Naučit se jezdit dobře na koni je pro mnoho lidí strastiplný proces. Není těžké intelektuálně pochopit, kde by mělo být správně tělo jezdce a jak by se měl kůň pohybovat, ale něco jiného je proměnit to ve skutečnost.

Tato propast mezi intelektuálním chápáním a skutečným výkonem se zdá být obtížně překonatelná a pro jezdce představuje hlavní kámen úrazu. Jen málo lidí se tomuto problému vyhne, a to jsou talentovaní jezdci, kteří přirozeně nacházejí techniky, které fungují. Jezdí s lehkostí a efektivitou, která nechává jejich obdivovatele v úžasu, co těmto jezdcům dává schopnosti, které jim samotným chybí.

 

Odpověď je jednoduchá a vyplývá z výzkumu fungování mozku. Mozek je rozdělen na dvě poloviny, z nichž každá má jinou funkci. Pro většinu lidí je levá strana stranou intelektu, vědomého rozumového myšlení a slov. Je to ta část, kterou naše společnost vychovává, které důvěřuje a váží si jí. Je to však jen polovina příběhu a malá část našeho potenciálu.

Pravá strana mozku pracuje na preverbální úrovni a je zodpovědná za všechny pohyby těla, o kterých dvakrát nepřemýšlíme. Je také zdrojem představivosti a paměti a je to fantastický počítač, který po naprogramování spolehlivě a bez námahy dojde ke správnému výsledku.

 

Malé dítě se naučí chodit dříve, než si osvojí řečové dovednosti. Začíná pozorováním a sbírá všechny dostupné vizuální informace. Pak začne experimentovat a ve velmi krátké době najde svoji rovnováhu a začne chodit. Nikdy si neřekne: „Teď musím posunout pravou nohu dopředu, přenést váhu z paty na špičku a zároveň levou nohu…“

Ale kolikrát se stane, že jezdec, který se také snaží zdokonalit své tělesné dovednosti, přijíždí do rohu a říká si: „Přiložit vnitřní nohu, vnější nohu dozadu. Teď si musím dát pozor, abych nikam nepadal­…“ S těmito příkazy jde ruku v ruce odhodlání přinutit tělo instrukce poslechnout, ale ve skutečnosti je tento cíl odsouzen k neúspěchu.

Detaily svalové koordinace potřebné k formování těla koně při různých cvicích jsou mnohem složitější, než je mysl schopna pochopit, a její syrové příkazy se k tělu prostě nedostanou. Je mnohem lepší nechat pravou stranu mozku dělat práci, pro kterou byla stvořena, než spoléhat na levou stranu. Pravý mozek namísto ukládání informací do slov ukládá informace do obrazů nebo „pocitů“, které tělo dokáže okamžitě rozpoznat a reprodukovat.

Schopnost, s níž tělo dokáže fungovat, závisí na kvalitě a kvantitě obrazů, které má k dispozici.  Pravý mozek potřebuje k získání těchto znalostí pozoruhodně málo času a zkušeností, ale jen málo jezdců mu dá šanci se to naučit.

Můj vlastní příběh to dobře ilustruje. Prvních deset let jsem se učila jako ten nejzapálenější žák, jakého si dokážete představit. Přečetla jsem každou knihu, kterou jsem našla, usilovně se snažila v hodinách a probojovala se k BHSI (certifikovaný jezdecký instruktor v UK – pozn. překladatele). Byla jsem odhodlaná přimět své tělo, aby poslouchalo, a prakticky jsem se tou snahou paralyzovala. Vždy jsem ve snaze dosáhnout svého cíle selhala a skončila frustrovaná nebo v depresi. Nakonec jsem se rozhodla, že to nikdy nedokážu, a s ježděním jsem skončila.

Netrvalo dlouho a byla jsem opět na koni, ale tentokrát to bylo jiné. Už mi bylo všechno jedno a tím, že jsem zbavila té tíhy hlavu (a tělo), jsem si začala všímat věcí, které jsem nikdy předtím necítila. Začala jsem si všímat rozdílů mezi mou pravou a levou stranou. Uvědomila jsem si, že změnou způsobu, jakým držím své tělo, mohu změnit způsob, jak cítím hřbet koně pod sedlem.

Můj zájem a zvědavost se znovu probudily a já jsem byla stále více fascinována tímto procesem, jako bych se dívala pod stále silnějším mikroskopem a objevovala čím dál tím více drobných detailů ježdění.

 

Začala jsem odhalovat odpovědi, které jsem tak dlouho hledala, a moje dovednosti se dramaticky zlepšily. Největším objevem bylo, že odpovědi už jsou ve mně a čekají na své nalezení, když je budu hledat a nechám se poučit ze svých vlastních zkušeností.

Vždycky jsem se řídila pravidly z učebnic o tom, kde by mé tělo mělo být, a snažila jsem se ho tam dostat, ale teď jsem si začala všímat toho, kde je. V tom jsem našla klíč k učení.

Jezdec vlastně nemůže na svém těle nic změnit, dokud si nejprve neuvědomí, jaké je právě teď. A toto uvědomění se liší od myšlení; ve skutečnosti se tyto dvě věci navzájem vylučují. Myslící mozek chce věřit, že může proces učení a tělo kontrolovat a řídit a neustále vydává příkazy a kritizuje. Probíhá jakási vnitřní válka – „neumíš ani správně koně ohnout v tom rohu? Příště přilož vnitřní holeň“ – takže pravému mozku je neustále opakováno, že není dobrý, a nikdy tak nedostane příležitost, aby objevil zpětnou vazbu, kterou potřebuje k učení.

 

Ve stavu uvědomění, kdy je dominantní pravá část mozku, probíhá proces zcela jinak. Vnitřní rozhovory ustanou a jezdec (nebo kdokoli, kdo provádí jakoukoli jinou dovednost) je zcela pohlcen tím, co dělá.

Tento způsob bytí je neuchopitelný a není možné ho najít, když se o to snažíme. Levý mozek se nikdy nechce vzdát velení. K utišení myslícího mozku je užitečné neustále se vracet k pocitu, jak se věci mají v každém přítomném okamžiku, protože požadavky a kritika levého mozku mají obvykle základ v budoucnosti, minulosti nebo v tom, jak by věci měly být. Schopnost zůstat v každém okamžiku přítomný a vnímat zpětnou vazbu, která se nabízí, je největší výzvou ježdění. Vede k prohloubení uvědomění si svého těla a toho, jak ovlivňuje koně, a to odemyká dveře skutečnému učení a konzistentnímu vysokému výkonu.

Moje klientka jezdila jednou svého živého plnokrevníka na velké jízdárně. Na krátkých stěnách byl klus docela dobrý, ale jakmile se přiblížili k dlouhé stěně, kůň ztrácel rovnováhu a tempo a začal s ní utíkat. Nebylo možné zjistit, zda to iniciovala ona, nebo kůň, ale byla jsem si jistá, že k tomu přispělo její brzdící napětí. Pracovala se mnou již dříve a rozvíjela si schopnost vytvářet a rozpoznávat pocity, které charakterizují dobré chody.

Začala jsem tím, že jsem zaměřila její pozornost na její tělo, aby vnímala, kdy a jak se změní pobízení na brzdění. Tento okamžik jí však vždy unikl, protože se z pocitu přepínala na myšlení a předvídala útěk koně tím, že panikařila a říkala si, „nesmím ho nechat rozeběhnout“.

Tak jsem jí místo toho řekla: „Až příště pojedeš kolem, jeď, jako by se neměl rozeběhnout.“ Okamžitě byl celý obraz jiný; stále pobízela koně dopředu bez dalšího napětí, a jak se ho nesnažila zadržet, tak on se nesnažil utéct.

Pokaždé, když se začala obávat o budoucnost, její strach ji přiměl naprogramovat své tělo tak, aby to udělalo špatně. (Možná máte jiné strašáky. Začínáte si říkat „Pomoc“, když se připravujete na přechod do cvalu, poloviční zádrž nebo drezurní úlohu?).

Jezdila dobře, když zůstala u toho, co je, a ne u toho, co by mohlo být, a dokázala si účinně udržet v mysli obraz nebo pocit dobrého klusu a požádala tělo, aby tento pocit stále reprodukovalo. I kdyby to bylo nad její současnou úroveň dovedností, kdyby si to dokázala uvědomit, všimla by si, kdy a jak se jí to nepovedlo, a získala by cennou zpětnou vazbu, jak to jet příště. Čím víc dokáže jezdit tímto způsobem, tím zkušenější může být její pravý mozek a tím víc se může naučit důvěřovat jeho reakcím.

Předpokládejme, že by zůstala jezdit jako na začátku. Zanedlouho by se z „nesmím ho nechat rozeběhnout“, mohlo stát „ale ne, udělal to znovu a já už na něm nikdy nebudu schopná jezdit“. Začala by věřit, že je velmi špatná jezdkyně, a její představa o tom, čeho může dosáhnout, by se rychle scvrkla. Protože její pravá polovina mozku vždy reaguje na obrazy, kterými si ji naprogramuje, zajistila by si tak, že se proroctví skutečně naplní a bude jezdit špatně.

Případně by se mohla rozhodnout „nesmím ho nechat to udělat“ a velmi brzy by s ním dokonce mohla začít bojovat. Ať tak či onak, byla by na míle daleko od jakéhokoli skutečného učení a ona i kůň by za sebou měli zkušenost, která by otřásla jejich sebedůvěrou a ještě více snížila pravděpodobnost, že příště předvedou dobrý výkon.

 

Koncept přirozeného učení je na hony vzdálen naší běžné představě, že se člověk zlepšuje tím, že si říká, co je špatně a co je správně, a pak se to správné snaží dělat a tomu druhému se vyhýbat. Ale čím více se učím a čím více sama učím, tím více jsem přesvědčena, že tato naše snaha selhává, protože jakkoli by levý mozek rád věřil, že může ovládat tělo, ve skutečnosti to nedokáže.

Zkušenost je náš učitel a učení je nevyhnutelným vedlejším produktem zvyšování našeho uvědomění si toho, co je. Hloubka a jemnost znalostí a dovedností, kterými může pravý mozek disponovat, je neomezená, pokud ovšem každý z nás dokáže najít způsob, jak si přestat stát v cestě a nechat ho učit se.