Efektivita výcviku a hlasové pomůcky... jak a proč máme na koně mluvit?

24. 05. 2021 06:00

Obrázky: 10

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová, Pixabay Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 1176 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Nejen výkonnostní sportovci, ale i hobby jezdci se dnes a denně snaží najít ten nejlepší recepis, který by jim umožnil zvýšit efektivitu výcviku a schopnosti svých koní. Řešíme intenzitu tréninkové zátěže, korektnost provedených prvků, management, výživu i kvalitu našich vztahů... Ukazuje se ale, že pro lepší výsledky můžeme udělat i věc vcelku jednoduchou – můžeme se svými koňmi v rámci výcvikových lekcí vhodně modulovaným hlasem hovořit a tak je i „dobře naladit“ a přimět soustředěně vnímat. Pozitivní emociální naladění a soustředění totiž úzce souvisí s efektivitou učení a tím i výkonností. Koneckonců – o skutečnosti, že příjemné pracovní prostředí a dobrá nálada v kolektivu zlepšují výkony zaměstnanců na pracovištích, dnes už nikdo nepochybuje! A jak tedy pracovat s hlasovými pomůckami, aby to fungovalo? O tom budeme hovořit právě dnes!

Není žádnou žhavou novinkou, že koně jsou mimořádně vnímaví ke všem projevům emocí, které jsou obsaženy v našich vzájemných konfrontacích. A my víme, že emoce jsou důležité. Mají vliv na somatické i psychické stavy jedince, jsou úzce spojeny s autonomním nervovým systémem, způsobují dlouhodobé biochemické změny v mozku – ovlivňují tedy jak chování, tak i efektivitu učení. Emoční stres a emociální napětí mohou vést až k funkčním poruchám, jako jsou alergie, žaludeční vředy anebo kupříkladu vznik a rozvoj astmatu. Přičemž víme, že organismus savců je již v raném stadiu vývoje v této souvislosti snadno ovlivnitelný – i vcelku nevýznamné události mohou působit dlouhodobě a měnit modely chování dospělých jedinců.

Právě proto, že emoce jsou tak moc důležité, nejen standardní tréninkové postupy a pomůcky samy o sobě, ale i naše emociální naladění, projevující se v držení těla, gestech, pachu, který produkujeme, i mimice našich tváří, má tedy na efektivitu výcviku svůj vliv. A velmi cennou komoditou je v této souvislosti i náš hlas. Pokud tedy chceme, aby v rámci výcvikových lekcí byli koně pozorní, soustředění, dobře naladění a učení tak bylo maximálně efektivní, měli bychom se pokusit přizpůsobit své výcvikové postupy i těm vědeckým poznatkům, které s vnímáním našeho hlasu a tím, co jeho zvuk u koní navozuje, souvisí.

Koně a hlasové pomůcky

Všechny negativní a pozitivní zkušenosti, které v rámci interakcí v diádě člověk&kůň proběhnou, si dlouhodobě ve svých mozcích ukládáme nejen my, ale i naši koně. Proto také každá významnější negativní zkušenost má negativní dopad na všechny typy kontaktů, které mezi člověkem a koněm následně proběhnou a naopak. To celé je, myslím si, myšlenka vcelku logická, jednoduchá a dobře zapamatovatelná. Proč si tedy každý kontakt s koněm řádně nepromyslet a nepokusit se využívat svou mimiku, hlas a gesta tak, abychom si vyšlapali bezpečnou a pohodlnou pěšinku pro všechny naše další – lepší – zítřky? Takový přístup totiž zcela jistě využijeme jak v běžné manipulaci s koněm, tak i na kolbišti.

Lidský hlas a jeho význam

Desítky uskutečněných výzkumů ukazují, že koně jsou velmi citliví jak na emociální podněty, které jsou zakotveny v našich vokalizacích obecně, tak i na afektivní zvuky, které obsahují specifické lidské neverbální vokalizace. Nejen, že velmi citlivě detekují a vyhodnocují výraz naší tváře, mimická gesta, držení našeho těla a pachy, které vydáváme, ale překvapivě dobře dešifrují i emociální obsah, který je daný modulací našeho hlasu a neverbálními zvuky – například smích či pláč, které v určitých situacích naše vokalizace doprovází.

Koně tedy velmi dobře vědí, co se s námi děje, když se smějeme, když pláčeme, a odpovídajícím způsobem reagují na změny úrovně lidské úzkosti. Je rovněž prokázáno, že jsou schopni rozlišit a určit sociálně relevantní podněty obsažené v lidských hlasech, jako jsou charakteristiky hlasové identity, při rozpoznávání jednotlivců.

Pokud tedy člověk bude v rámci svých interakcí s koňmi využívat svůj hlas ve vhodné modulaci a v pozitivních kontextech, bude z toho profitovat jak člověk, tak i kůň. Jak už bylo řečeno – koně jsou schopni identifikovat emoce, které prostřednictvím zvuků vyjadřujeme, a jsou také schopni těmto emocím přizpůsobit i své chování. Zvuk lidského hlasu proto koním umožňuje předvídat důsledky jejich interakce s lidmi, což nejen, že může – pokud je zvuk lidského hlasu vhodně modulovaný anebo spojený s pozitivní konotací – zvýšit motivaci ke kontaktu, výkonu a zlepšit schopnost soustředění, ale také omezit stres a tak i míru nežádoucího nebo vyhýbavého chování.

Jestliže tedy dokážeme svůj hlas správně používat a budeme přikládat hlasovým pomůckám dostatečnou pozornost a váhu, můžeme koně nenásilnou formou připravit na mnoho různých aspektů, s nimiž bude kůň v průběhu výcviku konfrontován. Funkční vztah člověka a koně je o propojení mnoha složek, které se ve výsledku více či méně podílí na kvalitě mezidruhové komunikace.

Mezidruhová komunikace

Mezidruhové komunikaci se jak kůň, tak i člověk celoživotně učí – oba jsou tedy v průběhu času schopni rozvíjet svůj potenciál. Náš hlas může koním dodat sebevědomí, aktivizovat je a povzbudit, přimět je k soustředění i důvěře, ale také je vyděsit a i potrestat. To všechno jsou velmi významné aspekty, které mají v efektivitě výcviku naprosto nepřehlédnutelný význam. Pokud nám tedy instruktor jízdy radí „Na koni nemluvte!“, příliš mu nedůvěřujte. Je tomu totiž právě naopak. Náš verbální i neverbální projev je komodita, ze které můžeme jak my, tak i naši koně těžit!

Nebojte se tedy na koně mluvit a projevovat prostřednictvím svého hlasu emoce. Za dobře provedený cvik nadšeně chvalte, nedostatek snahy nevrle komentujte. Jeden z nedávno publikovaných výzkumů mimo jiné doložil, že koně velmi dobře chápou i naše neverbální projevy. Pokud tedy naštvaně zavrčím na klisnu, která nezúčastněně „vejrá“ po okolí, na místo toho, aby se soustředila na práci, dělám něco, čemu kůň rozumí – jde o srozumitelný signál mé vzrůstající emociální nespokojenosti. Vrčení tedy může být v určitých situacích pro koně pochopitelnější pomůckou – a tedy v rámci výcviku i smysluplnější pomůckou – než oplácávání bičíkem. Dotyk biče je totiž něco, co pro koně (bez dostatečných zkušeností) až tak moc pochopitelné není, protože bič sám o sobě žádný konkrétní význam bez reálné zkušenosti nemá, neobsahuje žádnou srozumitelnou emoci.

V rámci uskutečněných výzkumů bylo zjištěno, že koně v reakci na poslech negativních lidských neverbálních vokalizací – vrčení – zaujímají obranný „předletový“ postoj – aktivizují pravou mozkovou hemisféru, projevují akutní stresovou reakci, zvýšenou ostražitost a signál vnímají jako bezprostředně ohrožující. A naopak – při poslechu pozitivních neverbálních zvuků – nahrávek smíchu – aktivizují levou mozkovou hemisféru – objevují se indikátory pozitivního emočního stavu, koně jsou uvolněnější, pozornější a mají uši orientované vpřed.

Verbální a neverbální hlasové pomůcky – shrnutí

Protože lidé vědomě i nevědomě používají hlas v přímé interakci s koňmi při mnoha činnostech (odchyt, výcvik, ošetřování, ...), je dobré vědět, že koně skutečně jsou schopni rozlišovat mezi emocemi, které vyjadřujeme v rámci našeho verbálního i neverbálního projevu. A to i proto, abychom byli schopni lépe – my i koně – předvídat důsledky všech našich vzájemných interakcí; koně si totiž všechny informace, které v rámci všech našich vzájemných kontaktů získávají, dlouhodobě ukládají a dále s nimi „pracují“. Samozřejmě jedni lépe, druzí hůře, tak či onak ale všichni.

Platí tedy: negativní emoce, které kůň prožije v důsledku kontaktu s člověkem, mohou být brzdou, pozitivní emoce leteckým benzínem progresivně postupujícího kvalitního výcviku. Výcvik, který obsahuje vysokou míru negativních emocí, je tedy zákonitě ne příliš funkční. Zájem o kontakt s člověkem, se kterým má kůň negativní zkušenosti, bude mít kůň nízký, bude uplatňovat vyhýbavé chování – efektivita učení tedy bude rovněž nižší a žádoucí efekt výcviku se dostaví v delším časovém horizontu. Sami to znáte ze školních lavic. Nelaskavá a ukřičená paní učitelka v nás nevyvolá neutuchající touhu po vzdělání, nýbrž myšlenky na to, kdy už konečně zazvoní a my budeme moci jít konečně domů. S koňmi je to, pro někoho překvapivě, pro jiného ne až tak, zkrátka a dobře velmi podobné.

A jak tedy máme na koně mluvit?

Tak jako i jiné druhy obratlovců (psi, kočky, ale třeba i papoušci) rozlišují i koně známé a neznámé osoby za pomoci identifikace specifických zvukových a vizuálních podnětů, které se k daným osobám vážou. Tyto podněty jim umožňují vytvořit si v mozku komplexní obraz těchto osob. Koně rozlišují mezi hlasy jednotlivých osob a dokážou si také uložit a následně i vybavit i výhradně akustickou vzpomínku (kupříkladu nahrávku lidského hlasu) související s emocionálním prožitkem a konkrétním člověkem. Jsou tedy schopni spojit konkrétní lidské hlasy, s nimiž se v minulosti setkali, s pozitivními nebo negativními zkušenostmi, které při kontaktu s těmito osobami měli.

Pokud tedy pracujeme s koněm, nepracujeme s koněm „tady a teď“, ale pracujeme také s množstvím jeho vzpomínek, s jeho dlouhodobou pamětí. Platí také, že čím intenzivnější je emociální prožitek koně v průběhu výcvikové lekce, tím lépe si ho kůň bude později vybavovat. A to se týká jak vzpomínek pozitivních, tak i těch negativních. Jak tedy máme na koně v průběhu výcviku mluvit? Máme být důrazní, máme zvýšit hlas? Posadit tón hlasu vysoko anebo, jak se traduje, naopak nízko?

Jeden z nedávno uskutečněných výzkumů nám ukázal, že stačí, když se přidržíme něčeho, co je nám všem zcela přirozené. S koněm bychom totiž měli mluvit jako s velmi malým dítětem a nebo štěnětem! Jde o hlasovou modulaci, která se nazývá Child-directed speech.

Výsledky výzkumu

Výzkum, který uskutečnil tým vědců z National Research Institut for Agriculture, Food and Enviroment ve spolupráci s Institutem Francais du Cheval přinesl docela překvapující zjištění, a to přestože podvědomě všichni jistě vycítíme, že tento výzkum vlastně ani moc velkým vědeckým překvapením není. Ukázalo se totiž, že pokud v rámci komunikace s koňmi využijeme tak zvanou řeč orientovanou na dítě (Child-directed speech (CDS), Infant-directed speech (IDS)), kterou v naší komunikaci s velmi malými dětmi využíváme zcela přirozeně, jsou koně vnímavější, pozornější, motivovanější a lépe se učí. 

Co je Child-directed speech (CDS)?

CDS je řečová strategie, kterou přirozeně používají dospělí lidé a starší děti, když komunikují s kojenci a velmi malými dětmi. Slovní zásoba je v rámci tohoto typu řečového projevu omezená, řeč je pomalejší, zdůrazňuje jednotlivá slova a slabiky, tón hlasu je optimističtější, řeč obsahuje větší množství pauz, věty jsou krátké, gramaticky zjednodušené a často se opakují. Dochází ke zjednodušování řečových jednotek a zdůraznění různých fonémů a objevuje se další strategie určená k získání pozornosti – řeč doplňují vizuální podněty zprostředkované řečí těla – doprovází ji výrazná mimika obličeje. CDS se objevuje v reakcích dospělých vůči dětem u všech dospělých zdravých lidí bez ohledu na věk a rasu a čím je dítě mladší, tím je CDS dospělých osob expresivnějšíKlíčovým vizuálním aspektem CDS je i pohyb rtů – širší otevírání úst a s ním spojená jasná a zřetelná artikulace. Výzkumy naznačují, že i díky tomuto vizuálnímu podnětu jsou kojenci schopni lépe uchopit obsah nabízené zprávy. 

Tento specifický typ řeči my dospělí ale nevyužíváme jen při komunikaci s velmi malými dětmi. Objevuje se i v rámci naší komunikace s domácími mazlíčky. Tyto naše expresivní promluvy k mazlíčkům se nazývají řeč orientovaná na domácí mazlíčky (Dog-directed speech) a i pro ni platí jistá pravidla. 

Dog-directed speech (DDS)

Řeč zaměřená na domácí mazlíčky (DDS, někdy také Doggerel) se v mnoha ohledech nápadně podobá řeči zaměřené na děti a v současné době je právě tato naše hlasová modulace v centru zájmu mnoha výzkumů, a to především v souvislosti se psy, kteří na ni prokazatelně velmi dobře reagují a výrazně rychleji se při její aplikaci učí.

Jistě jste zaznamenali, že lidé velmi často mluví se svými psy, kočkami, papoušky, jako by to byly jiné lidské bytosti. Styl mluvy, který lidé používají při těchto rozhovorech se zvířaty, se skutečně velmi podobá CDL. Objevuje se vyšší, hravá a zdůrazněná intonace, emociálně laděné frázování, zdrobněliny. A jsou tu i další změny jazykové struktury

Lidé při komunikaci s jinými dospělými mají tendenci tvořit věty, které průměrně obsahují jedenáct slov. Když ale mluví se psem či jiným mazlíčkem, smrskne se průměrný počet slov ve větě na slova čtyři. Při rozhovoru se psem používáme dvakrát tolik imperativů nebo příkazů, než bychom použili při komunikaci s jinými dospělými, a souběžně také klademe dvakrát tolik otázek, přestože samozřejmě neočekáváme, že nám zvíře bude odpovídat. Výzkumy také ukazují, že 90 % rozhovorů s domácími mazlíčky je vedeno v přítomném čase, protože lidé mluví se zvířaty primárně o tom, co se děje nyní, spíše než o tom, co proběhlo v minulosti nebo se bude konat v budoucnosti, a to je dvakrát více, než by tomu bylo, pokud by mluvili s jinými dospělými lidmi. Pokud mluvíme se psy, existuje rovněž dvacetkrát větší pravděpodobnost, že budeme svá slova opakovat a věty přeformulovávat. Objevuje se i další významný rozdíl – CDL a DDS obsahuje mnohem více vět přinášejících konkrétní informace, například: „Tahle mrkvička je slaďoučká a moc dobrá“. Pet-řeč dokonce obsahuje téměř 50 % vět v této formě, protože jejím účelem není jen snaha „naučit“ příjemce náš jazyk a přinést informaci o vnějším prostředí, ale významná je i její sociální funkce. 

Jak výzkum probíhal

U koní ještě nebyl jazyk zaměřený na zvířata předmětem vědeckého zkoumání, a proto je výzkum francouzského týmu vědců průlomový. Předběžný průzkum, který oslovil 845 jezdců a majitelů koní, doložil, že 93 % z nich pravidelně komunikuje se svými koňmi v tomto typu jazyka, ale pouze 44 % si myslí, že zvířata jsou na tuto modulaci řeči citlivá. Otázkou tedy bylo, zda má DDS nějaké měřitelné účinky nebo výhody nejen u psů, ale i u koní. Do experimentu bylo zavedeno dvacet koní bez zkušenosti s tímto způsobem lidské řeči, kteří následně podstoupili dvě série testů.

V prvním testu experimentátor mluvil individuálně s každým jednotlivým koněm, zatímco se o něj staral nebo s ním manipuloval – a to nejprve DDS jazykem a následně pak normálním neutrálním jazykem, jaký se běžně používá v rámci komunikace mezi dospělými lidmi.

Výsledky byly překvapivě jednoznačné: koně reagovali významně pozitivněji, když byli osloveni jazykem zaměřeným na zvířata. Byli klidnější, soustředěněji sledovali experimentátora a více se o něj zajímali. Dokonce měli tendenci „vracet“ péči, která jim byla poskytnuta ze strany experimentátora. U koní oslovených neutrálním jazykem nebyl tento typ chování ve srovnatelné míře pozorován.

Ve druhém testu se experimentátor pokusil sdělit koni informace týkající se umístění krmiva. Experimentátor postavil před koně dvě uzavřené nádoby (jen jedna z nich obsahovala krmivo) a rukou opakovaně ukázal na nádobu, kterou si kůň musel vybrat, pokud měl získat odměnu ukrytou v kbelíku, a souběžně mluvil buď „pet-řečí“, nebo neutrálně.

A i zde byly výsledky velmi zajímavé – ukázalo se, že když experimentátor mluvil neutrálním jazykem, koně si vybírali kbelík zcela náhodně. Když ale hovořil pet-jazykem, koně preferovali kbelík, který jim byl experimentátorem označen.

Tyto výsledky naznačily, že pet-řeč přitahuje pozornost nejen psů, ale i koní a i jim pomáhá lépe porozumět záměrům experimentátora a řídit se jeho pokyny tak, aby vhodným způsobem dokončili zadaný úkol. Tato modifikace mluvy tedy může být účinná a může významně usnadnit komunikaci mezi lidmi a koňmi při jejich každodenních interakcích.

Závěr

Hlasové pomůcky a náš hlas si tedy naši zvýšenou pozornost nejspíše opravdu zaslouží – mohou se totiž podílet na efektivitě výcviku/učení i kvalitě interakcí, které probíhají v diádě člověk & kůň. Respekt k hlasovým pomůckám a rozvahu v jejich používání bychom si tedy měli cíleně budovat a měli bychom jim přiznat jejich význam. Člověk, který se rozhodne, že bude trénovat koně, musí nejen své tělo, ale i svůj výraz tváře a hlas používat promyšleně a přistupovat k těmto pomůckám citlivě. Náš hlas má totiž moc a sílu a naši koně si zvuky, které skrze jejich boltce vstupují do jejich mozků, ukládají, pamatují a dále je využívají v naší mezidruhové komunikaci.

Důležité jsou totiž nejen samotné povely, ale i modulace hlasu a konotace emočních prožitků, které se k akustickým pomůckám vážou. Nic – když vstupujeme do interakce s koněm – tedy není bez významu. Až tedy budete na svého koně lehce afektovaně šišlat a žvatlat, tak jako na své malé dítě, hoďte stud a pocity trapnosti za hlavu. Nejste praštění, ale maximálně pokrokoví! Právě jste totiž do výcviku svého koně zařadili ty nejnovější vědecké poznatky! :) Infantilně modulovaná věta: „Ty jsi tááák móóc šikovnýýý chlapeček!“ je zkrátka a dobře podpisem toho nejlepšího trendy trenéra! :D

Použité zdroje: 

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. karol

    Vyladenie je dôležitejšie ako hlas.

    08:29 - 24. 05. 2021

    Z experimentu vôbec nie je zrejmé, či na koňa pôsobilo vyladenie osoby, alebo jej hlas. Z ľudskej psychológie je známe, že keď človek začne hovoriť hlasom ako k dieťatu, súčasne sa tak aj vylaďuje vnútorne. Prežíva onú emóciu, ktorý si moduláciou hlasou privodí. Ľudská skúsenosť sa ťažko vedecky overuje. Skúsnosť však hovorí, že vnútorné vyladenie človeka kôň vníma veľmi silno a podľa mňa silnejšie ako intonáciu hlasu. Záver tej štúdie by mohol platiť iba keby hlas produkovalo nejaké audio zariadenie a nie človek.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com