Do kopce a z kopce... ale jak? II

5. 01. 2022 06:00

Obrázky: 7

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 783 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V minulém článku jsme si posvítili na benefity, pravidla i rizika pohybu v kopcovitém terénu a tentokrát se pokusíme dané téma zdárně dokončit. Dnes tedy pár praktických tipů, jak vést výcvik koně v kopcovitém terénu. 

Pokud máme možnost práci na jízdárně kombinovat s prací v terénu, obzvláště pak je-li k dispozici terén kopcovitý, máme optimální tréninkové podmínky. Jízda členitým terénem nejen že zlepšuje horní linii, formuje svalovou soustavu a je výborným pomocníkem v rozvoji rovnováhy, koordinace a vytrvalosti, ale skvěle posílí i náš vztah s koněm. Když v terénu strávíme dostatek času, bude náš kůň nejen fyzicky, ale i psychicky odolnější. Terén je totiž plný neznámých nebo neočekávaných podnětů. Setkáváme se se zvěří, s domácími a hospodářskými zvířaty, s cyklisty i motorovými vozidly, umělými i přírodními překážkami. Vyhnout se obvykle nelze ani všelikým děsivým prvkům civilizačním – kombajnům, traktorům, zaplachtovaným stohům... Díky pravidelnému a pozitivně vedenému výcviku jsou ale dříve nebo později „oči navrch hlavy“ minulostí a kůň se stane sebevědomějším a tak i lepším partnerem, což samozřejmě ve výsledku oceníme i při práci na jízdárně. Kůň, který má možnost si „odpočinout“ v terénu, je vnímavější a citlivější k našim pobídkám a méně ho unavují stereotypy jízdárenské práce. 

Práce v kopcích má ještě jeden další bonus, který jsme v minulém díle nezmínili. Může nám ušetřit někdy tolik potřebný čas! :) Cval a klus do přiměřených sklonů je trénink vysoké intenzity. Jistě, plnohodnotně lze trénovat i na rovinách. Trénink ale musí být ve srovnání s tréninkem v kopcích adekvátně delší nebo rychlost vyšší. To v praxi může mimo jiné znamenat, že zátěž pohybového aparátu je při stejném tréninkovém efektu násobně vyšší. A i to se nám někdy může hodit.

Práce v kopcích

Pokud má mít trénink v kopcích požadovaný efekt, musíme v kopcích pracovat alespoň jednou týdně. Ale jak jsme si již řekli v minulém díle, s mladým koněm nebo koněm nedostatečně adaptovaným na zátěž nemůžeme začínat podle romantických představ – tedy rychle a naplno. Jestliže s výcvikem v kopcích začínáme (mladý kůň, kůň dlouhodobě vyřazený z práce, přesun z nížin), pak je dobré začít trénovat v takových kopcích, jejichž sklon i délka jsou přiměřené. Co je ale přiměřený sklon a přiměřená délka? V minulém díle jsme se této problematice již lehce věnovali, ale praktický tip ještě nezazněl. Tak tedy: pro většinu koní, kteří si teprve začínají budovat kondici, je ideální sklon mezi šesti až dvanácti procenty a délka kopce v řádech stovek metrů. Nakloněná rovina o sklonu dvou procent a ani čtyřicetistupňová stráň tyto požadavky tedy nesplňují! :)

Ideálním prostorem k systematickému tréninku v kopcích je tedy asi půl kilometru dlouhý kopec se sklonem mezi šesti až dvanácti stupni. Takový kopec nabízí ideální čtyřiceti- až šedesátimetrové převýšení. Pokud jste typ jezdce, který má rád v tréninku pořádek a nerad pracuje nesystematicky, lze doporučit následující model. V úvodu aktivním středním klusem do kopce, krokem zpět na úpatí, to celé několikrát – dle aktuální kondice a délky již uskutečněného tréninku – opakujeme. Jako poslední interval můžeme brzy zařadit 500 metrů ve středním cvalu. Příště znovu mírně přidáme a průběžně adekvátně navyšujeme délku cvalu, případně i jeho rychlost. Vždy se snažíme zdolat kopec tak, aby kůň mohl bez problémů výkon znovu zopakovat. Nejdeme ho tedy ani lážo plážo, ani hlava nehlava, délka intervalového tréninku musí být přiměřená. Důležité je rozvržení tempa – zrychlovat bychom měli, pokud chceme, až ke konci daného tréninkového intervalu. Samozřejmě že jezdec si musí vybudovat cit jak pro tempo, tak i kondici koně. Vhodné je také, když později můžeme střídat intervalovou rychlou práci na krátkých kopcích s vyšším sklonem s klidnými pomalými výstupy dlouhých táhlých kopců. Vždy ale záleží především na tom, v jaké tréninkové fázi a kondici se kůň nachází.

Problémy s výstupy      

Máte mladého koně, který v prudkých terénních stoupáních znervózní a cválá nebo těžko zvladatelného „šílence“, co se do kopců odjakživa hlava nehlava nekontrolovatelně řítí? Jak postupovat při jeho korekci?

Vyhlédneme si delší, pro začátek přiměřeně strmý kopec, který disponuje pevným podložím a je bezpečný (ne příliš mnoho kamenů, kořenů, pařezů). Dobrým tipem, jak naučit koně akceptovat jezdcem vyžadovaný ruch v prudkých kopcích – tedy krok – je nácvik zastavení. To by měl kůň, který se pohybuje v terénu, již ovládat. Pokud do stoupání zařadíme známý povel – stát – ještě před tím, než kůň znejistí a začne zrychlovat, neměl by být pro koně problém ho akceptovat. Zastavíme, stojíme a znovu klidně vykročíme. Jakmile zpozorujeme první známky pospíchání, opět zastavíme. Jestliže zastavení u staršího koně problém je, začneme s nácvikem zastavení nejprve na rovině, později v mírnějším kopci a postupně své požadavky na perfektní zastavení navyšujeme. V rámci výcviku tedy opakovaně v průběhu stoupání zařazujeme povel zastavit stát a koně učíme, aby i v kopci dokázal v klidu zastavit a stát. Požadavky tedy zvyšujeme a dobu stání prodlužujeme. Nikdy nečekáme, až kůň začne sám od sebe zrychlovat, vždy ještě před tím zastavíme a pochválíme.

Pokud „zaspíme“ a kůň již zrychlovat začne, důsledně ho upozorníme, že vyšší tempo rozhodně není to, co chceme. Když se kůň dokáže uklidnit a vrátí se do klidného kroku, ihned zastavíme, pochválíme (odměníme) a necháme koně, aby si danou situaci promyslel a zapamatoval. Možné je se v mírnějších sklonech i otočit, vrátit na úpatí svahu a znovu začít s výstupem. Jakmile vyjedeme na vrchol kopce, znovu sejdeme dolů a kopec absolvujeme ještě několikrát. Kůň tak získá informaci, že rychlé zdolání stoupání mu situaci příliš neusnadní a postupně začne kopec vnímat jako rutinní prvek a ne ojedinělou akci, kterou je dobré nechat rychle za sebou. Alternativou je i zařazení určitého typu náročnější práce při příchodu na vrchol – obraty, klus v sebrání, několik drezurních prvků – samozřejmě ihned poté následuje návrat zpět na úpatí.

Pokud si kůň spojí zdolání kopce s další fyzickou námahou a uvědomí si, že s vysokou mírou pravděpodobnosti bude následovat cesta zpět na úpatí a další výstup, bude mu pospíchání do kopce připadat stále méně a méně atraktivní. Je velmi důležité, aby jezdec byl klidný a důsledný – nelze jednou pospíchání do kopce tolerovat a jindy vyžadovat krok. Když problematickému koni cval v kopci znovu povolíme, je pravděpodobné, že bude do kopce znovu pospíchat, právě tak, jako tomu bylo před začátkem výcviku. Nejprve cvičíme na jednom stálém konkrétním kopci. Až když je jeho zdolání korektní, zařadíme další kopec, později strmější kopec... své požadavky postupně navyšujeme a rozvíjíme. Pokud budeme tento typ tréninku zařazovat do výcviku pravidelně, každý kůň si dříve nebo později uvědomí, že to, co chceme v prudkém kopci, je klidný krok. Zastavování v kopci půjde lépe a lépe a tempo bude stále více pod naší kontrolou.

Problémy se sestupy

Máte mladého koně, který se bojí sestupů a vrhá se do nich nebo obtížně zvladatelného „šílence“, co se z kopců odjakživa hlava nehlava nekontrolovatelně řítí? Jak postupovat při korekci?

Pokud chcete, aby se váš kůň naučil chodit z kopce pomalu, nezrychloval a nestresoval se, opět platí – začněte na kopcích, které nejsou příliš strmé. Sjíždějte kopce s mírnějším sklonem a opakovaně zastavujte. Jezdec by vždy měl mít pocit, že koně může kdykoli – v každé fázi sestupu – bez problému zastavit. Naučte svého koně, aby o cestě dolů přemýšlel tak, jako přemýšlí řidič, který se blíží ke zpomalovacímu retardéru. Z kopce se chodí pomalu, opatrně, v podsazení a na lehkém přilnutí.

Pokud kůň shromáždění a podsazení odmítá, má tendenci se z kopce vrhat a neakceptuje pomůcky jezdce, je vhodné na dané věci pracovat nejen v kopcích, ale i na jízdárně – trénujeme zastavení a přechody. Ochota koně akceptovat pomůcky při zdolávání prudších sklonů a také jeho koordinace, a tak i sebevědomí, se samozřejmě postupně zlepšuje. Již v úvodních lekcích ale důsledně dbáme na to, aby se kůň na terénní nerovnost soustředil a nepospíchal. Nikdy bychom neměli tolerovat pospíchání z kopce dolů, a to přestože koně z kopce – tak jako do kopce – přirozeně rádi pospíchají. Když pocítíte, že kůň zrychluje a začíná se „valit“ dolů, vždy ihned aplikujte poloviční zádrž nebo zastavte a nechte koně chvíli stát. Pokud začneme na mírných kopcích, je možné i pár kroků zacouvat, což navíc velmi posiluje záď. Couvání do kopce je náročná práce, jestliže ji tedy v mírnějších sklonech zařadíte, upevníte správný návyk nespěchat a samozřejmě i významným způsobem zlepšíte požadované podsazení.

Při sestupu mírných sklonů můžeme zařadit i změny směru. Koně sami od sebe při sestupech obvykle „nekličkují“, pokud tedy zařadíte změnu směru, upozorníte koně, že i tento cvik může při sestupu z kopce očekávat. Což se samozřejmě může hodit, když nám v cestě stojí kupříkladu kámen či pařez a my vyhodnotíme, že ideální místo „objížďky“ není těsně před překážkou, jak by to nejspíš udělal sám od sebe kůň. Pozor, je obvyklé, že na delším srázu nabírá kůň stále větší rychlost, často aniž by to sám chtěl. Tady totiž působí i gravitace. To samozřejmě musíme zohlednit, nejde o neposlušnost. Musíme proto pečlivě sledovat tempo, v případě problému požádáme koně o lepší přilnutí a lepší podsazení nebo zastavíme či změníme směr. Změnu směru ale provádíme pomalu, v podsazení a s ohledem na pevnost podloží – i na vrstvě jehličí lze při vyšším sklonu snadno uklouznout. Jakmile je kůň schopen bezpečně zdolávat mírné kopce, začneme požadavky adekvátně navyšovat. Se zdoláváním prudkých strmých srázů ale nespěcháme, je to sice skvělý způsob, jak aktivizovat a posílit potřebné svalové skupiny, ale v požadavcích se neunáhlujeme. Ke zranění i pádu při cestě z kopce nikdy není daleko. 

Velká kapitola výcvik

Při výcviku – a to ne jen v kopcích – ale přemýšlejte. V základním výcviku, kdy je třeba najít účinný mechanismus, který vede k žádoucím reakcím koně, získává většina cvičitelů kontrolu nad reakcemi koně prostřednictvím aplikace negativního posílení. Při použití této výcvikové metody – tedy negativního posílení – je premisa taková, že zvýšení tlaku motivuje koně k tomu, aby vyzkoušel širší spektrum možných odpovědí (reakcí) a našel takovou, která vede k uvolnění tlaku – jestliže kůň určitým způsobem zareaguje – v tomto případě zastaví v kopci – jezdec uvolní tlak. Správné načasování uvolnění tlaku je ale rozhodující pro posílení požadované odezvy. A v tom právě mnoho začínajících jezdců chybuje. Nesprávné načasování uvolnění tlaku totiž může vést k nedorozumění – konfliktu. Špatná aplikace technik negativního posilování  – tedy špatné/špatně načasované udílení pomůcek – se proto může snadno stát příčinou problémů a to jak v sedle, tak i na ruce. Chování koně se snadno může jevit jako chování konfliktní, přestože příčina je v nedorozumění – našich špatně aplikovaných pomůckách. Proto žádnou výcvikovou kapitolu – i když se nám může jevit jako snadná – nepodceňujeme a chybu hledáme vždy primárně u sebe.

Spěchající kůň, který ohrožuje úprkem do kopce nebo z kopce sebe i jezdce, bývá obvykle důsledkem jezdcovy benevolence v minulosti nebo nevhodně aplikovaného negativního posílení – tedy nevhodné práce s tlakem, kterému byl kůň v minulosti vystaven. Jen málo kdy je problém v charakteru nebo temperamentu koně. Kůň je obrazem svého jezdce – výcviku, který podstoupil. Nesmíme také zapomínat na to, že kůň může mít s prudkými svahy nepříjemnou zkušenost – zažil nehodu, pád. Klidnému zdolávání svahů se může bránit i proto, že při tomto typu námahy cítí bolest. Výstupy a sestupy aktivují i méně často využívané svalové partie a přetěžují celý pohybový aparát (páteř, klouby, šlachy). Pokud se tedy kůň výstupu či sestupu brání – jako první vždy přemýšlíme o tom, zda tento druh pohybu nemůže být pro koně zdrojem bolesti. Jezdec proto musí chování koně věnovat pozornost, citlivě reagovat a vyhodnocovat.

Jestliže výcvik neprobíhá podle našich představ, vhodným řešením nikdy není aplikace vyšší míry tlaku, ale naopak snížení našich požadavků. Pokud chce jezdec trénovat koně bez zbytečného navyšování tlaku, musí postupovat pomalu, dopřát koni dostatek času k tomu, aby mohl náš požadavek promyslet a měl čas nabídnout vhodnou reakci. Výcvik je účinný a smysluplný jen tehdy, když cvičitel navyká koně na nové prostředí nebo podněty v klidu, bez stresu, který omezuje schopnost učení, a systematicky.

Čím méně tedy máme zkušeností, tím více musíme mít své reakce pod kontrolou a mít jasno v tom, čeho chceme dosáhnout a jak toho chceme dosáhnout. Pokud si nejsme jisti, z čeho pramení odpor anebo nadměrný spěch při zdolávání svahů nebo si nejsme jisti tréninkovým postupem či reakcemi koně, raději konzultujeme problém s důvěryhodným odborníkem, případně veterinárním lékařem. Problémy se snadno mohou stát závažnými, a tak i dlouhodobými, a to samozřejmě nechceme. Jen zdravý, spokojený a dobře vycvičený kůň je nám – v terénu i na jízdárně – dobrým partnerem.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com