První pohled na tuto problematiku je z pera (tedy klávesnice) MVDr. Pavla Mádra, člena Institutu celostní péče o koně, o. p. s. a studenta Strasser Hoofcare Professional.

Kopytní rohovina a její typy

Jednou ze základních funkcí kopyta je funkce tlumení nárazů při pohybu. Tato funkce je zajišťována takzvaným „kopytním mechanismem" a samozřejmě pružností struktur, které se na tomto kopytním mechanismu podílejí. Struktura zcela zásadně ovlivňující pružnost kopyta je rohovina.

Ta je tvořena odumřelými buňkami epidermis, která je vyživována kopytní škárou. Má v zásadě podobnou strukturu jako srst. Jejím hlavním stavebním materiálem je keratin, což je soubor proteinů obsahující velkou koncentraci sirných aminokyselin, které odpovídají za pružnost a pevnost díky vytváření takzvaných disulfidických můstků. Přítomnost vody v jeho struktuře dává keratinu úžasnou vlastnost - extrémní pružnost. Tvorba rohoviny závisí na celkovém metabolismu a na zdraví koně. Dá se říct, že je odrazem metabolismu koně, jeho výživy a prostředí, ve kterém žije. Je extrémně důležité pochopit, že fungující kopytní mechanismus je naprosto zásadní pro zásobení kopytní škáry živinami, které se podílejí na stavbě rohoviny.

Na kopytě máme několik druhů rohoviny, které se liší svou funkcí, svou strukturou a také tvrdostí:

• rohovina kopytní stěny vzniká na korunce a je vytvářena papilami produkujícími rohovinu v rourkové struktuře;
• rohovina rozpěrek je strukturou v podstatě identická s rohovinou kopytní stěny;
• rohovina bílé čáry je tvořena lístkovou škárou, která je pevně spojena s okosticí kopytní kosti a prolíná se s rohovinou kopytní stěny, takže tvoří pevný, ale pružný závěs rohového pouzdra a kopytní kosti. Tato rohovina je relativně měkčí než rohovina kopytní stěny;
• rohovina kopytního chodidla je v zásadě stejně stavěná jako rohovina kopytní stěny, ale roste pomaleji a množství rourek je menší, tedy je i o něco měkčí. Nespočívá na ní hlavní přenos váhy koně na zem, nicméně chrání chodidlo koně proti poranění.
• rohovina střelu je velmi měkká a pružná, jelikož musí podporovat funkci kopytního mechanismu, tedy roztahování kopytního pouzdra.

Význam vody pro rohovinu

Pro pružnost rohoviny kopyta je zcela zásadní kontakt s vodou. Voda zajišťuje, že mechanické vlastnosti rohoviny jsou takové, že nemůže dojít k popraskání a deformaci rohoviny. Čím měkčí typ rohoviny, tím více potřebuje (obsahuje) vodu. Při vysušení nejvíce trpí rohovina střelu a rohovina „bílé čáry".

Vyschlá rohovina se scvrkává, láme se a drolí se. Každý si může na odřezku rohoviny kopytní stěny ověřit, že během několika dní dojde po seschnutí k zmenšení odřezku na polovinu a ke změně tvaru (ke zkroucení) a je poměrně snadné ji rozlámat. Ztráta pružnosti rohoviny v důsledku vysychání vede k omezení fungování kopytního mechanismu, tedy ke snížení prokrvování kopytní škáry a dalších struktur v kopytě s podobnými důsledky jako má podkování. Dlouhodobé vysychání rohoviny, jinak řečeno dlouhodobá ztráta kontaktu kopyta s vodou, vede k zúžení kopyta se všemi riziky, které zúžení kopyta vytváří jako je vznik podotrochlózy nebo zvýšení rizika vzniku schvácení, atd. Zcela zjevně, pokud vysychá rohovina, dochází k výraznému snížení pružnosti a tím vzniká riziko lámání, rozštěpů a drolení kopytní stěny.

Namáčení kopyt

V přírodě dochází k neustálému kontaktu kopyt koní s vodou, které, byť může být někdy sporadické a krátkodobé, je extrémně důležité pro vývoj zdravé rohoviny a potažmo ke správné funkci kopyta. Koně v přírodě téměř vždy pijí z hladiny ať je to hladina potoka, řeky, vodní nádrže, či pramene. Koně přitom vždy stojí kopyty ve vodě. Koně, podobně jako jiná zvířata s podobným životním stylem, pobývají velmi rádi v blízkosti vody nebo stojící ve vodě. Tak je tomu i u koní žijících v pouštích nebo ve vyprahlých horských oblastech. V pouštích koně hloubí kopyty jámy, ze kterých pijí a současně si máčí kopyta. Toto namáčení samozřejmě není od koní uvědomělá činnost. Je to součást prostředí a součást vykonávání základních životních potřeb koní. Rohovina kopyta se tomuto prostředí přizpůsobovala milióny let. Naši předci, využívající koně pracovně, pravidelně chodili koně plavit. Tím mimo jiné upevňovali rozvoj rohoviny kopyta a posilovali tak zdraví kopyta právě proto, aby byl kůň schopen náročných pracovních výkonů.

Namočená vlhká rohovina je nejenom pružnější, ale i odolnější vůči obroušení. Pokud má rohovina správnou vlhkost, je připravena k pohybu i po nejtvrdším povrchu.

V divočině jsou potoky, řeky, jezera, prameniště, ale co naši koně? Ranní rosa ke zvlhčení kopyt opravdu nestačí, a jsou popsány situace, kdy koně z pastvin měli špatnou kvalitu kopyt a kontrahovaná neokutá kopyta jen z toho důvodu, že neměli možnost máčení kopyt ve vodě. Chovatelé koní, kteří respektují zásady přirozené péče o koně, na to pamatují. Většina to řeší brouzdalištěm, do kterého koně musí vstoupit vždy, když se chtějí napít. Simuluje to situaci v přírodní lokalitě, tady spojení napájení a namočení kopyt. Některé farmy dokonce využívají možností daných lokalitou, kdy využijí tekoucí vodu potoka a upraví pro koně zcela přírodní brouzdaliště. Existují speciální galoše pro koně pro účely namáčení kopyt. V nouzi největší lze samozřejmě postavit koně do čtyř kbelíků s vodou a nechat ho stát alespoň 10 minut denně. Nicméně si myslím, že výstavba brouzdaliště není tak složitou a nákladnou záležitostí, aby ji každý majitel svým koním nemohl dopřát.

Proč nepoužívat oleje a tuky

Velmi často je k vidění používání olejů a tuků na kopyta. Kopýtka po jejich použití vypadají opravdu krásně a jsou blyštivá. Nicméně tímto ošetřením uzavřeme kopyta zvenčí pro vstup vlhkosti do rohoviny. Kvalitu rohoviny působením olejů nezlepšíme. Naopak, dlouhodobě způsobíme vysušení rohoviny se všemi negativními důsledky popsanými výše.

Bertram, J. E. A. and Gosline, J. M (1987). Functional design of horse hoof keratin: the modulation of mechanical properties through hydration effects. J. Exp. Biol 130, 121-. http://jeb.biologists.org/content/130/1/121.full.pdf
Strasser, H. (2008). Podkování - je toto zlo opravdu nutné? Nakladatelství Václav Vydra 142 stran.
Strasser, H. (2009). Celostní ošetřování kopyt koní. Nakladatelství Růže 128 stran.
Bertram, J. E. A. and Gosline, J. M (1986). Fracture toughness design in horse hoof keratin. J. Exp. Biol 125, 29-.
Pollitt, C.C. (1992) Clinical anatomy and physiology of the normal equine foot. Equine vet. Educ. 4, 219-224. http://www.uq.edu.au/~apcpolli/downloads/chrispollitt_clinicalanatomy_andphysiology_ofthenormalequinefoot.pdf
Pollitt, C.C. (2003) Update on the anatomy of the innner hoof wall, Reader in Equine Medicine, School of Veterinary Science , Faculty of Natural Resources, Agriculture and Veterinary Science, The University of Queensland. http://www.equipodiatry.com/update.pdf

Další pohled na vztah vody a kopyt představuje Alena Vostatková, certifikovaný praktikant AANHCP čili zástupkyně tzv. přirozeného trimu Jaime Jacksona:

Kopyto je od přírody vybaveno tak, že je schopno přijímat vodu. Nejvíce vody obsahují měkké struktury - patkové cibulky a střel, nejméně pak kopytní stěna a chodidlo, proto ostrouhané kousky kopyta se po nějaké době zkroutí směrem k chodidlu. Kopyto má nahoře u korunky tzv. glazuru, která chrání a zároveň udržuje vláhu v korunkové škáře. Kopyto je ovšem z 85 % hydratované zevnitř.

Zdivočelí mustangové navštěvují napajedlo 2-3x denně (v závislosti na teplotě a dostupné potravě). Při napájení postupně vstupují do vody, kde se válí a koupou. Kopyta tak nasáknou vodu a omyjí se. Když se podíváme na jejich kopyta, tak jsou perfektní. Myslím, že by majitelé koní měli prostředí svých koní přizpůsobit tak, aby si koně svá kopyta namáčeli při napájení sami. Ne pouze kvůli kvalitě kopyt, ale tato skutečnost je pro koně přirozenější.

Vlhké prostředí kopyta významně nepoškozuje, pokud je správná jejich strava. Ovšem kůň by neměl být konstantně v mokrém prostředí po dlouhou dobu, to kopytům určitě neprospívá. Pro koně je lepší suchý tvrdý terén s občasným namáčením v napajedle. To je ideální stav.

Alena Vostatková - certifikovaný praktikant AANHCP - odborník na přirozenou kopytní péči - metodu přirozeného trimu a konzultant chovu přirozeným způsobem pomocí systému Paddock Paradise.
Webové stránky: www.kone-naboso.cz

Své stanovisko i zkušenosti a pozorování k tématu nám prozradil i Petr Soukup, podkovář specializující se na koně bez podkov:

Voda je nezbytnou součástí živých organizmů. Většina biochemických procesů se odehrává za přítomnosti molekul vody. Pevné části těla, které jsou vybudované z neživých pozůstatků buněk, jako jsou kosti, zuby, zrohovatělá kůže nebo kopytní rohovina, přirozeně obsahují také určité procento vody, která je součástí molekulární struktury této hmoty a značně ovlivňuje její vlastnosti. Většinou platí, že čím tvrdší pevnější a méně pružná tkáň, tím méně vody. Voda je přítomná všude. Například v krvi je obsažena přibližně z 83 %, je ale také součástí svalů (76 %), kostí (22 %) nebo zubní skloviny (2 %). U průměrného kopyta obsahuje střel asi 65-70 %, rohové chodidlo asi 40-45 %, kopytní stěna má přibližně 25-28 % vody.

Struktura kopytní stěny z hlediska hydratace

Stěna kopyta se dá podle struktury rozdělit přibližně na tři na pohled rozeznatelné části.

Vnější, často pigmentovaná část rohové stěny s větší hustotou rohových rourek, odolná vnějším vlivům (stratum externum);

Střední nosná, často nepigmentovaná (bílá) část kopytní stěny (stratum medium) - tyto dvě vrstvy společně tvoří hlavní masu rohové stěny;

Vnitřní část - lístková rohovina (stratum lamellatum), kterou tvoří přibližně 600 lístků po obvodu kopyta, spojuje předchozí části stěny s lístkovou škárou pokrývající kopytní kost.

Tato vnitřní část a za normálních okolností i střední nosná část kopytní stěny mají poměrně stabilní vlhkost, kterou rohovina získává z hojně prokrvené škáry kopyta. Jiné je to u vnější (povrchové) vrstvy stěny, jejíž vlhkost z velké části závisí na prostředí, ve kterém se kůň pohybuje. Celistvá rohovina je sice pro vodu nepropustná, ale zároveň pojivová - mezirourková rohovina dokáže absorbovat poměrně hodně vlhkosti.

Množství obsažené vody zásadně ovlivňuje fyzikální vlastnosti a strukturu rohoviny, což jsem se pokusil demonstrovat jednoduchým pokusem:

Z rohoviny, kterou jsem získal z jednoho kopyta chladnokrevníka při korektuře, jsem vytvořil dva přibližně stejné vzorky o průřezu 12x25 mm a výšce ve směru rourek 11 mm s tolerancí 0,5 mm. Jeden vzorek označený číslem 1 jsem nechal normálně volně v místnosti s vlhkostí vzduchu 65 % a druhý vzorek označený číslem 2 jsem namočil na 24 hodin do sklenice s vodou. Po této době namočený vzorek zvětšil svůj objem ve směru rourek a síla stěny přibližně o 1 mm. Ve směru po obvodu kopyta o 0,5 mm.

Potom jsem oba vzorky stlačil ve směru rourek přibližně na polovinu jejich výšky o 5 mm na stroji k testování odolnosti materiálů proti tlaku:
ke stlačení suchého vzorku byla zapotřebí síla 2 700 kg, ke stlačení namočeného vzorku byla zapotřebí síla 1 700 kg.

A nakonec jsme oba vzorky stlačili na výšku 4 mm:
Ke stlačení suchého vzorku byla zapotřebí síla 8 200 kg, ke stlačení namočeného vzorku byla zapotřebí síla 5 400 kg.

Tady se podívejte na fotografie, jak vzorky vypadaly půl hodiny po uvolnění tlaku:

Suchý vzorek označený číslem 1 se vrátil k původní výšce pouze o 2 mm, má výšku rovnoměrnou 6 mm a zřetelné povrchové praskliny po celém obvodu. Namočený vzorek označený číslem 2 má výšku nestejnoměrnou. Po obvodu se vrátil téměř na původní rozměr 11 mm a střed vzorku nahoře i dole vytvořil důlky hluboké přibližně 1 mm. V rohovině se nevytvořily žádné nové okem viditelné praskliny.

Tento praktický pokus, i když při něm docházelo k nepřesnostem, zcela potvrzuje předchozí teorii o vlivu vody na vlastnosti rohoviny. Se ztrátou vlhkosti roste její pevnost a snižuje se pružnost a houževnatost.

Hydratace kopyt a prostředí

Všeobecně platí, že stav kopyt by měl odpovídat prostředí, ve kterém kůň žije a pracuje, a při tom se vyhnout extrémním stavům. Dlouhodobý přebytek vody v povrchové rohovině nebývá pro koně velkým problémem. Zvyšuje se pouze citlivost kopyt při chůzi na kamenitém povrchu (otlaky) a zvyšuje se opotřebení kopyt. Také je větší pravděpodobnost růstu plísňových a kvasinkových kultur v rohovině.

Dlouhodobý nedostatek vody způsobuje vznik povrchových prasklin způsobených mechanicky při pohybu stěny při rozdílné pružnosti vnitřní a vnější vrstvy a zvětšení pórů ve struktuře pojivové rohoviny, což umožní sporám plísní dostat se hlouběji do struktury rohoviny. Snížením pružnosti rohoviny se zvyšují otřesy přenášené na vnitřní části kopyta a klouby při dopadu kopyta na tvrdou podložku. Také dochází ke zvýšení tlaku na kopytní škáru, způsobené zmenšením objemu vyschlé rohoviny a větší tendence k zužování kopyt.

Nejhorší situace pro integritu kopytní rohoviny nastává při častém střídání obou extrémů. Pro zdravé kopyto je nejlepší udržovat vlhkost rohoviny co nejblíže průměrným hodnotám.

Často se setkávám s tím, že chovatelé kopyta koním záměrně namáčí. V praxi vidím, že pravidelné namáčení kopyt v čisté vodě (v řece) 2-3x týdně po dobu 15 - 30 minut má mírně pozitivní vliv na rohovinu a napomůže ke zmenšení množství povrchových prasklin. Zásadní vliv na průměrnou vlhkost rohoviny ale takové namáčení nemá. V letních měsících je již za hodinu povrchová vrstva rohoviny vyschlá a tvrdá. Na delší dobu se dá vlhkost rohoviny výrazně ovlivnit jen vlhkostí prostředí, ve kterém se kůň dlouhodobě pohybuje. Kopyto se přizpůsobí prostředí a tak to i má v přírodě fungovat. Stává se, že se změnou ustájení se zcela změní i mechanické vlastnosti rohoviny kopyta.

Dlouhodobý pobyt koní v blátě nebo na mokré podestýlce má ale na kopyta vliv velmi negativní. Rohovina se stává méně odolnou a v takovém prostředí se vyskytuje více patogenů a chemické látky narušující strukturu rohoviny. Zeslabení chodidla, praskliny stěny, hniloba střelky a někdy i velmi problémová „nemoc bílé čáry" se u takových koní vyskytuje mnohem častěji. Jednodenní pobyt v takovém prostředí před příjezdem podkováře ke změkčení rohoviny ale zdraví kopyt nijak zásadně negativně neovlivní.

Další možností je použití „nábojů" do kopyt. V horkém letním dnu při pobytu na vyschlé půdě nebo při pobytu koně v boxu s podestýlkou ze suchých pilin ale většinou vyschne kopyto i hmota, kterou jste na „náboje" použili.

Zajímavou funkční ale poměrně nákladnou možností stabilizace obsahu vody v rohovině je mazání kopyt speciálními přípravky určenými ke zvýšení hydratace kopyta. Běžně používané přípravky na kopyta však tímto způsobem příliš nefungují, nebo jen krátkodobě.

Petr Soukup - chovatel, jezdec a podkovář, který se specializuje na koně bez podkov.
Webové stránky: http://www.kopyta.com/

Čtveřici uzavírá MVDr. Ján Mach, praktikující veterinární lékař zabývající se mimo jiné i problematikou kopyt, který absolvoval nejrůznější dostupná školení pojednávající jak o bosých trimech, tak o podkovářství:

Voda je nosičem života. Kde je voda, je i život. Takže je i podstatnou částí kopytní rohoviny. Z toho logicky plyne, že se podílí i na mechanických vlastnostech kopyta. Ovšem velkým omylem by bylo domnívat se, že čím větší obsah vody v rohovině, tím je kopyto lepší (rozuměj pevnější, pružnější atd.), nebo dokonce tvrdit, že takové kopyto by bylo lepší i na tvrdém povrchu, nebo odolnější vůči obrusu.

Mechanické vlastnosti kopyta závisí na několika faktorech:

genetika,

výživa,

pohyb (ten zajišťuje důležitou hydrataci zevnitř, protože přivádí do kopyta krev, která ho vyživuje). Kopyto bude nejlépe prosperovat, když bude kůň 24 hodin denně venku.

adaptace na určité prostředí.

Důležité je, aby všechny tyto faktory působily spolu, každý jeden z nich může být limitující.

Struktura kopyta

Jenom zjednodušeně se podívejme na problematiku struktury kopytního pouzdra a z toho plynoucí možnosti hydratace: Kopytní pouzdro je celé z kopytní rohoviny, ovšem stěna a chodidlo mají odlišné uspořádání, i když jsou ze stejného materiálu. Stěna kopyta je tvořena rourkami a lístky vmezeřené rohoviny. Tato stěna odrůstá od korunky. Teda přesněji řečeno z papil, které ji tvoří. To znamená, že z papil odrůstá rohovina, která se táhne svisle dolů. Odrůstá od korunky a ve stěně další zdroj růstu nenajdeme (papily zde nejsou). Rohovina klouže podél kopytní stěny po škáře kopytní jako náš nehet. Proto také, když je stěna kopyta příliš vysušená, dochází k podélným prasklinám. Z toho plynou důsledky: stěna kopytního pouzdra by měla být hladká a lesklá, protože se zde dotýkáme její struktury jen a pouze ze strany. Proto na ní bývá i jemná „glazura", a proto je správně, když se tuto glazuru snažíme udržet. Ostatně - existuje běžně komerčně dostupná glazura, jakási leštěnka ve formě spreje. Brání se tím vysušování stěny zvenčí - velmi správné.

U chodidla je to jinak. Jeho škára je tvořena spoustou papil, které rovněž produkují rourky a vmezeřenou rohovinu, ty ale směřují víceméně kolmo k zemi (jako konec drenážní trubky). Geneticky je dán určitý počet papil, který se nemění (něco jako kůže na rukou u člověka). Po koncích rourek se šlape a jsou prodyšné. Když máme určité konkrétní kopyto adaptováno na vlhkou, měkkou půdu, bude větší a jakoby řidší a naopak v suchém prostředí bude kopyto menší a papily semknutější, aby bylo tvrdší. Pokud je vše optimální, jsou kopyta v obou případech pružná a ve svém prostředí velmi funkční.

Hydratace - nebo adaptace?

Nad hydratací kopyt namáčením bych dal velký otazník! Jako jednoduchý příklad poslouží častý jev „přirozeného" chovu 24/7, kdy koně žijí v jakési ohrádce a vedle napáječky a žlabu mají i balík sena, u kterého stojí celý den. Stojí, ani se nehnou. Pro koně je to samozřejmě přirozené. Má geneticky vloženo, že útěkem se chrání před predátory a jinak šetří energií. Takovýchto pacientů mám spousty, zrovna včera jsem takové dva strouhal: mají celkem velký výběh, ale nikdo na nich nejezdí. Mohou do písku i do vody, ale co myslíte, že dělají? Nic nemusí, tak dělají NIC. Jejich kopyta jsou dost mizerná, navzdory celkem pravidelné péči a biotinu.

Podmínkou kvality kopyt je aktivní pohyb - hydratace nebude fungovat, když bude kůň stát celý den nehnutě u balíku sena a metr od toho bude žlab na krmení a napáječka. Když takovým koním začnete máčet na ½ hodiny denně kopyta v kýbli s vodou, moc jim nepomůžete; co se stane, si dovede představit i malé dítě, když je ve vaně ponecháno onu půlhodinu. Kouká na ručičky a vidí, že nejsou nabobtnalé od vody, ale naopak... Takto „rehydratované" kopyto potom stačí vyndat z kýble na nádhernou suchou podestýlku a když bylo máčené, tak většinu vody z chodidla okamžitě vysušíte, takže se scvrkává téměř před očima. Kopytní stěna není v přímém styku s touto osuškou, takže tam to nejde tak rychle. Jaký je výsledek? Chodidlo se zmenší („scvrkne"), stěna už méně a pojítko mezi tím (tedy bílá čára) se může doslova potrhat, aby se rozšířila. Výsledek je, že se roztáhne bílá čára se všemi důsledky. Její otevření umožní jednodušší vstup pro infekci a další vysoušení, nebo hnilobu a rozpad rohoviny v závislosti na prostředí.

Naopak jsem viděl v poušti mnoho arabských plnokrevníků, kterým nikdo kopyta nemáčel. Měli skvělá kopyta (kutí i nekutí). Vysvětluji si to genetikou, výživou, adaptací a pohybem.

Bosé zdravé kopyto má úžasné vlastnosti, ke kterým se nemůže rovnat jakákoliv podkova. Sám chovám dostihové koně a mám vyzkoušeno, že naboso je to při dodržení určitých zásad skvělé. Na druhou stranu denně vidím spoustu bosých koní, které právě jejich majitelé v dobré víře zuli - a nefunguje to. Je jednoduché si rozpomenout, že podkovy nebyly vynalezeny pro parádu, ale funkční ochranu kopyt v prostředí, které není zrovna přirozené (rytířské koně ve stájích na hradě - žádná tráva, žádné máčení). Proto je pro mne nelehké vidět, jak se bosý kůň vrací do boxu nastlaného suchými pilinami. Neexistuje podobné pracovní prostředí, nebo výběhy. Na co si má potom kopyto zvykat? Na podkově je alespoň stále na svém...

Další velmi důležitý faktor je pohyb a obrušování rohoviny. Obecně platí, že čím víc se chodí, tím víc se kopyto obrušuje, ale zároveň adaptuje, takže chodidlo je hrubší, pevnější atd. Z uvedeného plyne velmi důležitý a často opomíjený fakt pro úpravu a péči o kopytní pouzdro: Chceme co nejvyšší stupeň hydratace v daném konkrétním prostředí.

K největším ztrátám vlhkosti dochází především strouháním. Skuteční odborníci (Švýcar Bernard Duvernay a veterinář a zároveň jeden z nejuznávanějších světových odborníků na problematiku kopyt Hans Castelijns - mimo jiné doporučující používání glazur na stěnu kopyta) se chovají k chodidlu velmi citlivě. Jen si uvědomte, co se stane, když po vystrouhání položíte nohu na podložku: zůstává po ní mokrý otisk...

Mazat - nemazat?

Korunku masírujeme krémy, aby vyživovala co největší papily produkující stěnu (vzpomeňte, jak fungují hydratační krémy na ruce u vás). To taky znamená, že chceme mít hydratovanou celou korunku, ze které vychází i glazura jako jemný, někdy mléčně zbarvený povlak. Stěnu můžeme mazat klidně voskem. Nejpřirozenější jsou živočišné nebo rostlinné tuky (glazura). Ovšem tou největší chybou by bylo mazání chodidla a bílé čáry. Především u bílé čáry by došlo k uzavření důležitých pórů (průduchů). To by bylo velmi špatně: uzavření choroboplodných zárodků, tvorba dutin, a v závislosti na prostředí vznik problémů. Například ve vlhkém prostředí mykózy, nebo dokonce hniloba (fusobacterium necroforum) a bílá čára se mění na černou. Zrohovatěnému chodidlu a vazivovému střelu mazání tolik neškodí. Ale proč mazat, když se může zvětralá rohovina přirozeně obrousit, nebo odpadnout.

MVDr. Ján Mach - veterinární praxe pro koně http://www.machvet.wz.cz/