Nedávno jistá trenérka jezdectví veřejně vyhlásila, že v koňském světě je dobrá polovina majitelů koní ve skutečnosti většinu času nešťastná. Dost alarmující tvrzení, že? Osobně jsem nakloněna myslet si, že paní trenérka úmyslně přeháněla. Dost jsem se nad její úvahou, kterou i rozvedla, zamýšlela. Protože já rozhodně se svými koňmi šťastná jsem! Koně jsou můj život.

Jenže co když to takto každý nemá? Co když se lidé stali majiteli koní de facto omylem. Jako malí dychtivě sledovali filmy o koních, kde černí hřebci ochotně měnili svobodu za přátelství s člověkem, kde v nejzadnějším rohu stáje zastrčení žraloci zjihli před holčičkou, která poprvé vkročila do maštale – a rovnou si to namířila ke čtyřnohému zabijákovi, aby se ten mohl stát jejím věrným společníkem na celý život. Nejlépe bez jakýchkoli uzdeček, ohlávek a samozřejmě i bez sedla - i věrný psík by se mohl zahrabat před takovou dávkou oddanosti! K tomu četba knih na téma duševního propojení člověka a koně, pojednání o spřízněnosti majitele a zvířete tak těsné, že kůň už navždy žije jen svým člověkem a zrcadlí mu první poslední, ochotně přebírá lidské stresy sám na sebe, včetně nemocí, takže léčí a ladí celý náš život lépe, než nemocnice a psychiatrická klinika dohromady. A vlastně tak dobrovolně a úplně přirozeně povyšuje zdraví člověka nad vlastní... 

Takovými silnými dojmy a nádhernými obrazy si mnozí naplnili hlavy a srdce, aby se potom setkali - s koněm naživo.

A bylo po pohádce. Možná chvíli trvala próza, pokud nový adept koňáctví moudře navštěvoval jezdecký oddíl u profesionálů, kteří se zvířaty opravdu uměli a tudíž učili na spolehlivých, vyrovnaných koních. Jenže potom došlo na koupi vlastního oře. U mnohých i na převoz koní domů na zahradu. Na první majitelská rozhodnutí, na první samostatné vyjížďky a první samostatné výchovné snahy. V závěsu za tím vším se bohužel často připlížilo vystřízlivění. A strach. 

A protože určitá skupina majitelů je za svá zvířata zodpovědná do posledního dechu, neumí střídat koně jako ponožky, další sice střídají, ale tak nějak stále se stejným výsledkem, máme na naší koňské scéně určitou skupinu koňáků, kteří navštěvují stáj se staženým žaludkem, sedlají s roztřesenýma rukama, vodí do výběhu se smrtí v očích, nohy ostříkají a oděrky ošetří ve stavu rozechvělého zamlžení mysli. Mnozí si hledají záminky, proč ten den vlastně nemohou svého koně navštívit - a pokud mají svoje oře doma, dochází k názoru, že práce kolem je tolik, že ježdění už vlastně vůbec není pro ně… 

Kolik jich je?

Má pravdu výše zmíněná trenérka, že dobrá polovina? Opravdu by bylo možné, že tolik z nás potřebuje koně k životu – a přitom z nich nemá radost? Že koně umí vnášet do života svých lidí víc stresu, než pohody? 

Ať už je číslo jakékoli, ti nešťastní lidé skutečně existují. Jsou tu s námi. Bezradní, smutní majitelé, kteří kdysi snili o naplnění života koňmi - a ve výsledku si naplnili život neustálým stresem a obavami. 

Koně na prodej

Dříve bývalo naprosto běžné koně, se kterým si člověk nesedl, vyměnit formou prodeje za jiného. Ještě předtím bývaly doby, kdy koně nehodící se k dennímu provozu, z důvodů zdravotních nebo charakterových, nikdo prodávat ani nezkoušel - prostě se snědli. Ano, snědli. Psí konzervy spolykaly hodně koní... Dokonce ani lidé neměli v časech nouze problém s koninou, v některých zemích je maso mladých koní a hříbat dodnes těžce placenou lahůdkou.

Minulost řešila otázky sporných charakterů, vad a nemocí velmi striktně. Porážka nebyla sprosté slovo, míra selekce byla vysoká - a účinná. Z chovu se rychlostí blesku vyřazovali jedinci neužitkoví, se sklony ke kulhání, k vyšší než běžné nemocnosti, příliš vznětliví, málo odolní, kousaví a kopaví nad rámec zvyklostí doby. Jelikož chov koní býval převážně v rukou znalých a zkušených, odhadlo se dost přesně, zda je nevrlá klisna do chovu ještě vhodná, nebo rozhodně ne ani přes bezchybný exteriér. Často se matky vyzkoušely – a pokud potomstvo neodpovídalo záměrům chovného cíle, bylo i s matkou odesláno k průmyslovému zužitkování. Z dnešního pohledu kruté. Protože dnes se zachraňuje.

Záchrana nade vše?

Zachránit živého tvora z nouze je tak nějak v lidské přirozenosti, troufám si říct, že tyto ušlechtilé pohnutky máme již dávno zakódovány v genetické výbavě. V časech nedostatku lidstvo tímto humánním citem příliš neplýtvá, v časech bohatých má ovšem záchranářství žně. Čemu to může vadit?

Inu chovu!

Zachránit cokoliv - pokud se zachránce stará, platí a za zvíře převezme zodpovědnost - je dotyčného soukromá věc. Problém nastává, pokud jsou zachraňovaní jedinci neduživí, defektní, exteriérově vybočující z rámce plemene – a přesto jsou následně v chovu využiti. Chov postavený na nedostatečné selekci začne měknout, výskyt podprůměrných jedinců se zvedá, zdraví takové populace pomalu ustupuje. Žádný dobrý chov nejde vystavět bez přísné selekce. Jenže dnešní nová doba s novým přístupem ke koni coby pet společníkovi již selekci neshledává jako přijatelnou variantu. A prodej koní vyřazených z chovu není zárukou jejich nemnožení.  

A tak trhem kolují nemocní a necharakterní koně, kteří se dostávají do nezkušených rukou měkkosrdcatých amatérů i úplných laiků. 

A jsme zpět u začátku úvahy – koňský svět je plný nešťastných majitelů koní… 

Co si o tom myslíte vy?