Může mít kůň trauma?

31. 10. 2021 Kateřina Junghansová Autor fotek: Gabriela Rotová

V poslední době mě velmi zaujalo téma traumatu. Teď nemám na mysli trauma ve smyslu úrazů, ale ve smyslu, v jakém se většinou v jiné než lékařské komunitě slovo trauma používá. Přečetla jsem na toto téma několik knih a článků a musím říct, že trauma je opravdu zajímavá věc – pokud ho tedy nemáte.

Nebo aspoň ne tak velké, aby vám bránilo žít normální život. Po přečtení několika prací o traumatu u lidí pro mě logicky následovala otázka: A co trauma u koní, u zvířat obecně? Často říkáme (spíš s nadsázkou): „Mám z toho trauma“ nebo: „Ten kůň z toho má trauma.“ Ale jak je to doopravdy? Je mechanismus vzniku traumatu stejný u zvířat jako u lidí? Může mít kůň trauma?

Co je trauma?

Ještě než se budeme zabývat mechanismem vzniku traumatu, pojďme se nejdříve podívat na to, co to vlastně je, to trauma. Z lékařského (i veterinárního) pohledu se jako trauma většinou označuje úraz. Pokud je něco traumatického původu, znamená to, že je to poúrazové nebo způsobené úrazem.

Jak už jsem psala v úvodu, o tomto druhu traumatu se ale v tomto článku bavit nebudeme. Tento článek bude o jiném druhu traumatu. Skoro se mi chce napsat o psychickém traumatu, ale to by nebylo úplně přesné. Mezi psychickým a fyzickým totiž nelze udělat striktní dělicí čáru (a čím dříve to západní medicína uzná, tím méně bude chybně diagnostikovaných a chybně léčených lidí i zvířat). Tuhle jasně definovanou dělicí čáru nelze udělat ani v případě traumatu.

Pod slovem trauma si většinou představíme nějaký zážitek, který s námi otřese do morku kostí a ze kterého si odnášíme špatnou (traumatickou) zkušenost. Trauma není ta samotná situace, ale reakce našeho těla na tuto situaci. Trauma tedy není to, co se nám stane, ale to, jak na to reagujeme.

Když dva různí lidé nebo dva různí koně projdou stejnou či velmi podobnou stresovou situací, může se stát, že jeden bude traumatizovaný, zatímco ten druhý bude naprosto v pohodě. Vysvětlíme si, v čem je rozdíl.

Jak vzniká trauma

Podle odborníků zabývajících se traumatem vzniká tento jev ve chvíli, kdy se nedokončí celý cyklus průběhu reakce těla na stresující událost. Tento cyklus je jeden z prastarých mechanismů přežití, který chytře vymyslela příroda, aby ochránila kořist před nepřiměřeným utrpením. Pokud tedy proběhne tak, jak má.

Vysvětlíme si to na příkladu divokých koní, nebo ještě lépe – na příkladu dodnes divoce žijících koňovitých – zeber.

Zebry se takhle v klidu pasou v bezpečí stáda v africké savaně, když v tom na stádo zaútočí smečka lvů. Zebry instinktivně zareagují útěkem. Útěk je jedna ze tří strategií přežití. V otevřeném prostoru, jaký obývají divoce žijící koňovití, je tou nejúspěšnější strategií.

Pokud lvi zebru dostihnou a strhnou ji k zemi, přechází zebra do takzvaného stavu zmrznutí. To je jednak další ze strategií přežití a jednak je to obranný mechanismus, který má zabránit utrpení kořisti. Ve stavu zmrznutí dochází k jevu zvanému disociace – k oddělení duše od těla. Jedinec ve stavu zmrznutí tedy vnímá svět jakoby z dálky. Vnímání bolesti, strachu a dalších vjemů je utlumené.

Do stavu zmrznutí zvíře (ale i člověk) vstupuje s velkou energií, kterou tělo aktivovalo pro předchozí útěk nebo boj. Tahle energie pak musí někudy ven. Pokud lev na chvíli poleví v pozornosti, může se stát, že zebra v mžiku vystoupí ze stavu zmrznutí a zmobilizuje veškerý zbytek energie k útěku. V tu chvíli se zebra zbavila přebytečné energie mobilizované stresem a podle některých autorů by se u ní díky tomu trauma nemělo rozvinout.

Úplně jiná situace nastává, když k uvolnění energie nedojde a když člověk nebo zvíře zůstanou ve stavu zmrznutí. Tato energie zůstane „zaseknutá“ v těle a nejen, že se tam transformuje do traumatu, ale ještě si často najde to nejslabší místo a tam způsobí nějakou poruchu nebo nemoc (ať už na psychické nebo fyzické úrovni). Tohle je opravdu laicky řečeno, ale když proniknete do podstaty traumatu a jeho vlivu na zdraví, uvidíte, že to tak v podstatě funguje.

Z toho také vyplývá, že efektivní cesta k léčení traumatu vede přes tělesný prožitek, nikoliv pouze přes psychiku.

Pokud se jedná o zvíře, které se stane obětí útoku predátora, tam k této situaci běžně nedochází. Proto je, podle odborníků zabývajících se traumatem, k rozvoji traumatu mnohem náchylnější člověk než zvíře. U nás lidí je setrvávání v traumatickém stavu, případně rozvoj posttraumatické stresové poruchy, dáno navíc ještě složitostí racionální části našeho mozku a často i nerozpoznáním závažnosti traumatu, nedostatečnou nebo nesprávnou péčí, necitlivým přístupem a tak dále.

Samozřejmě i člověk může projít celým cyklem, vystoupit ze stavu zmrznutí a pak se u něj trauma nerozvine. To, zda jedinec bude traumatizovaný, nebo ne, záleží kromě závažnosti situace také na hladině stresu a odolnosti nervové soustavy.

I když já rozhodně nejsem odborníkem na trauma, s tímhle úplně nesouhlasím. Možná by se dalo říct, že člověk je k rozvoji traumatu mnohem náchylnější než zvíře ve svém přirozeném prostředí. Nebo je možná ještě důležité dodat: divoké zvíře ve svém přirozeném prostředí. I když, jak jsem se nedávno dočetla, trauma se nevyhýbá ani volně žijícím živočichům v jejich přirozeném prostředí (odkaz na originální článek v angličtině najdete pod tímto článkem).

Domácí zvířata, teď mám konkrétně na mysli psy a koně, jsou zvířata vytvořená člověkem – uměle selektovaná s důrazem na vyšlechtění určitých vlastností. V průběhu staletí se lidem podařilo vyšlechtit nespočet plemen a linií, které vynikají různými vlastnostmi. Ale co si budeme povídat, vysoká odolnost nervové soustavy mezi nimi většinou není. 

Domácí zvířata také často žijí v prostředí, které jim úplně nevyhovuje a které jim způsobuje chronický stres (byť mírný). Mezi další faktory, které přispívají ke stresu, můžeme počítat i nesprávnou nebo neodbornou péči, hrubé zacházení a násilné tréninkové metody. Zvíře neustále žijící v určité hladině chronického stresu bude mnohem náchylnější ke vzniku traumatu, protože jeho nervová soustava bude mít víc práce s tím, vzpamatovat se z traumatické události.

Trauma a nervový systém

Asi vás nepřekvapí, že trauma nějak ovlivňuje funkce nervového systému. Co pro vás ale možná překvapivé bude, je to, že trauma přímo způsobuje změny v nervovém systému. Fyzické změny. Trauma ovlivňuje vznik a vývoj nových neuronů. Jak jinak než negativně. Tady je jedno z míst, kde se stírá hranice mezi psychickým a fyzickým.

(A ano, zjistilo se, že neurony se během života jedince obnovují. Není to tak, že člověk nebo zvíře se narodí s určitým počtem těchto nervových buněk, o které v průběhu života už jen přichází.)

Část mozku, která vytváří strach a ve které se zároveň ukládají vzpomínky na traumatické události, se nazývá amygdala. Amygdala je takové centrum strachu. Za zmínku určitě stojí, že koně mají největší amygdalu ze všech suchozemských živočichů.

Funkce amygdaly, která uchovává emoční vzpomínky, je úzce propojená s jinou částí mozku, která se nazývá hipocampus. Ten uchovává vědomé vzpomínky nejen na traumatické události, ale i na každodenní, běžné události. Studie ukázaly, že lidé s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD, posttraumatic stress disorder) mají tuto část mozku menší, což naznačuje, že v ní nedochází k obnově neuronů tak jako u zdravého člověka.

Jak to souvisí s koňmi? I když jsem na studii, která by to samé dokumentovala u koní, nenarazila, lze předpokládat, že tento mechanismus bude u většiny živočichů stejný. Části mozku, jako je amygdala a hipocampus, jsou totiž vývojově mnohem starší než lidstvo. Trauma a rozvoj PTSD tedy také nemůže být výlučně lidská záležitost, jak mnoho antropocentricky orientovaných psychologů tvrdí.

Zážitek blízký smrti

Pojďme se teď podívat na traumatické události. Jaká událost může způsobit rozvoj traumatu? Asi se všichni shodneme na tom, že takzvané „zážitky blízké smrti“, kdy živočich unikne smrti jen o vlásek, určitě mají potenciál vyvolat trauma.

U lidí je trauma a rozvoj PTSD spojovaný s hrůzami války, závažnými nehodami nebo živelními katastrofami. Jak jste se ale v úvodu tohoto článku dozvěděli, trauma není událost sama, ale je to způsob, jakým naše tělo na tuto událost zareaguje. Vznik traumatu tedy může způsobit i zdánlivě mnohem „neškodnější“ situace.

Dr. Levine, což je dlouholetý, světově uznávaný specialista na terapii traumatu, ve svých knihách popisuje vznik traumatu a následný rozvoj PTSD u lidí, kteří byli účastníky nebo svědky nehody, kdy se vlastně „naštěstí nikomu nic nestalo“, a nebo u pacientů, kteří prodělali (nejčastěji jako děti) rutinní lékařský zákrok – například vyjmutí krčních mandlí v celkové anestézii.

To mě vede k otázce, zda a jak moc může být pro zvířata traumatizující například veterinární ošetření. Odborníci na trauma se shodují v jedné věci: k tomu, aby byl živočich určitou událostí traumatizovaný, přispívají zejména dvě věci. První je prožitek strachu a druhá je nehybnost, znehybnění, zkrátka neschopnost aktivně uniknout nebezpečí.

To má jasné evoluční souvislosti. Strach se vyvinul proto, aby nás, živočichy, chránil před nebezpečím. Kdybychom nepociťovali žádný strach, asi bychom po tomto světě dlouho nechodili. Ano, jak praví jedno rčení, hrdinů jsou plné hřbitovy. Strach má tedy funkci uchránit nás před nebezpečím a to tak, že nás má donutit jednat – utéct, bojovat, nebo se schovat – každopádně vytvořit nějaký pohyb.

K tomu ale nedojde ve dvou případech. Zaprvé, pokud tělo místo útěku nebo boje zareaguje třetí instinktivní strategií, kterou je zmrznutí. Stav zmrznutí a následná neschopnost z tohoto stavu vystoupit úzce souvisí se vznikem traumatu. A zadruhé, pokud by kůň (případně jiné zvíře, nebo člověk) sice chtěl zareagovat útěkem, ale my mu ten útěk znemožníme.

Ano, mám na mysli fixaci zvířete pro účely ošetření. Pravdou je, že většina veterinárních úkonů prakticky nemůže proběhnout bez určitého stupně fixace, pokud se například zvíře nenaučilo při těchto úkonech dobrovolně spolupracovat. Jinými slovy, těžko můžete zvíře ošetřovat, zatímco vám běhá po ordinaci nebo po stáji. To by navíc nebylo ani bezpečné.

Ale podle mé osobní zkušenosti (a shodují se na tom i odborníci na trauma) je nadměrná fixace traumatizující, a to jak pro zvíře, tak například i pro malé dítě, které je často také jednodušší „zalehnout“, než ho naučit v klidu spolupracovat. Samotný veterinární úkon, kvůli kterému zvíře fixujeme, už celou traumatizující zkušenost jen doplňuje.

Fixace může být pro koně, jakožto pro zvíře, které se primárně brání útěkem, velmi traumatizující, zvlášť pokud je ještě umocněná nepříjemným veterinárním úkonem a strachem, který kůň prožívá. Generace a generace divokých předků dnešních koní prožívaly podobný strach a neschopnost utéct jako důsledek napadení predátorem s vidinou jisté smrti. Ti, kteří přežili, předávali strach z predátorů, z omezeného prostoru a z neschopnosti pohybu v genech svým potomkům.

Z tohoto důvodu může být násilná fixace vystrašeného koně nebo jakéhokoliv jiného zvířete (ať už pro účely veterinárního ošetření nebo třeba tréninku) traumatizující.

Strach traumatizovaného jedince pozbývá svoji přirozenou ochrannou funkci a stává se zahlcujícím a paralyzujícím.

Pokud zvládneme minimalizovat fixaci koní a dalších zvířat při ošetření, snížíme její negativní dopady a můžeme zabránit vzniku traumatu, které ovlivňuje nejen chování zvířecího pacienta při dalším ošetření, ale také jeho psychický a fyzický stav a celkovou životní pohodu.

K tomuto účelu využíváme dvě techniky. První nese anglický název low-stress handling a víceméně se shoduje s postupem, který jsem nazvala nekonfliktní ošetření koně. Druhá se nazývá cooperative care. To je přímo způsob, jak naučit koně a další zvířata dobrovolně spolupracovat při veterinárním ošetření, a to často bez jakékoliv fixace. Ale o tom až příště! :)

Zdroje:

MVDr. Kateřina Junghansová je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní. Po studiu na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, v rámci kterého absolvovala několik zahraničních stáží, působila dva roky na Veterinární klinice Heřmanův Městec. Pořádá přednášky a semináře s veterinární tematikou určené pro širokou jezdeckou veřejnost, webináře a on-line kurzy. Více naleznete informací naleznete zde.

Podobné články

Když vidíte koně stát o třech nohou, chcete od veterináře nebo kováře slyšet: „Je to absces“. Z dobrého důvodu. Většina abscesů se totiž sama…

Onemocnění, zranění koně, rekonvalescence, ale třeba i podmínky, které výrazně omezují možnosti pracovat s koněm (například různé rozmary počasí). To…