Claus Penquitt chtěl jezdit ještě ve 106 letech

13. 1. 2021 Michaela Burdová Autor fotek: Cornelie Görike

V prosinci se jezdeckými médii v Německu rozlétla zpráva, že v 91 letech zemřel Dr. Claus Penquitt, německý duchovní otec Freizeitreiten Academie, tedy výcvikového systému šitého na míru rekreačním jezdcům. U nás dobře znají jeho jméno ti, kteří se zajímali o výcvikové metody ze zahraničí v 90. letech.

Zatímco boom rekreačního jezdectví se všemi dětskými nemocemi u nás nastal po revoluci, v Německu se rozvíjel už v 60. letech minulého století. Hobby ježdění tu má svou organizaci, Vereinigung der Freizeitreiter und -fahrer in Deutschland, V.d. Pojem Freizeitreiten zahrnoval tu část jezdecké veřejnosti, která nemá koně pro sportovní, čili závodní účely. Vzhledem k tomu, že do hobby sféry zamířilo mnohem víc milovníků koní než do té sportovní, reagovali chovatelé, výrobci vybavení a samozřejmě se mnoho lidí chtělo naučit jezdit, a to pokud možno rychle a jednoduše. Někteří lidé začali přemýšlet, jak té narůstající armádě milovníků koní zprostředkovat co nejsnáze cestu do sedla. 

Mezi prvními trenéry, kteří chtěli hobby jezdcům umožnit co nejsnadněji získat stabilitu v sedle a ovládat koně, byla v 60. letech především Ursula Bruns a Linda Tellington-Jones, které učily „odlehčený sed“, což není klasický lehký sed, ale jezdec stojí v rovnováze ve třmenech mírně nad sedlem, takže vypruží pohyb koně a nemusí se hned učit vysedávat v klusu. Také tento sed nezatěžuje tolik záda jako klasický stehenní sed, jezdí se na volné otěži bez přilnutí, zatáčí vnější otěží (neck reining) a přesunem váhy dovnitř.

Ursula Bruns byla kunsthistoričkou a germanistkou, napsala řadu knih, založila časopis Pony-post, později Freizeit im Sattel. Ve svém středisku Reken už také propagovala venkovní ustájení, což testovala u islandských koní. Mluví se o ní jako o rebelce, reformátorce a průkopnici hobby jezdectví. Jistě si zalouží samostatný článek, stejně jako Linda Tellington-Jones nebo Jean Claud Dysli.

Claus Penquitt reflektoval narůstající počet hobby jezdců trochu jiným způsobem. Pochopil, co potřebují – aby měli koně velmi jemně ovladatelného a bezpečného, se kterým mohou jet na dlouhé hodiny do terénu nebo si užít trochu zábavy na neoficiálních závodech v různých disciplínách, především westernových. A stejně jako Ursula Bruns bylo jeho cílem umožnit lidem zážitky v sedle v souladu s koněm co nejdříve a jinak než standardními postupy, které mnoho, především dospělých, adeptů jezdectví spíše odradí.

Jeho první vydání knihy Freizeitreiten Akademie se stalo bestsellerem. Je takovou polopatickou kuchařkou kompletního jezdeckého výcviku „jednoduše“, lehce a harmonicky s ohledem na koně. Neuznával ovšem hobby jezdectví v podobě ježdění na zahozených otěžích na rozpadlém koni. Považoval gymnastickou průpravu koně za důležitou pro zdraví jeho hřbetu i pro pohodlnou jízdu. Proto jeho jezdecká akademie pro hobby jezdce zahrnuje poloviční překrok, dovnitř plec nebo přeskoky ve cvalu a další cviky.

Jeho metoda výcviku vychází jak z klasického jezdeckého umění, tak z iberského a westernového. Z klasických mistrů se obrací ke Guérinièrovi, ve westernovém ježdění ke staré kalifornské škole. Tu mimochodem přinesl do Evropy Jean Claud Dysli, o kterém se mluví jako o otci evropského westernového ježdění. A byl to Dysli, který přivezl do Evropy první quartery.

Gymnastika dle klasického jezdectví koně tvaruje do pohodlného a správně osvaleného a tedy plně využitelného koně, jemnost a lehkost ovládání koně dle kalifornské školy a dynamika vaquera, to je koktejl Freizeitreiten Akademie.

Claus Penquitt trénuje jezdce tak, aby jim dopřál požitek z kulatého cvalu, pohodlného klusu, z hbité obratnosti nevyžadující fyzickou sílu jezdce. Tomu odpovídá i výstroj, australská, portugalská, westernová sedla jsou preferovanější a pro začátečníka pohodlnější. Mimochodem, ve staré a prestižní jezdecké škole v Los Angeles, kde se učila jezdit i světová šampionka Meredith Michaels-Beerbaum, začínají děti jezdit právě ve westernových sedýlkách, pro získání lepší stability a jistoty. To, že se pak učí v této škole skákat bez sedla a bez držení, patří do o něco vyšší třídy této školy.

Do vyváženého a funkčního sedu usadí Claus Penquitt jezdce relativně rychle, protože ho nenutí zaujmout, pro mnoho začátečníků nepřirozenou, polohu na třech bodech, které tvoří sedací kosti a stydká kost. Snaha nové adepty dostat od začátku do této šablony je může spíše odradit. Claus Penquitt radí jezdcům, aby pánev mírně překlopili dozadu (posadili se víc „na kapsy), přičemž horní část trupu musí zůstat kolmá. Mírný, ale opravdu mírný, záklon není na škodu. Vychází z toho, že těžiště jezdce není těsně nad sedlem, ale někde v úrovni lopatek. Každé výrazné naklonění celým trupem dopředu nebo dozadu má tedy velký vliv na těžiště koně. Proto je nutné sedět pokud možno kolmo a pouze povolit horní břišní svaly dovnitř, tím se překlopí pánev lehce dozadu a napnou se dolní břišní svaly, aniž by jezdec musel vyvíjet nějaké úsilí, sedí na zadku. V takovém sedu nemá obvykle začátečník problém vysedět měkce pohyb koně, takže ho neruší. To však není snadné v klusu, pokud má kůň výraznější akci. 

Claus Penquitt však nezatěžuje své studenty nácvikem lehkého klusu a také mohou zapomenout na to, že je někdo učil napnout kříž. V klusu používá jog. Jog je termín importovaný z Ameriky a jedná se o pomalý klus, ve kterém se dobře sedí. Nelze si to plést ovšem s jogem v disciplíně western pleasure, kde jezdec vypadá „jako když si jede na vlastní pohřeb“ a kůň musí mít hřbet a krk v jedné linii. Někteří mu vyčítají, že koně vedení tímto způsobem ztrácí kmih, ovšem jeho prezentace s koňmi takto vůbec nepůsobí. 

V dnešní době už jsou možná mnozí trochu alergičtí na další a další metody a jména, protože se každých pár let nějaký nový guru vynoří. Nicméně systém výcviku CP je natolik specifický a efektivní, že si získal mnoho příznivců na celém světě. Pravda, jeho styl je vhodnější pro koně s kratším hřbetem, kompaktní, jako je lusitano, islandští pony atd.

Naučí jezdce celkem rychle sedět tak, že ladí s pohybem koně, nedrncají a sed je nezávislý. Jakmile jezdec zvládne sed, záleží také na uzdění. CP jezdí obvykle na prověšených otěžích, ale koně mají hlavu lehce před kolmicí.

Při listování v jeho knihách vidíte na fotografiích klidné, spokojené koně – i jezdce. Koně mají většinou páku, z čehož někomu mohou hrůzou vstávat vlasy na hlavě – ale vzhledem k výrazu koní to není opodstatněné. Používá také bezudidlové uzdečky, bosal, hackamore. Z pákového uzdění preferuje páku Tellington (foto) nebo Billy Allan. V jeho výstroji nemají místo žádné průvlečky nebo martingal. Páky se podle něj lidé zbytečně bojí, protože je ostrá. Neuvědomují si, že čím delší jsou ramena páky, tím je delší cesta k jejímu působení. Je tam dost velký prostor na „hraní“, než dojde na konec. Na konci je už její působení podstatně ostřejší. U jednou lomeného udidla preferuje větší kroužky a spojovací řemínek, což se vyplatí při ovládání koně jednou rukou, k čemuž jeho výcvik směřuje. Pomůcka otěží u jednou lomeného udidla by měla být krátká a energická, udidlo by mělo být spíše tenčí. Když učí jezdce zatáčet, tak nejprve jen vnitřní otěží, bez spoluúčasti vnější otěže. Každý to pochopí a časem vpluje i do funkce vnější otěže. 

Jak Ursula Bruns, tak Claus Penquitt se snažili ve svých systémech výcviku hobby jezdcům usnadnit vstup do světa zážitků v sedle. Claus Penquitt otvírá jezdcům i pokročilejší cestu, kam mohou dojít. Ne vše odpovídá běžné výcvikové cestě, ale může být dobrou inspirací, jak snadno začít, bez zdlouhavého a často složitě vysvětlovaného jezdeckého umění. Jeho Die neue Freizeitreiten Akademie je 300stránkový výcvikový manuál s mnoha kresbami – „co a jak kam dát“, s check-listy chyb a jak je snadno odstranit. Pro ty, kteří pokročí výše, jsou v ní vzory různých trailových parkurů obsahujících branky, překračování a couvání různě sestavenými bariérami na zemi. Hobby jezdectví mimo závodní kolbiště a dráhy může být i tak velkou výzvou.

Claus Penquitt si přál, aby mohl jezdit na koni ještě ve 106 letech. To se mu bohužel nesplnilo, ale jeho odkaz v podobě Freizeitreiten Akademie je stále dobrou alternativou pro každého hobby jezdce. Jeho dcera Natalie Penquitt je rovněž mnoho let renomovanou trenérkou a autorkou, u nás vyšla její kniha v překladu s názvem První kroky pod sedlem.

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru…