Očkování: Houpačka mezi "musím" a "nechci"

21. 11. 2012 Dominika Švehlová Autor fotek: archiv autorky

Očkování neboli vakcinace nebo aktivní imunizace je umělé vytváření specifické imunity, tedy odolnosti proti konkrétní infekci. Je to jakési „vycvičení“ vlastního imunitního systému, který je připraven ihned se dané infekci bránit. Do těla se vpraví cizorodá látka (antigen), proti níž pak tělo buduje imunitu.

Je to vlastně, jako kdyby došlo k infekci, protože i proti ní si organismus obvykle vyvine imunitu, ale nejsou přítomné příznaky nemoci a organismus díky tomu není patogenem poškozen.

Po očkování se většinou vyvíjí imunita několik týdnů, ale vydrží poměrně dlouhou dobu. Tím se aktivní imunizace liší od pasivní imunizace čili aplikaci tzv. séra. Při té se do organismu vpraví již vyrobené protilátky proti dané nemoci, které hned začnou působit - ale po poměrně krátké době se v těle rozloží a účinnost ztratí.

Prostřednictvím očkování se tělo učí aktivně bránit proti původcům infekčních nemocí, především virům a bakteriím. Princip je následující:

  • imunitní systém je vystaven velmi malým a bezpečným dávkám oslabených či usmrcených patogenů nebo jejich částí, popř. produktů;
  • tím se učí rozpoznávat dané patogeny a zlikvidovat je, až se jednou setká s jejich „živou a silnou" podobou, tedy s vlastní nemocí - až se nakazí;
  • díky tomu organismus vůbec neonemocní nebo bude průběh nemoci mírný s nulovým či minimálním poškozením tkání a orgánů, omezí se i vlastní vylučování patogenu a tedy i nakažení dalších vnímavých jedinců. Dá se říct, že očkovaný jedinec tak chrání nejen sebe, ale vlastně i své okolí.

Nic nového pod sluncem

Jsou nemoci, které když organismus zvládne, získá proti nim celoživotní odolnost. Proti jiným získá odolnost aspoň dočasnou. Není krásná myšlenka „infikovat" živého tvora tak, aby neonemocněl, ale naopak získal lepší odolnost? Především pak v případech, kdy se jedná o nemoci smrtelné, mající těžký či velmi bolestivý průběh nebo silně ohrožující další zdravotní stav organismu? Lidé se touto myšlenkou zabývali už dávno - a historie očkování ve své primitivní podobě sahá hluboko do lidských dějin:

očkování koníVe staré Číně zjistili, že když někdo přežil infekci černými neštovicemi (variola), v následující epidemii neonemocněl. Začali proto s prevencí: od nemocných s mírnou formou neštovic vzali malé množství hnisu z neštovičných puchýřků a podali ho zdravým lidem, kteří skutečně v příští epidemii neonemocněli. Podobné zkušenosti prodělala i Evropa a rozvedla je ještě dále: skotský lékař Edward Jenner (1749-1823) si všiml, že dojičky, které přicházely do styku s kravami postiženými kravskými neštovicemi, neonemocněly, když přišla epidemie pravých neštovic. Postavil pak na tom svůj první počin: naočkoval jednoho chlapce obsahem puchýřků dojičky, která onemocněla kravskými neštovicemi. Chlapec měl sice po naočkování lehké příznaky nemoci, ale zato odolal viru pravých neštovic při epidemii, která propukla o rok později. Od té doby se říká této léčebně-preventivní metodě vakcinace - kdy vacca je latinský výraz pro krávu. Zajímavé a jistě i všeobecně známé je, že právě pravé neštovice byly prvním onemocněním, které se podařilo díky očkování sprovodit koncem roku 1979 ze světa.

Trocha imunologie

Imunitní systém je onou obranou těla, která má za úkol „jednat" s antigeny - rozpoznává je a bojuje s nimi. Antigeny jsou z chemického hlediska především organické sloučeniny: bílkoviny, ale i složité cukry, tuky a lipoproteiny (tuky s bílkovinami); jsou jakýmsi občanským průkazem nebo čipem každého živého tvora nebo jeho buněk, podle kterého ho „policajti" imunitního systému rozpoznají a jednají. Z hlediska boje proti infekcím se pak jedná především o infekční mikroorganismy nebo jejich části či produkty (např. různé mikrobiální toxiny).

Antigeny se mohou nacházet kdekoli v prostředí a vnímavý organismus s nimi přichází méně či více běžně do kontaktu. „Nasednou" na povrch jeho těla, ať už kůži nebo sliznice (spojivky, sliznice dýchacího nebo trávicího aparátu) nebo se dostanou rovnou dovnitř, například otevřenými rankami, píchnutím, kousnutím apod. Antigen zde zachytí speciální bílé krvinky a rozhodnou, zda je vše v pořádku, protože je neškodný, zda ho hned zlikvidují protilátkami a/nebo „zabíječskými" bílými krvinkami, nebo se vyvolá zánětlivá reakce. Část přítomných antigenů bývá předložena dalším speciálním bílým krvinkám, které si je „zapamatují" a využijí jako předlohu pro výrobu specifických protilátek. Tyto paměťové buňky i vytvořené protilátky pak v těle čekají na chvíli, kdy tam znovu pronikne stejný antigen, aby mohly přejít k obraně těla o to rychleji a účinněji.

Samozřejmě to, jak to nakonec s antigenem dopadne, tedy zda a čím a kde bude zničen, zda vyvolá zánět, alergii, nebo zda a jak organismus poškodí, to vše závisí na druhu antigenu, jeho množství, ale i momentálním stavu „napadnutého" organismu i jeho genetické a tedy i imunologické výbavě. Pokud do těla proniklo patogenu hodně, pokud je silný nebo pokud je imunita slabá, je pravděpodobné větší poškození organismu, tedy delší a horší průběh nemoci a v případě infekce i masivnější a dlouhodobější vylučování patogenu do prostředí - což zvyšuje i riziko nakažení dalších vnímavých jedinců.

Aktivní imunizace

Očkování - vakcinace - aktivní imunizace pracuje na tomto principu. Antigen je upravený tak, aby organismus nepoškodil, ale stále nese onu důležitou „občanku", takže imunitní systém ho pozná, vyhodnotí jako cizí a potenciálně škodlivý a vybuduje proti němu armádu. Podle toho, o jaký typ vakcíny se jedná, se pak v těle vytvoří specifické protilátky (namířené speciálně proti tomuto antigenu) nebo i „zabíječské" bílé krvinky.

U koní se v současné době používají dva základní typy vakcín: mrtvé neboli inaktivované a živé oslabené čili atenuované.

  • Mrtvé vakcíny, u nás proti chřipce a rhinopneumonii koní, obsahují usmrcený patogen a vpravují se do těla injekčně. Vyvolají především tvorbu protilátek, které většinou kolují v krvi. Tyto vakcíny jsou zcela bezpečné z hlediska nechtěného „nakažení", protože mrtvý patogen už neožije. Bohužel imunitní systém proti nim buduje armádu pomaleji, takže je třeba aplikovat zpočátku několik dávek vakcíny v kratších intervalech (primovakcinace), aby se imunita dostatečně „rozjela". Další nevýhoda je ta, že protilátky kolující v krvi bojují proti případnému skutečnému patogenu až tehdy, když už se také dostal do krve. Pro zlepšení účinnosti se usmrcený patogen naváže na takzvané adjuvans, což je dráždivá chemická látka, která je schopná ještě více „probrat" imunitní odpověď. Po řádné primovakcinaci vzniká imunita, která bude koně chránit proti dané nemoci několik měsíců. Na podobném principu fungují vakcíny obsahující toxoid, tedy látku podobnou nebezpečnému toxinu. Příkladem budiž vakcína proti tetanu. Ta má naštěstí větší účinnost než vakcíny proti chřipce a RPK a po řádné primovakcinaci jsou koně chránění proti tetanu až několik let.
  • Živé vakcíny se stříkají na sliznici nosu. Obsahují virus, který je speciálně upravený tak, že se dokáže množit pouze v chladnějším prostředí, proto se mu nedaří například v hrtanu nebo plicích. Potenciální riziko nechtěného onemocnění samozřejmě hrozí, i když je malé, proto se živé vakcíny například nepodávají březím klisnám. Výhodou je, že tato vakcína aktivuje slizniční imunitu, nejen protilátky, ale i odpovídající zabíječské buňky. Dále je výhoda, že obrana organismu nastoupí už rovnou v místě prvního kontaktu patogenu s tělem, takže není nutné čekat, až se dostane do krve. Tyto vakcíny díky tomu „déle drží". U koní existují živé vakcíny proti chřipce nebo RPK, u nás však nejsou registrovány.
  • Očkovat... neočkovat...

    očkování koníÚkolem vakcíny je chránit organismus před poškozením. Bohužel někdy se stane, že i ona mu může ublížit. Mluvíme pak o tzv. postvakcinačních reakcích. Závažnější jsou celkové akutní poruchy zdravotního stavu očkovaného pacienta, projevující se od otoků a kopřivky až po život ohrožující alergické reakce. Tělo jimi většinou reaguje na organické komponenty vakcíny. Nastupují obvykle za 0,5-2 hodiny po očkování, maximálně za 4-6 hodin a jsou přesně tím důvodem, proč by měl zvíře vakcinovat pouze veterinární lékař a po očkování by měl zůstat s majitelem zvířete v kontaktu. U koní se z tohoto hlediska považuje za rizikovou vakcína proti hříběcí, proto se její použití nechává až na skutečně krajní situaci, kdy je nutné zabránit vzniku rozsáhlé epidemie. Většinou se však postvakcinační reakce projevují lokálně, například zánětem v místě vpichu vakcíny. Je to sice nepříjemnost a způsobuje bolest či omezení pohybu, přesto lze tuto reakci považovat za pozitivní - díky ní totiž tělo na vakcínu zareaguje lepším rozvojem imunity. Příčinou je přidané adjuvans. Horší - a vzácnější - lokální reakcí je tvorba abscesu, který je obvykle třeba řešit chirurgicky. Je třeba si uvědomit, že výskyt nežádoucích reakcí je většinou dán individuální citlivostí očkovaného zvířete, samozřejmě za předpokladu, že očkování bylo provedeno korektně a vakcína nebyla předtím poškozená.

    Korektní očkování znamená mimo jiné aplikovat vakcínu jedinci zdravému s dostatečně vyvinutou imunitou. Veterinář by proto měl před očkováním koně vyšetřit a v případě, že zjistí nějaké známky narušeného zdravotního stavu (zvýšenou teplotu, výtok z očí nebo nosu, změněnou barvu sliznic apod.), očkování odložit na jindy. Výjimkou jsou případy, kdy se očkují již nemocní koně proto, aby jim takto vybuzená imunita pomohla v boji proti nemoci (například u koní je to plísňové onemocnění kůže - dermatofytóza).

    Pokud by došlo k nežádoucí reakci na očkování, je třeba prostřednictvím ošetřujícího veterináře informovat Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv a uvést název vakcíny a číslo šarže, aby bylo možné ji překontrolovat.

    Jenže očkování je zdrojem vášnivých diskusí i pro jiné nežádoucí účinky, než které jsou oficiálně popsané výrobci vakcín a veterinárními (či humánními) odborníky: mluví se o přetěžování imunity, vpravování jedů do organismu (především v podobě adjuvans), příliš závažných nežádoucích reakcích, které někteří jedinci mohou mít, a taky o souvislosti očkování proti určitým infekcím s jinými zdravotními, vývojovými či dokonce psychickými problémy. O nevhodnosti nebo zbytečnosti plošného očkování se mluví především u lidí, a to například v souvislosti s lidskou chřipkou, pneumokokovou infekcí nebo i rakovinou děložního čípku, kdy je skutečně na pováženou, zda případná rizika vakcinace nejsou z obecného hlediska větší než případné onemocnění. Proto při snaze odpovědět na otázku, zda má smysl očkovat nebo je lepší se mu vyhnout, bude vždy až důkladné poznání konkrétní situace: průběh dané nemoci, možnosti případné léčby a následky, infekčnost jejího původce, epidemiologická situace v dané oblasti, úspěšnost vakcíny i její nežádoucí účinky.

    Očkování koní v kostce

    Pokud máte z očkování svých koní strach, v České republice si nemusíte příliš stýskat. Na rozdíl například od koní žijících v USA je potřeba naše koně očkovat jen proti několika málo infekcím.

    V první řadě se jedná o tetanus, což je smrtelné onemocnění, na které jsou právě koně velmi citliví a vyléčí se pouze v malém procentu případů. Samotný průběh nemoci je nesmírně bolestivý a stresující a nese s sebou četné komplikace v podobě těžkých kolik, schvácení kopyt, proleženin, zánětů plic, poškození jícnu či velkých žil (následek umělého vyživování pacienta, který nemůže polykat). Díky vakcinaci tzv. toxoidem kolují v krvi koně protilátky, které jsou schopné pohotově vychytat tetanotoxin vyprodukovaný bakteriemi Clostridium tetani množícími se v infikované ráně. Ten se díky tomu nedostane k nervovým zakončením, které by mohl dráždit a způsobovat tak těžké a bolestivé křeče svalů.

    Dalším adeptem na očkování je virové onemocnění zvané chřipka koní. Pokud tento chřipkový virus natrefí na zvíře, které má proti němu malou imunitu, dokáže pohotově infikovat jeho dýchací systém a poškodit jeho výstelku. Snadno se zde pak uchytí bakterie, které jsou jinak neškodné, ale u virem oslabeného organismu mohou způsobit zápal plic s doživotními následky. Ovšem už samotné poškození výstelky je vážnou komplikací v životě pracujícího koně: i po úspěšném zvládnutí infekce trvá výstelce až 6 týdnů, než se plně zhojí a dokáže dýchací cesty chránit a čistit. Pokud se kůň vrátí do tréninku nebo dokonce k závodění dřív, vážně si zadělává na trvalé poškození dýchacích cest zvané „dušnost".

    Proti další virové infekci, herpesvirové rhinopneumonii, se očkují koně mladí a pak březí klisny. Vakcína je má chránit v prvním případě před poškozením dýchacích cest a plic, podobně jako u chřipky, ve druhém případě před zmetáním plodu. Protože tento virus se dokáže v těle koně „schovat" a škodit začne ve chvíli, kdy se proti němu sníží imunita, je cílem vakcinace nejen zabránit nakažení, ale i udržovat v krvi neustále dostatečnou hladinu protilátek namířených proti již přítomnému herpesviru a tím ho udržovat v jeho „úkrytu".

    aborty EHV-1 v KentuckyDíky očkování se u našich koní prokazatelně zlepšila zdravotní úroveň. Epidemie chřipky, kdy byly zavírány do karantény celé stáje a koně končili s poškozenými plícemi, už pamatují jen ty „postarší" ročníky; stejně tak se už na klinikách nevidí tetanem ničení koně visící v závěsu a protkáni četnými hadičkami, staženi do křeče při každém hlasitějším zvuku či ostřejším světle. O tom, jak se v očkovaných chovech projevuje nižší procento herpesvirových abortů, může mluvit například následující graf. Přesto je vždy na zvážení, kdy je vakcinace potřebná a kdy je zbytečná. Není nutné očkovat proti chřipce rekreačně využívaného koně 4x ročně jenom proto, že majitel četl, že protilátky „drží" pouhé 3-4 měsíce po vakcinaci; není nutné očkovat koně proti nebezpečné vzteklině, když je naše republika této nemoci prostá už 8 let a stav se stále pečlivě monitoruje. Ohleduplnost se musí kloubit se zdravým rozumem - a to z obou stran. Všude v přírodě je totiž bohužel třeba hledat kompromis - ani jeden extrém není dobrý pro nikoho. Nelze nikoho špikovat vakcinami „pro strýčka Příhodu", ale nelze ani nad vším mávnout rukou. Patogeny nespí. A dokud je proočkovaná větší část koňské populace, chrání i neočkované koně. Co se ale stane, až se rozhodnou šetřit na vakcinaci další a další...?

    Zdroje informací, doporučené čtení:

    Aktivní imunizace, wikiskripta.eu - základy k očkování.

    N. K. Kaneshiro: Immunizations - general overviews. MedlinePlus, 2012 - základní informace o principu očkování (anglicky)

    M. Toman a kol.: Veterinární imunologie. Grada Publishing, 2009, 2. doplněné a aktualizované vydání.

    V. Hořejší, J. Bartůňková: Základy imunologie. Triton, 2005, 3. vydání.

    M. Gojda: Nežádoucí reakce po očkování, veterina-info.cz, 2000 - jasné vysvětlení těchto situací pro majitele zvířat

    M. Petráš: Nežádoucí účinky, vakciny.net, 2008 - přehled nežádoucích reakcí po očkování u lidí

    Podobné články

    Osteochondróza (OC) je jedním z nejčastějších a nejvíce nebezpečných vývojových ortopedických onemocnění u koní. Jde o multifaktoriální onemocnění,…

    Intoxikace koní hypoglycinuem A, který je obsažený v některých rostlinách rodu Acer, se v posledních letech stala pro mnohé chovatele doslova noční…