Domácí vychytávky u koní III

29. 8. 2020 Iveta Jebáčková-Lažanská Autor fotek: archív autorky

Každý si u koní postupně zaběhá vlastní systém, který mu na jeho konkrétním stanovišti vyhovuje a který se u něj postupem dní, měsíců a let tak nějak sám vynoří a ustálí. Při tom se samozřejmě koumáci a chytré hlavy nevyhýbají (ba naopak!) nejrůznějším vylepšením a nápadíčkům na usnadnění života a denního fungování ve stájích, na pastvinách, v sedlovnách – prostě všude kolem koňských miláčků.

A tak čas od času vůbec neuškodí, když se necháme inspirovat jinými chovateli a jejich zlepšováky. Tedy – pokud najdeme dost ochotných, kteří se o vlastní chytré fintičky podělí. Protože dost mi jich řekne: „Kdepak, veřejně nee! Jen ať si na to každý přijde sám, nám taky nikdo neporadil, na vše jsme si museli systémem pokus/omyl přijít sami!“

Ale nebojte, i tak nalézám zlatých českých, ale i zahraničních ručiček se srdcem na dlani mnoho – koňáci jsou prostě z velké většiny vstřícní a pro blaho koní dají světu vědět, co se u jejich čtyřnohých drahoušků osvědčuje. Úplně nejčastěji slyším: „Zveřejnit? No… lidi si budou myslet, že se chlubíme… Dobře, pro koně to uděláme, tak jo – souhlas máte.“ → no není to paráda, umět takto nezištně a pro dobro komunity uvažovat?

Asi největším pomocníkem každého venkochovatele, obzvláště v nerovném terénu kopcovitých výběhů a pastvin, je elektrické kolečko na hnůj. Ať už jakékoli značky a v jakémkoli provedení, vždy jde o pomocníka, který nám ušetří obrovskou porci sil. Vytlačit do kopce vrchovatou nálož kobyláků na náledí nebo v blátě, to už chce pořádné odhodlání! Poradit si s namrzlou rampou a neskončit zaboření nosem ve vysypaných kobylácích také není úplně jednoduché. Pokud si jednou zkusíte vrchovatě našlapané kolečko s 200litrovou korbou plnou hnoje vyvézt na valník bez námahy, s tím, že elektrický pohon utlačí nejen náklad, ale vytáhne nahoru i vás, namísto abyste tlačili ze všech sil vy – dost pochybuji, že ho vyměníte za obyčejné…

Stejně tak různé motorizované vozíky a nebo přímo čtyřkolky – taktéž pomocníci k nezaplacení. Ovšem již za větší peníz…

Také sběrače hnoje pracující na principu vysavače se již dají pořídit – v zahraničí najdete výběr větší než na našem trhu.

A domácí vychytávky se samozřejmě ani této oblasti nevyhnou, to je jasné!

Kam odkládáte nářadí? Co nejblíže k plochám, které uklízíte? Nejlépe tak, abyste se z výběhu jen natáhli a ihned měli lopatu v ruce a bobek mohli sebrat? Potom myslete na zvědavost koní a jejich touhu okusovat vše dřevěné. Pokud si nad místem na nářadí zhotovíte jednoduchou stříšku, nejen, že vám nebude na rukojeti pršet, ale ušetříte si i třísky v dlaních, jestliže pracujete, nedej bože!, s okousanými násadami. Pravidlo, že vidle, lopaty, košťata a hrábě mají být vždy po ruce, ale zároveň i pod střechou, se dá snadno dodržet…

Na venkovních plochách se již mnohokrát osvědčil obří pařez. Koním slouží nejen jako drbadlo nebo skrýš na kostku soli, ale i jako uspokojení jejich přirozené potřeby okusovat dřevní hmotu. Pokud máme možnost jednou za čas pařezy obměnit, vyjdeme navíc vstříc koňské touze prozkoumávat – každý nový předmět na výbězích totiž spadá do kategorie novinek hodných důkladného ohledání – neboli kdo citlivě navyšuje podněty, kterých je v uzavřených ohradách mnohem méně, než příroda pro koně zamýšlela, navyšuje i pohodu svých koní. Zvířata se zkoumáním nového objektu nejen na určitý čas zabaví, ale přirozeným procesem vyhodnocování míry rizik a často i nutným překonáním původních strachů z neznámého je rozvíjena schopnost adekvátní odezvy na změny, kterých mají koně z malých ploch zoufalý nedostatek – obzvláště ta zvířata, která neplní pracovní (jezdeckou nebo potažní) funkci a žijí pouze na omezených pastvinách, odkud nemají možnost dostávat se do okolní přírody. Také od narození koním do vínku daná zvědavost a potřeba průzkumu věčně se měnící krajiny je díky obměně přírodních prvků výběhu alespoň o kapku lépe uspokojována. Prosím, nezapomínejme na to!

Činnost mozku lze mapovat a sledovat tak vliv zapojování jednotlivých smyslů na jeho strukturu. Bylo opakovaně prokázáno, že stimulací mozkových center dochází ke zlepšování příslušných funkcí a přestavbě mozkových spojů. Jeho plasticita (mmj. i schopnost restrukturalizace a přebírání funkce zničených oblastí přeuspořádáním neuronových sítí) je potvrzována moderními zobrazovacími metodami.

Den po dni stále stejné (většinou spíše menší) plochy sice tvoří koňský domov, na který jsou zvířata fixována a kam se ráda vrací, ale i domov by měl podléhat občasným obměnám interiéru – podle vědců mozek živých tvorů potřebuje stále nové a nové stimuly z vnějšího světa, má-li se soustavně rozvíjet a neztrácet schopnost plasticity. A kdo má koně u domu pouze (jako je tomu dnes velmi často) coby pet zvíře minimálně opouštějící vymezený prostor, měl by se snažit nové podněty přivádět ke koni, když už nepřivádí dostatečně často koně do různorodého prostředí…

Výborný nápad, na který bych ráda upozornila majitele přístřešků, je protažení střech i do zadních nebo bočních prostor, mimo dosah koní. A zužitkování takto vzniklé zastřešené plochy coby příručního seníčku, kde máte pár balíků v suchu po ruce kdykoli k dispozici. Kdo má centrální sklad sena vzdálenější od prostor základních výběhů a nekrmí technikou (tedy stylem „traktor doveze balík přímo mezi koně“), může si tímto způsobem pořešit menší (či větší) zásoby. A která křehká žena by nebyla ráda, když by ve dny, kdy je na těžkou práci zcela sama, neměla seno hezky při ruce?

Když už jsme u sena, zmíním plastové barely coby krmelce. Mnoho doma-chovatelů pro své dva tři koníky preferuje tuto formu zpomalovačů před sítěmi. Barel se mnohem lépe plní (díky zvednutí víka – viz obrázek) a také má mnohem dlouhodobější trvanlivost, je téměř nezničitelný, na rozdíl od trhajících se sítí. Pokud ho napevno uchytíme ke stěně, koně budou vyžírat ze spodních vyřezaných děr (velikost i tvar preferuje každý jiné) snadněji než při zavěšení do prostoru, kdy je vše ztíženo o pohupující se nádobu.

Ovšem majitelé tlouštíků houpající se barel na krmení naopak preferují. Zpomalení příjmu je tady navíc prokombinováno i s hrou. Což je skvělé za předpokladu, že kůň není vyloženě hladový – na to pozor! Stresovat zvířata nechceme, že ne? Ideální je, než se koně naučí pohybující se krmné barely a vaky šikovně vyžírat, dávat seno k dispozici na více místech, přičemž polovina je dostupná snadno (např. kupičky volně na zemi), polovina ztíženě. Zvířata tak nehladoví a zpomalovače opravdu využívají jako zábavní prvek. Ve chvíli, kdy se naučí krmit se již velice dovedně a bystře, můžeme upustit od hromádkování a nechat seno převážně v barelech s přesně takovými otvory, jaké se pro naše koníky nejvíce osvědčily. Zkoušejte všechno možné, koně vám sami napoví, co se jim líbí a s čím naopak spokojeni nejsou. Co stádo neodsouhlasí, to zamítněte – vycházejte vstříc pohodě koní!

V sousedním Německu se prodává krom sítí na krmení i tzv. HeuToy. Jde o krmné vaky z potravinářského pružného a odolného plastu, s otvory, kudy si koně vytahují seno. Chovatelé, kteří je používají (mimochodem v čím dál větší míře) nemají výhrady – plní se mnohem lépe než běžná síť a hlavně jsou mnohem trvanlivější.

Pozor!

Fyzioterapeuti, koňští zubaři a veterinární lékaři podle nejnovějších sledování a vyhodnocování dospívají k závěru, že při využívání závěsných sítí nebo vaků ke krmení sena dochází časem ke zhoršení rozmělnění sousta. Žvýkací pohyby koní jsou totiž silně ovlivňovány držením hlavy, a pokud ta není při krmení ve správné poloze (jako při pasení), ale různě se vyvrací do boku (vznik blokád), nedochází časem k dostatečnému nadrcení vlákniny. Což může přispívat k zažívacím problémům.

Závěsné sítě a vaky by nikdy neměly být jediným zdrojem sena, alespoň 50 % denní dávky by měl kůň přijímat volně (nebo se sítí umístěnou jen shora na krmelci, tedy tak, aby u krmení nevytáčel hlavu do boku).

Provozovatelé některých stájí nedají dopustit na břízu. Na německých chovatelských e-shopech se již dají zakoupit konstrukce vhodné i na boxy, na kterých má kůň k dispozici 3 v 1: solný liz, březový špalík k okusu a kartáče k podrbání. Uchycení na stěnu přístřešku nebo boxu je velmi jednoduché a výměna spotřebované soli nebo okousaného špalku trvá jen chviličku.

Bříza je zcela bezkonkurenční odvodňovací prostředek, rozpouštějící močové i ledvinové kameny, přitom ale je k těmto orgánům velmi šetrná. Snaha o vyplavení zplodin a odvodnění organismu má své dobré opodstatnění: ulevuje při kloubních bolestech, revmatismu a pomáhá tak oklikou i srdci a zlepšení stavu kůže (zimní plísňová onemocnění, letní vyrážky, ekzémy, svědivost koní). Bříza vylepší i srst – obsah olejů je vysoký, proto kůra tak dobře hoří, i pokud je mokrá. Odvodňovací efekt břízy mají na svědomí vysoké hladiny saponinů a silic. Pro břízu bělokorou je specifický bílý pigment betulin, který má protizánětlivé a bolest tlumicí účinky.

Koně, kteří mají břízu na svých plochách k dispozici, velmi dobře odhadnou, kdy si mají nakousat kůry a kdy si jí všímat není potřeba. Bylo vypozorováno, že zájem koní o břízu vzrůstá především při bolestech svalů a kloubů, při artritidě a také po kastraci! Aby zvířata břízu nehlodala z nudy, ale opravdu sloužila samoléčitelství, je nutné mít k dispozici na venkovních plochách celý výběr dřevin, nikoli jen jeden druh špalků a větví. Největší zásoby živin má bříza ve větvích (v pupenech a následně listech zas nejvyšší koncentraci), proto předkládejte nejen kmen, ale i větve (v sezóně co nejvíce olistěné). Většinou nebývá problém koním větve po domluvě obstarávat – bříza je náletový strom, kterého se lesníci při prořízkách rádi zbavují.

A ještě poznámka na závěr: bříza svými kořeny dokáže stáhnout mnoho vody z okolí, proto je ideálním stromem pro výsadbu na základní výběhy do míst, kde potřebujeme vysušovat vzlínající vlhkost z podloží.

Věšák na uzdečky, ohlávky a vodítka ze starých podkov – kdo umí svařovat, nemá nejmenší problém ujmout se výroby a tento designově ryze koňácký kousek si do sedlovny dopřát. Šikovný kutil jich za odpoledne udělá dost na to, aby každý člen vašeho i početnějšího koňského stáda měl svůj vlastní originál.

Pokud se nacházíte v místech, kde nehrozí enormní vichry, nebo máte dokonce základní výběh částečně chráněný jinými hospodářskými budovami, vůbec se nemusíte bát využít coby přístřešek pro koně kvalitní obloukovou halu s vyšší gramáží plachty. Firmy s dobrými referencemi vám nejen dodají konstrukci s vhodnou plachtovinou, ale zajistí i komplet stavbu – s dobrým kotvením k zemi a pevným uchycením pečlivě vypnuté plachty. Naši halu manžel pro jistotu ještě dodatečně vyztužil kovovými rohovými výztuhami, které celou stavbu výrazně zpevnily.

Koně si na plachtové přístřešky velmi rychle zvyknou – určitě se neobávejte, že by se při větrném počasí báli zvuků plácajícího opláštění. Dobré provedení stavby se vyznačuje právě nehlučností díky kvalitnímu vypnutí a vysokou bezpečností. Doporučuji, pokud budete haličku využívat nikoli jako seník nebo sklad zemědělské techniky, ale opravdu jako prostor pro neomezený pobyt zvířat, zajistit vnitřní stěny zábranami nebo dodatečně dodělat dřevěný lem stěn do výšky zadků koní, aby se při drbání o konstrukci jednoho dne neocitli zadelemi venku za přístřechem :-) – někteří koně při drbání na konstrukci přístřešků docela úporně nalehávají, takže zajištění haly před poškozením koňmi se určitě vyplatí!

Tuto plachtovou halu využitou jako pastevní přístřešek pro větší stádo majitelé (Farma Alpaka) ochránili využitím krmelců coby zábran přístupu ke konstrukci vnitřních boků haly. (Krmelce raději ukotvením zajistěte před posunem.) V deštivé dny tak mohou zvířata dostávat seno do sucha pod střechu.

Slavnostní zprovoznění nového přístřešku na Ranči Vránov u Veroniky Fazekašové.

Jak si poradit se závětřím na rovných plochách? Velkou inspirací může být tato fotografie Liane Rhodes, v jejímž venkovním ustájení si větry podávají ruce. Aby měli koně možnost žrát venku a přitom být před vichry, beroucími koním seno doslova od huby, alespoň částečně chráněni, aniž by museli stát neustále uvnitř pod velkou Lianinou halou, postavili šikovní budovatelé dlouhou zástěnu s krmelcem a vytvořili tak dohromady s protilehlou stěnou haly malé „nádvoříčko“, kam se koně mohou uchýlit z venkovních nechráněných prostor, aniž by neustále zalézali mezi čtyři stěny na halu. Palec nahoru! (Dlouhý krmelec je koňmi nesmírně oblíbený.)

Dalším skvělým pomocníkem jsou protivětrné sítě na otevřené stěny přístřešků. Nádherně přecedí větry jako cedník vodu – vichr se rozdrobí a zmírní, aniž by clona vzala přístřešku světlo a čerstvý vzduch. Někteří chovatelé nechávají sítě na místě po celý rok, jiní z nich zbudují snadno vytahovatelné rolety, které podle potřeby vyhrnou nahoru nebo nechají spuštěné a zajištěné. (Pohled pod přístřešek u Inny Zeller.)

A u Jany Smetanové:

Plánujete-li zbudování úvaziště, zvažte nápad začlenit ho coby součást základního výběhu do prostor běžně využívaných stádem. Pro pár domácích zvířat je to velmi praktická varianta, kdy nemusíte zpevňovat dva prostory (koním záklaďák a ještě venkovní prostor před výběhy pro uvázání), ale pořešíte plochu jedinou. Velmi pohodlné!

Také tak neradi berete holínky dovnitř do domu? Ano, jistě, koně nám koňákům samozřejmě voní, ale přeci jen aroma jejich srsti a aroma jejich trusu není jedno a to samé… A že z holínek používaných na kydání umí pěkně táhnout! Pořádné a pilné včelky si možná den co den hnojem obalené boty pečlivě vydrhnou, umyjí a navoní deodorantem do bot, jenže co my čuňátka, kteří pořád neskutečně spěcháme? Ano, máte pravdu – prachsprostě ošoupeme holiny cestou k domu o trávu a potom už se nestaráme – vždyť za chvíli jdeme na kydání znovu. Z takto hnojem, blátem a močkou nasáklých gumáků stoupá neuvěřitelně dotěrný odér… znáte to, že? A také se snažíte milé voňavé holínky nebrat do vnitřních prostor, ale nechávat je větrat venku na dvoře? Kde? Hned za vstupními dveřmi pod otevřeným oknem asi ne…

Já je stavím na zastřešené zápraží, kam neprší. Chci, aby smrděly pěkně u stájí, tedy o kus dál než přímo pod okny kuchyně. Navíc v nich druhý den netoužím nalézt například myš nebo zbytky vnitřností (naši kocouři mi občas do holínek nadělí důkazy své lovecké šikovnosti). Kamarádce zase do gumáků s oblibou přistává jehličí jejich stříbrného smrku a už z nich prý vyklepala i nejednoho pavouka. A tak není divu, že na koňských dvorech velmi často stojí podomácku vyráběné držáky na holínky. Někdy jednoduché jako facka (například veliký květináč se zapíchnutými klacky, na které se boty vzhůru nohama nastrčí), jindy podstatně sofistikovanější:

Ať už se rozhodnete stojan na holínky koupit hotový, pojmout výrobu podomácku a dát si maximálně záležet, nebo jen jednoduše zapícháte pár klacků do velkého květináče, vždy myslete na to, že se vyplatí uklízet tuto obuv obráceně: tedy podrážkou nahoru. Nejen, že se vám v době, kdy gumáky nevyužíváte, do nich nenastěhují myši, ale funkční neděravé holiny uložené vzhůru nohama nepotřebují vůbec žádnou střechu nad hlavou… :-)

Mají deky se zebřími pruhy hmyz-snižující účinek? Podle výzkumů rozhodně ano. Ovšem pro ideální účinky musí jít o kombinaci černo-bílé barvy, přičemž čím více pruhů vzor obsahuje a čím jsou černé pruhy užší, tím lépe. Bylo zjištěno, že světlo odrážející se od srsti zvířat souvisí s množstvím bodavého hmyzu, který zvíře napadá. Srst tmavých koní odráží světlo horizontálně, ke zraku hmyzu proudí ve vodorovných vlnách, což hmyz velmi přitahuje. Naopak bílá srst odráží světlo nepolarizovaně, všemi směry, což pro ovádovitý hmyz není tolik atraktivní. Střídání bílých a černých pruhů na hmyz působí velmi matoucím dojmem, natolik, že raději usedne dokonce i na bílého (pro ovády méně vábivého) koně než na zebru. Budete-li tedy kupovat koním pruhované deky, vybírejte opravdu zebří vzor (černo-bílá), kombinace například hnědo-žluté nebo tmavě a světle šedé je méně účinná!

Krmení sena z pneumatik má vášnivé zastánce i odpůrce. Námitky proti jejich využití směřují z velké většiny směrem k rozporované nezávadnosti materiálu. Mnoho chovatelů po celém světě je ale naopak hrdými zastánci recyklace – odmítají nakupovat plastové krmelce ze zásady a s úspěchem znovu využívají to, co by skončilo na skládce. Použití velkých pneumatik je mezi koňáky vskutku hojné – jen mizivé procento uživatelů tvrdí, že vysledovalo kožní problémy u koní, které po odstranění pneu zmizely. Oproti jejich pozorování stojí nespočet hlášení ze všech koutů světa, sdělující, že po mnoha letech užívání i ve velkých stádech žádné takovéto problémy nenastaly. Někteří koňáci pneumatiky natírají nezávadnými krycími barvami, ale většina materiál nijak neřeší a hlásí koně od hříběcího věku do důchodu krmené tímto stylem bez jakýchkoli negativních projevů.

A možná málokdo ví, že z recyklovaných pneumatik (tedy podrcených na gumový granulát či drť) se vyrábí mnoho typů pryžové dlažby používané například na dětská hřiště nebo pod koně ve stájích a taktéž pro stáda na venkovních plochách. Obavy z obrovské zdraví nebezpečné toxicity materiálu tedy nejsou na místě, jak ostatně výrobci mají potvrzeno mnoha nutnými zdravotními testy. Mimo jiné uvádí: „Při použití pro dětská hřiště je výhodou zejména fakt, že jde o materiál neabrazivní, netoxický, bezpečný, absorbující nárazy, nebarvící a nešpinivý, redukující prašnost.“ Tak co, ještě se pneumatik tolik bojíte?

A ještě hledisko bezpečnosti: to je u velkých pneu v průřezu mezi krmelci velmi dobré. Jelikož neexistuje příkrmiště, které by ještě nezpůsobilo nehodu, musíme otázku bezpečnosti posuzovat v kontextu s jinými dostupnými variantami – tedy s nutným přehledem o všech typech příkrmišť a zveřejněných úrazech jimi způsobenými. Většina nehod s vážnějšími následky pochází od zaklíněných koní v kovových konstrukcích krmelců, polámané nohy z nevhodné šíře mezer mezi pevnými šprušlemi krmelců, řezné rány mívá nejčastěji na svědomí na příkrmiště použitý plech a také sítě, tržné rány způsobují nejčastěji dřevěné vyčnívající suky, ostré rohy a hrany z jakýchkoli materiálů a též dřevěné třísky a spojovací materiály (hřebíky, šrouby). Nic z toho vhodně zvolená pneumatika nezpůsobí. Využívá se pouze gumová část, bez ráfků a bez duší. I když se objevily případy, kdy poníci uvízli ve velké pneumatice, po rozřezání byli bez zranění vyproštěni. Což nebývá běžné u vyprošťování koní z kovových krmelců, kde krev velmi často teče. Je na vás, jak se s nápadem využívat coby krmelce pneumatiky poperete… :-)

Znáte cvik horská koza? → nohy co nejblíže pod střed těla, v důsledku čehož se vyklene hřbet. Podle fyzioterapeutů cvik pěkně protahuje a posiluje hřbetní svalstvo koní – při dožírání zbytků sena z pneumatik si horskou kozu koně sami od sebe procvičí – ale pouze chvilkami, většinu času stojí úplně normálně.

Propojení domu a hospodářských budov dvorem je na statcích normální. Pokud takovou usedlost vlastníte, zkuste základní výběh situovat přímo na dvůr. Dosáhnete podstatně vyššího zabezpečení prostor v nočních hodinách, v blátech zůstanou pošetřeny pastviny i přístupové cesty k nim a jako třešničku na dortu v nevlídných dnech můžete koně při courání z vnitřních stájových prostor do venkovního zpevněného výběhu pozorovat pohodlně z okna. Majitelé dvou sžitých koní většinou nechávají vnitřní prostory v podobě boxů tak, jak jsou, akorát zajistí dvířka před samovolným zavřením – a koně si mohou celodenně přecházet mezi vnitřními boxy a venkovním prostorem po libosti sem tam. Ti, co vlastní koní vícero, se většinou rozhodnou přebudovat stáje na jediný velký prostor, kam se jim v deštích krásně naskládá i opravdu početné stádo. Nezapomeňte si vnitřní ubikaci pořešit tak, aby se v případě potřeby dala předělit alespoň na dva tři boxy.

Viděla jsem velikou halu s řadou krásných boxů na nejzadnější stěně, přičemž přední prostor před boxy zastával funkci megapřístřešku, navazujícího na rozlehlý dvůr vyskládaný kamennou dlažbou částečně zasypanou směsí hoblin a písku. Vnitřní zastřešená plocha byla nastlaná, zbytek vyskládaný pryžovou zátěžovou puzzle-mozaikou. Boxy se nechávaly zavřené, využívaly se jen na individuální příkrmy jádrem a při veterinárních úkonech s následným nutným klidem. Na pastviny se koně přeháněli koridorem ústícím do brány dvora. Velmi podobně to má i paní Caroline Feismann – viz foto.

Ochrana stromů na základních výbězích – Doris Paschke. Všechna čest za pečlivost!

Seno seno seno… práce s krmením může být mnoho i málo… Postavit na prostor velký balík je ta nejjednodušší varianta. Mnoho chovatelů ji ale odmítá. Ti, co se snaží maximálně podpořit pohyb koní po plochách výběhů v suché dny, raději hromádkují (ať už přímo na zem, nebo do pneumatik či nejrůznějších krmných beden) a velmi rozšířené je i využívání malých závěsných sítěk. Ovšem s chystáním tohoto stylu krmení je práce nad hlavu – jak to, že mnohým tato pečlivost stojí za tolik času „promrhaného“ navíc?

Navýšení pohybu koní (při přecházení z jednoho krmného stanoviště ke druhému) jsem již zmínila, ale je tu i důvod druhý – nutnost zpomalení příjmu objemného krmiva. Udržet koně tloustnoucí i ze vzduchu v dobré (netučné) kondici může být u některých plemen a jedinců velkým oříškem. Proto vznikl nápad pohyblivých krmných stanovišť – kolotočů, kdy koně při pohybu za houpajícími se odjíždějícími sousty hodně nachodí.

Také se hojně využívá nápad na zavěšování sítí do volného prostoru, kdy se sítě bez opory pevné stěny vyžírají podstatně pomaleji – což je přesně účel, který mnoho chovatelů vítá…

A jak nutný čas trávený se senem naopak uspořit? Svoji vychytávku nám představila Lucie Perlová, která napojila krmelec přímo na seník, takže jí odpadá práce s převážením ke krmnému stanovišti.

Máte-li nějakou důmyslnou vychytávku a dobré srdce, kontaktujte mě a podělte se. Někdy příště ji čtenáři jistě ocení. Tak krásné dny trávené s koňmi!

Podobné články
Koně v lehké zátěži by měli být schopni optimálně prospívat na krmné dávce složené z objemového krmiva

Vyjížďka s nervózním, hypersenzitivním a výbušným koněm může být velká zábava pro kaskadéra, běžný jezdec ji ale neocení. Jízda na koni, který je…

Trávicí systém koní je evolučně přizpůsoben efektivnímu trávení a fermentování vlákniny, protože koně pocházejí ze stepí, kde kvalita pastvin a…