I ten, kdo se věnuje westernu, i ten, kdo se zřekl sedla a pracuje s koňmi pouze ze země, i ten, kdo jezdí vrcholovou drezuru, každý totiž může ve Španělské dvorní jízdárně najít kus chybějící skládačky, významný či poslední puzzle, který k pochopení své práce s koňmi postrádal či potřeboval. Vídeňská jezdecká škola je totiž vizualizovanou učebnicí klasického jezdectví, která je nejen noblesní a nostalgická, ale i stále živá.

Jezdectví je dnes plné inovací a snadno můžeme nabýt dojmu, že modernizace se již netýká jen technologií, ale i světa koní. V mnoha ohledech tomu tak i je. Přesto je ale třeba nezapomínat, že klasické metody práce s koňmi by vždy měly být zdrojem našeho poznání a také naší inspirací. A to bez ohledu na disciplínu, které se věnujeme. Ne vše, co je staré, je špatné. Co je staré, může být také tisíciletími prověřenou pravdou, o které není smysluplné diskutovat či polemizovat.

Jako příklad nám může posloužit spis Sokratova žáka, Xenofóna. Tato téměř 2 300 let stará „jezdecká příručka“ jasně dokládá, že přestože se civilizace v průběhu staletí radikálně měnila, problematika týkající se jezdeckého umění zůstává, prakticky vzato, nezměněna.

Snad nejčastěji citované výroky klasika Xenofóna toto tvrzení jasně dokládají: „Neboť to, co kůň provádí pod nátlakem, to, co dělá bez porozumění, v tom není žádná krása, asi jako kdyby člověk používal bič a ostruhy na tanečníka. Bude to spíše nehezké nejen u člověka, ale i u koně, se kterým bylo takto zacházeno. Ne, kůň by měl ukázat svůj nejhezčí a nejlepší výkon dobrovolně a na pouhé naznačení.“ a „Nechť si jsou všichni, kdo jednají se zvířaty, vědomi následujícího: neznásilňujte silného ducha!“. (Spis je dostupný například v anglickém jazyce ‒ The Art of Horsemanship, překlad Morris H. Morgan). Při četbě Xenofóna, ale pro mě například i Platónovy Poetiky, člověk nestačí žasnout, jak málo se některé aspekty naší kultury i její problémy v běhu staletí proměnily.

Návštěvu Španělské dvorní jízdárny bychom měli vnímat s jistou nostalgií, měli bychom pokorně přemýšlet o historii a klasických metodách práce s koňmi, měli bychom vzpomenout nejen na Xenofóna, ale všechny klasické mistry, vzdát jejich myšlenkám a práci holt. Pokud totiž budeme k našim koním přistupovat s pokorou a úctou, budeme ochotni hledat inspiraci nejen na Facebooku, ale i v tradici a historii, mnoho špatného udělat nemůžeme.

Trocha historie

Hofburg ‒ sídlo Španělské dvorní jízdárny

Historie Hofburgu sahá až do roku 1275, kdy byla na místě dnešního Schweizerhofu postavena pevnost s kaplí. Předpokládá se, že gotický hrad kastelového typu se čtyřmi věžemi dokončil český král Přemysl Otakar II. Po roce 1278 se již pevnost stává sídlem rodu Habsburků. Tzv. „Alte Burg“ ‒ Starý hrad, dal v letech 1547‒1552 přestavět v renesančním duchu Ferdinand I. Tehdy bylo také vybudováno náměstí „In der Burg“, které sloužilo ke konání rytířských turnajů. V letech 1558 až 1565 vzniká další přístavba ‒ Stallburg, což jsou dnešní stáje Španělské jezdecké školy, které ale původně byly renesančním palácem a dodnes jsou nejvýznamnější renesanční památkou Vídně.

Dnešní překrásný vstup do Hofburgu, „Michaelertrakt“ dal postavit až František Josef I. v roce 1888. Až do roku 1918 byl Hofburg zimní rezidencí císaře rakouského. Letní rezidencí císaře pak byl zámek Schönbrunn, kde můžete navštívit muzeum kočárů Wagenburg.

V současnosti je sídlem úřadu rakouského spolkového prezidenta, sídlí zde Rakouská národní knihovna, zpřístupněná Císařská klenotnice, Španělská dvorní jízdárna, nachází se tu ale také významné kongresové centrum a jsou zde umístěny početné umělecké sbírky. Hofburg tedy rozhodně stojí za návštěvu a nelze očekávat, že jeho prohlídku zvládnete za pár hodin.

Španělská dvorní jízdárna

Španělská jezdecká škola ve Vídni je nejstarší jezdeckou akademií na světě. Z mnoha dvorních jezdeckých škol, které v Evropě existovaly, jako jediná přežila všechny historické zvraty. Překonala i pád rakousko-uherské monarchie v roce 1918.

Za účelem vzdělávání aristokracie a příslušníků habsburského císařského dvora byla založena v roce 1572. Původně škola působila v dřevěné aréně nedaleko Hofburgu a do prostor zimní jízdárny, kde působí dodnes, přesídlila na popud císaře Karla VI. až v roce 1729. Výstavba zimní jízdárny, která je součástí císařského paláce Hofburg, započala v roce 1723 a dokončena byla v roce 1735.

Jejím architektem byl slavný barokní stavitel Josef Emmanuel Fischer z Erlachu. Název školy odkazuje ke španělským koním, kteří zde byli pro účely vzdělávání jezdců původně využíváni. Až později je nahradili lipicáni, plemeno stojící ale rovněž na španělské krvi a které je se Španělskou jezdeckou školou neodmyslitelně spjato až do současnosti. Od prosince 2015 je jezdecké umění Španělské dvorní jezdecké školy zařazeno k nehmotnému kulturnímu dědictví UNESCO.

Španělská dvorní jízdárna je místem, kde je předváděna vysoké škola ve smyslu klasického, renesančního jezdectví. Její význam spočívá v těchto cílech:

• Snaha zachovat a udržet v čisté formě klasické jezdectví dle neměnných, historicky daných postupů a snaha zajistit metodické vzdělávání koní a jezdců dle těchto pravidel a postupů

• Testace lipických koní chovaných pro účely jezdecké školy v hřebčíně Piber.

V čele Španělské jezdecké školy ve Vídni stojí ředitel, dále zde pracuje první hlavní jezdec, 2 hlavní jezdci, 5 jezdců, 5 jezdců čekatelů a 6 noviců. V současné době mohou být přijímány do funkce noviců i ženy. Výcvik jezdců mimo školu se zde neprovádí.

Ve škole je pracováno průměrně s 50 až 60 lipicány, asi třetina z nich má za sebou kompletní specializovaný výcvik. Velmi vzácně se rodí i hnědí lipicáni a i ti jsou přijímáni do výcviku. Každoročně se v testaci vybírá několik tříapůlletých hřebců, kteří disponují nejlepšími pracovními předpoklady a kteří následně podstoupí intenzivní výcvik. Konečným cílem je zvládnutí celého repertoáru vysoké školy, přičemž důraz je kladen na to, aby se po koni nepožadovalo víc, než co může na základě svých přirozených schopností nabídnout.

Koně v Španělské dvorní jízdárně prochází obvyklým klasickým výcvikem. Nejprve jsou koně ježděni v přirozeném držení, až později se začíná pracovat na shromáždění. Až po několika letech výcviku se koně začínají učit piafě, jakožto cviku, který je vnímán jako cvik základní pro další postup ve výcviku, tedy práci koně „nad zemí“. Koně se vše učí nejprve „na ruce“, až poté, co cvik zvládnou dokonale, začínají se cviky učit i pod jezdcem. Nejnadanější koně jsou vybíráni pro výcvik nejobtížnějších prvků, tzv. skoků neboli nadzemních cviků. Jednotlivé nadzemní cviky jsou zobrazeny na níže umístěné ilustraci.

Asi málokdo z nás bude se svým koněm směřovat až k těmto jezdeckým výšinám. Přesto bychom měli mít možnost zhlédnout na vlastní oči metodu, kterou jsou koně přiváděni do nejvyššího stupně sebrání, jak na ně reagují a také výsledek, který se dostaví. Je to stejné, jako když se rekreační běžec dívá na výkon vrcholového atleta. Je důležité vědět, kam až se může systematicky trénovaný člověk dostat a čeho je schopen dosáhnout. U koní je to obdobné.

Není neobvyklé, že hřebci vystupují a vrcholové cviky předvádí v plném zdraví a ve výborné kondici ve věku i hodně přes dvacet let. To je důkazem, že kvalitně a systematicky prováděný výcvik koně nepoškozuje po stránce fyzické, ani psychické. Není tedy v rozporu s welfare, jak občas slýcháváme. Samozřejmě, život hřebců, kteří vystupují ve Španělské dvorní jízdárně, není v mnoha ohledech ideální. Ale to není život mnoha koní, na mnoha místech světa.

Koně zde pracují tak, jak pracovali před staletími. Přičemž zde požívali a požívají i dnes výsadní postavení a péči. Péči nadstandardní a komfortní a to právě s ohledem na účel, pro jaký jsou chovaní a trénovaní.

Úroveň školy ale nestojí jen na kvalitě výcviku koní, kteří jsou pro potřeby školy striktně selektováni, nýbrž i na systému výběru a vzdělávání jezdců. Vše zde má jasně daná pravidla a neměnný řád.

Kdo měl možnost vidět při práci jezdce ve Španělské dvorní jízdárně, měl možnost vidět drezurní sed dovedený téměř k dokonalosti. A to je něco, co by měl vidět, bez výjimky, každý jezdec. Najít vzorový drezurní sed není totiž rozhodně jednoduché. A to ani když se budete dívat za drezurní oplůtek, kde se soutěží na té nejvyšší úrovni. Ve Španělské dvorní jízdárně tuto jistotu ale máte a proto byste měli školu navštívit a zhlédnout některé z vystoupení či alespoň ranní práci.

Zaměřte se na brilantní sedy jezdců, pozorujte harmonii a lehkost, s jakou se jezdci a koně pohybují. Tento vizuální vjem si uložte do paměti a myslete na něj při svých jezdeckých lekcích. Zkrátka, pokuste se být jako oni :) Nejde ale jen o kvalitní drezurní sed, ale také na příkladnou, korektní práci s koňmi. Uvidíte nejen lehkost a harmonii, ale i rozvahu a klidný přístup za všech situací, přestože i nejzkušenější hřebci někdy samozřejmě nepředvádí to, co by předvádět měli. Při ranní práci uvidíte, že jezdci koně často a hodně chválí a dávají jim odměny za každý dobře provedený cvik.

Výcvik, kterému jsou jezdci ve Španělské dvorní jízdárně podrobeni, je specifický a trvá neobvykle dlouho. Přičemž žádný z jezdců nemá jistotu, že dosáhne takových kvalit, aby mohl veřejně vystupovat. Výcvik od novice/kadeta ke kvalifikovanému jezdci trvá, v závislosti na talentu, mnoho let. V tomto období jezdci absolvují jezdecké lekce na plně proškolených hřebcích, v prvních letech na lonži, posléze i samostatně.

Součástí výuky ale není jen ježdění, nýbrž i správná údržba výstroje a výzbroje, historie i metody klasické práce. Po absolvování tohoto „základního výcviku“, může začít jezdec, pokud obstojí a je pozitivně ohodnocen, pracovat bez trvalého dohledu vedoucího výcviku a stává se pomocným jezdcem. Po dalších několika letech přípravy může pomocný jezdec získat privilegium samostatně zajišťovat výcvik koně a je mu svěřen do výcviku mladý hřebec, kterého má za úkol připravit na takovou úroveň, aby s ním mohl začít veřejně vystupovat. Souběžně již obvykle může, na jiném plně vyškoleném hřebci, začít vystupovat v programech. V této fázi výcviku již není podřízen vedoucímu jezdci, ale podléhá dohledu ředitele školy. Dosáhnout úrovně kvalifikovaného jezdce tedy trvá osm až dvanáct let a jen ti nejlepší z nejlepších mají šanci postoupit až na pozici hlavního jezdce. Je tedy pochopitelné, že mezi jezdci a jim svěřenými koňmi vzniká velmi silný vztah. Není totiž neobvyklé, že jezdec a kůň spolu pracují i dvacet let.

O programech a jejich cenách

Prakticky po celý rok, obvykle od úterý do pátku, je možné zhlédnout tzv. ranní práci ‒ dopolední tréninky, které začínají v deset hodin. Pozor ‒ vstupenky nelze rezervovat. Vždy, absolutně vždy, každý den v roce, se tvoří před začátkem ranních prací dlouhé fronty. Vstupenky lze získat bez obtíží na místě, ale dostavte se minimálně 45 minut před začátkem. Plné vstupné na ranní práci je 15 eur. Senioři, studenti 10,50 euro a děti 7,50 euro.

Téměř denně se pak konají odpolední a večerní představení, které již mají jasně koncipovaný program. Nejen na večerní galashow, ale i na odpolední představení je již možné, a také vhodné, si vstupenky rezervovat. Lze on-line na adrese www.srs.at.

Naděje, že získáte volná místa bez rezervace, je téměř mizivá, obzvláště pak v období Vánoc, kdy je Vídeň skutečně plná turistů. Cena programů se pohybuje, dle typu představení a konkrétního místa, od 25 a 37 euro až po 217 euro za „nejluxusnější“ místenku v lóži. Vstupenky na jednotlivá představení je možné kombinovat.

Kompletní program, plán umístění míst k sezení a ceník naleznete zde v dokumentu.

Před návštěvou doporučuji prostudovat web www.srs.at. Naleznete zde všechny potřebné informace. Návštěva Španělské dvorní jízdárny je totiž zajímavá nejen po stránce hipologické, ale i kulturně historické. I prohlídka barokní střešní konstrukce jízdárny, s výhledem na historické vídeňské nádvoří, je totiž unikátní zážitek, který by vás neměl minout. Rovněž tak i „pohled za scénu“, prohlídka budovy španělské jezdecké školy a stájí.

Zcela ojedinělým zážitkem je představení A Tribute To Vienna, kde se setkává „balet bílých hřebců“ a světově proslulý vídeňský chlapecký pěvecký sbor. Na vlně emocí vás společně přenesou do doby Marie Terezie.

Pro zajímavost

Při veřejných vystoupeních mají koně černé uzdy zdobené zlatým kováním, které ale nemají běžně užívaný podhrdelník. Sedláni jsou tradičním, bílým, jelenicovým sedlem, tzv. klasickým královským sedlem. Jezdci mají oblečeny fraky v barvě šňupacího tabáku, jelenicové kalhoty, vysoké jezdecké boty nad kolena a dvourohé klobouky s kokardou, které podle tradice smekají na pozdrav před portrétem Karla VI. umístěným na krátké stěně, nad vjezdem do jízdárny.

Kudy do Hofburgu

Na závěr našeho exkursu do Španělské dvorní jízdárny zmíním, jak se do Hofreitschule nejsnáze dostanete. Cestovat předvánoční Vídní vlastním autem není moc dobrý nápad. Nejen, že uvíznete v rušném provozu, ale nejspíše nebudete moci zaparkovat. Doporučuji tedy využít veřejnou dopravu. Při cestě metrem je nejlepší vystoupit na stanici Herrengasse. Lze využít i některé z tramvajových linek, zastávka Stadiongasse ‒ Parlament a do Hofburgu pak projdete přes zahrady. Přímo na náměstí Michaelerplatz pak staví na stejnojmenné zastávce i autobus.

Tak co, vyrazíte do Vídně?