Doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc., nezapomenutelná osobnost československého chovu koní a světové hipologie

12. 11. 2021 06:00

Obrázky: 2

Autor: Ing. Jan Navrátil, CSc. Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 421 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V druhé polovině května uplynulo dvacet let od odchodu nezapomenutelné osobnosti československé hipologie, pana docenta Ing. Jaromíra Duška, DrSc. Považuji za svoji velmi milou povinnost připomenout jeho přínos nejen našemu oboru. Níže napsaná vzpomínka je současně připomenutím jeho nedožité červencové 95.

Měl jsem to velké, ale bohužel velmi krátké štěstí zhruba od poloviny 90. let spolupracovat s panem docentem (tak jsme mu tehdy všichni říkali) když, nemaje ten den výuku, jsme měli takřka pravidelně jednou týdně sraz u Metra v Dejvicích. A na škole v Suchdole jsme pak s ním zpracovávali (psali jím diktované texty a počítali) jeho další literární počiny, kterých bylo hodně a hodně.

Při této příležitosti musím připomenout pana docenta jeho krátkým curriculum vitae, přestože je mi jasné, že se mi nepodaří a ani nemůže podařit postihnout vše v jeho přebohatém a velmi plodném životě.

Jaromír Dušek se narodil 8. 7. 1926 ve slovenských Topoľčiankách, v nichž jeho otec Josef (cituji jeho vlastní slova) „byl ve státní službě“ v tehdejších státních ústavech pro chov koní a později byl dlouholetým ředitelem moravského hřebčince v Tlumačově. Zde Jaromír od roku 1932 absolvoval základní vzdělání a později reálné gymnázium „v hanáckých Athénách“ v Kroměříži; zde si neodpustím doplnit, že shodou okolností to byl také „mateřský ústav“ mého otce (ročník 1923), pocházejícího z nedalekého Hradiska, a zde se jako gymnazisté tehdy potkávali. V roce 1949 ukončil studia na Vysoké škole zemědělské v Praze, zde byl žákem prof. F. Bílka (prof. PhDr. et MUDr. František Bílek, DrSc., pozdější akademik, zakladatel československé zootechniky a hipologie) a byl pak později pokračovatelem v jeho díle.

V roce 1951 začal pracovat ve VÚŽV Uhříněves na úseku chovu koní a od roku 1956 jako vedoucí výzkumný pracovník v nově vytvořené Výzkumné stanici pro chov koní (VSCHK) ve Slatiňanech. Roku 1960 obhájil kandidátskou disertační práci v oboru Speciální zootechnika – chov koní a v roce 1965 po obhajobě habilitační práce se habilitoval na VŠZ v Praze Suchdole. Roku 1984 obhájil doktorskou disertační práci a byla mu jako jedinému „koňaři“ u nás udělena absolutně nejvyšší dosažitelná vědecká hodnost DrSc.

Od roku 1973 až do odchodu do penze v roce 1990 byl ředitelem VSCHK Slatiňany a pod jeho vedením stanice na vysoké odborné úrovni výrazně rozšířila okruh své výzkumné vědecké činnosti. Současně působil jako pedagog nejen na VŠZ v Praze, ale i v zahraničí. Zde rovněž spolupracoval s celou řadou vědeckých i chovatelských institucí a pravidelně se účastnil a přednášel na sympoziích, konferencích a seminářích.

Známá je jeho spolupráce jak se spolkovým hřebčincem v Celle (Hannover), tak i s dalšími zvláště německými chovatelskými institucemi. Díky jazykovým znalostem rovněž spolupracoval i s FPS (Fries Paarden Stamboek) v holandském Drachten, která zajišťuje na naše poměry velmi tvrdé zkoušky výkonnosti fríských koní a vede plemennou knihu těchto koní pro celý svět. Díky tomu stál v 90. letech u zrodu tehdy slibně se rozvíjejícího chovu fríských koní na Pecínově na Benešovsku a zprostředkoval majiteli Pecínova Martinu Horovi nákup prvního plemenného hřebce z Nizozemí do ČR. Jelle van de Lindenhof byl ozdobou řady výstav koní, na nichž, veden na bílých opratích, předváděl excelentní, pro toto plemeno typické chody. Zde mne tehdy také seznámil se správcem FPS panem Weinenem při jeho inspekci pecínovského chovu.

Doc. Dušek doporučil a posléze koncem 70. let u nás i prosadil zavedení 100denních resp. 80denních testací teplo- i chladnokrevných hřebců za standardních podmínek. Bylo to podle tzv. německého vzoru, ale podle mně dostupných informací na tomto systému v SRN také předtím spolupracoval, a to pak nakonec ve výsledku vedlo v polovině 80. let k vybudování Centrální stanice testace hřebců (CSTH) ve Slatiňanech. Tato stanice s novými vzdušnými stájemi splňovala veškeré požadované podmínky standardnosti, ale bohužel nyní již neslouží ke svému původnímu účelu a je pouze výcvikovou stájí Slatiňan. Testace hřebců je nyní z ekonomických důvodů kratší a uskutečňuje se podle „výběrového řízení“ pokaždé jinde, při různém způsobu výcviku, pod jinými jezdci atd. atd. Zde si neodpustím „snad to pan docent nevidí“ a je samozřejmě velká škoda, že se tento systém takto „vyvinul“, bohužel k horšímu.

Jeho velkou snahou byla vždy co možná největší objektivizace získávaných výsledků výzkumu, t.j. snažil se odstranit tzv. subjektivní chybu ve sledování, způsobenou jednotlivci (nevědomě a bohužel často při bodování i vědomě). A jak sami víme při hodnocení hospodářských zvířat obecně (nejenom koní), je to nadále velmi často velký problém. Ke zvýšení objektivity hodnocení tělesné stavby a k doplnění vizuálního posouzení tělesné harmoničnosti koní vypracoval na podkladě tělesných měr pro několik plemen decilovou síť tělesné stavby, tj. od spočteného aritmetického průměru sledovaných tělesných měr (x̄) v konkrétní celé populaci stanovil podle jejich rozptylu na obě strany decilová pásma normálního rozdělení, vyjádřené Gaussovou křivkou (tj. od jednoho extrému sledovaného znaku do druhého extrému, tj. od minus do plus varianty znaku nebo míry). Tím o cca 25 let předběhl metodu lineárního popisu zevnějšku, který k nám byl později převzat ze zahraničí, zprvu u holštýnského skotu a později aplikován i u naší podstatně menší populace koní.

Co se týká měření koní, tak v této souvislosti ještě jeden postřeh, získaný od pana docenta: zásadním předpokladem k jakémukoliv sledování je mít k dispozici správné (skutečné) tělesné míry koně a z tohoto důvodu zmínil, že míry koní, zvláště ty základní, je nutné každou zjišťovat třikrát a výslednou hodnotu určit jako průměr, mimochodem nás to tak stejně učil náš gymnaziální profesor fyziky. Pokud vím, tak jsem se s tím nikde nesetkal (prý to zdržuje) a při zápisech klisen a hřebců v našem UCHS jsem to tímto způsobem dělal alespoň u nejdůležitější KVH. Stačí, když se naměří (vyjde) 2x stejný údaj, tak je to vždy podstatně přesněji zjištěné, tudíž objektivnější.

Pan docent vedl mnoho diplomantů a byl školitelem a konzultantem velkého počtu domácích i zahraničních aspirantů a doktorandů. Byl dlouholetým členem živočišné komise European Association for Animal Production (EAAP) a propagátorem výsledků našeho hipologického výzkumu ve světě. Během své velmi plodné vědecké činnosti napsal a obhájil více než 80 závěrečných a dílčích výzkumných zpráv, publikoval přes 300 vědeckých prací, více než 300 odborných prací, 10 samostatných knih a více než 200 prací populárních, často zaměřených do historie. Dokladem jeho až neuvěřitelně obsáhlé publikační činnosti jsou jím zpracované seznamy, na posledním mě dostupném z r. 1998 je pořadové číslo 855! (konečný počet jeho prací je ještě vyšší).

Stěžejními díly pro širokou veřejnost (mimo jiných), které vznikly pod jeho autorským vedením, je Chov koní v Československu z r. 1992 a moderní učebnice hipologie Chov koní (1999 a 2001). Vydavateli i spoluautorům se podařilo tuto jeho učebnici v roce 2011 vydat ve třetím doplněném vydání jako hold a připomenutí pana docenta. Tato kniha, splňující požadavky vysokoškolské učebnice, je bezesporu novým a jediným pokračováním „Bílkovy“ Speciální zootechniky – Chov koní z pol. 50. let minulého století. A je opět již rozebrána přesto, že Brázda před cca 3 roky vydala ještě další dotisk. Letošním převzetím Nakladatelství Brázda Vydavatelstvím Profi Press se naskýtá možnost dalšího jejího vydání, je to tak s majitelem tohoto vydavatelství předběžně domluveno, samozřejmě po aktualizování údajů, u kterých došlo za poslední dekádu ke změnám.

Svoji nejpřirozenější roli, člena hodnoticí komise Zkoušek výkonnosti, si zahrál v klasickém a pro nás, doufám všechny koňaře, již kultovním seriálu Dobrá voda. Ten byl točen v 80. letech minulého století přímo ve Slatiňanech a pan docent byl navíc, spolu s tehdejším ředitelem St. závodiště Ing. Stanislavem Waksmundským, také jeho odborným poradcem. A je to jakési řízení osudu či hezká náhoda, že v době psaní této vzpomínky česká veřejnoprávní televize na programu ČT 1 dává v další repríze tento skvost (pro mne doopravdy skvost), protože při nedávném 3. díle jsem si doslovně „pomedil“, když roli startéra v Pardubicích si zahrál Jirka Šindler (Ing. Jiří Šindler, držící unikátní světový rekord startováním 33 ročníků legendární Velké pardubické steeplechase!) a čtyřku kladrubských běloušů vedl další kamarád, Jirka Kocman (spolu s humburským Josefem Dymešem jediní dva Mistři sportu za vozatajství). A hned v následujícím 4. pokračování je zachycen průběh výše zmíněných ZV s panem docentem v roli člena zkušební komise včetně jeho charakteristických gest.

Později doc. Dušek spolupracoval se štábem Fate, jenž zpracovával velmi zajímavé pořady „Kentaur“ pro TV Nova. Ty byly zaměřeny na náš i evropský chov koní a vše, co s tím souvisí. Škoda, že Fate a hlavně Nova přestala v tomto cyklu pokračovat, ač obsahovou náplň dalších 20–30 dílů měl pan docent zpracovánu.

Pan docent Dušek byl také obrovsky fundován v naší i světové historii, a to nejen v „koňské“, jeho publikované práce z pozdějších let jsou toho důkazem (publikace „Kůň ve službách člověka – Starověk“ a posléze pokračování se stejným názvem s doplněním názvu „Středověk“). Rukopis „Novověk“ měl pan docent již také hotový (viděl jsem ho) a když se mně podařilo zajistit pro jeho vydání vydavatele jedněch našich skript, tak pan docent se slovy „to musím ještě přečíst a dopracovat“ to bohužel již nestihl. Škoda, byl by to ucelený a vyčerpávající historický triptych o úloze a významu koní v dějinách lidstva.

Recenzi dílu o středověku si můžete přečíst zde: Recenze knihy: Jaromír Dušek nás středověkem nenechá procválat

Byl též vynikajícím interpretem ve hře na klavír a violoncello a též složil mimo jiných slavnostní pochod Equitana, který nahrál v Čs. rozhlase Velký dechový symfonický orchestr roudnické vojenské konzervatoře. Pro mě nezapomenutelná byla jeho hra na klavír na Kubištově hřebčíně v Měníku, byli s panem Josefem Kubištou velkými přáteli (Šlechtitelský chov koní Kubišta u Nového Bydžova). Tehdy jsme se tam při nějaké příležitosti „trochu více“ zdrželi do dosti pozdních nočních hodin. Najednou sedl ke klavíru, ten je mimochodem nadále součástí Kubištovy historické kanceláře vedle stájí, a jen jsme poslouchali, samozřejmě hrál bez not zpaměti. Vše tam jeho syn Dobra pietně zachoval a při každé návštěvě na Měníku si na toto krásné nokturno v podání pana docenta vzpomenu. Navíc nad klavírem je pověšen obraz již legendární isabely 525 Taarlo Kubišta, koně, který v roce 1996 na Světovém festivalu koní v maďarském Kecskemétu získal titul Equissimus – nejkrásnější kůň světa v kategorii sportovních koní.

Pan docent v počátku 90. let též stál jako metodik u znovuobnovení pražské Jízdní policie a na základě jejího vzoru se pak začaly zakládat v některých městech další jednotky v rámci státní Policie ČR, tak i u Městských policií.

Mě jednou moc potěšil konstatováním, že jsem podle něj zřejmě jediným VŠ kantorem, které zná, majícím a provozujícím svůj vlastní chov koní jak se sportovními, tak i chovatelskými výsledky a úspěchy, navíc i se související zemědělskou činností, moc si jeho slov nadále vážím. A v této souvislosti dalším důkazem pro jím prosazovanou objektivizaci je výsledek mojí klisny Celi (O´Bajan I-16, CZ-ShA 111) z topoľčianské 272 Gazal I-12. Ta se na německém šampionátu v roce 1986 v Moosu stala reservešampionkou mladých klisen a pan docent se ihned zeptal „z kolika koní“ (bylo to tehdy z 21 klisen). Tu Gazalku (zakladatelku mého arabského Shagya chovu) mi zprostředkoval pan prof. Dušan Medvecký z SPU Nitra, který s panem docentem Duškem také úzce spolupracoval.

Jeho další, tehdy neuskutečněnou myšlenkou, bylo vydat knihu, připomínající dílo fenomenálního umělce akademického malíře a grafika Emila Kotrby. A to se v závěru minulého roku povedlo. O peripetiích jejího zrodu a následného vydání v Národním zemědělském muzeu jsem referoval v č. 1/2021 časopisu Koně, vydávaného ASCHK ČR. Předpokládám, že by pan docent z této publikace měl velkou radost. Uspořádal totiž v Průhonickém zámku Sylva da Tarouca v roce 1985 spolu se Středočeskou galerií výstavu obrazů tohoto význačného malíře koní.

Nemohu si odpustit ještě jeden postřeh, který mám z již zmíněné krátké spolupráce. Pro nás obyčejné to byla obrovská a nepochopitelná erudice pana docenta ve statistickém vyhodnocování výsledků tzv. předem. Vždy zdůrazňoval, že veškeré výpočty základní statistiky si dělal dříve sám na „překlapávací“ Nise (tehdejší vrchol počítačové techniky) a později pak na malé kapesní kalkulačce. Později u nás na škole při slovním vyhodnocování sledování, resp. jím diktovaném komentáři, již nečekal, až se to v novější době „prožene patřičným programem počítače“ a vždy předem odhadnul přibližné hodnoty základních statistických charakteristik a pak se do jím předem již nadiktovaného textu pouze doplnila přesně vypočtená příslušná veličina.

Z výše uváděného vyplývá, že pan docent byl převážně zaníceným vědcem, ale byl hlavně, bez nadsázky, renesančním člověkem v pravém slova smyslu, t.j. vzděláním v biologii, fyziologii, medicíně, historii, umění, hudbě i dalších oborech, rozhledem, moudrostí, kultivovaným noblesním vystupováním a také humorem. Jeho vtipné neustálé glosování zásadních věcí i maličkostí, jichž jsem byl svědkem, bylo neopakovatelné a je obrovská škoda, že je nikdo nikdy (ani já) písemně nezachytil. Takto jsem pana docenta poznal a znal já a dal mi sice krásnou, ale bohužel krátkou školu.

Neúprosný osud však zasáhl 20. května 2001 a neumožnil nám všem být nadále s tímto vzácným člověkem, významným odborníkem, učitelem, velkým znalcem koní, historie, hudby, krás a života a panu docentovi znemožnil zrealizovat celou řadu dalších publikačních plánů a těch, co já vím, bylo při jeho obrovské a stálé činorodosti též požehnaně.

Závěrem musím jen připomenout a zdůraznit platnost velice výstižných a velmi moudrých myšlenek pana docenta, které doporučuje k zapamatování a následnému dodržování (jsou uvedeny v předmluvě k prvnímu vydání již zmiňovaného Chovu koní), cituji: „O chovatelské disciplíně, soudnosti, dodržování a obnovování chovatelských tradic, praxi, chovatelské a stavovské cti a hrdosti“. S odstupem času v současné stále více a více uspěchanější době tyto pravdivé názory, poznatky a životní zkušenosti nabývají na ještě větším významu a důležitosti a vybízejí nás všechny k hlubokému zamyšlení a pochopení odkazu této nezapomenutelné osobnosti.

 

Ing. Jan Navrátil, CSc.

NZM Praha, s.p.o. MZe ČR a emeritní celoživotní pedagog VŠZ a ČZU v Praze a zakládající člen Svazu chovatelů Shagya araba ČR

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com