Drezurní soustředění s A. Kottas-Heldenbergem: Zápisky účastníka

24. 11. 2010 Katka Lipinská Autor fotek: archiv autorky

Baron Arthur Kottas-Heldenberg již u nás není neznámý. Po velmi úspěšné srpnové přednášce se tentokrát rozhodl podělit se o své zkušenosti hlouběji. Kromě přednášky, navazující na tu první srpnovou, vyslyšel i hlasy, které si přály tu první zopakovat a další, které toužily po drezurní lekci.

Proto se 17. a 18. listopadu konaly dvě přednášky s ukázkami klasické drezurní práce v Kladrubech a 19. listopadu drezurní soustředění ve Slatiňanech. O přednáškách bohužel tentokrát referovat nemůžu, zato se mohu podělit o zážitky účastníka na pátečním soustředění.

Je pravda, že jet do Slatiňan kvůli jedné lekci není příliš rentabilní, ale v tomto případě jsem peněz ani námahy nelitovala a mohu rovnou říci, že zklamaná jsem opravdu nebyla. Doufám, že ani ostatních devět účastníků.

představení dvojiceSlatiňanská hala je dostatečně prostorná a s korektním povrchem, organizace během samotné akce byla výborná a celé soustředění probíhalo ve velmi příjemné a přátelské atmosféře. Lekce byly půlhodinové a jezdec měl předtím zhruba půl hodiny čas na to, aby svého koně seznámil s halou a opracoval jej. Diváků v dopoledních hodinách bylo poskrovnu, odpoledne se místa trochu zaplnila, ale ne tolik, jak bylo očekáváno. Pravděpodobně proto, že soustředění probíhalo ve všední den na místě relativně dost vzdáleném od větších měst a i kvůli nevlídnému počasí.

Dorazilo všech deset účastníků, jednalo se o dvojice různé úrovně, od mladých koní po stupeň S. Tomu odpovídala i náplň jednotlivých lekcí, která byla opravdu různorodá - někteří pracovali na úplných základech, uvolnění, přilnutí a prostupnosti, nejpokročilejší dvojice pilovala přeskoky. Každý dle své pokročilosti a potřeb. Určitě neplatilo, že jezdec musel pracovat na úrovni, na níž závodil, pokud bylo třeba, dvojice se vrátila k základům. Ty jsou stejné v klasické i sportovní drezuře - uvolněný, prostupný kůň s aktivní zádí a pružným hřbetem. Snad i diváci měli ze soustředění přínos, pan baron používal mikrofon, často se k nim obracel s komentáři a tázal se po dotazech. Bylo mu opravdu dobře rozumět - tedy pokud člověk seděl na lavičce a díval se, z koňského hřbetu při pořádné dávce nervozity to samozřejmě všechno vypadalo trochu jinak.

seznamovací klusNejzajímavější osobou byl samozřejmě pan reitmeister. Navzdory slušné zimě, celodennímu „stojáku" a jezdcům, z nichž někteří poněkud zkoušeli jeho trpělivost (ano, hlásím se dobrovolně) si udržel nadhled, koncentraci a příjemnou náladu po celý den. Kdybych měla popsat, co mě na něm nejvíce zaujalo, byly by to dvě věci. Tou první je přístup - všichni víme, že ideální trenér by měl být vždy klidný, vstřícný, sebejistý a důsledný, měl by velmi dobře vědět, co od jezdce chce, proč to chce a jak toho dosáhnout. Tak, aby každá práce měla smysl a aby jezdec tento smysl cítil a chápal i bez dlouhého vysvětlování. Pan reitmeister působil doslova jako ztělesnění všech těchto vlastností. Nenamluvil toho mnoho, ale vždy sdělil to nejpodstatnější. S chválou to nepřeháněl, ale pokud pochválil, bylo zač. Nekáral, ale jeho stručné „noch einmal" či „once again" s lakonickým pousmáním dalo člověku na srozuměnou, že to nebylo úplně ono. Když už měl výhrady, neříkal „nedělej toto" nýbrž „udělej to takto".

Druhá věc, která mě zaujala, je také charakteristická pro dobrého trenéra - umět objevit slabinu svého žáka v co nejkratším čase a ukázat cestu k jejímu odstranění. Jednorázová lekce člověka jezdit nenaučí, za hodinu se neodstraní žádný zlozvyk ani nevybuduje správný návyk. Stačí to ale na to, aby člověk dostal zpětnou vazbu o tom, na čem je aktuálně potřeba nejvíce pracovat a jak. Tedy aby byl postrčen, případně nakopnut správným směrem. Jak s tím naloží dál, to už je pouze jeho osobní věc. Takže pokud někdo čekal, že na tomto soustředění bude dělat věci, které mu „jdou", pravděpodobně byl zklamán. Pan reitmeister velmi rychle objevil trhliny, které každý z nás ve svém umění máme a pěkně je vynesl na světlo. Předpokládám, že nejsem jediná, kdo si chvílemi nebyl jistý ani tím, jak se jmenuje.

Jelikož jsem (dobře si vědoma svých sedových nedostatků) byla předem smířena s tím, že mě pan reitmeister neuzná za schopnou samostatné existence na mém koni a vrátí mě na lonž, trochu mě zaskočilo (a samozřejmě i velmi potěšilo), že nejenže se tak nestalo, ale dokonce jsem nezaznamenala žádné výhrady k práci mého koně, jeho rovnováze, uvolnění, přilnutí. S mým sedem to tak růžové nebylo, ale evidentně nebyly nedostatky tak závažné, aby to znamenalo „vrať se zpět na start". Takže mě čekala nejprve stranová práce, ale brzy se ukázalo, že malér můj největší je precizní ježdění jízdárenských figur. Možná proto, že namísto sledování, kam mám jet, si i na koni „čtu"? Ještě se jakž takž dokážu strefit do tvaru vlnovky či malého kruhu (s odhadem správné velikosti je to už slabší), ale i rovná diagonála představuje problém a v úlohách se nejvíce děsím cviku „A - ze středu". A jako na potvoru, obsahuje ho každá. :-)

tady je středová čáraV pátek mi bylo jasně ukázáno, že tahle moje slabina je opravdu značná a že bych s ní měla něco udělat. Věřím, že diváci se dobře bavili hláškami „desetimetrový kruh - a musíte se strefit mezi nás" či opakovaným ukazováním, kdeže ta středová čára vede, já se jen modlila, aby se mnou pan reitmeister neztratil trpělivost. A držela poklesávající bradu po povelech „cválat přímo a v polovině dlouhé stěny uděláte tři kruhy - první desetimetrový, druhý osmimetrový a třetí šestimetrový. Všechny začnete a skončíte na stejném místě - to jest u zrcadla." Na můj nevěřící pohled (šestimetrový kruh, pokud vím, obsahují až drezurní úlohy stupně T) pan reitmeister jen suše poznamenal: „Ten kůň to dokáže". Spolkla jsem poznámku, že on asi ano, že se mnou je to o poznání horší, jsem vzápětí prokázala. Na druhý pokus jsem byla alespoň schopná pochopit, co se po mně chce, k udaným vzdálenostem jsem se ale asi příliš nepřiblížila, zcela jistě ne k šesti metrům.

Jak jsem pochopila až zpětně, vše souvisí se vším. Asi není lepší lék na odnaučení kulatých ramen a pohledu upřeného na ruce, než požadavek na přesné vedení koně na střední čáře a malých kruzích. Protože, jak také zaznělo: „Tam, kam se díváte, tam jde i kůň. Musíte se dívat, kam jedete." Jasná zpráva, pokusím se na tom zapracovat.

Celou lekci velmi hezky (a pozitivně) zakončila slečna Julianne Weinberg-Lessing další dobrou radou k mému sedu: „Máte krásného a sympatického koně. Seďte tak, jakoby v okruhu dvaceti kilometrů nebylo krásnější jezdecké dvojice než jste vy, a bude to výborné."

dovnitř plec s pohledem upřeným dolů

Podobné články

Semináře Jak na přepravu a nakládání koní a Manipulace s koňmi v krizových situacích se budou konat ve dnech 13. – 14. ledna 2024 v areálu Q Ranch…

Asociace chovatelů miniaturních koní pořádá v sobotu 1. dubna 2023 od 9:00 hodin vozatajský seminář s mistrem opratí Ladislavem Jirgalou.