Řadu let se věnujete poskytování veterinární fyzioterapie. Proč jste se vydal právě tímto směrem?

Je to tak. V roce 2024 zahájím už desátý rok mého působení na poli veterinární fyzioterapie a je to až neuvěřitelné, jak ten čas letí! V současné době jsem už manuální techniky převážně modernizoval a používám hlavně fyzikální terapie. Ty mají mnohem víc možností a markantně zvyšují efektivitu poskytovaných ošetření, což je něco neskutečného. Jak se říká, je třeba jít s dobou.

Myšlenka věnovat se veterinární fyzioterapii vznikla v době, kdy jsem se přestěhoval do Norska. Začal jsem pracovat v drezurní stáji a staral jsem se zde mimo jiné i o jezdce (byl jsem už v té době masér a také jsem tejpoval). Kondice jezdců samotných ve mně vzbudila zvědavost týkající se kondice koní a to byl začátek mé cesty. Začal jsem dálkově studovat veterinární fyzioterapii v Anglii a pod dohledem veterináře jsem pak v Norsku začínal se svou praxí.

Táhlo vás to ke koním „od nepaměti“?

Moje první fotka na koňském hřbetu je ještě z minulého tisíciletí takže ano, vždy mě to k nim táhlo a občasně jsem se k nim i dostal. Moje aktivní cesta ovšem začala až v nějakých třiadvaceti letech, kdy jsem se poprvé začal učit jezdit. Můj první kůň, kterého jsem jezdil, se jmenoval Ostler a byl to vyřazený dostihák. Už tehdy jsem začal kalkulovat s myšlenkou mé váhy k poměru k váze koně a zhubl jsem kvůli němu přes dvacet kilo (z 95 na 70), abych pro něj byl komfortnější. Poté jsem postupně pracoval jako stájník, terapeut a oška v Norsku, Švédsku, Dánsku, Rakousku, Německu, Holandsku, Česku a na Slovensku.

Aktivní jezdec už tedy nejste?

Momentálně už se aktivnímu ježdění sice nevěnuji, ale při svém cestování po Evropě jsem si v rámci oškování, prošel jak ježděním v terénu, tak i klasickým ježděním v rámci opohybovávání a tréninku koní. V norském Harstadu jsem takto trénoval zejména závodní klusáky, kde jsem měl na starosti intervalové tréninky. V Oslu, Sandefjordu (Norsko), Hoogeloonu u rodiny Verburgtových (Holandsko) a německém Holmu, pod Carstenem-Otto Nagelem, jsem se pak seznámil zejména s lonžováním. Zkušenosti to byly úžasné, protože se často jednalo o koně reprezentační úrovně, účastníky World Equestrian Games a podobně. Vždy jsem ale, i kvůli své váze, preferoval buď sulku nebo lonžování. Tyto zkušenosti mi obrovským způsobem otevřely oči i v mé práci fyzioterapeuta, proto se snažím klást velký důraz na korektní management tréninku koní.

Každý, kdo se věnuje fyzioterapii, má většinou úplně plný diář. Daří se vám udržet si nadšení? 

Udržet si nadšení je jednoduché i složité zároveň. Je velmi jednoduché se nadchnout pro pomoc zvířeti, to člověka nikdy neomrzí a opravdu tím žiju. Je jedno jestli je to hobby kůň nebo sporťák, když si v průběhu ošetření uleví postoj a pořádně zívne, vždy mě to naplní obrovskou radostí! Na druhou stranu je občas velmi složité pracovat s lidmi. Naštěstí ale drtivá většina majitelů, kteří si mě objednávají, jsou velmi příjemní a otevření lidé, kteří si nechají poradit. Občas se ale najde člověk, který by chtěl změnit vše u koně, ale nic u sebe.

Máte za sebou nějaký úspěch, kterého si nad jiné ceníte?

Každý kůň, kterému dokážu pomoci, je obrovský úspěch. Zrcadlí se v tom roky praxe, vzdělávání, výzkumů a také schopnosti vše toto propojit do několika desítek minut ošetření a rozhovoru s majitelem. Nicméně za největší úspěch vždy považuji to, když potkám majitele/jezdce, který celý navrhovaný systém pochopí a je ochoten sáhnout na vlastní tréninkový management, vystoupit ze své komfortní zóny a udělat krok směrem ke komfortu koně. To je cesta, jak změnit systém a jak koním zlepšit jak welfare, tak i výkonnost.

Má fyzioterapie smysl preventivně i u zvířat, která netrpí žádným problémem?

Samozřejmě. Ono v podstatě platí, že zrovna koně jsou opravdoví experti v tom, jak si přivodit problém, i když nejsou aktivně ježdění. To určitě potvrdí každý koňák. Kůň může uklouznout ve výběhu, zavalit se, někdo ho nakopne... v tu chvíli může vzniknout problém, který je třeba co nejdřív identifikovat a řešit. Když se to nestane, problém začíná růst. Kůň se na něj adaptuje, vytváří si kompenzační mechanismy a může vzniknout syndrom chronické bolesti. Kůň je schopen si i kompletně přestavět biomechaniku, jen aby mohl fungovat tak, jak po něm člověk chce. Navíc koně velmi často menší problémy „maskují“ a pro majitele je často velmi složité je rozpoznat. Když už si pak všimnou, že koně například bolí hřbet nebo má problém s nacváláním nebo ohýbáním, problém už je často závažný.

Jaká by tedy měla být četnost opakování fyzioterapeutických ošetření u koní?

Jako naprosté minimum doporučuji nejpozději každé tři měsíce. Je to zejména s ohledem právě na syndrom chronické bolesti, který mimo jiné dokáže ovlivňovat nejen pohybový aparát, ale i chování a funkci celého organismu. Velké procento „zlých koní“ tímto syndromem trpí a pokud chceme pro sebe kvalitní parťáky a hlavně pro koně to nejlepší, k tomuto nesmí docházet. Pro představu – mnoho sportovních koní má v sezoně třeba i dvě ošetření měsíčně, a jsou to často koně ve špičkové kondici. I přesto máme při každém ošetření nějaký nález. Za celých devět let se mi nestalo, že bych měl pod rukama koně kompletně bez nálezu.

Jak vybrat toho správného fyzioterapeuta pro našeho koně? Jsou nějaké indicie, po kterých se máme pídit?

Ta je komplikovaná otázka. V Česku máme sice veterinární zákon, který upravuje, kdo může koně ošetřovat, ale podle mých zkušeností to prakticky nikdo nekontroluje. Takže tady máme přinejmenším desítky lidí kteří si projdou, v lepším případě jednodenním nebo víkendovým kurzem, a jdou do praxe. V tom horším případě si přečtou knížku nebo koupí zázračnou deku, kterou pak propůjčují. Problém bohužel začíná být i u lidí, kteří odbornou způsobilost mají. Fyzioterapie je komplexní obor, který sestává z mnoha technik a metod. Tyto se následně kombinují v návaznosti na konkrétní nález pacienta. Zásadní problém vidím v tom, že se tento obor hrozně rozkouskoval. Máme chiro, maséry, dornovky a x dalších metod, které si může „patentovat“ kdokoliv pod svým jménem. Žádná ale nedělá nic výjimečného, nic nového. Nejde to. Tělo funguje na určitých principech. Anatomicky a fyziologicky je to pořád ten samý celek. Většina těchto zázraků je pouze vytržení jednoho aspektu fyzioterapie z kontextu celku a obaleného do líbivé omáčky. Věda nám umožňuje tento obor posouvat kupředu, například pomocí fyzikální terapie, ale v takových případech máme k dispozici výzkumy, studie, dokážeme to podložit relevantními závěry. A ne že někdo vyfotí koně dvakrát pokaždé v jiné pozici a pak tvrdí, že se ho dotkl na třech místech a vyřešil mu tak i trauma, které vzniklo, když ve dvou měsících dostal ránu ohradníkem.

Pro představu –  mé vzdělávání začalo v roce 2013 sportovním a rekondičním masérem. Od té doby jsem, co se koní týká, studoval dvě vyšší odborné školy (v ČR a UK) a absolvoval na třicet kurzů zaměřených na pokračující profesní rozvoj (stájový management, trénink mladých koní, trénink jezdců, přidružené kurzy veterinární fyzioterapie). Poslední vzdělávací aktivitu jsem ukončil v roce 2023 a stále hledám další. Deset let studia a pořád se mám co učit. Deset let jsem sbíral zkušenosti u špičkových jezdců a jezdkyň v osmi zemích Evropy. Jak pak může člověk, který absolvoval osm hodin neakreditované vzdělávací aktivity, kvalitně ošetřit tak komplikované zvíře, jakým je kůň a zároveň radit jezdcům a majitelům, jak s nimi (a se sebou) správně pracovat?

V prvé řadě by tedy měla probíhat osvěta majitelů samotných. Je třeba jim vysvětlit, co vlastně fyzioterapie je, jak funguje a jaká je role majitele/jezdce (protože je obrovská). Majitel se nesmí nechat opít rohlíkem, protože spousta těchto lidí umí velmi dobře mluvit, mají třeba vystudovanou psychologii. Proto je kritické myšlení a dostatečná znalost problematiky naprosto zásadní. Fyzioterapeut neumí zázraky, pouze dává tělu prostředky k tomu, aby se bylo schopno léčit. A majitel/jezdec mu v tom musí pomoci.

Co tedy považujete za nejčastější příčiny poškození zdraví koní?

Člověka. Není to nic proti majitelům ani jezdcům, ale systém je od začátku nastavený špatně. Bavíme-li se o fyzioterapii, nacházíme se v rozporu dvou rozdílných biomechanických řetězců – přirozeného (záď–hřbet–předek) a jezdeckého (záď–abdomen–předek). Pokud koně necháme do dvou až tří let, aby si volně běhal ve výběhu a pak se rozhodneme že ho obsedneme a začneme jezdit, snažíme se v řádů týdnů, nanejvýš měsíců, změnit něco, co si kůň budoval několik let.

Používáme vyvazování, různé nesmyslné pomůcky a chceme vše strašně rychle. To je nesmysl. Všechno má svůj čas. Ani Řím nevybudovali za den. Je to obdobné, jako bychom poslali někoho, kdo dva, tři roky seděl v kanceláři, a občasně si zaběhal, aby zvedal v posilovně závaží. Odrovná se. Proč? Protože nemá předchozí průpravu, nezačal postupně kalistenikou (práci s vlastním tělem), nemá zpevněný střed těla (core), nemá správné biomechanické návyky. Takže místo toho, aby dokázal technicky korektně provádět cviky, využívá tělo pouze k tomu, aby je nějakým způsobem zvládl. Právě toto se děje u koní často. A brzy přicházejí problémy, které se s nimi táhnou celý život. Proto je třeba změnit systém. Je třeba začít aktivně pracovat s hříbětem ze země, učit ho zapojovat core, hlubokou stabilizaci, podsazovat se, zpevňovat abdomen a tak dále.

Na to navazuje také nezbytnost práce jezdců na sobě samotných. Jezdectví je týmový sport a každý tým je jen tak silný jako jeho nejslabší článek. Budeme-li mít kvalitně připraveného koně, ale nepřipraveného jezdce, stejně mu ty problémy způsobíme. I jezdci samotní by tedy měli konstantně pracovat na své kondici, bilateralitě (schopnost fungovat na obě strany stejně), jemnosti ruky, sedu, výdrži. Často vidím, že se koňáci rozčilují, když jim někdo řekne: „Jezdectví není sport, jen se vozíš". Ale ve výsledku se pak opravdu jako sportovci nechovají, co se přípravy týká.

Na co by se majitelé a chovatelé v rámci snah o zajištění vysoké kvality welfare svých koní měli zaměřit?

V první řadě je to tréninkový management. Je jedno, zda se jedná o hobby koně nebo sporťáka. Výše zmíněná příprava je absolutní základ. Dalším aspektem jsou často mýty, které se kolem koní šíří. Dekování x nedekování, ratio váha jezdce x váha koně, nejezděte chlaďase, kování x bosonožství, a tak dále. Všechny tyto stereotypy mohou negativně ovlivnit welfare koní a už jsem se s tím setkal mnohokrát. Dokonce na to existují i studie. Lidé jsou velmi často experti na cokoliv, co se jim připlete do cesty a koňáci nejsou jiní. Musíme mít ale na paměti, že pravda musí být vždy podložená fakty, výzkumy, studiemi, a ne slovy jako „já si myslím", „mám vyzkoušené" nebo „domnívám se". Kdybychom takto fungovali ve vědě, tak dnes ještě pořád umíráme ve třiceti letech na chřipku. Je třeba být nejen objektivní, ale také otevřený jiným názorům.

Existují specifické zdravotní problémy v závislosti na disciplíně, které se dvojice jezdec a kůň věnuje? Něco jako nemoc z povolání?

Obecně platí že u koně ani tak nezáleží na disciplíně, ale na jezdci samotném. Kdybych měl ale srovnat špičkové jezdce v různých disciplínách, možná překvapím tvrzením, že kvalitně ježdění drezurní koně mají kondici zdaleka nejlepší. Dostiháci často trpí na hřbet a levou přední končetinu (podlopatkové svaly, útlaky nervů, trapézy), parkuráci zejména hřbet a celkově předky, koně v tahu záď (oblast SI) + bedra, westerňáci pak stejně jako parkuráci hřbet a předky. Musíme nicméně brát v potaz, že často hraje roli také stavba koně, která může k daným problémům více či méně přispívat.

Co vám život kolem koní dal a co vzal?

Určitě mi nic nevzal. Za ty roky praxe to bylo mnohdy extrémně těžké. Žil jsem v unimobuňce ve výběhu bez vody a záchodu, projezdil jsem, a stále jezdím, šest až osm tisíc kilometrů měsíčně po celé Evropě. Pracoval jsem mnohdy od brzkého rána do hluboké noci, byl jsem pokopaný, pokousaný, kůň mi skočil na záda, ale všechno z toho mi vždy jen něco dalo – zkušenosti. Přijímám vše tak, jak to přijde a snažím se i z těch nejbolestivějších zkušeností vytěžit maximum. Život kolem koní mi dal mnoho lekcí. Naučil jsem se naslouchat jejich šeptání, naučil jsem se pokoře, komunikovat, vidět, co je očím neviditelné. Koně jsou úžasná zvířata a do konce mého života jim budu vděčný za vše co mě naučili, a ještě naučí. A za to všechno jim to prostřednictvím své práce chci vracet.

A jak by vypadal ráj Marka Sandnese?

Vše co bylo výše zmíněno. Ráj by byl místo, kde by koně měli pravidelné preventivní ošetření, kde by byla implementace korektního tréninkového režimu, mezioborová kooperace na ose veterinář – fyzio – podkovář – zubař – výživář – trenér a kvalitní příprava jezdce a kde by byly vyvráceny všechny nesmyslné mýty. Rájem by pro mě byl kvalitní zdravotní stav koní. Abych mohl na každé ošetření přijet a pacient si to ošetření jen užíval bez toho, abychom museli řešit akutní nebo chronické problémy.

Více informací o práci Marka Sandnese získáte na FB stránkách Equine Therapy.