Shivers syndrom je chronické neuromuskulární onemocnění, které u postižených koní způsobuje abnormality chůze, které jsou patrné při couvání. Mezi další příznaky patří třes ocasu, když ho kůň zvedne, třes stehenních svalů a skrčená, odtažená od těla a chvějící se zadní noha, (pokud ji koni zvedáme – pozn. překl.).

Většina koní s shivers syndromem začíná vykazovat příznaky před pátým rokem věku a většina případů (74 % koní v nedávné studii) se postupně zhoršuje. I když shivers může postihnout koně jakéhokoli pohlaví, u valachů je porucha diagnostikována třikrát častěji než u klisen. Koně vyšší než cca 165 cm jsou také náchylnější než menší koně. Syndrom postihuje různá plemena, chladnokrevné koně i teplokrevníky, příležitostně lehčí plemena, včetně kočárových koní, quarter horse a plnokrevníků.

Diagnostika shivers syndromu je celkem jednoduchá, když jsou příznaky jednoznačné, mírnější případy je však obtížnější určit. Pokud u svého koně pozorujete třes svalů, potíže s couváním, nepohodlí při úpravě zadních kopyt nebo jiné známky shivers syndromu, požádejte veterináře o diagnostiku, abyste vyloučili jiné příčiny, které mohou způsobovat bolestivé stavy a kulhání. Těmi jsou například kohoutí krok nebo zachytávání čéšky (známé také jako „zablokované koleno“ – pozn. překl.).

Jak nemoc postupuje, může dojít k postupné a zhoršující se atrofii svalů zadních končetin. Ve výše uvedené studii vykazovalo 11 z 19 (58 %) koní se shivers syndromem slabost zádi. Těžce postižená zvířata si mohou odmítat lehat. Tito koně, postižení potom i spánkovou deprivací, mají často rány na předních stranách spěnek, způsobené při spánku ve stoje. V závažnějších případech mohou koně zaujímat neobvykle rozkročený postoj zadními končetinami. Veterináři v některých případech zaznamenali i nadměrné pocení.

Přehled výzkumných zjištění

Co shivers způsobuje, je pro nás stále neznámé. Výsledky rozsáhlé studie zveřejněné v únoru 2015 však odhalily, že koně se shivers syndromem mají poškození v malé části mozečku, která je nejvíce zodpovědná za regulaci rovnováhy a svalové aktivity. Koně se shivers syndromem se často dopředu pohybují normálně a mohou dokonce dosáhnout vyšší výkonnosti ve sportu, ale mají potíže s méně přirozeným pohybem, jako je právě couvání. Výsledky studie naznačují, že možné vysvětlení této neobvyklé poruchy bychom měli hledat v oblasti cerebelární (mozečkové) dráhy, která na rozdíl od spinálních (míšních) okruhů, podílejících se na rychlejších přirozených chodech vpřed, tyto pomalé, naučené pohyby reguluje. Navíc svaly postižených koní vykazují významné změny v tzv. „rychlých“ svalových vláknech typu IIX, které jsou podobné změnám pozorovaným u koní při intenzivním tréninku. Zatímco u normálních koní tyto změny vláken vznikají v důsledku fyzického cvičení, koně s shivers syndromem postrádají „vypínač“, kterým mozeček normálně zajišťuje svalovou kontrakci, což způsobuje, že svaly zůstávají neustále aktivní.

Vzhledem k tomu, že shivers souvisí s plemennou příslušností, může mít genetický základ. Vědci však dosud nezjistili konkrétní genetický vzorec a neexistuje na něj žádný genetický test.

Možnosti léčby

V současné době neexistuje účinná léčba. Příznaky se mohou občas zlepšovat, zejména cvičením, ale zhoršují se v bolestivých nebo stresových situacích a v případě, že kůň zůstane déle stát. Někteří výživáři doporučují krmit koně se shivers syndromem krmivem s vysokým obsahem tuku a nízkým obsahem sacharidů, ale vědci nezaznamenali významný dopad této změny stravy.

Je důležité koni zajistit odpovídající přísun vitamínu E. Nechte si od veterináře zkontrolovat hladinu vitamínu E v séru vašeho koně. Pokud je pod limitem, možná by mohlo pomoci jeho doplnění. Zajistíte-li, aby váš kůň neměl tohoto vitamínu nedostatek, můžete zpomalit postup nemoci, ale nezdá se, že by to mělo vliv na zlepšení klinických příznaků shivers syndromu. I masáž a akupunktura mohou pomoci udržovat koně v pohodě a provozuschopného.

Postižení koně, pokud jsou staženi z práce, mohou ztuhnout a může jim po opětovném zatížení trvat déle, než se dostanou zpátky do formy. Zdá se, že udržování koní se shivers syndromem v pravidelné a konstantní zátěži pomáhá zmírnit příznaky.

Co si z toho vzít

Pokud máte u svého koně podezření na shivers syndrom, nechte jej kompletně vyšetřit veterinářem. Podrobná diagnostika kulhání vyloučí další možné příčiny, které tyto příznaky mohou způsobovat. Diagnostika by měla zahrnovat couvání a zvedání zadních končetin v ohnuté poloze. Pravidelné pořizování videí, jak kůň kráčí dopředu a couvá, vám pak pomůže sledovat změny závažnosti projevů.

 

Praktická zkušenost Karen Rohlf

Dostala jsem krásného mladého teplokrevníka, o kterém mi bylo řečeno (ovšem až poté, co mi ho dali), že má diagnostikovaný shivers syndrom.

Od doby natáčení níže uvedeného videa jsem dospěla k závěru, že tento kůň možná nemá skutečný shivers syndrom, ale spíš hyperflexi zadních končetin (při zvednutí končetiny ji kůň křečovitě drží, nebo s ní i třese několik sekund až minut a poté ji náhle spustí na zem – pozn. překl.), protože je schopný zacouvat docela normálně (i když se při tom docela vleče). Bez ohledu na to ale vykazoval dost nenormální chování, když jsme ho požádali o zvednutí zadní nohy. V důsledku toho pro něj manipulace s nohama, zvedání, vybírání z kopyt, strouhání a kování byla velmi obtížná a stresující, stejně jako pro koně se shivers syndromem.

Chtěla jsem najít způsob, jak tuto každodenní činnost učinit snazší a bezpečnější pro něj i pro nás. Postup, který ukazuji ve videu, pomohl koním i se skutečným shivers syndromem. Doufám, že jeho sdílení pomůže i ostatním.

Některé věci, kterých jsem si u Tea všimla:

• Hyperflexe byla horší, když byl Teo stresovaný.
• Teo dokázal normálně zvednout nohu, když byl požádán, aby pomalu překročil překážku (začali jsme s břevnem a přešli až k překročení balíku sena).

Takže jsem dospěla k názoru: Když dokáže tohle, proč by nemohl normálně zvednout nohu pro vystrouhání/vybrání z kopyt?

Co jsem se rozhodla zkusit, uvidíte ve videu níže. Nejprve jsme procvičovali v místech, která si nespojoval se zvedáním nohou. Vůbec jsme to naopak nedělali na místě, kde se běžně čistil. Zjistili jsme, že byl uvolněnější a méně napjatý, když neočekával tento nepříjemný úkon.

Naučila jsem ho nejprve, aby zvedal přední nohy, aby pochopil signál. Lehce jsem se dotkla nohy spolu se slovním povelem „nohu“, což byl signál. Následovalo pozitivní posílení (pamlsky!). Naučil se to snadno.

Naučila jsem ho na tento signál i zvednutí zadních nohou, ale všimla jsem si, že když jsem přitom stála v pozici, ve které stávám, když mu vybírám ze zadních kopyt, spustilo to hyperflexi, odtažení nohy do strany, třes a ztrátu rovnováhy. Když jsem mu dala signál ke zvednutí zadní nohy pomocí dlouhé tušírky a stála jsem poblíž jeho hlavy, šlo mu to mnohem lépe! Super – máme na čem stavět!

Jakmile se mu dařilo zvedat zadní nohu normálně, klidně a v rovnováze, postupně jsme přidali další osobu, která se blížila k místu, odkud se zadní noha zvedá, zatímco já jsem stále dávala signál zepředu. Pokaždé, když jsme se o trochu víc přiblížili, stará hyperflexe se vrátila, dokud neuvěřil (podle našeho předpokladu), že ho ten člověk nebude chytat za nohu. 

Nakonec mohl signál dávat i člověk, stojící u jeho zádě, a on normálně zvedal nohu.

Po celou dobu jsme zjišťovali, že je to dotek ruky na jeho nohu, který vyvolává hyperflexi. Proto bylo opravdu důležité, abychom ho nechali rozhodnout se a zvednout sám nohu na signál, a až pak jsme přidali, že jsme se mohli ve vzduchu dotknout kopyta, aniž bychom ho silou popadli.

Když nám to valach dovolil, mohli jsme položit ruku na přední stranu spěnky nebo kopyta a nechat ho uvolnit váhu nohy do naší ruky v jakékoli výšce, kterou si vybral.

Nakonec byl schopen nechat mě nebo mou asistentku manipulovat s jeho nohama, vybírat z kopyt a upravovat je bez hyperflexe i v normální pozici na místě, kde se běžně čistil. Klíčem stále bylo nechat ho zvednout nohu na signál a nezvedat ji sami.

To pro nás i pro něj výrazně snížilo stres z dávání nohou! Kdybyste ho viděli teď, nepoznali byste, že má nějaký problém.

Zjistili jsme, že klíčové jsou také důvěra a klid.

Toto video je souhrnem kroků, kterými jsme prošli. Celý zde zobrazený proces trval týdny, kdy jsme si byli velmi dobře vědomi jeho limitů a nepostupovali rychleji, než nám dovolil.

Doufám, že to pomůže i někomu dalšímu s koněm s tímto syndromem. Trvalo nějakou dobu změnit tento vzorec chování, ale opravdu to stálo za to.

• Zde je odkaz na uváděné video: https://www.youtube.com/watch?v=3jcHiZ2k3TI