Co? Jak?

Co znamená „rollkur" (rollkuer, rolkur nebo roll cure) neboli trénink „v hloubce" (deep), „kulatě" (round), „LDR" (low, deep, round = dole, v hloubce, kulatě) a čeho se snaží jezdci a trenéři jeho prostřednictvím dosáhnout?

Mnoho drezurních jezdců a trenérů je s tím do jisté míry obeznámeno, vědí, že někteří olympijští šampióni tuto metodu používají a že zase jiní to výrazně odsuzují se slovy „týrání zvířat", „nucení", „síla", „zkratka", „nepřirozené", „ignorace", „destruktivní" atd. Ale co to je? Odpověď se bude různit podle toho, koho se ptáte.

Prvním současným drezurním jezdcem, který „prozradil", že trénuje svého koně touto metodou, byla Němka Nicole Uphoff, když se jeden fotograf připlížil do její haly a vyfotil ji, jak jezdí Rembrandta „tief eingestellt" - v hloubce.

Když byly fotografie později publikovány v časopise St Georg, rozpoutaly bouři v německých jezdeckých médiích. Nicole a její trenér Harry Boldt popřeli, že by tato pozice byla záměrná, a říkali, že to byla extrémní výjimka.

Harry Boldt vysvětluje

"Byla to extrémní výjimka. Rembrandt se lekl okna na konci haly a vztyčil hlavu. To, že ho Nicole zarolovala tak extrémně hluboko, mělo pouze korekční účel."

Potom dodává: "Jakákoli tréninková metoda, která vede k úspěchu na drezurním obdélníku, musí být korektní a proto klasická." (Reiter Revue 02/94, str. 56)

Rozhodčí i diváci byli překvapeni lehkostí a elegancí, kterou tento štíhlý pár vyzařovat na obdélníku. Byla to tak výrazná změna, když ještě před rokem byl Rembrand tvrdě pracující, těžkopádný kůň. A protože Nicole vyhrála na Olympiádě v roce 1988zlatou medaili jednotlivců i družstev, a to s nepřekonatelným počtem bodů, tuto tréninkovou metodu přiznala. Na nějakou dobu na ni sice lidé zapomněli, ale o několik let později byla opět nalezena. Znovu se o ní začalo diskutovat později, v 90. letech...

Rollkur? V hloubce? Long & Low? Dopředu-dolů-ven? LDR? Za kolmicí?

Trénink koně v hloubce zahrnuje snížení jeho hlavy a krku pod úroveň kohoutku a/nebo zajištění takové pozice jeho hlavy, že se nos dostane za kolmici, přičemž se odpovídajícím způsobem zakulatí (zaroluje) krk. Takže kůň bude mít nos výrazně za kolmicí, ale nemusí mít nutně krk velmi nízko. Ti, kteří tuto metodu používají, ji rádi nazývají deep (= v hloubce) nebo round (= kulatě), zatímco ti, kteří se této metody straní, jí říkají rollkur. (Je to hanlivý výraz, pocházející z němčiny, kdy Rollkur byl žaludeční lék, který se vypil a hned na to se člověk válel po zemi (= roll), aby zachytil vnitřek svého žaludku.) Tento termín poprvé použil německý časopis St Georg.

Nejenže jsou někteří drezurní a parkuroví koně trénování v extrémním zarolovaní za kolmici, obvykle jsou také hrubou silou ohýbáni na stranu, především ve středních chodech a během rychlých změn směru a chodu. Vypadá to, že krk je ohýbán převážně v oblasti jeho posledních obratlů, takže zbytek krku je stočen na stranu. Někdy, ale ne vždy, je kůň ohýbán také v týlu.

Podle tradičnějších výcvikových metod nemá být nikdy krk více ohnutý do strany než zbytek páteře koně, takže se zachová pracovní uspořádání obratlů, jezdec může kontrolovat plece koně, kůň se bude pohybovat v rovnováze, jeho krk před kohoutkem bude stabilní a bude možné ji použít jako páku, kterou lze řídit jeho hřbet. V rollkuru jezdec očividně cílevědomě nadměrně ohýbá krk koně do stran, aby rozvolnil krk před kohoutkem nebo aby koni znemožnil se bránit (ztuhnout).

Rollkur, Deep'n'Round a LDR nelze zaměňovat se záměrem nechat koně natáhnout se dopředu-dolů-ven (pozn. před.: v české jezdecké hantýrce bychom místo „ven" spíš použili výraz „vytažení dopředu a dolů", s důrazem na slovo „vytažení" místo „natažení"), „vyžvýknout" otěže z rukou jezdce, vyhledat přilnutí na nabídnutých otěžích. Tento způsob protažení neměl nikdy za cíl učit koně pohybovat se v tomto držení těla, spíš je to kontrola, zda má kůň snahu hledat přilnutí a zda se dobrovolně natáhne, umožňuje koni na chvíli relaxovat, protáhnout uvolněně hřbet. Jezdec nijak netvaruje jeho krk, jde o to, aby se kůň sám přirozeně natáhl dolů. Tato pozice se podobá držení těla koně při pastvě a má také stejný účinek na jeho hřbet. (Viz následující kapitoly práce & natažení.)

Mnoho autorů, jako například známý rozhodčí Eric Lette ve své knize Dressyr, popisuje natažení krku koně dopředu-dolů-ven úplně špatně. Bohužel tato kniha byla mnoho let standardem pro drezurní nadšence ve Švédsku. Jsou zde dvě fotografie autora na klusajícím koni, jedna ukazuje „nahoře" (což je pouze kousek za kolmicí, řemenovitý sval = musculus splenius je vyboulený) a na druhé je zachyceno „dole", naprosto bez natažení a vlastně na stejně dlouhých otěžích. Kůň nemá vytažený krk („ven"), pouze ho má zarolovaný, čehož dosáhl stažením dolních krčních svalů. To není pozice dopředu-dolů-ven, není to ani natažení. To je zarolování.

Nelze to také zaměnit za situaci, kdy se jezdí normálně na koni, který se naučil vyhýbat přilnutí, zaroluje se za otěž a nechce se natáhnout. Skutečné ježdění v hloubce/rollkur je prováděno úmyslně a ne proto, že se kůň náhodou zaroloval za otěž, přinejmenším v tréninku. Na závodech mnoho koní krutě selže, když se mají natáhnout za udidlem, takže místo toho musí jezdec otěže ještě zkrátit.

Tento stav nelze zaměnit ani za příliš častou praktiku jezdit koně rutinně s nadměrně vyklenutým krkem a za kolmicí. Tyto dva jevy, ježdění „v hloubce" a ježdění „jenom s nadměrně vyklenutým krkem", jsou příbuzné a obsahují společné znaky, avšak jejich úmysl je rozdílný: Ti, kteří jen jezdí koně nadměrně vyklenutého a za kolmicí, obvykle naprosto netuší, že to není to, co by měli předvést na drezurních závodech nebo jak trénovat na závody. Jednoduše tak jezdí vždy a myslí si, že mají koně na přilnutí a prostupného, protože je vepředu „sbalený".

Vědí, že nos koně by se měl blížit ke kolmici, ale očividně nevědí, že méně je více - že nos koně má být na kolmici nebo před ní, protože kůň sahá po přilnutí, ne proto, že jeho hlava má „být fixována" v „pozici na otěži". Myslí si, že kůň by se měl poddat tlaku otěží, pověsit svoji hlavu do otěží a „udělat přilnutí". Nevědí, že to neodpovídá biomechanice a že to není způsob, jak jezdit koně, ať už v tréninku nebo na závodech. Je to krutý způsob, jak získat přilnutí koně, který je „nad otěží", jak ho donutit, aby se poddal, a jak ho tam udržet - není k tomu potřeba mnoho taktu ani citu. A očividně tito jezdci nemají ponětí ani o anatomii koně.

Ti, kteří praktikují ježdění v hloubce čili rollkur, vědí, že to je metoda tréninková a není určená pro závody. Všichni jezdí s cílem mít na závodech týl koně jako nejvyšší bod a jeho nos na/před kolmicí. Skutečnost, že se jim to ne vždy podaří, je už jiný příběh...

A protože se nejedná o jedinou metodu, ale o několik metod se stejným cílem, každý známý jezdec, který rollkur praktikuje, se vyznačuje vlastní mírou hloubky, zarolování, ohnutí, přilnutí, vlastními požadavky, rozsahem, pomůckami či jinými pomocnými zařízeními.

Většina zastánců říká, že nepoužívají průvlečky ani jiné podobné pomůcky, protože „to nepotřebují", protože kůň spolupracuje a chce to dělat atd. Ale kdosi natočil na video známého holandského trenéra, jak jezdil své koně VELMI hluboko a na plné uzdě a s velmi krátkým goguem! Nepředpokládám, že by každých 5 minut sesedl, sundal gogue a nechal koně na chvíli odpočinout od zarolování... Kdyby měl aspoň průvlečky, mohl argumentovat, že koně nechává často se protáhnout, protože průvlečky může během ježdění povolit.

Televize to vše odvysílala jako špinavou aféru, kdy se snažila prokázat, že tato tréninková metoda způsobila náhlou smrt jiného koně, kterého měl v tréninku. Já osobně si nemyslím, že by někdo mohl něco takového prokázat. Kůň může padnout mrtev k zemi z mnoha důvodů, stejně jako člověk. Způsobilo to však docela rozruch, protože noví majitelé byli nějak sponzorsky zainteresovaní. No, nakonec se dohodli (viz článek na Eurodressage.com).

Nic nového pod sluncem

Nápad trénovat koně ohýbáním krku do různých stran však není nic nového. V 17. století trénoval vévoda z Newcastlu, William Cavendish, koně pro bohaté a vlivné lidi, všechny s nadměrně vyklenutými krky a důrazně. Je známý tím, že vynalezl průvlečky. Jak to však bylo ve skutečnosti, se už nikdy nedozvíme.

V roce 1842 publikoval Francois Baucher svoji „Novou metodu jezdectví (Méthode d'Equitation basée sur de nouveax principes)", kde vysvětluje, jak „vymýtit veškerou ztuhlost koně" výrazným vyklenutím, otáčením a ohýbáním jeho krku. Tvrdil, že naučí koně cviky nad zemí za několik měsíců, a přitahoval tím jak své následovníky, tak i kritiky.

Baucherovým následovníkem byl James Fillis, který zase předal všechny své znalosti ruské armádě, a tak lze vystopovat, proč ruští jezdci dodnes používají podobné ohýbání. Zavedl také ohýbání krku během pohybu, což zástupci rollkuru praktikují.

Na přelomu století trénoval Paul Plinzner, žák Gustava Steinbrechta, koně pro německého císaře, který mohl používat pouze jednu ruku. Císař se cítil bezpečněji, když byl kůň nadměrně ohnutý a pod kontrolou ostrého uždění.

V 70. letech měl na koni velký úspěch Alwin Schockemöhle, ale v parkurovém skákání. Jezdil své koně naprosto zarolované za použití průvleček a také tak skákal přes překážky.

V současné době jsou zástupci ježdění koně v hloubce Isabell Werth (a jiní jezdci trénovaní Němcem Dr. Shulten-Baumerem), Nicole Uphoff a Anky van Grunsven se svým trenérem Sjefem Janssenem. Z nich jsou Grunsven a Janssen nejvíce otevření a pyšní na své tréninkové teorie, mluví o nich v interview a článcích a přitahují nejvíce žáků z celého drezurního světa. Mnozí jsou fascinováni tímto přátelským a šťastným párem a chtějí se naučit techniku, která by je mohla dostat na olympiádu.

Otevřenost ohledně této metody se výrazně zlepšila po roce 1988, kdy Nicole Uphoff vyhrála olympijskou zlatou medaili. Od té doby velká většina koní, kteří vyhráli olympijské zlato, byla důsledně a rutinně trénovaná v hloubce. Zbytek je ježděn s více či méně výrazným nadměrným ohnutím krku nebo v silovém vzpřímení, ale nikdo se neblíží výkonu koní trénovaných v hloubce - co se týče kontroly, preciznosti a okázalosti pohybu předních nohou.

Tyto 3 olympijské zlaté medailistky, Uphoff, Werth and Grunsven, jasně prohlašují, že jejich vlastní metoda ježdění v hloubce je naprosto odlišná od ostatních a samozřejmě nejlepší. Všechny tvrdí, že jejich verze je nejvědečtější a nejpreciznější a samozřejmě pro koně blahodárná. Ale všechny tři chtějí dosáhnout stejného cíle, aspoň to tak říkají...

Příště

zabředneme trochu do biomechaniky hřbetu koně a jeho zvedání a klenutí, zmíníme se také o akci předních nohou.