Do kopce a z kopce... ale jak?

17. 12. 2021 Gabriela Rotová Autor fotek: Gabriela Rotová

Ať již jste hobby jezdec nebo aktivní sportovec, vždy je práce v kopcovitém terénu pro naše koně mimořádně přínosnou lekcí. Vyjížďka přes hory a doly členitou zvlněnou krajinou je totiž jedním z nejlepších způsobů, jak posílit horní linii, záď, rovnováhu, koordinaci a také kardiovaskulární systém. Pokud to tedy děláme tak, jak máme. Na benefity - a také pravidla a rizika - práce v kopcích si tedy dnes trochu víc posvítíme!

Benefity práce v kopcích

Pokud máte v okolí svých stájí kopce, neváhejte a užívejte si je do sytosti. Kopce jsou, pokud to s nimi nepřeháníme a koně na ně vhodným způsobem připravíme, doslova a do písmene k nezaplacení. Pohyb v kopcích rozvíjí rovnováhu, koordinaci a svou pestrostí a rozmanitostí přináší do výcviku širokou škálu dalších tréninkových impulsů, které aktivně napomáhají zvýšení výkonnosti. Trénink v kopcích je mimo to i mimořádně efektivním prostředkem pro komplexní rozvoj silové vytrvalosti.

S širokou dostupností jezdeckého sportu i koní samotných ale dnes není výjimkou, že se v terénu ocitají i jezdci nezkušení, kteří z neznalosti trénují nevhodným způsobem, koně přetěžují a ohrožují jejich zdraví. I taková "zdánlivá" maličkost, jako je jízda do kopce a z kopce, totiž má svá pravidla a totéž se týká i metodiky navyšování objemu práce v tréninku. Práce v různorodém kopcovitém terénu je ale skutečně mimořádně přínosná jak pro fyzické a psychické zdraví koně, tak i pro rozvoj sedu a rovnováhy jezdce. Proto i pokročilejší začátečník – jezdec i kůň – rozhodně do terénu patří. Jízdárna je grunt, terén špunt! :) Jen musíme vědět, jak na to!

Práce v kopcovitém terénu

Takže. Hurá do kopce, hurá z kopce? Zklamu vás... systém hlava nehlava bohužel moc ideální není! :) Proč ne? Protože i práce v kopcích má svá pravidla!

Příležitostně můžeme krátké a mírné sklony jezdit se zdravými koňmi v dobré kondici bez obav ve všech chodech bez specifické přípravy. Situace se ale významně mění, pokud se s koňmi pohybujeme ve skutečně kopcovitém terénu a ne jen v mírně zvlněných rovinách. V době, kdy jsem provozovala areál v CHKO Český kras, jsem byla z určitého typu majitelů u mne ustájených koní do slova a do písmene zoufalá. Za svým koněm dojížděli jednou, dvakrát za měsíc, čas vyhrazený návštěvám si ale chtěli náležitě užít. Nebylo tedy neobvyklé, že vyráželi na čtyř-, pětihodinové vyjížďky a v kopcovitém terénu kolem řeky Berounky dostali jejich koně tak zabrat, že druhý den se sotva dobelhali do výběhu. A když za deset, čtrnáct dní zregenerovali, a zase se začali pohybovat pravidelně a bez ztuhlosti, navštívil je jejich milující majitel zas... Nebylo snadné v pozici ustajovatele takový management koní sledovat! A o – byť dobře míněné – rady samozřejmě nikdy nikdo nestál. Takže pozor!

Musíme si uvědomit, že nárazová námaha žádnému sportovci neprospívá a kondici koně je potřeba systematicky budovat a udržovat. Jen málokdo je natolik disciplinovaným jezdcem, že má koně připraveného tak, aby s ním mohl "lítat" celé hodiny po kopcích "hlava nehlava"! Rozhodně do této kategorie nepatří pracovně vytížený, příležitostně docházející majitel. Přemýšlet ale nesmíme jen o základní kondici koně a kvalitě jeho tréninku, ale i o terénu, v kterém se pohybujeme. Musíme si pokládat otázky. Jak moc vlastně terén, po kterém se pohybujeme, klesá a stoupá? A co sklon terénu pro koně znamená?

Stoupání a terénní sestupy

Stoupání, sestupy, o co vlastně jde? Zjednodušeně řečeno jde o geometrický sklon úseku cesty, po které se pohybujeme, neboli úhel mezi vodorovnou rovinou a konkrétní cestou, trasou, po které se pohybujeme. Pro technické účely se sklon obvykle udává v procentech. Sklon je ale z hlediska pozorovatele zrádná veličina – na grafu tento ukazatel totiž vypadá obvykle podstatně přátelštěji, než ve skutečnosti je. Při jízdě krajinou snadno podlehneme klamu – okolní prostředí totiž ovlivňuje naše vnímání sklonu svahu. Pokud jedeme po dlouhém a konstantně spíše více skloněném úseku, bude se nám zdát méně prudký než krátké a stejně strmé svahy proložené dlouhými rovinkami. Zcela odlišná je také situace v případě, že se pohybujeme po nezalesněných svazích (např. rozsáhlé louky) – prostorově členité prostředí totiž umocňuje dojem ze sklonu svahu.

Pro naši lepší představu. Pokud je stoupání 10%, znamená to, že ujde-li kůň s jezdcem kolmo na vrstevnice 100 metrů ve směru svislého průmětu (po mapě), vystoupá přitom o 10 výškových metrů. Pokud do kopce stoupajícím o 10 % s koněm cváláme, musí kůň vyvinout 2x tolik fyzické námahy, než pokud by cválal po vodorovné rovině. A s touto informací je potřeba pracovat. Zjednodušeně řečeno – 1 000 metrů cvalu po rovině je stejně náročných jako 500 metrů cvalu do 10% svahu. Pokud se podíváme na úhloměr a zapojíme představivost, zjistíme, že pokud terén stoupá o 10 %, není to – pokud se díváme ze sedla – vlastně až tak moc nakloněná rovina. Od koně ale zdolání takové nerovnosti vyžaduje 2x tolik fyzické námahy, než kolik by jí potřeboval při pohybu po vodorovné rovině! 

Jak takový 10% sklon vypadá? Na co se mám dívat v praxi? Přiblížíme si to na příkladu sjezdovek. Průměrné sklony upravovaných sjezdovek se v České republice pohybují okolo 15° (tedy 27 %), maximální sklon, se kterým se jako lyžař na našich sjezdovkách setkáte, je sklon do 35° (70 %), jen ojediněle se sklon přibližuje 45° neboli 100 %.

Když ale vyrazíme do terénu, můžeme se v určitých lokalitách samozřejmě pohybovat v ještě prudších svazích! Takže – budete-li při pohybu terénem myslet na výše uvedené údaje, rychle si uvědomíte, že kůň bez systematického tréninku si v kopcovitém terénu musí zákonitě velmi brzy sáhnout na fyzické dno svých sil. A to je samozřejmě v přímém rozporu s dobrým welfare a zdravím našeho koně. Platí tedy – pokud koně trénujeme v kopcovitém terénu, musí nás zajímat převýšení trati, což je algebraický součet stoupání a klesání přes všechny úseky trati, přičemž klesání se počítá se záporným znaménkem.

Kopec jako tréninková jednotka

Při vhodně nastaveném – a tedy efektivním – tréninkovém plánu dochází při posilování v kopcích ke zlepšení nervosvalové a mezisvalové koordinace a aktivaci více motorických jednotek – k zapojení více svalových vláken do pohybového řetězce. Vždy je ale potřeba zatěžovat sval vhodným způsobem, ať už se jedná o sílu, objem či dynamiku. Jestliže chceme, aby se výkonnost našeho koně zvyšovala, kůň snesl vyšší tréninkovou zátěž a my mohli jezdit delší a náročnější trasy, musíme koně posilovat systematicky – postupně navyšovat objem práce a tréninky zařazovat v pravidelných intervalech. Jiné cesty není. Kůň ve výběhu si kondici nezvyšuje, výkonnostně nepostupuje.

Důležité je si uvědomit, že při vhodně nastaveném tréninku se nezvyšuje jen výkonnost. Se vzrůstajícím objemem práce dochází i k posílení svalů a vazů, šlach a kostí. Kůň se tak připraví na požadovaný druh zátěže a stane se odolnějším vůči přetížení pohybového aparátu. V důsledku toho je možné navyšovat délku a intenzitu tréninkové jednotky, výkonnost koně roste a riziko zranění se snižuje. Další bonusem systematického, dobře vedeného tréninku je zvýšení síly a efektivity svalové soustavy. Vhodně nastaveným tréninkem se totiž zvyšuje schopnost organismu zapojit do konkrétního pohybu větší množství svalů, tedy schopnost aktivizovat svaly pomocné a stabilizační.

Sečteno podtrženo: Systematické navyšování výkonnosti je zdraví prospěšné a umožňuje nám využívat koně k práci. Nárazové ježdění zdraví koně neprospívá, a proto by nemělo docházet k tréninkovým výpadkům či dokonce striktnímu vynechávání tréninku. 

Jak na kopce...

S mladým koněm nebo koněm, kterého jsme přesunuli do kopců z rovin, začínáme se systematickým tréninkem na mírných svazích. Jezdíme nejprve krokem s krátkými klusovými pasážemi, cval zařazujeme až po několika týdnech až měsících. O tom, jaké svalové skupiny kůň v kopcích zapojuje, rozhoduje sklon svahu – měli bychom se tedy snažit postupně trénovat co nejpestřejší množství různých terénních nerovností a sklonů.

Zátěž pozvolna zvyšujeme a sledujeme kondici koně. Trénovat v kopcích bychom měli – pokud má být trénink efektivní – minimálně 1x týdně. Jakmile začneme cválat, opět cváláme nejdříve kratší úseky pomalým tempem. Tempem, rychlostí, s jakou se ve cvalu kopcovitým terénem pohybujeme, je také potřeba se zabývat. Pokud kůň cválá velmi pomalu – tedy tak, jak by se "začátečník" v úvodu pohybovat měl – pohybuje se rychlostí asi 15 až 20 kilometrů za hodinu. Později můžeme cválat rychleji, i 40 (případně více) kilometrů za hodinu. Ale i tady pozor. Anglický plnokrevník dosahuje v dostihu na vzorně upravené – rovné – dostihové dráze rychlosti 60 km/h. Jistě jste na videu nebo v reálu viděli důsledky toho, co se stane, když dostihový kůň v této rychlosti zakopne. Jednoznačně se jedná o situaci, kdy jde jezdci i koni o život. Promyslete tedy velmi dobře, zda se povrch, po kterém chcete cválat vyšším tempem, blíží svou kvalitou kvalitě dostihové dráhy a zda váš kůň již má dostatečně posílený pohybový aparát! Nezkušený jezdec snadno podlehne romantickým představám a je schopen cválat po neznámém povrchu, kam koně zrovna nohy nesou a co to dá. Pokud je ale pro nás náš kůň skutečně cenný, vysokou rychlostí cváláme v terénu pouze tam, kde kvalitu povrchu dobře známe a jen tehdy, pokud má kůň odpovídající kondici. Žádné velké díry, kameny, propadliny by nám v cestě stát neměly, je-li nám tedy zdraví a život milý. Jistě, letět s větrem o závod je adrenalin, je to zážitek, ale...

Jak z kopce...

Pokud váš kůň není zvyklý klusat a cválat z kopce nebo není ještě 100% vyvážený, měli bychom – pokud je sklon větší než 3–4 % – vždy přiměřeně zpomalit. Přestože při jízdě z kopce spotřebovává kůň méně energie, přetěžuje při tomto typu pohybu významně více pohybový aparát předních končetin. Dlouhé úseky dolů z kopce jsou tedy sice méně náročné pro kardiovaskulární systém, o to ale náročnější je tento typ tréninku pro pohybový aparát. Hrozí i více možnost uklouznutí a tak i zranění. Takže i tady je třeba přemýšlet! Obecně lze říci, že do kopce by měl kůň jít vždy rychleji než z kopce. 

Pravidla - prudké výstupy

Ze zdravotního, bezpečnostního i výcvikového hlediska je vhodnější, pokud jsou strmé kopce zdolávány spíše v pomalém než rychlém tempu, kdy více hrozí nejen zranění pohybového aparátu koně, ale i jeho pád. Ve strmých kopcích je pohyb v kroku fyzicky náročný. Každý kůň má proto přirozenou potřebu do kopce „pospíchat“. Rychlé zdolání strmé stráně vyžaduje méně fyzické námahy než výstup v klidném kroku. Pokud tedy jezdec nezakročí, většina koní se pokusí překonat prudké stoupání co nejrychleji, aktivními živými cvalovými skoky. Když ovšem necháte koně, aby se na každou větší terénní nerovnost "řítil", brzy se z toho stane nepříjemný a nebezpečný zvyk. A to není žádná výhra v loterii. Nejen, že nemáme koně pod kontrolou, ale v prudkém stoupání skutečně významně více hrozí uklouznutí, natažení svalů, vazů a šlach, ale i zranění a pád. A to rozhodně není nic, co jezdec a kůň potřebuje.

V zásadě platí, že každé prudké terénní stoupání zdoláváme vždy kolmo k vrstevnicím. Trasu a směr pohybu – úhel, v němž se s koněm pohybujeme vzhledem k vrstevnici svahu – tedy musí být jezdec schopen korigovat. Hodně dlouhé, prudké a táhlé kopce jde zdolávat i cik-cak, v takovém případě ale musíte mít na paměti, že při pohybu v mírnějším úhlu než kolmém vzhledem k vrstevnici (až rovnoběžně s vrstevnicí), více hrozí uklouznutí – kůň má podstatně horší stabilitu.

To, zda strmý kopec zdolat anebo ho obejít, je proto dobré promyslet, a to s ohledem na míru zkušeností koně, jezdce i typ povrchu. Druh podloží v kopcích skutečně nabývá na významu. Nikdy se nepokoušejte zdolávat svahy s nestabilním povrchem – problémem může být kamenná drť a suť, erodovaná půda nebo mokré jíly, které jsou blízko povrchu. V zimě myslete i na to, že přestože vrchní vrstva půdy může být rozmrzlá, spodní ještě nemusí a koni to zákonitě bude klouzat jako po másle. Rozhodně víc, než by to klouzalo nám. Hmotnost jezdce a hmotnost koně není stejná.

Led a sníh jsou pak kapitoly samy o sobě. Zledovatělým povrchům se zásadně vyhýbáme, protože pád může přijít i na rovině. I sníh může být nebezpečný, takže i tady ponechte raději romantické představy lehce stranou. Velmi záleží na kvalitě a stáří sněhu a dlouhodobých průměrných teplotách. Pokud je vrstva sněhu skutečně silná, má kvalitu prašanu a povrch pod ním je pevný, je pohyb sice náročný, ale poměrně bezpečný. V úvahu je nutné vzít zvýšenou námahu, která s pohybem ve sněhu souvisí. Větší sklon kopce + více než 30 centimetrů sněhu = maximální možná námaha. Pokud není vrstva sněhu dostatečně silná nebo sníh napadal na měkké podloží, neriskujeme a prudkému stoupání se vyhýbáme. Jestliže se po oblevě na vyšší vrstvě sněhu vytvoří silná ledová krusta, pak sněhem již nejezdíme. Vždy je také důležité vědět, co přesně sníh zasypal (kameny, klády, ledové plochy), což v neznámém terénu jezdec ani kůň nevědí. V hlubokém sněhu se tedy také držíme jen dobře známých lokalit. 

Stoupání v kopcích zdoláváme v lehkém nebo stehenním sedu. Jezdec se musí snažit, tak jako na jízdárně, udržovat své těžiště nad těžištěm koně, hlídá si pozici jak těla, tak i holení. Ty by měly zůstávat na podbřišníku a neměly by nám "ujíždět“ dozadu. Jezdec se tedy do kopce přiměřeně předklání (kolmice spuštěná k ideální rovině). Přílišný předklon vede k přetížení předních končetin, což koně omezuje v pohybu. Nezakláníme se, nepředkláníme a pokud možno se ze sedla ani nevykláníme, abychom lépe viděli na cestu. Zkušení se možná bazálnosti této informace smějí, ale začátečníků, kteří správné informace nedostali a při jízdě do kopce předvádí kozácké triky, je stále dost. Jezdec by měl mít lehký kontakt s hubou koně, ruka by ale koně v kopci neměla nijak významně omezovat, zaměřujeme se jen na udržování směru. Za otěže se při výstupu samozřejmě nepřidržujeme, je-li to nezbytné, přidržíme se hřívy, přední rozsochy sedla nebo nákrčního řemene. Pozor na zranění obličeje, kůň v prudkém kopci používá krk jako balanční tyč a při podklouznutí nebo ztrátě rovnováhy vás proto snadno může zranit.

Pravidla – prudké sestupy 

Kůň by měl z příkrých svahů sestupovat pomalu, měl by být pod kontrolou jezdce, shromážděný a podsazený – přenesení hmotnosti těla více na zadní končetiny zajišťuje lepší stabilitu. Techniku sestupů musíme ale koně naučit, mladí a nezkušení koně mají tendenci řešit prudké sestupy právě tak jako výstupy – seskakují, zrychlují, cválají. Ideálním chodem je ovšem i při sestupu krok. Čím rychleji z prudkého kopce kůň kráčí, tím více hmotnosti přenáší na přední končetiny a odlehčuje končetiny zadní a tím vyšší je pravděpodobnost, že mu přední končetina podklouzne nebo kůň zakopne. Pády v sestupech jsou velmi nebezpečné a ohrožují nejen koně, ale i jezdce. Pokud tedy nemáme dostatek zkušeností, neznáme terén anebo je sklon svahu příliš velký, raději sesedáme. Problém je, když kůň terénní nerovnosti korektně zdolávat neumí. Jestliže kůň z kopce na ruce pospíchá, snadno strhne vodiče, který jeho tempu nestačí. Nebezpečné je i uklouznutí vodiče, kde hrozí pád pod koně.

I dolů z kopce jezdíme vždy kolmo k vrstevnicím, zadní končetiny se snažíme udržet v linii, záď by neměla vybočovat. Jezdec musí být schopen udržet rovnováhu, trup by měl být na kolmici k ideální rovině – záklon je tedy proměnlivý, odvislý od sklonu svahu. Čím strmější svah, tím větší záklon – nezakláníme se ale příliš, ne za kolmici. Jezdec by měl mírně odlehčit sed a uvolnit tak koni záda. Pokud kůň nárazově zrychlí nebo podklouzne, snažíme se zabránit tomu, aby se naše těžiště posunulo příliš dopředu, nad přední rozsochu sedla a přední končetiny koně. Otěže držíme v obou rukách a udržujeme kontakt s hubou koně tak, abychom dosáhli lehkého přilnutí a tak i co nejlepšího možného podsazení. Když kůň uklouzne nebo zakopne, můžeme mu otěží pomoci získat stabilitu – podržet ho. Ruka v tomto případě může zafungovat jako "pátá noha". Není to sice kdovíjak etické řešení, ale je to lepší řešení než pád. Otěž by tedy při sestupu strmého svahu neměla být zcela volná, už vůbec ne zahozená. Pokud je sklon extrémní, můžeme vzít otěže do jedné ruky a volnou rukou se přidržet zadní rozsochy sedla nebo ruku využít ke stabilizaci sedu. Jestliže bychom drželi obě otěže oběma rukama, nutilo by nás to k nežádoucímu předklonu.

Tip na závěr

Nácvik korektního zdolávání svahů by měl mít ve výcviku koně své místo, i když primárně nemáme v úmyslu prudká stoupání a klesání jezdit. Terén nás totiž může překvapit a ke zdolání nestandardního sklonu přinutit (střet s myslivci, probíhající těžba dřeva, nehoda, polom – zneprůchodnění cesty padlým kmenem). Náš kůň i my bychom tedy měli být i na tuto alternativu připraveni.

O tom, jak na prudká klesání a stoupání trénovat s mladými koňmi a jak řešit případné nevhodné návyky koní starších, si něco řekneme příští týden.

Podobné články
Autorka Anika Vogt a její ryzka Dshamilja si focení náramně užívaly. Drezurní klisnu s výkonností S nerušil ani dron

Trénink s kavaletami je super, ale jednoduché řady jsou za chvíli prostě nudné. S tím je teď konec, protože našich deset kombinací jsou všestrannými…

Když nemáte přesný směr, nemáte nic, říká trenér Richard Hinrichs a nabízí tipy, jak přesně vědět, kam chcete jet - ať už při běžné jízdárenské práci…