Mám podobný problém - také jsem měla před 2 lety pád s vážnějšími následky (ztráta vědomí,pošlapaný obličej, pobyt v nemocnici).Díky zákazu lékařů jsem jako na potvoru nesměla 3/4 roku jezdit, o to horší byl návrat do sedla. Strach tam je pořád, ale snažím se jezdit každý den a je to lepší. Další pád od té doby nenastal, takže neumím posoudit, ale pádu se opravdu bojím. Takže jsem zvědavá, co k tomu kdo napíše, i když si myslím, že žádná rada nebude fungovat na každého.

Nazdárek,mám taky podobný problém se strachem i když se mi nic moc vážného nestalo při pádu, ale mám strach z toho, že toho koně prostě nezastavím, takový hrozný pocit bezmocnosti a úzkosti, když kůň valí v plném trysku, chci se toho zbavit, ale nevím jak. Taky bych byla moc vděčná za radu.

Jedna cesta vede přes vysokou proježděnost koně a jezdce (já bohužel ve westernovém stylu), kdy oba dva se cítí spolu bezpečně a zároveň spokojene. Je to ve velkém množství pozorné práce se svým koněm, který posléze choddí na těch tzv. nejjemnějších pomůckách (metaforicky na myšlenku). Souvisí to s vcítěním se do nálady, komunikačních prostředků koně v dennodením styku a při práci s koněm. To pak má člověk takovou jistotu v toho svého, že veškeré kolize, které mohou nastat v převážné míře můžeš nechat vymistrovat koně. Toto jsem docílil z téměř nejezditelného koně, zdrhajícího před a pod jezdcem, peroucím se s udidlem, nervózním a já nevím co ještě za rok a čtvrt. Je pak nádherný pocit, že i když se kůň nenadálou ranou el. proudem z padlého kravského ohradníku splaší s veme čáru, jeho důvěra v partnera (svého jezdce) ho docela velmi rychle zklidní a nekoná se bezhlavý a zběsilý úprk. Toť zážitek ze soboty. Z takové proježděnosti (neříkám záměrně přiježděnosti, protože jde o jezdce i koně)se zpravidla z koně nepadá a strach může ustupovat až zcela zmizí. Tak ať se Ti daří.

Záleží čeho se konkrétně bojíš. Někdo má strach z vyhazování, někdo se bojí skákat, někdo by nešel do terénu ani za "zlatý prase". Asi se to bude odvíjet od situace, při jaké se ti úraz stal. Také je podstatné, zda sportuješ, nebo ne.

Marku, mohl byste se mi, prosím, ozvat na mail? Zajímají mne Vaše zkušenosti. Děkuji.

Já měla panickou hrůzu ze cvalu. Pomohlo mi půl roku systematické práce na lonži (spolu se systematickým zvedáním sebevědomí ze strany mé trenérky) a později potom spolehlivý koník, ke kterému jsem získala tolik důvěry, že jsem se s ním po dvou měsících furt na jízdárně nakonec odvážila cválat v terénu. Kobyla zkušená, jak vycítila, že mně ovládá strach, okamžitě přešla do kroku. Pánbůh za ni zaplať. Ještě pořád se bojím, ale už ne tolik, aby mi strach bránil v jakékoli akci. A doufám, že to bude jen lepší.Podrobnosti jsem napsala na svůj blog http://mautycka.bloguje.cz/375174-lekce-cval.phpDržím Ti palce.

Já jsem taky dřív měla takový respekt ze plného cvalu, bylo to hlavně skrz kecy okolních lidí - to můžou jen ti, co vědí že to zvládnout a tak...zbytečné zveličování...většina koní jde zastavit, kontrolovat hůř, ale zastavit většinou jo :))Až jsem měla vlastního koně, prostě jsem to jednou zkusila, bylo to něco užasneho, jak jsem se uvolnila skvele jsem si to uzivala...Jde o to, nebat se prekonat (i dve vlastni ) hranice.Tedka jsem strasne dlouho neskakala. Nikdy jsem se nebala. Ale protoze ma pocit, ze uz jsem ztratila tu jistotu co jsem mela driv, zaplatim si skokovou hodinu, abych nedala prilezitost sve nejistote aby se vyvinula ve strach :))

nebojím se konkr. aktivity, jde o komplexní pocit ohrožení. Hlavně v momentě, kdy kobča trochu blbne. Snažim se tomu nepodléhat, ale funguje to asi tak, že když jsme např. na jízdárně a má dobrej den, jsem i já uvolněná a je jedno jestli krokujem nebo cváláme, nebo skáčem. Ale pak jsou dny, kdy je kobyla nervózní, jak na strunkách, capluje nebo se šklebí a v ten moment začínám tuhnout. Když je dobrá, je mi jedno jestli jdeme do terénu, jsem v pohodě, a kdyby uskočila nebo se splašila, zvládám to, protože si věřim. Ale když vidim že kobyla neni v klidu, bojim se i na hale. Mimochodem ten úraz se mi stal na hale, a na tý samý hale si jedna holka zlomila vaz... No, takže asi u mě je to závislý na aktuálním pocitu, když vidim že kobucha je v klidu, jsem i já, a když vidim že je nabuzená, nervozní, nebo vzteklá, hned čekám to nejhorší... v zásadě mám asi strach že jí nezvládnu a z toho to vyplývá..

Já jezdím skoro 30let. Pamatuji si na všechny pocity, které tady popisujete. Ale roky v sedle mě naučily, že propadne li človek panice, je vše jěště horší. Dnes vím, že když si zachovám chladnou hlavu, splaší-li se koník, pojedu třeba 50m a pak ho proště zastavím. Můj klid ho také uklidní. Začne - li vyhazovat, musím posoudit důvod, je-li to z radosti, mám radost s ním. Má - li to jinou příčinu, musím odstranit onu příčinu a je klid. Je - li tvoje kobylka nervozní, o to Ty musíš být více klidná.Jestli to není možné, nejezdi v ten den a raději ji vylonžuj, dokud se neuklidní. Všechno chce čas, když se budeš řídit tím, že jednoho dne Tvůj strach odezní a nebudeš z nějakého hloupého pocitu něco lámat přes koleno, uvidíš, že se tak stane a najednou pocítíš ten klid v sedle. Je pravda, že citlivé a vnímave koně strach jezdce ještě více nervuje a naopak klid jezdce je uklidňuje. Jezdec si musí věřit, né že přepere jakéhokoliv koně, ale že každou situaci v zvládne v klidu.

Jo, krásně řečeno. Jen bych dodal, že je možno přizpůsobit práci momentální náladě koně. Pokud kůň capluje a vzteká se, prostě s ním ten den nebudu skákat, ale budu s ním třeba tak dlouho pravidelně a monotóně klusat, až ho úplně uklidním a uspím. Poté třeba začnu trošku víc pracovat. Koník se tím uklidní a ty získáš pocit, že jsi to zvládla a že máš koně pod kontrolou.S koněm je ale potřeba pracovat za všech okolností, aby se nenaučil, že když si jednou trošku hodí hrbem, nemusí nic dělat. Snaž se taky být uvoněná, i když koník trošku nervuje, na to je potřeba někoho na zemi, aby ti to neustále opakoval.

Mohl, ale neznám ten mail.

mam opacny nazor, nejdriv je nervozni clovek a pak kun, coz kun pozna i pri lonzovani.....souhlasim s tim,clovek v klidu,chladna hlava = kun vklidu, nebo rychle uklidneni pri problemu. kdyz jsem nervni,unavena,vezu se a nic poo nem nechci,protoze jsem pak vztekla,kdyz nefunguje hned a tak a on nefunguje,protoze s nervozou na zadech ho to nebavi :o)

Zlatá slova od YGEB ! Podepisuji !Jinak sama - když jsem OPRAVDU vzteklá ( tak jednou za pětiletku ), tak do maštale raději nelezu. KDyž jsem kalsicky přetažená, unavená - moje zlatíčka na mne působí opravdu jako balzám a po prvním pomazlění sn imi prostě nechápu, co mě tak štvalo. :-) Jen díky našim bubíkům a psům ještě nejsem ve cvokhausu.Co se pádů týče, tak přastože jezdím už přes čtvrt století, tak poslední dobou díky pracovní vytíženosti čím dál méně. :-(Ty tam jsou doby, kdy se o mně říkalo, že ujezdím i splašenou lokomotivu. :-( No, to je život.Navíc od té doby, co mám vlastní koně, tak chybí taková ta překvápka v podobě reakcí zkažených provozních koní nebo rozjívených "sporťáků", což bylo kdysi v oddíle a což byl také hlavní zdroj toho, že se člověk "vyjezdil". Teď mám koně, jak si je udělám. Od lidí jde klid, oni ho vracejí, navíc jenom rekreačka atd. Zrovna nedávno mě napadlo, že už jsem dlouho nespadla. Ne, že bych se přímo bála pádu, ale spíš možných následků - nemám už taky nejmladší kosti a musím živit rodinu... Jako bych to tou myšlenkou přivolala. :-) Byla jsem s naším bubíkem - vyřazený lesák 16 let, norik, ale fakt je, že je v kondici... na procházce a "Šest meteráků jeho veličenstva" mne potěšilo tím, že i přes svou vrozenou neochotu cválat se rozeběhlo. :-) Důvodem byl částečně i majitelem nezvládnutý pes, který nás zezadu "lovil". Zjistila jsem to, otočila se ze hřbetu dozadu. Byli jsme "jen tak", tj. bez sedla a na ohlávce... Přesně v tu chvíli můj bitevní oř vyrobil takového kozla, že bych to nečekala ani od sporťáka ! :-))) Krátce jsem si letecky prohlédla okolí a přistála ztvrda na horkem vyprahlé zemi. No - večer jsem obhlédla promodralá záda, naštěstí jinak nic. A zase se chvíli "bát" nebudu. :-D

.......................mam opacny nazor, nejdriv je nervozni clovek a pak kun, coz kun pozna i pri lonzovani.....souhlasim s tim,clovek v klidu,chladna hlava = kun vklidu, nebo rychle uklidneni pri problemu.................. to sice ano, ale na druhou stranu, někdy jsem naprosto v pohodě, těšim se za kobčou jak si krásně zajezdíme.. přídu do stáje a hrc, vidim že kobča nemá svůj den.. při čištění se ošívá, když jdeme do haly, poskakuje a stříhá ušima, jak kdyby to tam viděla poprvé... a to ježdění na to navazuje...je přecitlivělá, jak už jsem zmínila, capluje, vyhazuje, prostě je nervní. jindy přídu do stáje, jsem unavená z práce, možná i malinko rozmrzelá, a světe div se.. z boxu vykoukne nejmilejší koník na světě, při čistění se mazlí, reaguje na každý slovo, a předvede mi takovou hodinu, jak kdyby za to měla dostat přinejmenším medaili.. to pak roztaju i já, všechno hodim za hlavu a slejzám s pocitem, že všechno bude dobrý... kterej mi vydrží jen do dalšího dne, kdy mám pocit, že mi přes noc koně někdo vyměnil, a do terénu bych ten den nevyjela, jen v případě, že bych už měla objednaný funebráky ... a spíš bych řekla, že to bejvá paradoxně právě takhle opačně, když si moc nevěřim a čekám že ježdění bude náročnější, kobylka chodí jak ne provázkách, a v momentě kdy si maluju kolik toho uděláme, a těšim se, tak si po dvaceti minutách řikám, proč vlastně miluju jezdectví :))

Ne, nemyslím nervozitu z neúspěchu z práce i když i ta může na koně působit. Ale já se těď bavím o tom hrozném neovladatelném pocitu strachu, který nás ovládá, zatemňuje mysl a bere dech, svírá hrdlo. Ten kůň pozná, vycítí, mladé zvíře vyděsí ještě víc, takže třeba začne prchat ještě rychleji, protože to co poplašilo jeho, evidentně deší i tu bytost v jeho sedle a kdo uteče ten vyhraje.Starší koně podezřívám z toho, že nás mají už přečtené, takže ti zase ví, že ta bytost na nich je ztuhlá strachy, že stačí jěšte jednou vyhodit a je dole a mají klid.Strach překonáš jen tím, že si budeš klást malé cíle a postupně je zvyšovat. Né že odjezdíš denně hodinu s hrdlem staženým hrůzou, to jsou muka a cesta, která nikam nevede.Když nemá klisna svůj den, vzteká se, vyhazuje rozhodni se že ji necháš klusat na přilnutí svižným klusem jen dopředu. Nebude-li chtít, bude-li se bránit a vyhazovat povol malinko otěže a zesil pobídku dopředu (nikdy nebrat zpátky, bude stát na místě a vyhazovat, uskakovat atd.)Soustřeď se jen na to, že chceš klusat dopředu, dopředu, stačí jen chvilka, kdy klisna začne šlapat jak potřebuješ a můžeš pro ten den přestat. Tak brzy zjistíš, že to zvládáš, strach Tě opustí a bude lépé :-)

Ještě, ta nervozita z práce, oni ti naší bobánci jsou pěkně vnímaví, oni dobře vědí, že páníček je dnes nas.... a že není dobré ho dráždit, nemuselo by to projít jako obvykle :-) a tak raději ten den dělají vše co nám na očích vidí. Navíc vztek omezuje taky strach nemám pravdu?Ketty přeji Ti, ať to zvládneš, jezdectví je krásné a koně jěště krásnější a každý jiná osobnost a bez nich by Ti bylo smutno!!!

Já jsem mívala takový strach že bych se o něj mohla opřít hlavně po jednom pádu asi před sedmi lety, který nevypadal nijak hrozivě, ale skončil taky poraněním hlavy a ztrátou vědomí (neměla jsem helmu). Myslela jsem tehdy že s ježděním končím hlavně proto že už jsem věkově pokročilý jezdec a nechtělo se mi začínat znovu překonávat ty strachy.Pak když jsem se dívala jak ostatní jedou na vyjížďku tak se mi chtělo brečet.Hrozně mi to scházelo i když jsem se pořád kolem koní motala, máme je doma a zároveň odrazovalo. Do té doby jsem jezdila na A1/1, které jsme tehdy měli doma tzv. pomalou práci - no to bylo koledování si o průšvih při mých dovednostech což se stalo. Postupem času jsme se díky synovi přeorientovali na sportovní koně a mám svého vlastního, což je bezvadný pocit, ale.. momentálně jsem ve stavu že tak nějak nevím co s námi dvěma. Koupili jsme ho lloni na jaře jako 13tiletého po parkurové celkem úspěšné kariéře jako tzv. kůň pro rekreaci, vhodný i pro začátečníky - učitel. Je to KWPNxholštýn - moc pěkný.Dost jsme pracovali ze země-vynikající, na ošetřování-vynikající, nasedlám, řeknu počkej a můžu si jít na kafe-počká, na nasedání všude počká a čeká na pobídku, ze země překroky, obraty vše na jemné dotyky a na ohlávce.Jezdím ho na plastové tyčce happy mouth bez ničeho dalšího, pokud jedeme na delší vycházku s dalším koněm na volné otěži, bez problému. Ovšem pak jsem si trochu myslela na nějakou jízdárenskou práci a začali jsme trošku kruhy, přistavení, obraty-ze začátku to šlo dobře a jednou jsem šla asi už přes - jasný signál - začne děsivě skřípat zubama a pak mi hodil hlavou, vytrhl otěže a než jsem to posbírala tak už to valil domů - byli jsme na louce. Dobře to dopadlo ale následující den jsem si na něj sedla s tím, že jdem jen na krokovku a nemohla jsem ho vystrkat ze dvora a stejně měl jediný cíl co nejdřív to spakovat domů.Dnes jsme pracovali ze země-paráda.Takže nevím. Nevím co v tom koni je, jaké má zkušenosti, co prožil. Dokázala jsem se na čas vzdálit svému strachu a už ho mám zpátky a přemýšlím o tom jestli mi to vlastně stojí za to protože riskovat už nechci.

Tady v tom případě bych asi také neriskovala, tady to chce zkušeného jezdce, který koníkovi vysvětlí, že pracovat se musí. Jestliže na to nestačíte, není to ostuda, nepouštějte se do toho, opravdu si koledujete o malér.

Myslím, že každý, kdo už nějaký ten pátek jezdí, poznal strach, o kterém píšeš. Já měla konflikt s vlastní klisnou v boxe, s docela vážným pobytem v nemocnici, operací... Co mě pak stálo sil kobylu "jen" vypucovat! Jenže ona je to potvora zlá a pohybovat se kolem ní můžu jen já. Situace mě tak donutila, nic jiného nezbylo, strach se časem poddal. S ježděním to bylo podobné, hodně práce, málo času, ale už se tu o tom psalo, menší cíle - až po ježdění na myšlenku. Mně pomohly i metody Parelliho, nabízejí spoustu možností i v případě, že koník zrovna dnes není až tak naladěn, jak by měl být.

Po loňském ošklivém pádu z našeho mlaďocha jsem měla problém nalézt vůbec nahoru na koně - jsem už starší paní, bála jsem se o sebe i o zajištění rodiny a dětí. Pomohli mi naši starší valaši, zlatíčka a oslíčkové k vožení dětí - znovu jsem získala ztracenou sebedůvěru. Takže zase drandíme terénem i na jízdárně (tedy na jízdárně na úrovni začátečníka) - občasná uskočení apod. vysedím. Jenže je v tom jenže, představa, že budu na mlaďocha muset vylézt je hrozná. Zkusila jsem to jedenkrát na jaře na lonži, byla jsem celá ztuhlá, koník byl ze mne nervozní.Doporučení - pokud možno zkusit čas od času jiného - klidného koně. Zvedne sebedůvěru a člověk ten hrozný strach vymaže alespoň částečně. I když sama nevím, jak moc se budu muset přemlouvat, až se pokusím vylézt na mlaďocha.Vlaďka

moc všem děkuju, pár věcí jsem si vzala k srdci a mám z toho velikou radost, cejtim progres. S kobylkou jsem začala systematicky pracovat, mám hodiny pod trenérkou, po dlouhý době jsem byla i na vyjíždce, sice spolecny s kamarádkou, ale presto.. chvílema jsem sice měla plné ruce, ale pamatovala jsem si že mám být klidná, tak jsem byla klidná, je to prostě uplně něco jiného... i když treba koník zlobí, kdyz je clovek klidnej, má prostě pocit ... kdyz spadnu, spadnu, no a co... uz to neni ten panickej strach a křečovitá strnulost... takze závěr: jeste jednou děkuji za rady.. a pro mě osobně ta cesta je - systematická práce s urč. cílem, hodně času s koníkem i mimo ježdění, a hlavně.. take it easy... zůstat klidná :))

Souhlasím s řešením a přeju hodně štěstí. Já jsem se svým prvním koníkem ušla taky dlouhou cestu. Nebyla jsem extra zkušený jezdec a on toho taky moc neuměl, zkončilo to tím, že jsem se bála skákat, pak občas i cválat (taky byly dny, kdy to šlo a dny, kdy ne...), měl mě prostě na háku a věděl, jak na mě. Pak mě začal pořádně trénovat můj kamarád, všechno mi bezvadně vysvětlil, po hodině tréninku byla vždy hodina "teorie" u kafíčka. Dodal mi sebedůvěru, na koníka si párkrát sednul a já jsem se naučila pracovat systémem kompromisů. Po příchodu na jízdárnu a oklusání jsem většinou odhadla, v jaké náladě oba jsme a tomu jsem přizpůsobila práci. Občas jsme místo skákání jeli do lesa, protože prostě nebyl den. Občas jsme jen zaklusali a pracovali v kroku. Po půl roce dřiny jsem mohla dělat z asi 99% co jsem chtěla já a přešli jsme čistě Z veřejňáček. Pomohlo mi znovu najít "každodenní důvěru v koně" a trenér.

Mám prosbu a nevím co s tím. Učím jezdit jednu slečnu (8 let) na koni. Základy na lonži má zvládlé, poníka rozkluše, rozcválá, zastaví i sed je OK. Jezdí asi 3/4 roku. Poníka zvládne i sama, ale má strach. Ve chvíli kdy jí vypustím z lonže a je na jízdárně více koní, úplně vypne a poník si s ní začne dělat co chce. Snažím se aby mohla jezdit na prázdné jízdárně, aby se naučila, že sama koně zvládá, ale v provozu, kde je 50 koní se to podaří pouze vyjímečně. Pokud není v přítomnosti jiný kůň či koně, nemá problém poníka zvládnout. Ve chvíli, kdy tam příjde kůň úplně se opotí a přestane uvažovat. Sama mi říkala, že se bojí, že se s ní kůň splaší a do někoho narazí a ten kvůli ní spadne (je to citlivá dětská duše a ke koním se chová velmi pěkně) Proto bych se chtěla zeptat jak s ní pokračovat, aby jí ten strach neovládl a pokud bude chtít tak aby kvůli tomu nepřestala předčasně jezdit. Mám to vzít přes koleno a donutit jí?, nebo naopak přistoupit na její hru a když začne mít pocit strachu vzít ji na lonž? Ona ježdění vzdát nechce, protože koně má moc ráda a jde to na ní i vidět, jen bych jí nechtěla svým přístupem ublížit, neboť nejsem psycholog.

Reakce na 1469743: Od všeho trochu. Zatlačit, ale jen po mez únosnosti. Citlivé duše to mají v životě těžké, obzvlášť, když nemají mnoho odvahy. Takže citlivý přístup k takovému dítěti je nutný, nemá-li ježdění vzdát, případně jezdit se strachem (většinou čím dál větším). Ale na druhou stranu i tomu cíťovi je nutné nastavit mantinely a v některých věcech být nekompromisní. Já bych zpočátku řešila situaci "jedu samostatně bez lonže" ve tvém případě terénem - pokud se jezdkyně nebude bát ještě víc. (Ale já mám koně na terény zvyklé - takže nemám problém s lekáním a ovladatelností zvířete i v případě, že jdu vedle koně či kus před ním/za ním a nevedu ho, vede si ho dítě. Dcera se v terénech uklidnila, po čase bylo možno vzít dva koně a nešlapat (já) po svých - a díky lesu přišla na chuť i jízdárně, přestože na ni stále chodí nerada...)

Čistě jen nápad... a co kdyby sis sedla na druhého koně a spolu s ní chodila po jízdárně, třeba i kdyby si ji měla mít ze sedla na vodítku, pro její lepší pocit že toho poníka kontroluješ. Ona by mohla mít pocit jistoty, že na koni sedíš ty, čili jsi zkušená a navíc že poníka hlídáš tak jako na lonži.

Terén bych zkusit mohla, ale nejde to furt. Minule, byli jsme na jízdárně, byla tam sama a všechno OK. Tak jsem se radovala, že jí to tak šlo a je to zas krok dopředu. Další jízdu sama odcválala a pak tam přišli koně a byla jsem i s ní v háji a nebylo kam uniknout. Vytřeštila oči, chtěla na lonž, což jsem nepovolila a pony i když byl předtím úplně milionovej tak najednou toho začal využívat a měl jí na kopýtku.

Já bych zkusila hupsnout na dalšího koně a udělat jí na jízdárně společnost. Podpořit ji i takhle a ukázat že to zvládne, ikdyž tam bude další kůň. Dodala bych jí odvahy s tím že na dalším koni prostě budu já " trenér" a zkusila to takhle.

Reakce na 1469752: Ha :D

Reakce na 1469753: neviem do akej miery je realne, aby spolupracovali ostatni zo stajne a aka velka je jizdarna, ale neslo by sa dohodnut, ze by vam na jazdenie nechali "polku jizdarny" a oni jazdili na tej druhej? Takto by sa slecna mohla sustredit na svoj priestor, kde by nemala ziadne kone, ktorym je nutne sa vyhybat a postupne by si na pritomnost ostatnych zvykala. A zacala by som postupne, asi si plati hodiny, tak tiez neviem, do akej miery je to realne, ale nechat ju jazdit iba v kroku, desat minut a potom trebars na voditku von? A postupne nabalovat jak cas, tak naroky. A nelamat to cez koleno.