné vítězit ani spěchat. Každý má své vlastní tempo a své hranice a nemusí se neustále poměřovat s ostatními. Důležitý je náš osobní úspěch, který pro každého znamená něco jiného. Pro někoho může být úspěchem už to, že dokáže s koněm vyjet na klidnou a pohodovou vyjížďku, že mu kůň důvěřuje a že pro něj dokáže být člověkem, v němž cítí jistotu a oporu.
Když se ohlédneš zpátky, v čem se tvůj pohled na koně a ježdění za ty roky nejvíc změnil?
Můj přístup se určitě proměnil. Především v pochopení celého procesu výcviku jezdeckého koně – od přípravy ze země přes obsednutí a přiježďování až po pochopení toho, jak vlastně musíme změnit jeho posturu. Samozřejmě ruku v ruce s tím jde práce s psychikou koně, porozumění koním a snaha o to, aby oni rozuměli mně… Hodně mi samozřejmě dává to, že mám koně doma a mohu sledovat, jak mezi sebou interagují. I když jsou to námi uměle vytvořené skupiny, nikoli přirozená stáda, pořád tam jsou ta základní pravidla a principy. Spoustu jsem toho pochopila a naučila se, ale stále se učím dál a vím, že se nikdy nenaučím všechno, co bych chtěla. Už na to nebude čas. Po celou dobu se průběžně aktivně vzdělávám. Jezdím na semináře, absolvuji webináře, a to jak v oblasti péče o koně, tak v přístupu k nim, v porozumění jejich chování a samozřejmě i v samotném ježdění.
Při takovém nasazení musely přijít i chvíle, kdy sis říkala, že už je toho příliš. Co tě drží u koní i ve chvílích, kdy docházejí síly?
Chvil, kdy jsem to chtěla vzdát a skončit, bylo už mnoho a asi jich ještě dost bude. Je to opravdu řehole a někdy člověk stojí na pokraji fyzických i psychických sil. Zároveň vás ale ta zvířata neskutečně dobíjejí. Já vlastně ani nevím, jak přesně definovat, co všechno mi dávají. Od té doby, co jsem se do toho všeho tady na venkově pustila, mi kromě mojí rodiny dávají opravdu smysl života. A zároveň musím říct, že nejde jen o koně samotné, ale o všechno, co kolem nich, s nimi a pro ně dělám.
Několikrát jsem přemýšlela, že tu práci trochu změním. Že třeba přestanu učit, zaměřím se na pasování sedel nebo podobné věci a nechám si tu méně koní. Ale vždycky mě něco přesvědčí, abych u toho zůstala. Jen se pomalu přesouvám od kvantity ke kvalitě. Ráda bych měla více individuálních lekcí a prohlubovala jezdecké dovednosti i přístup ke koním u těch, kteří to berou skutečně vážně. Mít tu spoustu lidí, kteří přijdou, sednou, odjezdí si hodinu a za týden zase přijdou, už mě tolik nenaplňuje a nemám z toho radost. Výuka jezdectví, a hlavně předávání lásky ke koním a ukazování cesty s nimi, má pro mě velký smysl. Vždycky, jakmile si něco osvojím, chci to předávat dál. Nebavilo by mě nechat si to jen pro sebe.
Někdy je to děsně vyčerpávající a frustrující, ale pořád mě to moc baví. Vidět šťastné úsměvy, červené tváře, pot na čele po sundání helmy, někdy pláč, někdy vztek, někdy obojí a jindy zase chvíle naprostého štěstí. A hlavně vědět, jak se ti lidé cítí, protože to s nimi všechno sdílím. To je to, proč to dělám. Vysává to, unavuje, ale zároveň bych to asi neměnila. Je nutné si přiznat, že je to návykové. Vidět cestu některých holek od první lekce na poníkovi přes složení ZZVJ, koupi vlastního koně a první krůčky s ním až po první závody, to je prostě nepopsatelně skvělý pocit.
Zvenčí může život s koňmi na vlastním statku vypadat romanticky. Jak ale ve skutečnosti vypadá obyčejný den?
Můj běžný den začíná většinou brzy, pokud toho chci hodně stihnout. V zimě vyrážím ráno do mrazu s čelovkou, v létě mě budí ptáci. Ranní rutina znamená rozdat kyblíčky, zkontrolovat všechny koně, v létě je vyhnat na velkou pastvinu, uklidit základní výběhy, boxy a přístřešky. K tomu patří voda, seno, pokud došlo, doplnění krmišť, případně úprava jízdárny, kontrola ohradníků a další věci. V zimě mi hodně pomáhá Martin, protože je to větší dřina. V létě toho víc zvládám sama. Dopoledne tím většinou celé uteče. Přes poledne mívám chvíli, kdy buď vyřizuji administrativu, postarám se o něco v domě, nakoupím, nebo si odjezdím své koně. Odpoledne pak postupně přijíždějí holky na lekce a jedeme až do večera. Večer se zase zahání, krmí, kontroluje a ošetřuje, co je potřeba. V létě, když je dlouho světlo, je skvělé, že si svoje koně můžu odjezdit až večer, nebo naopak brzy ráno, když ještě není vedro. Někdy mi na to samozřejmě už moc sil a chuti nezbývá, ale právě závody jsou takovým hnacím motorem, díky kterému se na to nevykašlu. A je to dobře. Kondice je důležitá jak pro koně, tak pro mě. Hodně s nimi pracuji také ze země.
Pomáhá ti mít před sebou závody jako cíl?
Závody beru jako částečnou dovolenou. Ve workingu jsou většinou vícedenní, takže si užiju vytržení z každodenní rutiny, která je samozřejmě dost únavná.
A co rodina a čas mimo koně? Jde vůbec v létě a v plném provozu vypnout?
Je potřeba umět si udělat čas na rodinu. Kluci už jsou teď téměř dospělí, ale i my s Martinem potřebujeme čas pro sebe. V zimě se snažíme jezdit častěji na kulturní akce, do divadla, do kina a na koncerty, protože je víc času. Nebo si uděláme alespoň víkend někde mimo. V létě to moc nejde, ale například loni jsme si dopřáli nádhernou dovolenou. Jeli jsme do Gruzie, kde jsme několik dní putovali po horách na místních horských koních. Bylo to spojení manželovy vášně pro hory a mojí vášně pro koně. A musím říct, že to bylo úžasné.
To je asi můj recept. Jednak je potřeba mít nějaký hnací motor, který vás donutí stále jezdit, pokud z toho nakonec máte radost. Já ji pořád mám, i když se někdy trénink nebo vyjížďka nepovede. Příště je zase líp. A potom je důležité donutit se vyjet pryč, udělat si čas a být někde mimo s rodinou nebo s přáteli. Prostě občas „vypadnout“ je hodně důležité, i když se člověku vlastně nechce, protože je unavený.
Kdyby za tebou přišel někdo, kdo má podobný sen – mít vlastní stáje, koně doma, živit se tím a postavit kolem toho kus života –, co bys mu po všech těch letech řekla?
Kdo sní o vlastních stájích, tomu bych poradila, aby někde u někoho strávil delší čas a viděl, co to skutečně obnáší. Ale stejně si myslím, že do důsledku to člověk pochopí a pocítí až ve chvíli, kdy v tom opravdu je. Teprve potom se ukáže, jestli to má skutečně v srdci, jestli má vnitřní sílu a sebedisciplínu tak žít. Protože to vážně není žádná legrace, žádná duha a jednorožci.
Je to tvrdá práce, odříkání, velká zodpovědnost, spousta omylů, padání na ústa a zase vstávání. Já bych to ale neměnila a jsem vděčná za každou chvíli svého života s koňmi. Je to totiž opravdový život, plný adrenalinu, ale také spousty endorfinů a štěstí, když se něco povede a když můžete být s tvory, které milujete. A když máte v životě někoho, kdo to s vámi dokáže tolik let sdílet, přestože to není vysloveně jeho vášeň, je to dvojnásobné štěstí.
