Zánik divokých koní na kontinentu

19. 8. 2015 Tisková informace Autor fotek: Archiv Thomas W. Wyrwoll

Naši huculové nejsou potomky divokých koní a oficiálně se začali chovat až v devatenáctém století. Posledními divoce žijícími koňmi na evropském kontinentu byli dülmenští pony, kteří zanikli kvůli osudovému omylu vědců. Více si můžete přečíst ve zprávách o.p.s. Česká krajina.

Dülmenský pony: Tragický omyl vedl k zániku posledního stáda divokých koní na kontinentu

Jen několik desetiletí chybělo k tomu, aby v Německu přežila až do současnosti unikátní populace divoce žijících koní. Kvůli osudové chybě je však dülmenský pony ve své autentické podobě navždy ztracen.

Dülmenský pony byl jedinou z několika populací divoce žijících koní v Německu, která přežila až do začátku 20. století. O zvířatech žijících divoce v oblasti Merfleder Bruch se zachovaly první zprávy již z roku 1316.

"Jejich stáda žila, podobně jako divoké populace koní na Britských ostrovech, v podmáčené bažinaté krajině s vřesovišti, která byla lidmi po staletí pokládána za nevhodnou k zemědělství. Nezájem lidí o půdu tak poskytl koním životní prostor. Koně zde navíc po staletí chránil rod Merfeldů na základě svých práv na lov a rybolov na svém panství," vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

vsDülmenský pony, zvaný dříve také Merfeldův divoký kůň, přitom nebyl jedinou divoce žijící populací v Německu. Další populace se vyskytovaly v Emscherbruchu, ale i Duisburgském lese nebo v Davertu. Tyto oblasti byly rozsáhlejší a méně vlhké než Merfelder Bruch.

Zvířata v nich byla podle dobových záznamů větší a robustnější. Postupně však zanikla. Kroniky zachytily například konec divokých stád v Emscherbruchu. Během napoleonských válek táhl touto oblastí vévoda z Arenbergu se svým regimentem a všechny zdejší koně nechal pochytat a zkrotit pro potřeby armády.

V Německu tak zůstali již jen koně z Dülmenu. Když pozemky s dülmenskými pony přešly na šlechtickou rodinu von Croy, uvědomovali si majitelé, že zde zřejmě přežívají poslední divocí koně v Německu. „Zároveň si byli vědomi, že se ve stádech projevil také vliv domácích koní, protože kromě většiny hnědě zbarvených zvířat se občas vyskytovali také ryzáci nebo šedivě zbarvení koně. I přesto šlo o naprosto unikátní populaci, která minimálně od čtrnáctého století žila ve volné přírodě," pokračuje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina.

V roce 1847 se Alfred von Croy rozhodl, že pro koně na svých pozemcích vytvoří rezervaci, která pomůže ohroženým zvířatům přežít. Díky tomu nepotkal dülmenské koně osud ostatních divoce žijících stád v Německu.

Protože hřebci starší jednoho roku se každoročně pokoušeli založit vlastní stáda, vyhledávali klisny a bojovali spolu o šanci spářit se s nimi, vznikaly okolním zemědělcům škody a docházelo k nebezpečným situacím. Proto byla v roce 1907 zavedena nová tradice každoročního odchytu mladých koní, která připadá na poslední sobotu v květnu.

Přes pokusy o záchranu však koně z Dülmenu potkal smutný osud. Kvůli obavám z inbreedingu, tedy příbuzenské plemenitby, uvnitř malé a uzavřené populace začali být počátkem 20. století ke stádu připouštěni také hřebci dalších plemen - například velšští pony, mongolští koně nebo huculové. „Tím začali koně z Dülmenu nenávratně ztrácet svoji autenticitu," doplnil Dalibor Dostál.

Osudová rána pro poslední divoce žijící koně kontinentu pak přišla v polovině 20. století. V té době totiž vědci považovali za divokého předka koní šedivě zbarveného tarpana. Od roku 1957 proto začali být připouštěni k místním klisnám jen hřebci plemene polský konik, které bylo vyšlechtěno právě proto, aby svým šedivým zbarvením odpovídalo tehdejším představám o vzhledu tarpanů.

Stáda dülmenských pony, která tvořila původně zvířata s hnědou srstí a černě zbarvenou hřívou, získala po několika letech cílené „záchranné" plemenitby šedivé zbarvení. V současnosti je proto již prakticky nelze rozeznat od polských koniků.

Tragédie tohoto kroku vyšla najevo až v roce 2009. Tehdy genetické analýzy archaické DNA ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v Evropě byl právě hnědák, tedy zvířata s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu. Další výzkumy pak ukázaly, že šedivě zbarvený tarpan byl ve skutečnosti spíše zdivočelý domácí kůň.

„Bohužel jak se později ukázalo, namísto přimísení „divoké krve" došlo křížením s polskými koniky a dalšími plemeny k nenahraditelné a nevratné ztrátě původní identity dülmenských pony. I když již v 19. stol. majitelé panství věděli, že stádo není zcela čistokrevné a projevil se v něm vliv domácích koní, šlo velmi pravděpodobně o jednu z posledních kontinentálních populací, která si i díky divokému způsobu života a částečné izolaci od domácích koní zachovala nejenom vzhled, genetickou výbavu, ale i chování původních evropských koní," konstatoval Miloslav Jirků.

„Až příliš pozdě se zjistilo, že původní zbarvení dülmenských pony ve skutečnosti odpovídalo divokým koním. Bohužel, kvůli chybné sázce části vědců na šedivě zbarveného tarpana tak Evropa přišla o poslední stádo vzhledově autentických koní, kteří na kontinentu žili ve volné přírodě. V Evropě tak zůstala již jen jediná populace divoce žijících koní, kteří nebyli křížení s jinými plemeny. A to mimo kontinent, na Britských ostrovech v oblasti Exmooru," upozorňuje Dalibor Dostál. Není bez zajímavosti, že koně z Dülmenu ve své původní, autentické podobě byli koním z Exmooru nápadně podobní, což ukazují dobové fotografie ještě v 30. letech 20. století.

I když se v televizních reportážích, dokumentech a populárních magazínech stále objevují informace o dülmenských pony jako o „posledních divokých koních kontinentu", ve skutečnosti z nich zůstal pouze název. Křížením s polským konikem přišlo místní stádo o všechny znaky autentických divokých koní. V současnosti žije na pozemcích o rozloze 350 ha na tři stovky koní.

Přesné údaje o dülmenských koních by mohl přinést jen genetický výzkum původní populace, přičemž samozřejmě ani u ní nelze vyloučit významný vliv domácích koní, případně že celá populace ve skutečnosti vzešla ze zdivočelých domácích koní.

„Z dnešního pohledu těžko pochopitelný postup křížení s dalšími plemeny, který vedl k zániku poslední kontinentální populace koní možná přímo odvozených z původní divoké linie, ovšem nijak nevybočoval z dobové praxe. Za účelem „osvěžení krve" uzavřené populace koně Převalského chované v zajetí přistoupila ke křížení s domácími koňmi i sovětská stanice Askanija Nova na Ukrajině. Podobný postup byl ve stanici Askanija Nova zvolen také v případě zubrů křížených s americkým bizonem. Tento způsob však naštěstí nebyl u koní Převalského dlouhodobě akceptován dalšími chovateli, podobně nejsou do chovu čistokrevných zubrů zařazováni jejich kříženci s bizony," uzavírá Miloslav Jirků.

Hucul není přímým potomkem divokých koní, je výsledkem křížení několika domácích plemen

Huculští koně nejsou přímými potomky divokých koní, jak se o nich často tvrdí. Na formování tohoto plemene se podílelo hned několik plemen domácích koní. Shrnutí domácích i zahraničních pramenů k problematice shrnuje studie Divoký kůň a pratur: klíčové druhy pro formování české krajiny. Na jejím vzniku se podíleli vědci z Biologického centra Akademie věd, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd.

Krom plemen evropských se na utváření huculů podílela také plemena koní pocházející z Asie. Zcela jistě to byli arabští koně a pravděpodobně také koně mongolští. Vliv arabských koní na vzniku huculů se dodnes negativně projevuje výskytem nežádoucích bílých odznaků na srsti některých jedinců.

gdHuculové patří v rámci Evropy k relativně mladým plemenům. Jejich chov oficiálně začal v roce 1877 na pomezí dnešního Rumunska a Ukrajiny. Jejich první stádo bylo sice založeno v roce 1856 v Lučině spadající pod statek Radovce, ale v roce 1872 bylo zrušeno a chov poté začal znovu od nuly.

Na vzniku plemene se podíleli jak koně místních rolníků, tak koně arabští a koně plemene norik, kteří do oblasti přišli s německými osadníky. „Cílem chovu bylo vytvořit koně pro tehdejší C. K. Rakousko-Uherskou armádu, který by sloužil jako soumar pro horské dělostřelectvo. Koně museli unést značnou zátěž, proto byla pro chov vybrána robustnější zvířata," vysvětluje spoluautor studie Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.

Robustnější tělesná konstrukce nebyla jedinou odchylkou, kterou se huculové liší od divokých koní. U huculů se nezachovalo například moučné zbarvení v okolí nozder a na břiše, které patří k typickým znakům divokých koní.

S dalšími domácími plemeny byli huculové kříženi poté, co se jedno ze stád dostalo po první světové válce do tehdejšího Československa. Ke klisnám byli připouštěni i hřebci plemene hafling. Poté, co v 50. letech dvacátého století ztratila armáda o huculy zájem, začalo být plemeno využíváno pro práci v lese. K získání požadovaných vlastností bylo kříženo jak s haflingy, tak s noriky či fjordskými koňmi. Na některých statcích však byli ke klisnám připouštěni také poníci nebo hřebci nejasného původu.

Prokřížení s několika plemeny domácích koní není jedinou příčinou, proč huculové nemohou být považováni za nejbližší potomky divokých koní. V rámci zkoušek, kterými musí projít všichni koně zařazení do plemenné knihy, jsou z dalšího chovu vylučována zvířata plachá nebo špatně ovladatelná. Tím jsou z populace čistokrevných huculů záměrně vyřazováni jedinci se zachovalými divokými instinkty.

Chov huculů v některých regionech Evropy rovněž podléhá módním trendům v oblasti zbarvení. Týká se to především Polska, kde jsou kvůli rostoucí oblibě takzvaných „amerických pony" jako čistokrevní huculové vedeni také pestře zbarvení, strakatí koně.

„Hucul patří k nejkrásnějším plemenům malých koní. Pro svou houževnatost, odolnost a všestrannost by měl určitě zůstat ve středu pozornosti tuzemských chovatelů. Kvůli křížení s mnoha domácími plemeny koní by však neměl být používán v rámci projektů zaměřených na údržbu krajiny prostřednictvím pastvy velkých kopytníků," vysvětluje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina.

„Jedním z hlavních kritérií je totiž maximální autenticita a podobnost používaných zvířat s původními, divokými druhy. Od zvířat udržujících pastvou krajinu se v polodivokých podmínkách očekává naprostá soběstačnost a nezávislost na člověku. Proto je nezbytné pracovat s přírodou ověřeným biologickým modelem. Tuto autenticitu bohužel hucul vlivem křížení s řadou domácích plemen ztratil," dodává Miloslav Jirků.

Podle jeho slov přitom autenticita nesouvisí jen se vzhledem zvířat. Vliv domácích koní totiž může ovlivnit jejich rozdílné preference při výběru potravy, intenzivnější sešlap v důsledku vyšší hmotnosti zvířat, ale také odolnost zvířat k nemocem a parazitům a tedy i zvýšenou potřebu veterinárních a chovatelských zásahů, včetně třeba pravidelné úpravy kopyt, asistence s reprodukcí a jiných, v polodivokých podmínkách těžko proveditelných, opatření. „I za polodivoká stáda je člověk zodpovědný, nemůžeme tedy vyžadovat celoroční pobyt v přírodě bez lidské pomoci od zvířat, která nejsou na takový režim dlouhodobě přizpůsobená," dodává Miloslav Jirků.

„U některých huculů se dodnes zachovaly znaky původních divokých koní, jako silné čelisti, malé uši, nebo úhoří pruh. Proto jsme toto plemeno zařadili do širšího výběru pro náš projekt Návratu divokých koní. Po pečlivé analýze, která ukázala na vysoký stupeň křížení huculů s domácími plemeny, však nejsou huculové pro tyto účely nevhodnějším plemenem," upozorňuje Dalibor Dostál.

Někteří vědci se snaží zachovat znaky divokých koní u huculů chovaných na rumunsko-ukrajinském pomezí. Rovněž oni však upozorňují, že huculové chovaní v zemích střední Evropy, původně šlechtění pro rakousko-uherskou armádu, jsou směsí několika domácích plemen a s původními zvířaty tamních horalů mají již málo společného.

Pro projekt Návrat divokých koní vědci na základě pečlivých analýz vybrali koně z anglického Exmooru. Ti od nepaměti žijí ve volné přírodě, první písemná zmínka o nich pochází již z roku 1086 a patří tak k nejstarším záznamům o volně žijících koních v Evropě. Genetické výzkumy z posledních let navíc ukázaly, že právě tito koně odpovídají svým vzhledem a zbarvením původním divokým koním Evropy.

Podobné články

Vladimír Votřel začátkem září reprezentoval Českou republiku na paralympijských hrách v Paříži. Jaké to bylo? Být mezi nejlepšími? Setkat se s…

V rámci slavnostního zahajovacího ceremoniálu 134. Velké pardubické se Slavia pojišťovnou se v kočárovém průvodu objeví i jeden unikát. Čtyři…