Vzpomínky na Zdeňka Beneše

30. 4. 2014 Katka Lipinská Autor fotek: Cyril Neumann, Tomáš Tengler, aukro.cz

Odchodem pana Beneše naše sportovní scéna nepřišla pouze o jednoho ze zkušených trenérů a rozhodčích, ale o výraznou a nezapomenutelnou postavu, která zůstane nesmazatelně vrytá do paměti všech, kteří pod jeho přísným okem absolvovali cvičitelské, případně trenérské zkoušky. Abychom jeho postavu přiblížili i těm, kteří se s ním setkali jen letmo, přinášíme vám několik vzpomínek jeho svěřenců a kolegů.

sdPan Beneš zasvětil celý svůj život koním, přesněji řečeno drezuře. Pod vedením své maminky Heleny (která zůstane také nezapomenutelná pro všechny, kteří se s ní setkali) závodil od svých dvanácti do téměř šedesáti let. Mezi jeho nejznámější koně patří Triumf, se kterým cestoval i na zahraniční závody (tehdy pochopitelně jen v rámci socialistických zemí), Perun a Fabio. Je držitelem Zlatého výkonnostního odznaku, patnáctinásobným mistrem ČSSR a ČSR, o dalších umístěních nemluvě.

Troufám si ale říci, že to nebyla jeho vlastní závodní kariéra, v čem spočíval jeho přínos a co utkvělo v hlavě všem, kteří se s ním setkali. Byla to především jeho celoživotní neuvěřitelně vytrvalá snaha o pozvednutí drezurní, ale i obecné jezdecké úrovně u nás. Za socialismu u nás bylo jen několik oddílů, které se věnovaly drezurnímu ježdění a přípravě dětí a dorostenců. Jedním z nich byl i oddíl Jiskra Trója, kde celý život spolu se svou maminkou působil. I po ukončení aktivního ježdění se dál věnoval trénování prakticky až do konce svého života, dlouhou dobu působil i ve Sportovním centru mládeže a byl i komisařem na zkouškách jezdců, cvičitelů a trenérů. Mnoho našich současných drezurních jezdců prošlo jeho trenérskýma rukama, mezi jeho nejznámější dlouhodobější svěřence patří Míša Habásková, Libuška Půlpánová ml., sestry Krčmářovy a další.

To, jaký pan Beneš byl a jak si ho všichni pamatujeme, nejlépe popsala Irena Hůlková, která s ním coby oblastní sekretářka ČJF pro Prahu byla v těsném pracovním kontaktu.

„Pan Beneš naprosto neúnavně pracoval na tom, aby jezdce přesvědčil o základních a neoddiskutovatelných pravdách a zásadách, které v jezdectví platí. Sám měl velice dobrou školu, jezdil drezuru v době, kdy nebyli k dispozici drezurní koně s ideálním temperamentem, stavbou těla ani nabízející výjimečný pohyb. Jezdilo se na tom, co bylo k dispozici, dost často to byli koně těžkopádní, bez krve a v podstatě jezdci neměli jinou možnost, než se opravdu naučit jezdit sedem, koně tehdejší doby nenabízeli pohyb ani shromáždění zadarmo.

Proto i jako trenér důsledně vštěpoval jezdcům nezbytné jezdecké zásady a nenechal je pokračovat dál, dokud je nepochopili a nepřijali za své. Na kurzu cvičitelů jsem toho mnohokrát byla svědkem. Jeho největší přínos spočíval v tom, že doopravdy dokázal přesvědčit jezdce, proč tyto zásady potřebují. Dovedl jim ukázat, že když je nebudou umět, tak nemohou smysluplně pokračovat a naopak, jen pokud dělají věci správně, fungují. Mnoho jezdců dokázal slušně potrápit, když je odmítal pustit dál, dokud nepochopí třeba to, že nemohou korektně projet kruh, dokud nepovedou koně na vnější otěži a nepřestanou tahat za tu vnitřní. Netrápil je ale proto, že by mu to činilo potěšení, ale proto, aby tyto základní věci pochopili a mohli je potom jako cvičitelé předávat dál. A dokázal lidi přimět přemýšlet nad sebou a nad svým ježděním. Někdy to někomu trvalo dost dlouho, ale pan Beneš nepovolil, až jezdci nezbylo, než poslechnout a sám se tak přesvědčit, že jeho rady fungují. A tato schopnost ukázat člověku, kde dělá chybu a nechat ho samotného přijít na to, kudy vede cesta dál, je něco, co považuji za jeho největší přínos."

Mnoho jeho svěřenců má na pana Beneše mnoho vzpomínek, ať již humorných, nebo obohacujících. Začnu svou osobní, i když nikterak významnou. Pan Beneš byl prvním drezurním trenérem, se kterým jsem se ve svém jezdeckém životě setkala. Bylo to pro mě setkání krátké (jezdila jsem pod jeho vedením v Tróji pouhé asi dva měsíce), ale naprosto nezapomenutelné. Jezdila jsem tehdy, v době svých vysokoškolských studií, koně dostihové. A protože ani předtím jsem nijak dobré jezdecké základy nedostala, můj sed podle toho vypadal. Byl zcela přizpůsoben tomu, co jsem tehdy potřebovala na dostihovém koni - umět se udržet a zároveň umět udržet koně. To se mi vcelku dařilo, takže jsem o svém umění neměla až tak špatné mínění.

csdA s tímto vkladem jsem se ocitla na jízdárně u pana Beneše. Měla jsem se zde naučit pouze základům práce s koněm, mým tehdejším cílem bylo skákat. Pan Beneš si mě nejprve vyzkoušel, zda vůbec budu moci zůstat - z té hodiny si pamatuji sérii nedorozumění, kdy on neustále dokola vykřikoval jakési záhadné slovo „aret" a já vůbec netušila, co to po mně chce. Trvalo dlouho, než jsem se osmělila se zeptat, pan trenér vystupoval velmi autoritativně a jeho hlas v pověstném megafonu se rozléhal celou Trójou. Vysvětlil mi, že ten kůň pode mnou, co podle mého názoru (proti dostihákům) cválá úplně na místě, strašně letí a ať dám zádrž a zpomalím ho. Už si nevzpomínám, zda se mi to povedlo, ale verdikt zněl, že sice jezdím strašně, ale začátečník nejsem a že to se mnou zkusí.

Několik hodin jsem přetrpěla s tichým vzpomínáním na milované plnokrevníky a „rychlou práci", až jednou jsem se nachomýtla k situaci, která tehdy nebyla úplně neobvyklá. Jezdili jsme na jízdárně asi čtyři a koně, kteří byli evidentně ten den nějací našlápnutí, se něčeho poděsili a celý lot vyrazil nekontrolovaným tryskem, prokládaným kozlíky kolem velké jízdárny. To bylo konečně něco pro mě, to jsem znala. Zůstala jsem tehdy na koni sedět jediná a věta, kterou pronesl pan Beneš, když nás konečně zastavil a posbíral, se mi nesmazatelně vryla do paměti: „Děvčátko," (tak říkal snad úplně všem) „udržela ses dobře, to ano, ale prosímtě, nikdy nejezdi drezuru!" Myslím, že dodal ještě něco o tom, že rodeovým jezdcem bych mohla být dobrým, ale můj sed je katastrofální, ale to už nebylo podstatné. Tehdy jsem mu to s klidným srdcem slíbila a vrátila se ke svým milovaným plnokrevníkům.

Ve snu by mě nenapadlo, že o víc než deset let později u té drezury skončím a dokonce dobrovolně. V jednom měl pan Beneš pravdu - po tolika letech sbírání jezdeckých zlozvyků ze mě dobrý drezurní jezdec nikdy nebude, ale když u něj letos na podzim moje dcera skládala ZZVJ na pony, zahřálo mě u srdce, že když jí předával osvědčení, pravil jí: „Ty ses mi obzvlášť líbila, ty doopravdy víš, jak se ten kruh jezdí."

weMým druhým drezurním trenérem byl nekonečně trpělivý Jaroslav Křepinský, který, jak jinak, také prošel drezurníma rukama pana Beneše a paní Benešové. Vzpomíná na ně takto:

„Že je drezura základem všech jezdeckých disciplín, ví jistě každý. Mnoho trenérů a cvičitelů se snaží své jezdce a koně drezuře naučit, ale snad jedině paní Benešová a její syn Zdeněk to dokázali i proti vůli svých svěřenců. Já jsem toho příkladem. Jako dorostenec jsem chtěl skákat parkury a drezura byla pro mne jen nezáživná nuda. Jako nadějný dorostenec jsem však byl nucen přistoupit na dohodu, že budu skákat parkury jedině jako člen elitního dorosteneckého drezurního družstva. Trénink byl občas velmi tvrdý a stál mnoho sil a nervů nejen mne, ale i mé trenéry. Výsledkem vzájemného snažení byla stříbrná medaile z dorosteneckého mistrovství ČSSR v drezuře s koněm Ali. I když toto výsluní bylo pro mne jen dočasné a definitivně skončilo po dovršení 18 let, znalosti získané z tohoto období jsou trvalé a provázejí mne celý život, za což děkuji jak paní Benešové, tak Zdeňku Benešovi.

Nezapomenutelné zážitky mám také s Triumfem, což byl tehdy závodní kůň Zdeňka Beneše, kterého jsem měl tu čest po dobu 15 měsíců jezdit. Ten mě, tehdy již nadějného dorostence, dovedl až k slzám, když jsem ho nedokázal správnou pobídkou nacválat. Přitom on v té době ovládal přeskok na každý druhý cvalový skok."

Krásnou vzpomínku na pana Beneše má i současná manažerka drezurní komise Renata Habásková, jejíž dceru Míšu dlouho trénoval.

gsd„Každý člověk v nás zanechá něco nezapomenutelného. Někdy je to věta, kterou v nějaké situaci vždy opakoval, někdy jen slovo nebo gesto. Každopádně projdete-li vedle někoho kus života, tak jako my s Míšou vedle Zdeňka Beneše, a navíc je-li to taková osobnost, jako byl on, najde se takových věcí spousta. Je ale jedna, kterou bych  tu ráda zmínila, protože ji cítím jako pomyslné převzetí štafety. Tuto štafetu zavedla ještě paní Benešová, maminka Zdeňka Beneše, a týká se rituálu čištění bot těsně před startem.

Možná jste si mohli někdy na závodech všimnout, že těsně než šla Míša do obdélníku, vždy přiskočil pan Beneš a nepustil ji tam dřív, dokud "nepřelíznul" obě její boty. Dokud k tomu měl sílu, nepřenechal tuto tradici nikomu jinému, ani mně ne, byla to vždy jeho osobní záležitost a jemu blízcí věděli proč. Na překvapivé pohledy okolí často reagoval slovy: „To dělala moje máma, ta si vždy potrpěla na to, abych měl boty čisté, to je přeci jezdcova vizitka..." a já v té chvíli věděla, že je to moment, kdy si na svou mámu vždy vzpomněl. Ráda bych proto tuto štafetu převzala, protože je to přesně ten moment, kdy si vždy na Zdeňka já i Míša vzpomeneme.  

Takže až mě uvidíte s hadrem leštit Míše boty, vězte, že nejsem ani takový puntičkář, ale že vzdávám hold výbornému jezdci, trenérovi, rozhodčímu, školiteli, ale hlavně kamarádovi a jsem si jista, že je v tu chvíli na závodech s námi, drží Míše palce a jako vždy ji vyprovází slovy: "Tak Mišičko, tfuj, tfuj a drž se."

swedVzpomínají i další drezurní jezdci, myslím si, že pocity těch, na kterých se pan Beneš v dobrém podepsal, dobře shrnuje jihočeská drezurní rozhodčí Petra Čejková, která také prošla jeho rukama v oddílu Jiskra Trója.

„Není jednoduché napsat, co člověk cítí. Jako by mne kousek ubylo. S panem Zdeňkem Benešem odešel kousek mého dětství a mládí. Zbyly vzpomínky na mé jezdecké začátky právě ve stáji u něj a jeho stájového kolegy majora Josefa Dobeše. Teď mi bude chybět i jako učitel a kolega rozhodčí. Je mi smutno a bojím se, že za chvíli nebudu mít od koho sbírat cenné zkušenosti."

Podobné články

Co má společného kůň Jana Žižky na Vítkově a ten u zámku ve Slatiňanech?

Ještě před několika lety byly v těchto místech nevábné porosty starých, suchých trav. Pastva velkých kopytníků však proměnila stovky hektarů bývalého…