Nalaďte se s úsměvem

Milé ženy od koní, plánujete nebo už jste se pustily do důkladného úklidu zahrnujícího nejen obydlí lidské, ale i veškeré prostory a potřeby koňské? Nejste v tom samy.

Jak to může dopadnout, když to přeháníte, to si připomeňte v možná už zapomenutém, leč báječném fejetonu Marty Chorobíkové (vítězný fejeton v soutěži Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu). Jak já jí rozumím :)

„Uklízecí mánie zasahuje nejen domácnosti, ale i na pracoviště maskovaná pod pojmem inventura. Mnohdy se vetře i do stájí. I já se nechala letos unést. Vždyť skříňka je tak malá a těch pár věcí. No, žádný problém. Vidina vánoční a novoroční vyjížďky v čistém se stala hnací silou pokroku...“

Osvědčenou autorkou fejetonů na EQUICHANNELu je Lída Slavíková. Vybrala jsem fejeton krátký, ne tak „slavíkovsky drsný“, přesto pohladí duši v rozjímavém období nadcházejících svátků. Měli jste taky někdy chuť seknout s jezdectvím?

„...Hlasité zvonění zvonečku ji vrátí do reality. Otevře oči. Pohlédne vzhůru, přímo do slunce, rukávem saka setře zrádnou slzu a rozmaže třpytivé záblesky světla. Na několik dlouhých vteřin se neděje nic, utichne vzrušený šum diváků na tribunách...“

Do třetice pro Ježíška, který nosí dokonce i koně – stáje nejsou nafukovací!! Více fejeton Martiny Mařanové. Není sama, kterým se stáj nějak rozrůstá… 

„...No a hádejte, co si takováhle slečna přeje k Vánocům. Samozřejmě – dalšího koně. Já jako rodič č. 1 i manžel jako rodič č. 2 jsme zaujali souhlasné stanovisko - NE. Koní je moc, nebudou kam dát, díme společně a nerozdílně. Myslíme si, jak jsme na to vyzráli, a k Vánocům pořizujeme věc veskrze potřebnou – stájové přístřešky. Posuvné dveře, dva dvojboxy, lehce přemístitelné, stříška nad uličkou, k tomu část ohrady. Těšíme se víc než ona. Jak už to ale s dcerami bývá, jsou z velkého těšení málem slzy, ona si tak přála toho koně a my vyrukujeme s takovou praktickou věcí!...“

Dárky a jejich etiketa

Už kupujete? Nebo se děsíte, co „zase“ dostanete? Darovenému koni na zuby nekoukej nebo jak je to? Iveta Jebáčková-Lažanská v článku Co nadělit koňákovi kromě tipů na dárky rozvinula téma dárkové etikety. Nadčasový článek. Stojí za přečtení, než odkliknete do nákupního košíku něco, co stojí jen za povzdech o darovaném koni...

„...Při výběru dárků dáváme dobrý pozor, abychom se obdarovávaného nechtěně nedotkli. Říká se „V domě oběšencově nemluv o provaze!“ – výstižné rčení… Uvědomme si, že dar je určitá forma komunikace. Co asi sdělujeme poukazem na skokové lekce adolescentovi, předáváme-li mu ho se slovy: „Aby ses konečně neflákal jen po lese!“. Co kamarádce, libující si ve starých rajtkách a vytahaném svetru, když spolu s parfémem proneseme: „Aby se vedle tebe dalo vydržet…“

Věčné téma – vánoční stromeček na okus

Trochu předčasné téma, ale jeho reálnou podobu známe rok co rok. Než mrskneme odstrojený stromeček koním do výběhu, nezávislá konzultantka pro výživu a krmení koní, Monika Mechová, v článku Vánoční stromeček do výběhu k tomu má co říct. Není totiž borovice jako borovice a obsahuje odložený jehličnan i něco zdravého? 

„...Když vyloučíme toxické druhy jehličnanů, jako je např. tis, jehličnany rostoucí v naší krajině jsou pro koně obecně bezpečné. Je však důležité vědět, větve konkrétně jakého stromu koni dáváme. Smrk (ztepilý i pichlavý) a jedle jsou bezpečné, u borovice už trošku visí otazník...“

Co by si koně přáli pod stromeček?

Jedna věc je, co by si přáli, a druhá – co jim prospěje. Dovedu si představit, že by si naši oři přáli svěží, zelenou louku, která se nikdy nespase, žlab navěky plný voňavého müsli... tak a teď vážně v článku Šest věcí, které váš kůň na Vánoce opravdu chce. 

Třeba „Člověka, který se o ně bude starat navždy!" říká Nettie Liburtová, MS, PhD, PAS z Liburt Equine Nutritional Consulting v Smithtownu, New York. Ne všichni koně mají to štěstí, ale Liburtová tvrdí, že je to pravděpodobně ten nejlepší dárek, který kdokoliv z nás může dát našim koním, zvláště pak těm stárnoucím, jejichž jezdecké využití je již u konce, ale jsou stále dostatečně zdraví, aby zdobili naše pastviny...“

Pečete koním cukroví?

Pekla jsem pro článek Vánoční cukroví pro koně. Moc jsem si pochutnala, koneckonců je to celozrnné, sladké, křupavé. Pravda, některé „šarže" trochu moc tvrdé nebo trochu moc měkké. Letos chci víc kombinovat s mrkví. Máte nějaké nové recepty? Já jeden – tady je (větší množství si upravte dle poměru): 

• 1 mrkev
• 1 jablko
• 1 šálek melasy nebo medu
• 2 ½ šálků ovsa
• 2–3 lžíce rostlinného oleje

Jak na to?

Předehřejte si troubu. Mrkev a jablko nastrouhejte, smíchejte dohromady všechny ingredience. Polévkovou lžící kladete na plech hromádky. Pečte 30–40 minut nebo prostě dozlatova. Nechte několik hodin vychladit v lednici.

Vánoční výzdoba u koní – buďte originální!

Přehršel inspirací a fotek najdete v článku Ivety Jebáčkové-Lažanské. Hlavně – „vybrat si předem styl výzdoby a následně se ho důsledně držet – tedy žádná všehochuť barev a stylů, nejsme na pouti!“ (viz foto...)

„...Kombinace zelených větví s červenou a zlatou působí hřejivě a vesele – je to stará dobrá klasika. Stříbrná, šedá a bílá, s trochou světlounce modré zase připomínají křehké ledové krajkoví. Růžová se stříbrnou jsou něžné a decentní, romantické. Rezavohnědá vyzařuje teplo a kombinace měděné se zlatou má působit úctyhodně majestátním dojmem. Modré tóny studí, a pokud je hodně prokombinujeme s bílou, budou věrně odrážet prokřehlou ojíněnou zimní krajinu.“

Zatímco v roce publikace tohoto článku vládla barva fialová – symbolizující skromnost, pokání a lásku klidem, letos se nespletete, když se zaměříte na tmavé odstíny modré a fialové v kombinaci se zlatými akcenty. Tóny olivově zelené, jemné šedohnědé a karamelové vypadají na vánočním stromečku krásně a elegantně. Nicméně proč nezůstat u svého osvědčeného zdobení v duchu rodinné tradice.

Knižní novinky

Nových knih je na trhu hodně, současná generace milovníků koní si už asi neumí představit, jak jsme před třiceti lety ještě sháněli Jezdectví pod pultem, naší hlavní knihou bylo Jezdectví a dostihový sport a Chov koní. Z bohatého sortimentu, který na internetu najdete, si dejme něco oddechového a hlavně inspirativního a motivujícího. 

Charlotte Dujardin – Dívka na tančícím koni

Nakladatelství Brázda 2021

V těchto dnech vychází v češtině. Svižně napsaná autobiografie. Fascinující nahlédnutí do zákulisí mezinárodní drezury, které ovšem začíná tím, jak malé Charlotte ponička neustále dávala hlavu dolů a žrala... důležité zjištění, i tak se můžete stát světovými šampiony. Držitelka šesti olympijských medailí v drezuře, z toho tři zlaté, světová šampionka ze Světových her 2014, nositelka Řádu Britského impéria. Spojení jmen Charlotte Dujardin – Valegro se nesmazatelně zapsalo do historie drezury. Od holky zblázněné do koní od útlého věku až po nejvyšší vrchol drezurního Olympu. Nenarodila se do rodiny, která by jí mohla dopřát všechno – finanční problémy, neustálé stěhování, prodej jejího závodního poníka. Přesto pronikla na vrchol drezurní scény – aniž by měla prostředky na pořízení slušného koně. Po letech skokové kariéry měla příležitost sednout si na GP drezurní klisnu. Bod obratu v jejím životě. O jejím vztahu s Valegrem alias Blueberry se dočtete spoustu věcí. O jezdeckých prožitcích a harmonii mezi nimi – „měla jsem pocit, jako kdyby mě Blueberry držel za ruku“. Ne vše je na vrcholu snadné, jsou tu média, nervy – kdy pokaždé nestačí osvědčená mantra „pořád stejný věci, jen jiný obdélník“. Dozvíte se něco o sportovní psychologii, managementu a pobaví vás některé historky. Nejen pro milovníky drezury velmi nutný dárek.

Máme pro vás překvapení – příští týden si o „Dívku na tančícím koni“ budete moci s Nakladatelstvím Brázda zasoutěžit!

Annie – Elisabeth Letts

Arcaro 2021

A jsme na úplném protipólu tančící dívky. Žádné dechberoucí piafy a pasáže. Jen krok za krokem v sedle na několik tisíc mil dlouhé cestě s minimální pravděpodobností dosažení cíle. Po titulech Snowman – 80dolarový šampion a Dokonalá rasa americká autorka bestsellerů sáhla po příběhu prosté ženy s velkým snem. Cestovat na koni napříč celými Spojenými státy v 50. letech minulého století bez jakékoliv podpory a peněz, zvlášť, když vám doktoři dávají dva, při nejlepším čtyři roky života, to zní docela šíleně. Ale 62letá Annie Willkinsová neměla co ztratit. O všechno přišla a zdraví měla podlomené. A přece se vydala na cestu. Na koni. Autorka příběh jako v obou předchozích dílech zasazuje do věrných historických kulis tehdejší doby. Bez těchto historických odboček by nepůsobil příběh tak plasticky, a tak trochu se uvidíme v zrcadle – jak měníme svět a svět mění nás. Střet starého světa a nastupujícího automobilismu a vlády televize. Až dojemná naivita Annie a na druhé straně její obrovské odhodlání, odvaha i schopnost improvizace, láska ke zvířatům. Annie budete obdivovat, místy nad ní lomit rukama, klást si otázky, ale cosi ve vás tahle kniha zanechá. Například ten pocit opravdové svobody, která však bez druhých lidí nikam nevede. Ta, z dnešního pohledu, „drzost“ klepat na dveře neznámých lidí a požádat o nocleh pro koně – i v tehdejší paranoidní době studené války se většina dveří otevřela. A nejspíš vás napadne, že by nebylo marné pořídit si morgana.

Velké sedmičky Velké pardubické - Miloslav Nehyba

CP Press 2021

Amerika, Anglie a co takhle český element? Když výpravná kniha o Velké pardubické, tak Miloslav Nehyba, to je jasné (i nakladatelství, které autora oslovilo). Je chodící encyklopedií našeho nejslavnějšího překážkového dostihu. Když jsem nad tou knihou seděla u dobré kávy, potěšilo mě, že to není jen souhrn výsledků a doprovodných fotografií, ač na konci knihy máte seznam všech koní a jejich umístění. Je to příběh, ve kterém se dozvíte všechno, spoustu fotografií oživí vzpomínky – na koně, osobnosti, situace. A sedmičky – náš národ má osmičkové mezníky a Velká pardubická má sedmičky. V roce 1937 zvítězila Lata Brandisová s klisnou Norma, rok 1947 – 70 tisíc diváků a 3000 aut, kůň Otello utekl s Latou Brandisovou od startu a oběhl celé závodiště. Start bylo odložen – trvalo čtvrt hodiny, než se Otello vrátil, aby s ostatními odskočil. Vítězství v tehdy rekordním čase vybojoval francouzský jezdec M. Buret s Rayon de Lune. Rok 1967 – klisna Lukava padá na posledním skoku a vítězství na dosah je pryč, vyhraje sovětský Dresden, do jehož sedla musel nastoupit kovář, protože sovětskému družstvu se sedmi koňmi chyběl jezdec... a mohla bych pokračovat stručným výčtem, kniha je ovšem mnohem bohatší na zajímavé detaily, čtivě napsaná. Sáhnout se po ní dá kdykoliv a vlastně ji nikdy nedočíst – protože tam vždycky najdete něco, čeho jste si posledně nevšimli. Už tak jsem nad ní prokrastinovala více, než jsem měla a těším se, že naši knihovnu brzy ozdobí můj vlastní exemplář. 

Z dalších letošních novinek připomínám například Poslední století koní: Historie jednoho odloučení německého autora Ulricha Raulffa (Kazda 2021). Přestože si nemyslím, že název zcela vystihuje situaci (s koňmi se lidé nerozloučili), pro někoho, kdo se rád hrabe v historii, umění a válečných detailech, je kniha plnou truhlicí zajímavých informací. Autor Ulrich Raulff je známý jako skvělý vypravěč. Studoval angličtinu, filosofii a historii na Univerzitě v Marburgu, kulturu na Humboldtově Univerzitě. Podle něj jsou v dnešní době koně „napůl v důchodu“, slouží jen na částečný úvazek pro rekreační jezdectví, terapii, jako symbol společenského statusu a pro duchovní podporu dívek v pubertě. Pravděpodobně se proti tomu ohradí sportovní jezdci, nicméně autor staví na prostých statistikách. Na konci 19. století bylo jen v Londýně 300 tisíc koní, 1 kůň na 10 obyvatel. Tomu odpovídala i vedlejší produkce – 1100 tun hnoje, jeden kůň vyloučí 3–6 litrů moči denně... koně žili ve špeluňkách a krátce. Koně odcházeli postupně po dobu jeden a půl století. Po rozchodu kůň zůstal inspirujícím objektem v malířství a literatuře. Tolstoj vypočítal, že v sedle strávil sedm let, a v knize můžete obdivovat jeho fotografii, na které jede lesem a na první pohled vidíme výborného jezdce. Nečetla jsem knihu celou od první do poslední stránky, stihla jsem ani ne polovinu, ale snad bude o svátcích více času na tuto vážnější a veskrze zajímavou četbu.

Pak tu máme něco pro příznivce akademického jezdeckého umění, kniha od Benta Branderupa – Akademické jezdecké umění – jezdecká metoda pro cílevědomého rekreačního jezdce (Edice Podkova 2021). Kniha obsahuje QR kódy na příslušná videa, která umožní propojit slova s vizuální zkušeností. Branderup žije v době, kdy už nefungují jezdecké akademie jako dřív – kde vzdělaní koně a učitelé vzdělávali žáky a ti pak vzdělávali mladé koně. Tento komplexní způsob jezdeckého výcviku dnes neexistuje. Ale pro samostatné jezdce jsou knihy, semináře a videa. Pokud se vizuální forma spojí se slovy, je to jedna z cest, jak přiblížit akademické jezdecké umění i rekreačním jezdcům, kteří chtějí víc. Určitě doporučuji tohoto propojení využít.

Pro oddechové listování a kochání jsou tu fotografické knihy Dalibora Gregora. Určitě potěší majitele velšáků titul Velšští koně a poníci (Dalibor Gregor, Dominika Marečková). Publikace Národný žrebčín Topolčianky 1921–2021 bude také jistě brzy rozebrán. Také nezapomeňte na naši národní památku – dvojjazyčnou publikaci Kladrubáčci (Marcela Slavíková, Dalibor Gregor) nebo Starokladrubští koně v ČR – zemský chov (Jiří Machek, Dalibor Gregor). 

Knih o koních a výcviku je dnes tolik, že by je jeden koňský hřbet sotva uvezl a do jednoho lidského mozku se všechny nevejdou. A to mi připomíná, že kniha Koňský mozek – lidský mozek od Janet E. Jones (Arcaro 2021) už je také na cestě z tiskárny. Neurověda aplikovaná pro práci s koňmi, hlubší vhled do myšlení a vnímání koní na vědeckém základě není čtení jen pro akademiky. Kniha je přirozeně čtivá, srozumitelná a není nutné zapínat Google, abyste hledali význam slov. Aneb jak pracovat „s“ koňským mozkem, nikoliv proti němu... 

Ještě mám jeden tip – na knihu, kterou jsem rychle odložila, sotva jsem dočetla prvních pár stránek, protože bych ten den nic neudělala. Jmenuje se Kůň Převalského od Maja Lunde. Nečekala jsem, že tohle téma může být podáno tak strhujícím způsobem. Mám ji na seznamu.

Tak vybírejte podle svého, v češtině i v angličtině. Jen pozor, někdy příliš mnoho teorie škodí. Ostatně nejlepší učitel, který ví úplně všechno, je ve stáji nebo na pastvině.